Jednou fraška, podruhé tragédie: dva světy českých voleb

Do nesledovanějších voleb, tedy voleb do Poslanecké sněmovny, zbývají v Česku už jen dny. Intenzita politizace veřejného a mediálního prostoru vrcholí, sociální sítě explodují. Možná to tak na první pohled nevypadá, ale oproti roku 2021 je letošní politická kampaň v Česku dost poklidná. A to i přesto, co za debaty zuří všude kolem nás. Do jisté míry proto, že se hlídá nejsilnější opoziční strana, Babišovo ANO.

Rozděleni představami

Andrej Babiš letos netočí videa, kde straší lidi milionem migrantů nastěhovaných v našich chatách. Nešponuje atmosféru až na samou hranici udržitelnosti, jak to dělal před čtyřmi lety nebo během prezidentské volby, snaží se působit naopak profesionálně, kultivovaně a klidně.

Více konsenzuální kampaní se mu možná nezáměrně, ale přece podařilo zklidnit celé předvolební klání, vyjma extrémů: Stačilo! a SPD, kteří na rozdělování společnosti stojí a neumějí se bez něj politicky obejít. Ostatní strany v čele se SPOLU ale najednou se svými agresivními výpady působí tak trochu zvláštně. I tak se ale komentátoři a komentátorky, marketéři a marketérky shodují, že vlastně zažíváme klidné volby. Alespoň tedy ze strany politiků a političek samotných.

O poznání horší je to s polarizací veřejnosti. Ta se dnes prakticky není schopná shodnout, jakou vládu by chtěla nebo jakou by alespoň byla schopna tolerovat.

Podle průzkumu Medianu pro iROZHLAS a Radiožurnál by jako nejpřijatelnější variantu vlády Češi viděli jednobarevný kabinet hnutí ANO, který by vyhovoval asi čtyřem z deseti dotázaných. Jen o něco méně lidí by přijalo možnost, že by se ANO spojilo se hnutím SPD. Třetí nejčastěji zmiňovanou variantou je pokračování koalice SPOLU, STAN a Pirátů, pro kterou se vyslovila zhruba třetina veřejnosti.

Vedle těchto tří scénářů se objevuje i koalice ANO, SPD a Stačilo!, kterou by za přijatelnou považovalo přibližně 30 % respondentů. Další možné kombinace, například spolupráce ANO a ODS, mají už nižší podporu: okolo jedné pětiny.

Výsledky ukazují, že lidé se v představách o budoucí vládě rozdělují mezi několik podobně silných variant. Žádná z možností ale nemá podporu nadpoloviční většiny.

Průzkum ukázal, že lidé se v pohledu na budoucí vládu liší nejen podle toho, koho volí, ale také podle věku a vzdělání. Jednobarevnou vládu ANO častěji podporují starší voliči a lidé s nižším vzděláním. Podobně i koalice ANO a SPD získává větší podporu mezi seniory a mezi lidmi s nižší úrovní vzdělání. Naopak pokračování současné vládní koalice SPOLU, STAN a Pirátů častěji preferují mladší voliči a lidé s vysokoškolským vzděláním.

Tolik překvapivé to není, podobné výsledky vidíme v Česku rok co rok, každé volby. Ale zatímco politici se (z mnoha důvodů) letos drží na uzdě, veřejnost se bouří. Demonstruje, modlí se a manifestuje svá přání. Ať se nám to líbí, nebo ne, Babiš se vznáší někde mezi nimi. 

Alternativní reality

Jestli jsou letošní volby v Česku na něco skutečně plodné, je to nekonečné množství výzev, iniciativ a demonstrací. Ty probíhají souběžně na obou stranách spektra a dokonale tak ilustrují, jakou míru ideové vyprázdněnosti česká politika dnes nastoluje a s jakou samozřejmostí ji přejímá veřejnost. Doslova se dá říct, že Češi a Češky dnes žijí v naprosto odlišných realitách:

Na straně jedné máme paralelní svět teorie podkovy v politické praxi, tedy fungování extrémních stran zleva i zprava. Okraje spektra se tak radikalizovaly, že vedle nich Babiš působí jako téměř snesitelný politik.

SPD a Stačilo! ještě sice nejsou ve Sněmovně, už ale spolupracují. Otcem jejich kooperace je kdysi liberální diplomat Petr Drulák, který svou ztracenou politickou relevanci několik let neúspěšně hledal intelektuálním filozofováním o kouzlu levice bez liberalismu. Dopadlo to jako vždycky: skončil v náruči postfašistů a nedemokratické levice a dnes spolupořádá akce Stačilo! a SPD. Těžko říct, jestli ho Tomio Okamura a Kateřina Konečná skutečně poslouchají. Je klidně možné, že vůbec. Drulák ale najednou vypadá zase trochu důležitě. A o to mu přece ty poslední roky šlo.

