Libanon na rozcestí: co by přineslo odzbrojení Hizballáhu?

Spojené státy usilují o odzbrojení Hizballáhu. Libanonu za to slibují finanční podporu i ukončení izraelského bombardování, které navzdory platnému příměří pokračuje téměř denně. Libanonská veřejnost se však v otázce státního monopolu na zbraně neshoduje.

Poznámka autorky: Všechna jména byla kvůli zachování anonymity změněna. Rozhovory byly vedeny s obyvateli Libanonu napříč národnostními a náboženskými skupinami. Všichni dotazovaní jsou civilisté; nikdo z nich není členem Hizballáhu ani příslušníkem libanonské armády.

„Na nic okolo Izraele se nás neptejte. Nejdříve odzbrojte Hizballáh a pak se budeme bavit dál,“ prohlásil na konci srpna Lindsey Graham, zástupce americké delegace v Libanonu, na tiskové konferenci v prezidentském paláci v Bejrútu po jednání o odzbrojení hnutí Hizballáh.

Jednak demonstruje paternalistický přístup Spojených států, jejichž vliv stále zesiluje jak napříč regionem, tak specificky v Libanonu. A jednak ukazuje také naprostou ignoraci reálné situace, v níž Izrael navzdory formálně platnému příměří pokračuje v okupaci libanonského území a v jeho pravidelném bombardování.

Proč Spojené státy trvají na odzbrojení Hizballáhu? Jakými prostředky toho hodlají dosáhnout a co Libanonu slibují? A především – jak se k tomu stavějí místní obyvatelé?

Libanon v době takzvaného příměří

Přestože je příměří formálně v platnosti už rok, v zemi ho nikdo nenazývá jinak než „takzvané příměří“. Izraelská agrese na libanonském území v posledních týdnech dále eskaluje. V noci ze 17. října otřásla zemí série útoků na civilní cíle, jejichž síla vyvolala výbuch připomínající jaderný hřib. Na téměř denním pořádku jsou dronové útoky, které jen v posledním říjnovém týdnu zabily 16 lidí. Dne 30. října vnikly jednotky Izraelské obranné síly (IDF) do radnice jižní vesnice Blida a zavraždily zaměstnance, který v budově přespával. Dne 18. listopadu byl spáchán masakr v palestinském uprchlickém táboře ve městě Sidón, nedaleko Bejrútu. Zabito bylo 14 lidí. 

Nejde o nijak ojedinělé incidenty. Z izraelské strany již bylo zaznamenáno pět tisíc případů porušení úmluvy o klidu zbraní. Z libanonského území byla směrem k okupované Palestině vypálena jediná raketa, jejíž původ se nepodařilo objasnit. Izraelské útoky si od začátku takzvaného příměří dle zdrojů UN vyžádaly přibližně sto obětí a zásadně brání obnově nejvíce zasažených regionů během loňské devastující války.

Ačkoli během eskalace útoky zasahovaly celou zemi, většina z nich se stále soustředí na tradičně šíitská území, tedy také oblasti s největší podporou hnutí Hizballáh. Patří mezi ně jižní Libanon, jižní část Bejrútu a údolí Bikáa na západě země.

I přes svou malou rozlohu žije v Libanonu přibližně sedm milionů lidí nesmírně pestrého spektra. Sektářský parlamentní systém rozděluje moc mezi tři hlavní náboženské skupiny: maronitské křesťany, sunnity a šíity. Kromě nich v zemi žije řada dalších náboženských menšin, z těch větších například drúzové. Libanon také hostí více než milion syrských uprchlíků a půl milionu palestinských. Původ a související socioekonomické postavení zásadně ovlivňují historickou i současnou zkušenost jednotlivců a tím i jejich postoje k aktuálním událostem.

Izraelské útoky, jež jsou v posledních týdnech vágně obhajovány cílením na Hizballáh, zasahují především lidi z šíitské komunity, která je Státu Izrael také geograficky blíže. Zacílení na ně však není výlučné. Špionážní drony, které krouží libanonskou oblohou téměř denně, se pohybují po celém území a nevyhýbají se žádné lokalitě. V posledním týdnu například kroužily nad prezidentským palácem v Bejrútu.

