Krajní pravice v Polsku sílí, naneštěstí jí v tom napomáhá i současná vláda
Po pádu komunismu se v polské politice postupně ustálily dva dominantní tábory, a to Tuskův a Kaczyńského. Tato léta platící společenská smlouva však možná co nevidět vyprší. Polsko totiž zažívá zásadní příklon k extrému a tato změna má potenciál překreslit politickou mapu. Ve společnosti je dnes totiž zájem především o rychlé výsledky a jednoduchá řešení. Ovšem když je politici začnou nabízet, ničí tím sami sebe, protože sliby často nebývají z objektivních důvodů v praxi proveditelné, třeba proto, že jsou příliš ambiciózní a parlamentní demokracie není na překotně rychlé rozhodování stavěná.
V roce 2023 sliboval premiér Donald Tusk návrat k normálu, který měl přijít po osmi letech, kdy zemi řídila strana Právo a spravedlnost. Jenže po vyhraných volbách se ukázalo, že Polsko nečeká dovolená, ale tvrdé politické galeje. Nová vláda převzala institucionálně zplundrovanou zemi se zpolitizovanými úřady, které měli obšancované příznivci Práva a spravedlnosti. Spravovat takový stát je objektivně nesmírně obtížné, protože to, co se pravicově konzervativní vládě povedlo nezákonnými metodami během dvou volebních období zničit, nelze zákonnými postupy obnovit ze dne na den.
Po skoro dvou letech vlády proto nyní přichází vystřízlivění a všechny zásadní předvolební sliby se jeví jako nesplnitelné. Liberalizace práva na potrat a legalizace stejnopohlavních svazků jsou na některé koaliční partnery příliš progresivní, než aby s nimi souhlasili. Právní stát nelze zrestaurovat přes noc a v případě zúčtování se stranou Právo a spravedlnost by společnost musela vědět, co to vlastně znamená. Jinak jde o floskuli, kterou jde vyplnit čímkoli, jen ne příslibem dokonalé spravedlnosti. Taková očekávání jsou jednoduše nerealistická.
Předvolební příběh o velké nápravě zkazila šedá realita a zklamaní lidé teď začali vládě skrze volební preference skládat účty za nedodržené sliby. Program jménem „antikazcyński“ jednoduše přestal být pro část společnosti dostačující. Vládě teď navíc nepomáhá ani snaha zalíbit se příznivcům krajní pravice. Neúspěšné vábení probíhá především skrze pojetí migrační politiky příznivé pro extremisty. Ta je v podání současné vlády postavena na uzavírání hranic, odmítání práva na azyl a toleranci protiuprchlických a protiukrajinských nálad. Jde mimo jiné i o pokus zapůsobit na radikalizující se elektorát, který na svou stranu v poslední době získává Konfederace.
Mladé voličstvo chce změnu
Tato strategie je však zcela chybná, jelikož nejmladší voliči, o něž zde jde především, přestávají akceptovat dosavadní rozdělení politické sféry mezi Občanskou koalici a stranu Právo a spravedlnost. Polský politický mainstream jim totiž nic zajímavého nenabízí. Jeho aktéři pro ně představují jen nudně neměnnou konsolidaci společnosti. Vždyť Kaczyński i Tusk se u moci střídají už dvacet let. Mladí chtějí změnu, kterou jim však žádná ze dvou nejsilnějších stran nenabízí, a tak si pro ni jdou ke Konfederaci, která slibuje dát jejich rozevlátým životům řád a jistotu. Víru v multikulturalismus západního provedení už někteří ztratili, protože je zklamal. Místo rostoucího životního standardu jim vzrostly životní náklady. Skepse vyznačující se u mladých lidí příklonem k radikalismu, nebo naopak apatií k politice se u mladých voličů začala formovat především v době uprchlické krize, která vrcholila v roce 2015. Souběžně s nárůstem odporu k migrantům se zároveň snížila důvěra v hlubší evropskou integraci, což se záhy projevilo i navenek. Už v parlamentních volbách v roce 2019 získala antisystémová Konfederace necelých sedm procent hlasů, a to převážně díky podpoře nejmladšího elektorátu. Při posledních volbách do Sejmu v roce 2023 obdržela strana celých 18 procent a volit se ji chystala třetina prvovoličů mezi 18. a 21. rokem. Dnes se jedná o nejoblíbenější partaj mladých Polek a Poláků.