Vymyslet si problém a mluvit o něm

Týden před volbami uspořádal Drulákův národovecký spolek Svatopluk absurdní akci, kdy podporovatelé Stačilo! a SPD šli preventivně žádat prezidenta před Pražský hrad, aby „kdyžtak“ respektoval výsledky voleb. Koncept: žádat respektování voleb týden před jejich konáním je unikátní, ještě unikátnější ovšem je, jakým způsobem spolu oba kraje českého politického spektra kooperují. Jako by byly jedinou levicovou a pravicovou variantou, jako by žádné další strany vlastně ani neexistovaly.

Na dobře zorganizované akci se sešly stovky lidí, z pódia zaznívaly slova o změně režimu, o nutnosti sestavit vládu podle vůle lidu, ne „noticek z Bruselu“ a bývalý prezident Miloš Zeman ve videozdravici varoval před možným zfalšováním voleb jako v Rumunsku. Česku momentálně nic takového nehrozí. Celá akce byla postavená na smyšleném, ale dobře živeném půdorysu. V něm se spolu potkávají okamurovci a Stačilo!, hrají si na oběti a budí v lidech irelevantní strach. Ten je v české společnosti zažrán tak hluboko, že více než polovina Čechů má obavy, že volby může spíše zmanipulovat vláda Petra Fialy než Ruská federace. Významná část společnosti také čeká, že volby budou negativně ovlivněny sociálními sítěmi.

Základy, na kterých dnes politicky argumentují Kateřina Konečná nebo Tomio Okamura, jsou tak nereálné a tak nerealistické, že s nimi téměř nejde bojovat. Není jak. Konzervativní diskurz pohltil levicová témata, a pokud se Stačilo! dostane do parlamentu, bude devastace levicových postojů jen pokračovat.

Levice bez levice

Konečné s Vidlákem se nějakým způsobem podařilo vytvořit dojem, že skutečně jsou levicí, když o sobě stále mluví jako o jediné levicové síle, která tu je pro lidi. Především Daniel Sterzik alias Vidlák, bloger a dvorní šašek české dezinformační scény, si osvojil kritiku kapitálu způsobem, který je tak vulgární a manipulativní, že tím požírá jakékoli snahy o racionální debatu o sociálních nerovnostech. Tu přitom zásadně potřebujeme, ale v prostoru, který dnes vymezuje osa konzervativci – liberálové –, pro ni není místo.

Sterzik navíc svým způsobem komunikace potvrzuje všechny stereotypy, které si česká antikomunistická veřejnost ve vztahu k levici po tři dekády hýčká: jeho prohlášení jsou tak sekernická a v tom nejhorším slova smyslu bolševická, že by mu Grebeníček s Filipem mohli jen závidět. Proti němu to byli ohřívači vody. Vidlák je rétor z lidu, který se kasá, že velkokapitalistům utne penězovody. Vtipné je, že stejně tak uvažují Vidlák a Konečná o neziskovkách, které rádi nazývají „politickými neziskovkami“, a také o části intelektuálů a intelektuálek, především z humanitních a společenskovědních oborů. To je zase figura, kterou Stačilo! sdílí (vedle návštěv íránské ambasády) s krajně pravicovými Motoristy.

Tak jak tak akce před Pražským hradem ukázala, že antisystémové síly se jednak organizují a jednak že vnímají liberály minimálně jako ohrožení.

Liberální svět někde za duhou

Pouhý den po akci oživlé teorie podkovy, tedy SPD a Stačilo!, se konala další z demonstrací Milionu chvilek pro demokracii. Pod heslem „Ne extrémistům“ se sešikovaly liberálně-pravicové síly a tak trochu nás přenesly do období před čtyřmi lety. Tehdy měla občanská platforma „chvilkařů“ největší sílu a mimo jiné výrazně zasáhla do předvolebních vyjednávání, když tlačila na vznik koalic. Zpětně viděno to byl i vliv Milionu chvilek pro demokracii, co k moci nakonec vynesl Petra Fialu. Následující roky se pak nesly v mnohem méně kritické atmosféře. Dobro přece zvítězilo nad zlem. Alespoň na čas.

Mráčky na obloze mající tvář Kateřiny Konečné, Andreje Babiše a Tomia Okamury ale byly vidět stále víc. Proto znovu povstali hlavní rytíři Milionu chvilek a spolu s dalšími, nově vzniklými organizacemi jako Štít demokracie opět vyrazili bojovat o českou demokracii a svobodu. V Česku neexistuje větší jistota, než že před volbami vystoupí zástupy liberálních voličů a voliček a zopakují svůj strach z cesty na Východ, zpátky do komunistických časů nebo do nesvobody.