Prezident Joseph Aún, který se dosud snažil – v souladu s americkými požadavky – zaujímat spíše smířlivý postoj, se následně nechal slyšet, že jakékoli budoucí narušení suverenity bude konfrontováno. Izrael poté bombardoval několik dalších lokalit a pokračuje v narušování vzdušného prostoru – samozřejmě bez jakékoli odezvy.

Libanon totiž nedisponuje mnoha prostředky k reakci vzhledem k podfinancování armády, ale také především kvůli vojenským omezením, která na něj byla uvalena mezinárodním společenstvím, hlavně USA.

Po krátkém odmlčení, během něhož se americká zahraniční politika soustředila především na situaci v Gaze a přípravu půdy pro útok na Venezuelu, se opět přihlásil o slovo další člen americké výpravy, Thomas Barrack. Oligarcha, Trumpův blízký spolupracovník, jehož jméno se objevilo v e-mailech adresovaných Jeffreymu Epsteinovi, se v Libanonu proslavil především tím, že na stejné tiskové konferenci prohlásil směrem k novinářům, kteří mu pokládali otázky – jak je to ostatně na tiskových konferencích běžné –, že pokud se budou chovat jako zvířata, nebude se s nimi dál bavit.

Postupně se během října nechal slyšet, že Libanon buď Hizballáh odzbrojí, nebo se vydá do období chaosu. O několik dní později zdůrazňoval, že teď už je to vážně poslední varování. Následně člen diplomatické výpravy připojil tvrzení, že Libanon je zkrachovalý stát.

Čeho se Spojené státy snaží dosáhnout vměšováním se do regionální politiky?

Po čem USA touží?

Spojené státy sledují v Libanonu řadu cílů, které jsou motivovány mocenskými, strategickými, obchodními i náboženskými zájmy. Tyto ambice se v posledních letech projevují viditelným rozšiřováním působnosti v zemi, jež dokládá i obnovení financování vybraných projektů z obecně výrazně omezených zdrojů USAID či výstavba druhé největší americké ambasády na světě.

Zásadní roli ve zvýšené pozornosti Spojených států hraje bezprostřední blízkost ke Státu Izrael, jenž se pro USA stal klíčovou vojenskou základnou v regionu. Působením v Libanonu tak zajišťují ochranu svého strategického partnera a zároveň si tím upevňují vliv v další zemi, kde mohou prosazovat své zájmy, jako je konfrontace Íránu, zajištění přístupu k energetickým zdrojům a také k lukrativním developerským projektům.

Libanonská armáda je v tuto chvíli zcela závislá na americkém financování, čímž USA drží v rukou zásadní trumf. Jak poukazuje report výzkumné organizace BADIL, američtí politici stejně jako v Egyptě nebo Jordánsku rádi podporují armádu v udržování pořádku mezi vlastními občany, nemají však v úmyslu dopustit vybudování armády, která by mohla skutečně odradit izraelskou agresi. To není žádná skrytá agenda. Zajistit Izraeli „kvalitativní vojenskou převahu“ v regionu je právně posvěcený závazek.

Vedle vojenské ochrany klíčového spojence v regionu může být americké jednání motivováno i materiálními zájmy. V moři u libanonského pobřeží se nacházejí rozsáhlé zásoby ropy a zemního plynu. Libanon je navíc díky největšímu počtu řek v regionu významným zdrojem vody, o který Izrael může usilovat.

Dále se s příklonem ke konzervativní politice ve Spojených státech a s rostoucím vlivem evangelikálních křesťanů posiluje rétorika o ochraně libanonských křesťanů, případně Libanonu jakožto křesťanské země. Tato tendence navazuje na projekt realizovaný během francouzského mandátu (1920–1943), kdy byly křesťanské komunity výrazně zvýhodňovány a získaly tak dodnes trvající ekonomický vliv. Podpora náboženských menšin je zároveň na Západě obecně přijímanou rétorikou. Izrael ostatně v současnosti obhajuje některé útoky na Sýrii také ochranou práv drúzského obyvatelstva.

Spojené státy tak tlačí nejen na odzbrojení všech nestátních subjektů, ale i na celkovou normalizaci vztahů mezi Libanonem a Izraelem. Libanon jeho existenci v současnosti neuznává, a proto mezi oběma subjekty neleží formální hranice, ale de facto hranice – tzv. modrá linie stanovená rezolucí OSN v roce 2000. Prezident Aún se však nyní nechal slyšet, že vyjednávání s Izraelem je jedinou cestou vpřed.

