RIP česká sociální demokracie. Pohřbili tě vlastní lidé

2. 7. 2025

Pokud se někdy bude datovat jeden z konců nejstarší české politické strany, sociální demokracie, bude se nejspíše zmiňovat poslední červnový týden roku 2025. Dne 25. června totiž předsedkyně strany Jana Maláčová oznámila, že znovu vstupuje do vyjednávání s dezinformačním a národně konzervativním hnutím Stačilo! Údajně proto, aby se spojily levicové síly v Česku proti vládě Petra Fialy. „Proto odložme staré spory a křivdy, postavme se vedle sebe a postarejme se o to, aby hlasy levice ve volbách nepropadly,“ vyzvala SOCDEM Stačilo!

Předsedkyně KSČM Kateřina Konečná v reakci na Maláčové hozenou rukavici na síti X uvedla, že Stačilo! je připraveno jednat o spojenectví s každým, kdo je proti zdražování a aroganci moci. Později ale dodala, že Stačilo! si chce vzít dva týdny na vyjednávání. Je tedy zcela zjevné, že Kateřina Konečná bude Janu Maláčovou znovu napínat do poslední chvíle. Do uzavření kandidátek totiž zbývají necelé tři týdny a ty může SOCDEM klidně zabít úplně zbytečným a především ponižujícím jednáním o tom, jak moc hluboko do komunisticko-dezinformačních zadků bude ochotna se zanořit.

24 hrobníků

Memorandum, které po spolupráci subjektů volá, neprosadila Jana Maláčová sama. Schválilo jej dalších 24 lidí ve vedení strany. Sociální demokracie a hnutí Stačilo! uzavřely memorandum o spolupráci pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2025 s cílem ukončit vládu Petra Fialy, kterou označují za asociální a elitářskou. Kandidáti Sociální demokracie budou figurovat na kandidátkách hnutí Stačilo!, přičemž jejich stranická příslušnost bude na kandidátkách uvedena.

Obě strany se zavázaly ke vzniku společného poslaneckého klubu a k vedení kontaktní kampaně napříč republikou. Dokument zároveň vyjmenovává klíčové kandidáty v několika krajích: například Maláčovou v Praze, Zaorálka v Moravskoslezském kraji nebo Nedvěda v Karlovarském kraji. Hnutí Stačilo! si vyhrazuje právo spolurozhodovat o personálním složení kandidátek v jednotlivých regionech.

K čemu vlastně došlo? Bez okolků řečeno k tomu, že Maláčová se Zaorálkem se rozhodli upřednostnit své osobní zájmy před více než stopadesátiletou tradicí zásadní levicové české strany před zájmy části spolustraníků, před snahou o návrat ke kvalitní levicové politice, která dnes v Česku zoufale chybí. Udělali to navíc tím nejtrapnějším způsobem: ke Konečné, Sterzikovi a dalším se vyloženě vtírají. A to hned podruhé.

Maláčová totiž chtěla s Konečnou spolupracovat už na začátku roku, tehdy ale vyjednávání zkrachovala. Tehdy se předsedkyně SOCDEM nakonec proti Stačilo! výrazně vymezila a dokonce hnutí, které do sebe nasálo možná to nejhorší ze současné české politické scény, odsoudila jako nelevicové. Teď se tváří, že tato fáze kampaně tu nikdy nebyla a že to hlavní je umět se spojit proti Petru Fialovi a porazit jeho vládu. Je to celé jen hloupá politická hra, která má zastínit Maláčové touhu po návratu do politiky. Tu však může předsedkyně SOCDEM realizovat i jinak než kompletním vymazáním sociálních demokratů z politické mapy. Pokud chtěla ona sama kandidovat za Stačilo!, mohla do něj také sama, případně s Lubomírem Zaorálkem, vstoupit.

Emancipace škrtnuta

Bavit se v Česku o Sociální demokracii vyžaduje vysokou míru odolnosti. Od vypadnutí do sněmovny se tato strana zmítá ve zcela nedůstojných předsmrtných křečích. Místo aby se vymezovala proti svému největšímu politickému rivalovi, tedy Andreji Babišovi, upadá stále více do národně konzervativních poloh. Nejde přitom o to, že by tu po sociální demokracii kdokoli chtěl reprezentaci v takzvaně kulturních tématech, která jsou spíš než cokoli jiného tématy základně lidskoprávními.

Je logické, že každá strana hledá balanc a že je zcela zásadní adresovat v dnešní době rostoucí socioekonomické nerovnosti, nedostatečnou životní úroveň chudší části českého obyvatelstva, kriticky nedostupné bydlení, nízké mzdy, špatné pracovní podmínky. Myslet si však, že u toho můžeme zapomenout na rovnost a emancipaci v základním slova smyslu a hodit přes palubu práva slabších a utlačovaných, je zcela nemístné a popírá to základní logiku levicové politiky jako takové.

Totální rozklad levice

Stejně jako v jiných zemích V4 sledujeme i v Česku úplný rozklad levicové politiky. Z jedné strany tu máme hegemona české politiky, Andreje Babiše, k němuž se přesunula většina levicového elektorátu. To z něj ale nedělá levicového politika. Babiš je především vypočítavá améba, která si velmi dobře uvědomuje, že se musí alespoň tvářit jako obhájce zájmů „obyčejných lidí“. A dělá to dobře, za mohutného přispění české pravice. Ta totiž sociální problémy zcela ignoruje a Babišovi tím nahrává.

Málokdo totiž působí tak arogantně a tak odtrženě od žité reality více než poloviny lidí v Česku jako Petr Fiala a lidé kolem něj. V tom má dnes Babiš jasnou výhodu: Fialova vláda byla pro chudší lidi v zemi tak špatná, že vedle ní Babiš vypadá s nadsázkou řečeno skoro jako demokratický socialista. Tím ale samozřejmě jeden z nejbohatších Čechů, oligarcha s obří mocí, ředitel zcela centralizované partaje a politik-trhovec bez jasné ideologie není.

Sociální demokracie by na to mohla upozorňovat, místo toho se snaží vecpat ke komunistům a dezinformátorům, jejichž představitelé třeba jezdí na ruské vojenské přehlídky, adorují Putina a používají naprosto odpudivou rétoriku vůči menšinám, uprchlíkům i dalším, kteří dle nich nespadají do jejich konceptu bílého českého heteronormativního vlastenectví.

Žít v bludu

V návaznosti na sociálnědemokratické harakiri by se klidně na závěr dal citovat název jedné z knih Slavoje Žižeka Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Věc je ale trochu složitější. Je jasné, že sociální demokraté by v podzimních volbách neměli sami vůbec žádnou šanci. Lidem, kteří ve svých představách uvízli v dobách velké slávy a svým chováním dávají jasně najevo, že o sobě stále přemýšlejí jako o té velké, třicetiprocentní straně, se realita vlastní bezvýznamnosti přijímá jen těžko.

Vyžaduje totiž zcela opačný mindset, než jaký má po jakémkoli úspěchu toužící Maláčová se Zaorálkem. Vyžaduje totiž změnu přístupu k politice i lidem v ní, ustoupení z mocensky vedených bitev směrem k budování širšího hnutí, založeného na posilování emancipace, důstojnosti a přesunu k větší participaci. Je to běh na léta. A Jana Maláčová se žádného maratonu účastnit nechce. Má na to osobně samozřejmě právo. Je však otázka, jestli má právo zničit i značku, která bez ohledu na všechny problémy z posledních let reprezentuje myšlenku demokratické a spravedlivé levice, která v dnešním extrémně polarizovaném světě začíná zoufale chybět nám všem.