Víc než dříve se mluví o sociálních nerovnostech, chudobě nebo vyloučení, základní figury liberálních představ ale zůstávají neměnné. Absencí demokratické levicové síly se pak i samotné politické pole smrsklo. Alespoň už nikdo nemusí předstírat, že by klidně volil sociální demokracii, kdyby… Žádná tu není, netřeba si ji tedy představovat. Ačkoli je u nás letos hrozba proměny narativů i politik směrem k Rusku skutečná, ačkoli se skutečně jedná o jedny ze zásadních voleb – i kvůli proměně globálního řádu, který překotně klopýtá směrem k naprostému rozpadu a nástupu postfašismu –, nelze akceptovat takovou míru demagogie, která se ve společnosti obhajobou vlády Petra Fialy vytváří.

Země pořád ještě nevzkvétá

Tato vláda nebyla dobrá. Máme víceméně štěstí, že nedokázala zrealizovat všechny své asociální nápady, kterým ochotně do posledního dechu svítili i Piráti nebo STAN, který měl po SPOLU nejvyšší počet koaličních partnerů. Tato vláda nebyla dokonce dobrá ani v zahraniční politice, protože se nedají přivřít oči před její zcela nekritickou podporou Izraele nebo roztleskáváním trumpismu a antievropských nálad.

Ano, měla své světlé momenty a je třeba je umět ocenit: stáli jsme jasně na straně Ukrajiny, nedošlo k rozdmýchávání extrému, Fiala dokázal udržet na uzdě tu nejvíc konzervativní část ODS, prošla řada podstatných reforem v oblasti liberalizace práv. Spolu s tím se ale stalo to, co se stane vždy, když je pravice u moci. Nikdo ani nevyslyšel potřeby těch nejzranitelnějších, ani nenašel odvážnou cestu z krizí, které nás během uplynulých let potkaly: energetické, bydlení, hodnotové. Slova jako demokracie, západ nebo svoboda používala, jak jen se jí to hodilo. Přispěla k další fragmentarizaci společnosti. Můžeme ji hájit, můžeme chtít po lidech, aby ji znovu volili, můžeme se tvářit, že na pocitech těch „dole“ nesejde.

Fialova vláda žila a vládla ze slonovinové věže a nejde jí to ani tolik vyčítat, vždyť to byla vláda pravice. Hájila zájmy těch, kdo jí jsou nejblíž, ale například ekonomicky se od Babiše tolik nelišila. I teď, před volbami, hlásá Fiala zavedení dalších paušálních daní a garanci hypoték pro mladé. Nechtěli jste Babišův populismus, máte ten Fialův, jenže paralýza z předvolební situace zamezuje jakékoli rozumné kritice vládních stran. Argument Babišem, Konečnou a Okamurou bere vše. Jako vždy. Že příště to už vyjde? Kdepak. Příště už tu budou pobíhat paramilitarizované skupinky, které si budou chtít vzít zpátky svou zemi. A ty nebudou zvědavé na to, až jim „datový vědec“ Petr Ludwig pomocí AI generovaných obrázků začne říkat, že naše země vlastně vzkvétá.

Dvě strany, jedna mince, reálné ohrožení

Je to právě neschopnost vidět problémy této země reálným prizmatem, co nakonec obě dvě skupiny spojuje. Ta liberální působí příčetněji (pokud pomineme Štít demokracie), ale je to v zásadě jen iluze. V české politice se posledních dvacet let vsází na ty samé emoce, ty samé prožitky, ty samé hrozby, ty samé odsudky, to samé strašení. Jenže svět kolem nás se změnil: čelíme skutečným problémům, které budou kulminovat. Nezachrání nás nekonečné přitakání menšímu zlu, které pak není korigováno žádnou věcnou kritikou, žádným dalším demokratickým tlakem.

Fialova vláda za uplynulé roky neměla žádnou zpětnou vazbu, protože s ní jsou její voliči skutečně ztotožněni a protože skutečně nechápou, co vadí „těm druhým“. To je ten základní problém. Z jakého krizového vývoje se má česká pravice poučit, když před každými volbami část jejich voličů znovu a znovu operuje s narativem, že je třeba jí znovu dát šanci, jinak nám povládnou extremisté, komunisti, levice, zkrátka „nedemokraté“?