Americká reprezentace v tuto chvíli nabízí vizi spočívající především ve víře, že po odzbrojení Hizballáhu izraelské vedení samovolně přestane s každodenním bombardováním libanonského území. Mimo to hovoří o financování rekonstrukce zničených regionů, rozsáhlejší podpoře libanonské armády, ale i paktu o vzájemné ochraně – který mají USA uzavřený jenom se šesti dalšími státy.

Přestože se má odzbrojení týkat všech nestátních aktérů, největší pozornost je stále soustředěna na hnutí Hizballáh. Jeho současný vůdce Naím Kásim již oznámil, že se svých zbraní nehodlají vzdát ani za cenu ozbrojeného střetu.

V západních médiích se o Hizballáhu nejčastěji hovoří v souvislosti s jeho vojenskou činností. Hnutí má však i další složky, které jsou klíčové pro pochopení jeho fungování, postavení ve společnosti a možností budoucího směřování. Kromě ideologické a teologické roviny jsou to zejména rovina sociální a politická.

Mnoho tváří Hizballáhu

Šíitské komunity, z nichž Hizballáh vychází a v nichž si také drží nejsilnější podporu, byly v Libanonu, stejně jako na mnoha dalších místech v regionu, vystaveny dlouhodobému útlaku i opomíjení ze strany politické reprezentace. Tento stav přetrvává již od dob osmanské a francouzské nadvlády, jeho pokračování ukazuje i poválečná rekonstrukce po občanské válce (1975–1990), která se soustředila především na centrální Libanon.

V tradičně šíitských, převážně agrárních oblastech dlouhodobě přetrvával nedostatek, ba i úplná absence sociálních zařízení. V jižním Bejrútu neexistovala jediná státem provozovaná nemocnice a v jižních oblastech stát přímo svěřil správu zdravotních služeb Hizballáhu. Hnutí tak v osmdesátých letech začalo budovat vlastní síť institucí, včetně škol. V poválečném období se jejich význam dále zvýraznil v kontextu rozsáhlé privatizace a omezené dostupnosti služeb pro ekonomicky znevýhodněné občany. Mnoho nešíitských obyvatel Bejrútu do dnešních dní navštěvuje zdravotní zařízení na jižním předměstí Bejrútu pro jejich finanční dostupnost.

Hizballáh od devadesátých let zároveň provozuje finanční instituci Al‑Qard Al‑Hasan (Spravedlivá půjčka), která poskytuje bezúročné půjčky a po ekonomické krizi v roce 2019 začala být vyhledávána širokým spektrem libanonských občanů, jejichž prostředky byly zadrženy bankami. Spojené státy na instituci uvalily sankce, protože ji označují za zástěrku finančních operací Hizballáhu. Izrael pak během eskalace na podzim 2024 zaútočil na její pobočky.

Nabil, pětatřicetiletý IT pracovník, oponuje, že útoky souvisejí se strachem z vytvoření finančního systému, který by mohl narušit dominantní peněžní řád. „Jistě, existují jednotlivci, kteří Hizballáh využívají pro své nelegální aktivity, ale rozhodně to není institucionalizované,“ říká přesvědčeně muž pocházející z jižního města Týros.

Přestože existují důkazy o napojení instituce na nelegální byznys, mezi lidmi se stále těší široké důvěře. Fatima, žena ze stejného města jako Nabil, mi například vypráví, že během eskalace potřebovala vybrat vyšší částku ze svého účtu v Al‑Qard Al‑Hasan a nakonec ji dostala v poslední nevybombardované pobočce.

Další institucí, která se v současnosti dostává pod tlak, je charitativní organizace Wata’awanu (Spolupracujte), momentálně shromažďující prostředky na obnovu zničených oblastí. Čelí však obviněním, že jejími kanály proudí finance na opětovné vojenské posílení Hizballáhu. Minulý týden jí finanční platforma Wish – která si v Libanonu postupně upevňuje dominantní postavení a zavádí systém vlastních platebních karet pro obyvatele donucené po revoluci roku 2019 a následné ekonomické krizi spoléhat převážně na hotovost – zmrazila účty. Činnost charity se zároveň snaží omezit i centrální banka.

