Stávky budovatelů socialismu

Jakub Šlouf23. apríla 2024159
Štefan Bednár: Štrajková stráž (kresba, 1928). Majetok GMB

Téma stávek průmyslových dělníků v éře státního socialismu by se mohlo na první zběžný pohled jevit jako naprostý protimluv. Na mysli nám nejspíš vyvstanou výjevy z dobových propagandistických plakátů oslavující horlivé pracovní nasazení dělnické třídy a její uvědomělý boj za světový mír. A z podvědomí se vynoří otázky: Dělníci přece tvořili hlavní společenskou oporu předlistopadového režimu a komunistická strana od nich dokonce odvozovala svůj nárok na moc. Třídní původ rozhodoval o možnostech kariérního růstu i o přijímání dětí na školy. Proč by se tedy všeobecně protežovaní dělníci vlastně bouřili? A pokud by už nějaká ta stávka nedopatřením vznikla, cožpak by ji komunisté okamžitě brutálně nerozehnali a její účastníky neposlali makat do lágrů? A jestliže snad přes to všechno stávky z nějakých nepochopitelných důvodů tvořily stabilní součást tehdejšího života, proč se jimi vůbec nyní zabývat? Vždyť to jediné, co dnes o komunistické minulosti potřebujeme vědět, je, že byla zločinná, nemám pravdu?

Dělníci nejčastěji protestující skupinou

A právě v kontextu všech těchto navátých vrstev myšlenkových stereotypů, předlistopadového i polistopadového původu, se fenomén stávek znenadání zjevuje jako objekt, který provokuje naši pozornost, protože se vymyká všem našim předběžným očekáváním o tom, jak fungoval celý státně socialistický systém. A zároveň nabízí klíč k významným aspektům minulosti, které byly z naší historické paměti zcela vytěsněny.

Nejde přitom o žádné okrajové maličkosti. Dobové dokumenty totiž prokazují, že průmysloví dělníci byli v některých fázích státního socialismu navzdory všem předpokladům nejvíce protestující složkou společnosti. Stávky manuálních pracovníků byly zejména v padesátých a šedesátých letech mnohem častější, masovější a účinnější než protesty představitelů inteligence, studentů či stoupenců politické opozice. Jen v období let 1948–1968 se navzdory absenci plošného výzkumu podařilo doložit více než 400 protestních zastavení práce, kterých se nezřídka účastnily tisíce osob. To už je jev, který zasluhuje pozornost.

Navíc řada stávek patřila k nejvýznamnějším událostem domácí politické scény. Mnohdy dokonce stačila i jen pouhá pohrůžka stávkou. Připomeňme pouze ve zkratce, že největší společenský konflikt padesátých let, tedy revoltu obyvatel proti měnové reformě v červnu 1953, vyvolali právě dělníci. Všechny tehdejší demonstrace začaly zastavením strojů v továrnách a průvody pobouřených pracovníků v montérkách ulicemi měst. Stejně tak na přelomu let 1968 a 1969 právě zaměstnanci průmyslu vytvářeli poslední relevantní mocenskou oporu potlačovanému reformnímu vedení komunistické strany. Hrozby generální stávkou byly tehdy jedním z mála nástrojů schopných zpomalit nástup takzvané normalizace. Zbytky naděje k nim ostatně upíral ve svých požadavcích i student Jan Palach. A podobně také v listopadu 1989 dodávala generální stávka organizovaná předními pražskými průmyslovými podniky politické opozici nezbytné symbolické a mocenské zázemí. Bez ní a bez předchozího vypískání ambiciózního pražského tajemníka Miroslava Štěpána z mítinku zaměstnanců ČKD by manévrovací prostor představitelů Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí byl značně omezenější. Dělníci tvořili v Československu zdaleka největší část ekonomicky aktivní populace a jejich hlas byl v podobných situacích naprosto zásadní.

Angažmá dělnických kolektivů při zlomových politických událostech bylo však pouze příslovečnou špičkou ledovce. Osazenstva továren při nich totiž využívala zkušenosti osvojené četnou stávkovou aktivitou v běžném každodenním životě. Stávka představovala tradiční nástroj dělníků při vyjednávání o mzdových a sociálních otázkách zděděný po předchozích generacích. Dělníci uplatňovali tuto osvědčenou nátlakovou metodu bez ohledu na politické režimy. Nebylo pro ně podstatné, zda výši jejich mezd ovlivňuje management kapitalistického koncernu či ředitel státního podniku dosazený komunistickou stranou. Všechny podobné subjekty považovali svorně za „vrchnost“ či „pány“, proti kterým je třeba čas od času bránit své zájmy. Dělníci smýšleli pragmaticky, prioritou pro ně nebyly politické vize, ale reálné navyšování mezd, udržování přijatelného tempa práce a zajišťování každodenních životních potřeb pro jejich rodiny. Socialistická ideologie a s ní spojené prestižní postavení manuální práce jim vyhovovaly, nehodlali však budovat socialismus zadarmo. Většina dělníků tak sice v letech 1945–1948 podporovala mocenský vzestup komunistické strany (a přibližně polovina z nich do této strany dokonce vstoupila), to jim však vůbec nebránilo v tom, aby i vůči funkcionářům této strany v případě nutnosti uplatňovali podobné vyjednávací strategie jako k jejich kapitalistickým předchůdcům.