Konfederaci za poslední měsíce vzrostl počet členů o víc než sto procent. Přibývá i lidí, kteří jí chtějí dát hlas. Kdyby strana Právo a spravedlnost v roce 2027 zvítězila ve volbách do Sejmu a rozhodla se utvořit s ní koalici, měly by obě strany podle dnešních průzkumů pohodlnou většinu.
Současnou vládu by to mělo velmi výrazně znervózňovat, protože tento vývoj je víc než reálný. Postačí, když se bude vládnoucí koalice ještě chvíli tvářit, že zvládne odzbrojit Konfederaci jejími vlastními metodami a ignorovat přitom své liberální a levicové voličstvo.
Krajní pravice vyhrát nemusí, když jí vláda přestane pomáhat
Jak se zdá, dostatečným varováním zatím nebylo ani zvolení Karola Nawrockého prezidentem. Fakt, že se pravice dovede efektivně zkonsolidovat a i přes rozpory držet v klíčových momentech při sobě, by neměl dát Tuskovu kabinetu vůbec spát. Tím spíš že voličstvo je podle všeho ochotné rozhodovat se na základě toho, jak je spojené s aktuální správou země. Vezmeme-li v úvahu, že mezi mladými Polkami a Poláky klesá zájem o demokracii, je namístě se ptát, zda si při příštích volbách země s naprostou laxností nezvolí fašisty.
Nově se rodící pravicová politika bude navíc mnohem radikálnější než ta, jakou Polsko zažilo v období vlády Práva a spravedlnosti. Tehdy bylo normální kritizovat oponenty nebo házet špínu na Donalda Tuska, polská společnost však nemusela čelit zpochybňování liberální demokracie jako systému. Přihlížela sice destrukci všeho, co neodpovídalo vkusu Jarosława Kaczyńského a jeho okolí, ale změna ústavního zřízení Polska cílem této party nikdy nebyla.
Teď však část pravice dokázala přesvědčit polské obyvatelstvo, že jádro politického sporu netkví v tom, kdo je s Kaczyńským a kdo proti němu, což je sdělení obsažené především v diskurzu vládnoucí koalice, ale že je důležité, kdo souhlasí se současným systémem a kdo ne. V tom je Konfederace daleko nebezpečnější než zpátečnický a konzervativní Kaczyński.
Polsko je svědkem koroze demokratických a liberálních norem, při níž dochází k radikalizaci napříč elektorátem.
V rámci levicového spektra může začít Levici vytlačovat mnohem výstřednější strana Razem, která ale bude hledat kompromis s kýmkoli jen velmi obtížně. Je také nasnadě, že se radikální pravice stane integrální součástí polské politiky, protože ji bude volit silně antisystémové mladé voličstvo. Štěpná linie může tedy do budoucna procházet mezi krajně pravicovou Konfederací a Právem a spravedlností na straně jedné a Občanskou koalicí na straně druhé. Tuskova linie ale nyní bohužel nemá potenciál přilákat k sobě mladé lidi a zabránit nástupu pravicového extremismu. Politika zadržování Jarosława Kaczyńského už v následujících volbách do Sejmu nebude stačit. Donald Tusk a jeho nejbližší lidé mají dva roky na to, aby pochopili, že nemá smysl zkoušet se přizpůsobit nové situaci, v níž má navrch ultrapravice, ale zachraňovat, co se dá. Třeba i svým odchodem.
Autorka je novinářka
Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.