Poválečná obnova je nyní zásadním tématem. Spojené státy i Saúdská Arábie svou pomoc podmiňují právě odzbrojením Hizballáhu. Získávání a distribuce prostředků jsou tak v rukou hnutí. Z poničených oblastí nicméně zaznívá kritika, že kompenzace nejsou dostatečné. „Naše teta dostala tisíc dolarů,“ poznamenává Abdaláh, který vyrostl v bejrútské Dáhíje, jeho rodina však nyní žije v jižním městě Nabatieh, které bylo během války silně zdevastováno. „To je sice hezké, ale za to si nový dům nepostaví,“ doplňuje pracovník v kultuře. „Při současné distribuci mi trochu vadí, že je pomoc cílena hlavně na šíitské oběti,“ přidává se s kritikou Nabil. „Přál bych si, aby to bylo distribuováno napříč sektami, nejen šíitům.“

Pro mnohé obyvatele jižních oblastí jsou sociální služby, které hnutí poskytuje, zcela zásadní, přesto však vytváří jistou šedou zónu. Nad rámec zdravotnictví a školství provozuje také síť soudů. Libanonský stát, který nyní hovoří o národním konsenzu, disponuje jen velmi omezeným propojením s místními komunitami.

„Není to tak, že by Hizballáh nějak vytlačoval stát a jeho instituce, které se o nás hrozně snažily starat, ony tam nikdy nebyly,“ pokračuje Nabil. Dodává však, že právě existence paralelního byrokratického systému lidem často komplikuje každodenní život, protože z něj vyvěrá klientelismus, který následně vede ke korupci.

Někteří považují sociální strukturu hnutí za jeho nezbytnou páteř a výraz péče o komunitu. Jiní ji vnímají spíše jako prostředek propagandy, díky němuž si hnutí udržuje přízeň příznivců. „Jasně že je to jen propaganda,“ říká Šams. Muž ze severního města Tripolis je přesvědčený, že ideologická role hnutí – tedy šíření zájmů Íránu – převažuje nad všemi ostatními funkcemi.

Dalším zásadním subjektem pro fungování hnutí je mládežnická organizace Mahdího skauti. Instituce organizuje sportovní a volnočasové aktivity, současně však také vede k výchově k úctě k mučednictví a k poznání historie odboje. Na letošním setkání na počest Hasana Nasralláha se sešly desítky tisíc členů. Ač účast ve skupině nutně neznamená vstup do řad Hizballáhu, mnoho budoucích bojovníků se rekrutuje právě z jejich řad. „Já jsem třeba ve skautech byl a do Hizballáhu jsem nevstoupil, ale spousta mých spolužáků ano,“ potvrzuje Nabil.

Vstup do Hizballáhu, jehož členství je tajné, bývá motivován ideologicky, ale také finančně. Bojovníci, kteří vstoupí do služby Hizballáhu, pobírají stabilní plat, včetně řady výhod pro svoje rodiny a kompenzace v případě své smrti v boji.  

Mezi armádou a politickou stranou

„Západní média hrozně ráda opakují, že Hizballáh je největší nestátní armáda na světě,“ komentuje pojetí hnutí Abdaláh. „V první řadě je to ale odboj. A odboj bude fungovat jinak – a zvlášť pak islamistický odboj.“

V raných letech Hizballáhu byla klíčová doktrína wilájat al‑faqih (vláda náboženského učence), převzatá z Íránu po islámské revoluci v roce 1979. Navazuje na zásadní prvek šíitského islámu – víru v dvanáct imámů po proroku Mohamedovi, což bývá častým bodem sporu se sunnity. Šíité očekávají návrat skrytého vůdce a právě koncept wilájat al‑faqih, jak jej formuloval ajatolláh Chomejní, má zajistit, že v době jeho nepřítomnosti bude vedení svěřeno spravedlivému a schopnému náboženskému učenci (faqíhovi).

Hizballáh se nicméně posunul k pragmatičtější politice a dnes nejeví známky snahy přetvořit Libanon v teokratický stát vedený faqíhem. To dokládá i etablování se v politickou stranu a zapojení se do celostátní politiky v devadesátých letech pod vedením Hasana Nasralláha, která dosahovala silného zastoupení v parlamentu. Mnozí jejich činnost kritizují za to, že je jejich rétorika omezena pouze na rezistenci a vyhýbají se tak jakýmkoli jiným tématům týkajícím se chodu celého státu. V minulých volbách spolu s druhou šíitskou stranou Amal (Naděje) a dalšími partnery ztratili parlamentní většinu. Další volby Libanon čekají příští rok a ukážou tak, jak silná je přetrvávající podpora hnutí po dvou letech války, ale i vzhledem k sílící podpoře nezávislých kandidátů, snažících se narušit sektářské schéma.