Privilegia nebyla překážkou, ale podmínkou protestů

Bylo by však zároveň zásadní chybou interpretovat stávky padesátých a šedesátých let jako důsledek nějakého soustavného pracovního nebo sociálního útlaku. Každá revoluce má své vítěze i poražené. A většina průmyslového dělnictva patřila k nesporným vítězům jak protinacistické revoluce roku 1945, tak následného únorového státního převratu. Těšila se proto v následujících desetiletích řadě výhod. Mzdy dělníků kontinuálně rostly v porovnání s odměnami ostatních složek společnosti a zejména někteří pracovníci státem preferovaných odvětví těžkého průmyslu se brzy řadili k nejlépe honorovaným profesím. V roce 1958 například průměrný měsíční výdělek zaměstnance ve věku 20–50 let se dvěma dětmi činil 1 335 Kčs, zatímco kupříkladu taviči u martinských pecí pobírali celých 2 604 Kčs a raziči v Ostravsko-karvinském revíru dokonce 4 496 Kčs (!).

Důležitým benefitem po celé sledované období bylo také mírné tempo práce. V souvislosti s procesem očisty od nacistických kolaborantů došlo totiž na jaře 1945 ke stíhání množství úředníků pro domnělé asociální jednání vůči zaměstnancům v období války. Společenské postavení všech nadřízených bylo otřeseno a dosavadní pracovní hierarchie se zhroutily. Jakákoli důslednější snaha dohlížet na podřízené či tlačit na jejich výkonnost se stala potenciálně podezřelou. V důsledku toho výrazně poklesla též pracovní morálka. Vedení znárodněných podniků totiž od dělníků vyžadovala mnohem nižší produktivitu práce než v předválečném období. Ještě na konci roku 1948 například některé doly horníkům normativně stanovily jen 70 procent původního výkonu. Dělníci považovali tento stav za jeden z hlavních výdobytků květnové revoluce. Práci si cíleně šetřili, aby ji mohli dokončovat v placených přesčasech a navyšovat tak uměle své příjmy.

Nejčastější příčinou stávek po roce 1948 byla proto snaha vedení komunistické strany o zvýšení efektivity mzdových nákladů. Hlavní třecí plochy vznikaly při stanovování výkonnostních norem, při redukci placených přesčasů a při restrukturalizaci pracovní doby. Mnoho z těchto konfliktů mělo přitom podobu obrany lokálních továrních komunit proti unifikačním a racionalizačním snahám ústředního aparátu, které ohrožovaly jejich dosavadní privilegia. Dělníci reagovali velmi podobně jak na chaotické snahy vlády skokově zvyšovat objem strojírenské výroby v první polovině padesátých let, tak na koncepční pokusy reformních ekonomů šedesátých let zkrotit nekontrolovaný růst mzdových nákladů prostřednictvím jejich pevného navázání na prosperitu jednotlivých továren. Obě hospodářské politiky, jakkoli vzájemně protichůdné, měly totiž negativní dopady na dosavadní benevolentní mzdovou situaci, a proto vyvolávaly řadu stávek. Dělníkům se tak právě prostřednictvím protestů a bojkotů dařilo dlouhodobě udržovat příhodný poměr mezd a produktivity práce.

Důležitým aspektem vyjednávání dělníků s komunistickou stranou byla oblast ideologie. Již od roku 1945 se dělníci těšili specifickému postavení. Dobová média je soustavně adorovala jako domnělé hlavní strůjce blahobytu národa, užívala přitom velmi podobné argumenty, jaké známe například z devadesátých let v souvislosti se zdůrazňováním významu soukromých podnikatelů. Dělníci sami věřili, že svýma rukama de facto živí ostatní složky společnosti, a odtud vycházelo jejich sebevědomí. Zcela běžně například vyžadovali, aby s nimi byla předem projednávána jakákoli opatření týkající se mezd či pracovní doby.

Doloženo je dokonce množství případů, kdy se podniky v průběhu stávky domáhaly, aby se na místo bezodkladně dostavil zodpovědný rezortní ministr a podal vysvětlení. Ministři skutečně ve svých limuzínách neprodleně přijížděli a osobně před pobouřenými davy obhajovali stranickou linii. Tato setkání probíhala přímo v továrních halách i důlních šachtách. Dělníci při nich dovedně dávali najevo, že oni jsou považováni za vládnoucí třídu, které se funkcionáři mají zodpovídat. Neváhali pískat, hlasitě odsuzovat „zpanštění“ někdejších dělnických představitelů a kritizovat, že si osvojují staré buržoazní manýry (drahá auta, obleky či asociální metody řízení).

