Varšava naznala, že americké bezpečnostní záruky nemusí platit navěky, a sbližuje se proto s Ankarou

Obrana je pro Polsko už dlouho prioritním tématem. Tamní politici ho umějí dobře využít k vyvolávání emocí ve společnosti. Zároveň s ním titíž lidé dovedou zacházet velmi strategicky, jak je v poslední době zřejmé z polského příklonu k Turecku. Nejistota kolem dění ve Washingtonu začala totiž pomalu nahlodávat silný polský amerikocentrismus a výsledkem je snaha poohlížet se po nových bezpečnostních partnerech pro případ, že by ti stávající neobstáli.

Z kategorie brnkání na emoce jmenujme třeba nápad premiéra Donalda Tuska, který počátkem března slíbil plošný vojenský výcvik pro dospělé polské občany. Všichni zájemci by podle něj měli dostat možnost zúčastnit se školení, díky němuž se z nich stanou plnohodnotní vojáci. Tusk ale bohužel prodává jen zajíce v pytli. Kromě skrytého morálního apelu se ale jedná jen o politickou rétoriku, jejímž úkolem bylo říct veřejnosti, že vláda myslí i na krize a připravuje se na ně.  

Realita je nicméně komplikovanější. Přestože to podle Tuskových slov vypadalo, že se Poláci a Polky mohou už následující den hlásit armádě, vláda plány školení teprve připravuje. Z toho, co je zatím známé, ale nevyplývá, že by taková iniciativa měla větší smysl. Jakkoli je příprava občanů na případné krizové momenty chvályhodná, jednodenní, třídenní ani měsíc trvající školení z nikoho plnohodnotného armádního příslušníka neudělají.

V době, kdy se válka stává doménou dronů, se navíc zamýšlené kategorie výcviku jeví jako naprosto nedostatečné. Podle dostupných informací by si zájemci mohli vybrat, zda se zaměří na boj zblízka, střelbu, přežití nebo první pomoc. Problémem je v tomto případě právě přílišná specializace, neboť bez propojení s dalšími znalostmi se mohou získané zkušenosti ukázat jako neuplatnitelné. Nemluvě o tom, že na hierarchické fungování armády a její režim není možné se adaptovat během jednoho či tří dnů.

Nekoncepčnost celého plánu podtrhuje i skutečnost, že se Tusk polské veřejnosti snažil prodat systém, který země už dávno má. Stačí pouze, aby se do něj lidé začali zapojovat. Bez toho, aby vstoupili do armády, mohou Polky a Poláci už nyní získávat zkušenosti jako členové a členky Vojsk teritoriální obrany (Wojska Obrony Terytorialnej) nebo se přihlásit na dobrovolnou vojenskou službu, jejíž součástí je i program Wakacje z wojskiem (Dovolená s armádou), což je měsíc trvající vojenský výcvik. Jednodenní trénink je pak možné už od roku 2022 absolvovat díky programu Trenuj z wojskiem (Trénuj s armádou). Vše, co Tusk nabídl, už tedy existuje, a není nutné nic vymýšlet podruhé.

Zastoupí Ameriku Turecko? 

Mnohem zásadnější než sliby pro sliby, je dnes sílící deziluze z americké administrativy a s tím související obrat k nově objevenému spojenci, k Turecku. Právě v tomto se ukazuje pragmatičnost polské bezpečnostní politiky. Oba státy spolu začaly intenzivněji řešit bezpečnostní otázky krátce poté, co USA dočasně odřekly vojenskou pomoc Ukrajině. Vzápětí nato byl Tusk na návštěvě v Turecku a prezident Recep Tayyip Erdoğan je v nejbližší době, pravděpodobně již v květnu, zase očekáván ve Varšavě. 

Sbližování s Ankarou slouží Polákům jako pojistka pro případ, že napříště nebudou moci počítat se Spojenými státy vedenými Donaldem Trumpem. V poslední době je totiž Washington pro Varšavu čím dál méně čitelný. A ač v Polsku zaznívají hlasy, jež tvrdí, že Amerika NATO potřebuje a není nutné panikařit, lidé z nejvíce proamerické země v Evropě začínají ztrácet víru v neochvějné spojenectví se Spojenými státy, a mnozí dokonce pochybují, zda by jim v případě války Američané přispěchali na pomoc. Je očividné, že dosavadní divoké měsíce Trumpovy zahraniční politiky negativně zapůsobily i na Poláky, a pokud se trend nezmění, pak se americkému prezidentovi nabouráním polské jednoty povedlo něco, o co se Kreml celkem neúspěšně snaží už dekády. Jistě si už dnes mne ruce. 

Nedávný průzkum SW Research totiž ukazuje, že v pomoc Američanů v případě války dnes nevěří víc než padesát procent Poláků. A změny ve vnímání Ameriky se promítají i do nahlížení na NATO. To sice valná většina lidí podporuje, vzrostl však počet těch, kdo o alianci pochybují. 