Na vojenské úrovni vede skupina dlouhodobou partyzánskou kampaň proti izraelské okupaci jihu Libanonu. Odhaduje se, že v době svého vrcholu hnutí disponovalo 20 000 – 30 000 aktivními bojovníky a desítkami tisíc záložníků, vybavenými raketami, drony a moderními protitankovými střelami. Mimo to spáchalo několik bombových útoků na americké velvyslanectví a námořní základnu v Bejrútu nebo na izraelské velvyslanectví v Buenos Aires.

Jaké faktory nejvíce ovlivnily zformování Hizballáhu do dnešní podoby?

Rezistence předcházející rezistenci

„Hizballáh si rád hraje na to, že je jedinou obranou Libanonu před izraelskou okupací, ale my jsme tu měli jiný odboj,“ začíná své vyprávění pětatřicetiletý Šams, když sedíme na střeše budovy v Tripolisu na severu Libanonu. Kulturně je sunnitského původu, vyrostl však v sekulární rodině, která ho vedla k nacionalismu. „Představa Velké Sýrie pro mě byla vlastně trochu náhražkou boha,“ vzpomíná na dětství, během něhož byl přesvědčen, že se jim podaří sjednotit Araby v jednotném státě. Tato víra ho dovedla ke členství v Syrské sociálně národní straně.

Jeho strana společně například s Libanonskou komunistickou stranou tvořila Libanonskou národní osvobozeneckou frontu – levicové ozbrojené uskupení, které si kladlo za cíl odpor vůči okupaci a vytlačení izraelských jednotek z libanonského území.

„To byli lidé, kteří bojovali za svobodu, aniž by doufali, že za to půjdou do nebe,“ poznamenává Šams, jehož postoj k organizovanému náboženství zůstává nepříliš vřelý.

Fronta se začala formovat ve stejné době jako Hizballáh, v reakci na izraelskou okupaci. Ta se neomezovala pouze na jižní část země, ale vojska se dostala až do Bejrútu – včetně tehdejší slavné socialistické čtvrti Hamra. Ještě dnes, kdykoli tudy procházím s někým z místních, někdo často směrem ke kamenné dlažbě znechuceně poznamená: „Tady všude šlapali okupanti.“

Izraelská okupace, trvající až do roku 2000, zasáhla do už tak složité situace probíhající občanské války. Byla ospravedlňována potřebou potlačit Organizaci pro osvobození Palestiny vedenou Jásirem Arafatem, která z jižního Libanonu podnikala přeshraniční útoky. Část místních, kteří se toužili zbavit palestinských milic kvůli jejich dominantní moci a časté brutalitě, tehdy izraelské tanky vítala. „Byli to ale často lidé z křesťanských vesnic, které zůstaly ušetřeny, nebo ti, kteří netušili, co je Izrael zač,“ říká Nabil. Zároveň připouští, že chápe, proč palestinská přítomnost mezi místními vyvolávala odpor.

Evoluce Hizballáhu

Ve stejném období se začalo formovat hnutí Hizballáh. Jeho vedení se v roce 1992 ujal Hasan Nasralláh. Širší uznání si nicméně získal především po stažení izraelských vojsk v roce 2000 v návaznosti na ozbrojený odpor. Dalším zásadním momentem rostoucí popularity byla izraelská válka v roce 2006. Hizballáh si za ni připsal vítězství. Během této války IDF poprvé uplatnily tzv. Dáhíjskou doktrínu, pojmenovanou podle bejrútské oblasti Dáhíja (předměstí), kterou izraelské letectvo téměř srovnalo se zemí. Doktrína uplatňuje masivní, často neúměrnou reakci i proti infrastruktuře a civilním oblastem, odkud působí ozbrojené skupiny, aby protivníka odradila vysokými ztrátami. Tuto strategii Izrael od té doby uplatňuje pravidelně – ve všech dalších válkách v Gaze i během momentálně probíhající genocidy.

