Opuštěni celým světem. Libanon v šoku z války, kterou očekával

Audio verzia článku

Hlas zapožičala Michaela Malíková.Je pre nás dôležité, aby mal prístup k našim textom každý, preto je odteraz náš obsah dostupný aj v audio forme – napríklad pre ľudí so zrakovým znevýhodnením.
 Hlas pre audioverziu zapožičala Michaela Malíkova. Text bol konvertovaný pomocou AI nástroja. Túto možnosť vám prinášame vďaka podpore programu Perspectives. Viac o audioverzii

Libanon je opět vystaven intenzivnímu izraelskému bombardování – zabity byly desítky lidí, zraněny stovky, desetitisíce jsou na útěku. Oproti eskalaci na konci roku 2024 jsou lidé více vyčerpaní, což se projevuje i zdráhavějším přijímáním uprchlíků v bezpečných oblastech. Libanonská vláda vyhlásila zákaz vojenské činnosti Hizballáhu, který však bude jen těžko vymahatelný.

Krátce po nedělní půlnoci byly z libanonského území směrem k okupované Palestině vystřeleny tři rakety. Celý Libanon se zastavil a se zatajeným dechem čekal, jaká reakce přijde ze strany IDF a také kdo se k útoku přihlásí.

„Tohle smrdí Mossadem, Hizballáh přece nejsou zase takoví idioti,“ shodovala se většina lidí, se kterými jsem během nočního čekání hovořila. Po nekonečně dlouhé hodině byly obě otázky zodpovězeny. 

Vedení Hizballáhu prohlásilo útok – k němuž se později připojilo i několik dronů vyslaných směrem k Haifě – za odplatu za zabití nejvyššího íránského vůdce Alího Chámeneího. IDF okamžitě zahájila intenzivní bombardování jižního Libanonu, údolí Bikáa a jižních čtvrtí Bejrútu. 

Během prvního dne bylo zavražděno přes padesát lidí, převážně civilistů, více než sto bylo zraněno a další desetitisíce jsou na útěku.

I přesto, že je podstatná část Libanonu přesvědčená, že IDF by své útoky na území rozšířilo v každém případě, nevylučuje to rozhořčení nad krokem Hizballáhu zaútočit ve chvíli, kdy je stát Izrael s vojenskou přítomností amerických vojsk v regionu ve své největší síle. Ve společnosti taktéž rezonuje otázka, proč libanonské hnutí reagovalo na smrt íránského vůdce, když nechalo bez odpovědi útoky posledního roku.

Konec příměří, jež nikdy neplatilo

Pod útoky mají na mysli téměř každodenní izraelské porušování příměří. Tyto akce v týdnu před zahájením izraelsko-amerického útoku na Írán prudce eskalovaly. Na konci února IDF v údolí Bikáa zabilo 12 lidí. Ve stejný den udeřili také v hustě obytelném palestinském táboře ve městě Sidón, kde byli zabiti dva lidé.

Zabití Chámeneího, který byl nejen politickou figurou, ale také důležitým duchovním, oplakávaly v Bejrútu tisíce zástupců šíitských komunit. Nyní jsou to právě oni, kdo jsou vystaveni kolektivnímu trestu za útok Hizballáhu, který mnozí označují za symbolické gesto s cílem zachovat si tvář – ač během následujícího dne začaly nabírat na intenzitě.

Lidé, kteří se nyní tísní v mnohahodinových zácpách v zoufalé snaze dostat se do bezpečí, prchají ze stejných oblastí, jež byly zásadně poničeny již během minulé eskalace – i při pokračujících útocích v průběhu celého loňského roku. Jejich rekonstrukce byla velmi limitovaná. Jak vzhledem k omezeným prostředkům libanonské vlády, tak kvůli neochotě zahraničních organizací investovat do budování v oblastech, které – jak se někteří nechali slyšet – Izrael stejně znovu zničí.