Historicky se polské vazby na USA a NATO pojí převážně se snahou zabezpečit se před Ruskem. Avšak v momentě, kdy americký prezident vyjadřuje pochopení pro Putinovu politiku, přestává takovýto vztah dávat smysl. V případě Polska jsme tak nyní svědky tvrdého vystřízlivění z proamerického naladění, které bylo po léta nezpochybnitelným dogmatem. 

Polská politika se zvolna a opatrně loučí se svým amerikocentrismem a snaží se hledat nové bezpečnostní záruky pro případ, že by ty stávající křest Trumpem nepřežily. Kvůli tomu, že se Polsko chce chránit před Ruskem, se na scénu dostává Turecko, jehož početná armáda by mohla být podle některých polských komentátorů rozhodující při vzniku nového geopolitického pořádku. Jde o druhou největší vojenskou sílu NATO.

Už v roce 2021 se Polsko stalo průkopníkem spolupráce s Tureckem, když si jako vůbec první stát aliance objednalo tehdy nové turecké drony. První kusy určené polské armádě dorazily v roce 2022, poslední loni. Podobné modely, jako si pořídilo Polsko, prodali Turci i Ázerbajdžánu, Ukrajině, Kataru a Libyi. 

Výhodou Turků, na niž Poláci ve své strategii nepochybně sázejí, je snaha o maximální soběstačnost obranného průmyslu. V současné době mu dodává váhu hlavně vývoj v oblasti bezpilotních technologií a systémů protivzdušné obrany. Země navíc disponuje armádou, která čítá okolo 480 tisíc aktivního vojenského personálu. Ankara má rovněž k dispozici velké množství rezervistů a také poměrně hodně zahraničních základen. Své vojáky má v Sýrii, Kataru nebo Albánii.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan se navíc nebojí tvrdě jednat s Vladimirem Putinem, i to je vlastnost, která Polsku nepochybně imponuje. V roce 2015 to bylo Turecko, kdo sestřelil ruské bombardéry Su-24 za to, že narušily jeho vzdušný prostor. Kreml se nezmohl na víc než na popírání turecké verze, avšak vzájemné vztahy obou zemí tato událost nijak zásadně neovlivnila. Spolupráci nenarušila ani válka Ruska proti Ukrajině. Turci sice napadenou zemi vojensky podporují, přičemž prosluli zejména svými drony Bayraktar, ale zároveň se nikdy naplno nepřidali k západním protiruským sankcím. Paralelně s vyzbrojováním Ukrajiny kvete i spolupráce s Ruskem. Turecko, které nestojí ani na jedné ze stran, si tak udržuje diplomatickou pozici prostředníka, aby mohlo vyvíjet tlak stejně na Ukrajince jako na Rusy. Pozice Polska je v tomto ohledu diametrálně odlišná. Od začátku války stojí jednoznačně na ukrajinské straně. 

Když jde o ruský imperialismus, musí hodnoty stranou

Turci touží po globálním uznání, které by jim mohla přinést role vyjednavačů balancujících mezi Ruskem a Ukrajinou. V současnosti nahrává jejich smírčím ambicím i to, že Amerika nechává Evropu tak trochu svému osudu a ta tím pádem musí hledat nová spojenectví.

Velmi hezky se to ukazuje na Polském příkladu, kdy tváří v tvář ruskému nebezpečí Varšava přehlíží jak čilou hospodářskou spolupráci mezi Ruskem a Tureckem, kdy Moskva obchází sankce mimo jiné i díky vstřícnému přístupu Ankary, tak diktátorské tendence prezidenta Erdoğana. Pro Poláky je stěžejní, že ačkoli Turci s Rusy čile obchodují, mají i oni zájem na tom, aby Moskva oslabila. Po jejím vlivu na Kavkaze, v Sýrii, Libyi a v Černém moři totiž rozhodně netouží.

Za svou vstřícnost v otázkách bezpečnostní politiky Turecko očekává modernizaci evropské celní unie či zrušení krátkodobých víz. Turci by navíc rádi do Evropské unie, v čemž jim mohou pomoct Poláci, kteří je v tomto záměru dlouhodobě podporují. Souvisí to i s tím, že před vstupem Varšavy do NATO to bylo Turecko, které se za ni postavilo. 

Cesta Turků do Evropské unie trvá už od roku 1987, kdy země požádala o členství. Přístupové rozhovory začaly v roce 2005, ale byly pozastaveny v roce 2016 poté, co prezident Erdoğan ostře potlačil vojenský puč svých oponentů. Výsledkem byly čistky, vyhazovy z práce a pro řadu pučistů také tresty vězení. Že Erdoğan na svém přístupu nic měnit nemíní, to připomíná i případ v březnu uvězněného starosty Istanbulu Ekrema İmamoğlu. Stávající turecký prezident se tímto krokem zbavil svého největšího vyzyvatele v příštích prezidentských volbách. 

Toto vše dnes polská politická reprezentace utilitárně přehlíží. Stěžejní pro ni je sdílená zkušenost s ruským imperialismem, díky čemuž spojuje muslimské Turecko a katolické Polsko stejný protivník. Až čas ukáže, jak dlouho tento sňatek z rozumu vydrží. 

Autorka je novinářka 

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.