Zcela zásadním momentem ve vývoji Hizballáhu bylo rozhodnutí zapojit se do bojů v Sýrii po boku Bašára Asada v roce 2012. To jednak otřáslo veřejným míněním, jednak odhalilo vnitřní strukturu vnějším subjektům. Mnozí tento moment považují za hlavní důvod, proč se Izraeli podařilo v současné válce kompletně zlikvidovat vedení organizace.

„Před tímhle jsem měl Hizballáh docela rád,“ říká mi syrský učitel Mohamed. „Za to, co provedli, je ale budu navždy nenávidět,“ odkazuje k udržení Asada u moci, ale také k masakrům civilistů. „Když se teďka zabíjejí mezi sebou, tak jsem vlastně rád, jen kdyby u toho nezabíjeli i civilisty,“ dodává.

„Já tomu rozhodnutí rozumím,“ tvrdí váhavě Abdaláh. Potom shrnuje vysvětlení, které komunitě předložil Hasan Nasralláh. To poukazovalo hlavně na klíčovost přísunu zbraní přes Sýrii. „Na těch zbraních závisela celá činnost hnutí, které potřebovalo dál vzdorovat Izraeli,“ souhlasí Nabil. „Ale to ani náhodou neobhajuje, co udělali,“ skáče mu do řeči jeho přítelkyně Salma, která jde kolem a nese misku polévky. Palestinská sociální pracovnice je přesvědčená, že nic nemůže obhájit ani celkové zapojení do bojů po boku diktátora Asada, ani konkrétní činy, jichž se bojovníci Hizballáhu dopustili. Nabil z mého špatně skrývaného výrazu vytuší, že se Salmou souhlasím. „Ty si vůbec neumíš představit, jaké to tenkrát bylo,“ obrací se přímo ke mně a vzpomíná na strach, který komunitou zmítal kvůli šířícímu se vlivu Islámského státu. „V Dáhíji třeba vyhodili do povětří autobus, Laylo, ty jím taky jezdíš, ne?“ apeluje na mě dál. Dále vzpomíná na svého blízkého přítele, který odešel bojovat s Hizballáhem a kterého Islámský stát zavraždil setnutím hlavy; během popravy přes video zavolali jeho matce. „Všichni jsme věděli, že tomu je třeba zabránit za každou cenu.“

Na chvíli se odmlčí a dívá se za Salmou, která se mezitím odešla najíst. „Když se teď podívám na Šaru a celý jeho paktování s Izraelem a Západem a celou dezintegraci Sýrie, tak mi snaha udržet Asada u moci dává čím dál tím větší smysl,“ dodává pak.

Abdaláh také vzpomíná, že v Sýrii byly ničeny významné památky šíitské historie. „Jasně, oni jim to takhle předkládali, že tam jdou zachraňovat mešity,“ odfrkne si posměšně Šams.

„Já jsem ráda, že se postavili za Palestince, ale za to, co udělali nám, ať jdou do prdele,“ přidává se ke kritice čtyřicetiletá syrská učitelka Yara.

Konec jedné éry

Dalším obrovským zásahem do chodu hnutí byla loňská smrt jeho dlouholetého vůdce Hasana Nasralláha. Ten se těšil nejen téměř otcovské pozici v šíitských domácnostech, ale díky svému charismatu také široké popularitě a úctě napříč komunitami.

„Nasralláha je mi fakt líto,“ říká Šams. „On byl vlastně taky obětí Íránu, věřím mu, že všechno, co říkal, myslel upřímně.“

„To bylo úplně strašlivé,“ začíná vyprávět Nabil a ukazuje mi husí kůži, která mu přitom dodneška naskakuje. Vzpomíná na noc, kdy se většina obyvatel jižní Dáhíji tísnila v ulicích Hamry, kam uprchli před brutálním izraelským bombardováním. Když se rozšířila informace, že je Nasralláh mrtvý, všichni propukli v zoufalství. „Byl to strašlivý šok a taky ponížení,“ vysvětluje Nabil. „My jsme zvyklí trpět, ale lidi, co si mysleli, že budou jednou osvobozovat Palestinu, najednou sedí na ulici bez domova.“

IDF následně pokračovaly v likvidaci prakticky celého vedení. Hizballáh celkově utrpěl obrovské ztráty, které se týkají jak vojenského vybavení, tak lidských kapacit. Kromě stovek zabitých vojáků byla otřesena i jeho civilní infrastruktura. V tom hrál zásadní roli výbuch pagerů, který Izrael připravoval téměř dvacet let. „To úplně odrovnalo logistiku,“ vysvětluje Abdaláh. „Ty pagery u sebe neměli vojáci, těm nepotřebuješ takhle volat.“ Mnoho pagerů zranilo také zdravotní personál v šíitských institucích či civilisty, kteří se nacházeli v blízkosti.