Mnoho lidí sdílí, že mají pocit, jako by se vrátili do noční můry, kterou prožili před pouhým rokem a půl, během poslední eskalace. Od té doby se však mnohé změnilo.

Frustrovaný Libanon

Ač se stále relativně nová vláda prezentuje snahou o obnovení stability v zemi, na ekonomické úrovni se stále více lidí propadá do chudoby. Kvůli prudkému nárůstu cen potravin si stále více rodin nemůže obstarat ani základní suroviny. Situaci dále prohlubují kroky vlády jako zvýšení daně z pohonných hmot, proti kterému se v minulých týdnech rozhořely protesty po celé zemi.

Zhoršení situace je silně cítit i v severním Tripolisu, kam momentálně míří část uprchlíků. Ač panuje předpoklad, že oblast nebude bombardována, nejchudší město v zemi čelí vlastní krizi. V důsledku dlouhodobého zanedbávání centrální vládou se zde zhroutilo několik budov, jež pohřbily své obyvatele. Další stovky staveb jsou v kritickém stavu. Vyčerpanost a frustrace místních se odrážejí i v méně vřelém přijetí prchajících lidí oproti poslední eskalaci.

V dominantně sunnitském městě se tak šíří nenávistné reakce vůči převážně šíitským uprchlíkům. Někteří obyvatelé Tripolisu své přátele varují, aby raději nejezdili, neboť pro ně nebudou schopni zajistit plně bezpečné podmínky. Stejný problém se objevuje v křesťanských částech Bejrútu a okolních vesnicích, kde i přes stabilnější ekonomické podmínky rezidenti dávají otevřeně najevo, že příchozí z jihu nejsou vítáni. Lidé prchající před izraelskými bombami se tak cítí opuštěni celým světem.

Regionální a sektářské rozdělení země, které má kořeny ve francouzském kolonialismu, je hodně podporováno Izraelem, jenž si je vědom odvěké taktiky – rozděl a panuj.

I přes řadu rozbrojů se však tisíce obyvatel Libanonu po celé zemi organizují a nabízejí prchajícím podporu. Dobrovolníci na silnicích uprostřed zácpy směřující k Bejrútu rozdávali vodu a drobné občerstvení. Útěk ze zasažených oblastí totiž připadal na dobu, kdy by se věřící během ramadánu měli před východem slunce naposledy najíst před celodenním půstem. 

Mnoho restaurací v Bejrútu zase za pomoci dobrovolníků připravuje pro vysídlené obyvatele jídlo a organizuje sbírky základních potřeb, které si vysídlení lidé neměli čas sbalit. Školy po celé zemi nyní fungují jako nouzové přístřeší. Tentokrát jsou do koordinace aktivně zapojena i libanonská ministerstva, která během minulé eskalace začala jednat příliš pozdě a pomoc tak byla převážně v rukou občanských iniciativ.

Zážitek války neodchází přes noc

Libanon dnes nečelí jen právě probíhající válce, ale i nakumulovaným dopadům předchozích ozbrojených konfliktů a krizí – současně však události dnešních dní budou mít nedozírné dlouhodobé následky, i kdyby mělo být bombardování zastaveno zítra.

Zpřísňující se vízové podmínky znemožňují většině Libanonců – kromě ekonomicky zajištěných – útěk do zahraničí. Někteří proto míří alespoň do sousední Sýrie, kde na hranicích čekají tisíce lidí. Většinu z nich však tvoří syrští občané, kteří až do současné eskalace váhali s návratem domů. Jejich odchod citelně zasáhne libanonské zemědělství, kde jsou syrští pracovníci zcela klíčovou pracovní silou.

Zemědělské oblasti, rozkládající se převážně na jihu země a v údolí Bikáa, čelí v posledních letech kontinuálním izraelským útokům – včetně rozprašování chemikálií nad farmami. Jejich chod je nyní navíc narušen přímo v období sklizně mnoha klíčových plodin, což ohrožuje celoroční cyklus.