Opoziční tábor to ale pochopil a naplno mluví o nutnosti měnit režim, nenechat si ukrást volby, nedopustit údajné „umlčování“. Jak správně poznamenala kolegyně a politoložka Kateřina Smejkalová v jednom ze svých textů: „Kritici současné demokracie zkrátka mají často velmi správný instinkt, že je na ní řada věcí špatně, byť ten je pak z nedostatku dobrých alternativ vede pomýleným směrem. Když se bude tento instinkt kanalizovat naopak směrem správným, můžeme na tom nakonec vydělat všichni.“

Nemusíme řešit „změnu režimu“ ani naskakovat na národovecko-konzervativní proudy v opozici. Pochopit, z čeho pramení hluboká nedůvěra bezmála poloviny české společnosti v politiku, stát a veřejné instituce, ale není raketová věda. Stačí se s odstupem podívat na každé volby a to, co se kolem nich tvoří.

Albánská filozofka a politoložka Lea Ypi přednesla letos na vídeňském Judenplatzu svůj „Projev k Evropě o migraci“. Ypi tvrdí, že migrace není příčinou společenských a politických krizí v Evropě, ale symptomem hlubších selhání demokracie, sociální spravedlnosti a mezinárodní solidarity. V projevu, který pro Deník N přeložil Viktor Janiš, Ypi přináší řadu trefných postřehů. Týkají se nejen migrace, na které by se dal obrat i izolacionismu, populismu a národovectví vyučovat, ale obecného pojetí evropské politiky dneška. Ypi sice nemluví o situaci u nás, ale trefně ji popisuje, když říká:

„Liberální společnosti již dlouhou dobu selhávají na mnoha frontách. Zmíním zde pouze tři příklady.

Zaprvé, selhání demokratické politiky, rostoucí propast mezi zástupci a zastupovanými, stranický systém, který funguje čím dál víc jako obchodní kartel, vztah mezi politiky a občany, který připomíná vztah mezi firmami a spotřebiteli.

Zadruhé, selhání sociální spravedlnosti: ekonomický systém, který nedokáže reagovat na potřeby nejzranitelnějších (občanů i neobčanů), řídit hospodářství, jež slouží všem, a zaručit mechanismy pro boj s organizovanými zájmy oligarchů, velkého kapitálu, bohatých dárců a korporátních digitálních platforem – zkrátka všech, kteří si za peníze kupují politický vliv.

Zatřetí, selhání mezinárodní solidarity: neschopnost nabídnout alternativní vizi globálního řádu, která by obnášela reformu mezinárodních institucí tak, aby skutečně zastupovaly zranitelné osoby a zranitelné země, a zavedení modelu založeného nikoli na rivalitě, ale na spolupráci.“

There is no alternative

Předvolební problémy Česka nejsou tak úplně o nás samotných. Jsme součástí změny globální dynamiky. V takové míře, v jaké to probíhá letos, na to ale Česko doposud nebylo zvyklé – situace se minimálně v tomto mnohem více podobá Slovensku, avšak je dobré si uvědomit, že se paranoidního roztleskávání nejspodnějších proudů (zatím) vůbec neúčastní Babiš. Naopak: jasně deklaruje nutnost setrvání v EU i NATO a zdá se, že si začíná uvědomovat, že spolupráce s extremisty by byla problém i pro jeho byznys (reputaci totiž za ty roky už neřeší).

To ovšem neznamená, že si po volbách nevyhodnotí, že je pro něj výhodnější realizovat svou vizi tak zdivočele, jako by to rády dělaly zmíněné politické okraje. V tom je to hlavní nebezpečí, na něž však liberální tábor nemůže sám najít odpověď a vůči kterému už dekádu zcela zjevně není alternativou, byť si to o sobě očividně myslí.

Už dlouho nebylo Česko blíž takovým problémům, už dlouho nečelilo takovým výzvám a reálnému ohrožení. Jak to ale mají voliči pochopit, když se ta samá alarmistická atmosféra vytváří každý rok? Letos je ta hysterie „jenom“ oboustranná. Zatímco dříve byla patrná obava, možná dokonce až fyzický strach, který pociťovala pravicovější a středová část spektra, z „těch druhých“, letos se dvě strany bojí té druhé úplně stejně. Je zcela absurdní, že rozhodující roli v uklidnění nebo naopak rozdmýchání obou vyděšených proudů má oligarcha, který v Česku těží z ideologické zaslepenosti pravice, takže vedle Fialy a spol. působí téměř jako sociální demokrat a přitom v Evropě souběžně s tím reprezentuje krajní pravici. Zdá se ale, jako by pro jeho české kritiky bylo více ohrožující to první. A v tom je ukryta podstata naší tragédie.

Autorka je filmová režisérka a šéfredaktorka mediálneho projektu Page Not Found.

Text vznikol s podporou nadácie Rosa Luxemburg Stiftung, so zastúpením v Českej republike. Za obsah je plne zodpovedný vydavateľ; postoje prezentované v texte nemusia nutne predstavovať stanovisko nadácie.