Jednotky Hizballáhu se nyní v souladu s úmluvou o příměří stáhly nad řeku Litání. Kolují informace, že libanonská armáda obsadila jejich jižní základny a zničila nalezené zbraně, stejně jako zvěsti, že Hizballáhu se daří doplňovat kapacity a obnovovat svou bojeschopnost. V tuto chvíli je však prakticky nemožné cokoli ověřit, neboť politicky citlivé téma podléhá z obou stran silné propagandě. Po zásadním proniknutí izraelských tajných služeb se Hizballáh nyní zároveň pokouší své struktury udržovat v tajnosti. „Dřív jsem třeba trochu věděl, kdo je s nimi,“ říká Nabil, „teď si ale dávají hodně velký pozor.“

„Odboj bude vždycky pokračovat,“ myslí si Abdaláh, zdůrazňuje ale nutnost nových strategií. „Technologie se hrozně posunuly, může sem teď kdykoli přiletět dron a všechny nás nechat vybouchnout,“ ukazuje na celou terasu baru, kde sedíme. „Tomu se musíme nějak přizpůsobit.“

V každém případě je však opětovné ozbrojování komplikováno tím, že hlavní sponzor, Írán, při izraelských útocích také utrpěl zásadní ztráty. Současně s pádem režimu Bašára Asada se částečně uzavřela cesta pro transport zbraní přes Sýrii.

Odzbrojit, či neodzbrojit?

Postoje libanonské společnosti k otázce zbraní Hizballáhu se zásadně rozcházejí také v závislosti na socioekonomickém postavení a historických zkušenostech. V každém případě však lidé musí zaujímat stanoviska v rámci nesmírně komplikované situace, která prakticky nenabízí žádné jednoduché řešení. Na všech stranách se ozývá spousta moralizování, i když v situaci po občanské válce je málokdo, kdo by na rukách neměl krev.

„Ten zatracenej Hizballáh ty zbraně nedá a nedá,“ rozčiluje se sedmdesátiletá důchodkyně křesťanského původu, zatímco mi ve svém bejrútském bytě vaří čaj. Dodává, že jediné, co chce, je klid. „Bylo mi ani ne dvacet, když začala občanská válka. A od té doby je pořád něco, vždyť já jsem v životě neviděla skoro nic jiného než války a násilí,“ pokračuje unaveně. „Kdyby třeba i s těmi svými zbraněmi nakráčeli přímo do libanonské armády, tak by nás mohli před Izraelem bránit společně,“ uvažuje dál, nicméně dochází k závěru, že by to Američani nikdy nedovolili a že vzdát se znamená přenechat kontrolu USA a tím pádem i Izraeli.

Antoine žije v křesťanské vesnici nad Bejrútem. Jeho rodina i většina jeho komunity mají jasno. Hizballáh je nutné odzbrojit. „Je jim úplně jedno, že nám to diktuje Amerika. Kdyby to byli Francouzi, Angličani nebo mimozemšťani, tak je jim to jedno, hlavně ať to je,“ komentuje to třicetiletý muž pracující v marketingu. „Oni si myslí, že nás sionisti přestanou napadat, když tady nebude Hizballáh.“ S tím ale Antoine nesouhlasí. Je přesvědčen, že hnutí je momentálně zásadní pro libanonskou bezpečnost. Kvůli svému postoji se dostal do mnoha konfliktů s přáteli z vesnice. Nicméně zmiňuje, že postoje v jeho okolí začaly být trochu váhavější, když lidé viděli arogantní vystupování americké delegace.