Kromě destrukce klíčové infrastruktury, kterou nemá oslabený libanonský stát šanci efektivně obnovit, jsou lidé vystaveni zásadním psychickým následkům. Vlivem traumat ze stále se opakující válek a s nimi spojené permanentní nejistoty žijí obyvatelé Libanonu ze dne na den. A to i přesto, že je země plná zahraničních neziskových organizací, jež místní poučují o nutnosti budovat dovednosti směřující k ekonomické prosperitě a zaměřovat se na dlouhodobé cíle.

Zatímco mediální prostor plní příběhy lidí, kterým se v jiných koutech regionu zkomplikovala dovolená nebo museli sejít do krytu umístěného o pár pater níže ve stejném domě, Libanonci takovým luxusem nedisponují. V zemi neexistuje systém poplachů ohlašujících útok ani kryty, v nichž by se lidé mohli schovat.

Kdo ochrání Libanon

Omezené možnosti bránit své obyvatele má také libanonská armáda. Její slabá pozice se ukázala při úterním zahájení pozemní invaze izraelských jednotek, na kterou libanonské vojsko reagovalo stažením.

Podfinancování libanonské armády má kořeny i v otevřeném americkém tlaku, aby státu Izrael v regionu nevyrostl reálný konkurent. Nedostatek financí se v praxi – kromě omezených možností bránit území – projevuje i tím, že mnoho libanonských vojáků musí vedle nízkého příjmu vykonávat další povolání, často jako taxikáři.

Libanonská vláda tentokrát nicméně bezprostředně po útocích Hizballáhu vyhlásila jeho veškeré vojenské aktivity za nelegální. Hnutí krok označilo za ústupek sionistickému režimu. Směrem ke státu Izrael zase prohlásilo, že období jejich trpělivosti skončilo. Dále pokračuje v útocích na cíle na území okupované Palestiny. Ty během pondělní noci probíhaly ve stejnou chvíli, kdy byly z Íránu vyslány balistické střely, ačkoli zatím není zřejmé, zda je činnost přímo koordinována.

Libanonská armáda nyní ustanovila check-pointy na silnici vedoucí z Bejrútu na jih země, na nichž již bylo zatčeno několik bojovníků Hizballáhu. Vedle bezprecedentních státních zásahů do fungování organizace hnutí zaznamenává také nebývalý otřes podpory mezi svými tradičními příznivci. Mnozí jejich útoky označují za sebevražednou misi, za niž oni nesou následky a musí hledat přístřeší v omezených kapacitách nouzových ubytování nebo jsou vystaveni vůli pronajímatelů, kteří krize využívají a prudce zvyšují ceny nájmů.

IDF nadále vydává evakuační příkazy po celé zemi, které se týkají desítek celých vesnic i mnoha objektů ve městech. Většina útoků však nadále probíhá bez varování. Nechvalně známé mapy s vyznačenými „plánovanými útoky“ přitom fungují spíše jako forma psychologického nátlaku na obyvatele. Současně slouží jako PR nástroj pro západní média, která na jejich základě zlehčují závažnost zločinů, jichž se IDF po jejich vydání dopouští.

Mnoho budov bylo zcela srovnáno se zemí. Kromě mnoha civilních obydlí jsou nyní cílem nejenom objekty spojené s vojenskou činností Hizballáhu, ale jejich širší infrastruktury jako poboček finanční instituce Al‑Qard Al‑Hasan nebo televize Al-Manar.

I podporovatelé Hizballáhu nyní přicházejí o představu, že hnutí jejich zemi bránilo před izraelskou okupací. S rozplynutím této iluze se nyní vynořuje spíše otázka, jak velké území se nyní IDF podaří připojit k již okupovaným oblastem v jižním Libanonu.

Autorka je doktorandkou antropologie působící v Libanonu.