Šams k americkému angažmá přistupuje pragmaticky. „Oni jsou teď ta nejsilnější země, tak jasně že se budou cpát do všeho a budou si všude chtít udržet vliv.“ Nicméně doufá, že když v zemi nebude působit Hizballáh, bude mít Libanon naději na novou kapitolu. Když se ho ptám, zda i za cenu normalizace s Izraelem, chvíli přemýšlí a pak opatrně odpovídá: „Já nechci znít jako zrádce, ale když už jsme toho zkusili tolik a pořád je to tady hrozný, tak proč teď nezkusit tohle.“

„Oni už vlastně předávají zbraně libanonské armádě, ale v tichosti, aby přitom neztratili tvář,“ domnívá se naopak Hussein, čtyřicetiletý Palestinec provozující environmentální neziskovou organizaci. Dodává, že odpor bude pokračovat, dokud bude existovat Izrael. „Jen to možná nebude Hizballáh, ale to je jedno – oni jsou teď stejně jen takový headliner, ale rozhodně nejsou jediní.“

Abdaláh říká, že Izrael a Spojené státy pořád nepochopily, s kým mají tu čest, a neustále podceňují jak soudržnost a odhodlání šíitských komunit, tak i jejich absenci strachu ze smrti danou důrazem na mučednictví.

„Já teda myslím, že to pochopili dost dobře, a proto proti tomu tak tvrdě bojují – taková sounáležitost je děsí,“ oponuje mu Nabil. Dodává však, že žádná občanská válka nebude: „Nikdo není takový idiot, aby začal občanskou válku,“ říká pevně. „Izrael už v tuhle chvíli musí vědět, že jih nemůžou jen tak okupovat, aniž by u toho nevyvraždili dva miliony lidí,“ odkazuje k silným vazbám místních lidí k zemi. Ty dokládá i zkušenost jeho otce, který opustil lukrativní zaměstnání v Perském zálivu, aby se v roce 1982 vrátil do okupované vlasti. „Hlavně se bojím, aby to tady nedopadlo jako na Západním břehu – to je snad horší scénář než Gaza, zlatá smrt,“ zakončuje svou úvahu.

„Další válka rozhodně bude a já to tentokrát tipuju přímo na Izrael a Írán – to se stejně jednoho dne musí stát,“ je přesvědčen Abdaláh. „A pak uvidíme co dál,“ zakončuje.

Není jisté, zda se naplní přímo Abdaláhova prognóza. V tuto chvíli je již bohužel nepochybné, že agrese ze strany Izraele opět eskaluje, a je tedy možné se domnívat, že další širší válka vypukne již brzy. Ostatně mnozí se na ni už připravují, včetně například Selmy, která vyjednává s pronajímatelem svého bytu, aby do něj mohla přivést svou širší rodinu z jižních oblastí.

Kdo je tu terorista?

Poslední kategorií, která je hnutí Hizballáh často připisována, je teroristické hnutí. Jako celek jej tak evidují Izrael, Spojené státy a některé země EU. Řada států, včetně České republiky, však jako teroristické klasifikuje pouze jeho ozbrojené křídlo. Některé arabské země tuto kategorii převzaly po zapojení Hizballáhu do bojů v Sýrii, v posledních letech od ní ale opět upustily.

Některé akce Hizballáhu zajisté naplňují definici teroristických činů. Zároveň je však nutné uvažovat, jak je s pojmem zacházeno v současné debatě – především v kontextu, kdy jsou za teroristické organizace označovány subjekty jako britská Palestine Action za poškození letadel určených pro operace v Gaze nebo například Antifa.

Nabízí se pak také otázka, proč se o IDF neuvažuje jako o teroristické organizaci a proč se nehovoří o jejich odzbrojení po nesčetném množství zločinů proti lidskosti, kterých se v posledních letech dopustily.

Terorismus je zcela klíčový pojem, jenž může určovat, jaké postoje a nástroje by mělo mezinárodní společenství koordinovaně zaujímat vůči páchaným zločinům – nehledě na to, která skupina se jich dopouští. Politizované využívání pojmu však vede k jeho vyprazdňování. Terorismus jakožto termín tak může potkat stejný osud jako antisemitismus, který ztrácí svůj význam kvůli jeho používání k umlčování kritiků jednání Státu Izrael. Tento pojem přitom bude nesmírně chybět v kontextu nárůstu krajně pravicové politiky a nutnosti stavět se proti jejím antisemitským tendencím.

Odzbrojení nestátních aktérů je součástí širšího plánu na „nový Blízký východ“ současné administrativy. Ten je založen především na otevírání cesty k zisku – za jakoukoli cenu a bez ohledu na přání místních, kteří nejsou v rozhodovacích procesech považováni za hodnotné aktéry. Je možné, že se region vydá na cestu, z níž už nemusí být návratu.

Autorka je doktorandka antropológie, pôsobiaca v Libanone.