Využívání oficiální ideologie a institucí při protestech

Dělníci se tak vůči představitelům státně socialistického režimu vymezovali z anarchicky socialistických pozic. Stavěli se do role strážců „skutečného“ socialismu. Ačkoli tato představa hluboce kontrastovala s reálnou mocenskou hierarchií venku za zdmi továren, v oficiální rovině si ji politici nedovolovali zpochybňovat. Právo dělníků na interpelaci nejvyšších představitelů státu a povinnost funkcionářů osobně mezi nimi agitovat patřily k základním rysům tehdejší politické kultury. Byly nezbytnou daní za to, že vedení strany legitimizovalo svoji moc prostřednictvím konceptu diktatury proletariátu.

Stávky se odehrávaly zcela bez ohledu na to, jak my dnes hodnotíme jednotlivé fáze státního socialismu a jaké riziko represí jim přisuzujeme. Zastavení práce probíhala rovnoměrně nejen v období politického tání šedesátých let, ale i po celá padesátá léta. Některé z největších vln stávek se dokonce paradoxně uskutečnily právě v období vrcholného stalinismu let 1951–1953. Představitelé komunistické strany i bezpečnosti totiž nevnímali dělníky jako potenciální nepřátele. Nemohli navíc stávky oficiálně zakázat ani dělníky násilím rozhánět či masově vyhazovat z práce, tím by se postavili na roveň prvorepublikovému režimu, proti kterému se vymezovali. Proto se většina stávek, pokud se odehrávaly výhradně uvnitř továren a nenarušovaly pořádek v ulicích měst, obešla bez masivnějších represí, jaké by u jiných skupin obyvatelstva byly nevyhnutelné. V některých případech docházelo k exemplárnímu k potrestání vůdců stávky, běžným účastníkům však hrozily spíše tresty ukládané po pracovní či odborové linii, mnohdy jen nahrazení prostávkovaného času.

I v případech eskalace stávek do podoby veřejných demonstrací se však komunistická strana vyhýbala přímé konfrontaci s dělníky. Často proto uplatňovala manévr, kdy označila protestující zaměstnance továren za pouhé svedené oběti propagandy nepřátel, většinu zatčených dělníků propustila nebo jim uložila jen marginální tresty a místo nich uvalila mnohaleté žaláře na vybrané příslušníky bývalé buržoazie, kteří sice nepatřili k iniciátorům demonstrací, ale byli využitelní k jejich politicky žádoucímu vysvětlení. Nezřídka tak sociální nepokoje vyvolané továrními dělníky končily paradoxně tím, že například z center měst byly vystěhovávány buržoazní rodiny, aby uvolnily nedostatkové byty, které byly obratem slíbeny paradoxně právě dělníkům (!). Typický příklad tohoto postupu se odehrál například v Plzni po měnové reformě v roce 1953.

Dělníci obyčejně nesměřovali své stávky proti dobovému společenskému zřízení, ale dovedně naopak využívali jeho ideologii i instituce ve svůj prospěch. Stávek se běžně svorně účastnili jak bezpartijní zaměstnanci, tak řadoví komunisté. Neexistovala mezi nimi žádná nepropustná hranice. Nezřídka přitom zapojovali do protestů také odborové a stranické organizace dílenské úrovně. Velká část stávek měla ostatně podobu (i právní formu) celozávodního shromáždění, tedy oficiálního základního odborového orgánu podniku, obdařeného v teoretické rovině rozhodovací pravomocí. Nedílnou součástí strategií dělnických protestů bylo právě balancování na hraně mezi oficiálními strukturami a svými vlastními neoficiálními interpretacemi těchto struktur.

Zejména od druhé poloviny padesátých let pak státní aparát přestal na stávky pohlížet podezřívavě a začal s nimi nakládat jako s regulérními stížnostmi na pochybení úředníků. Ve většině případů docházelo k úplnému či částečnému splnění požadavků stávkujících. Nezřídka dokonce následovaly postihy či výměna zodpovědných manažerů. Pokud nebylo možno dělníky uspokojit, byla alespoň sporná opatření dočasně odkládána či hledány jiné kompenzační postupy. Stávkující dílně například nemohly být zvýšeny mzdy kvůli celostátně platným tarifům, ale funkcionáři jí místo toho mohli slíbit budoucí přednostní investice do jejího strojového parku, čímž jí usnadnili plnění norem. Na lokální úrovni tak existovala pestrá paleta nástrojů k hledání sociálního smíru.

Skutečnost, že řada problémů byla pro zaměstnance snáze řešitelná na úrovni podniku než v ústředním plánovacím aparátu, vedla k tomu, že v továrnách vznikaly ve druhé polovině padesátých let lokální aliance zaměstnanců s managementem podniků zaměřené proti centrálním instancím. Součástí těchto strategií byly mnohdy i stávky. Podniky nezřídka poskytovaly zaměstnancům neoprávněně vysoké mzdy, aby si udržely nedostatkovou pracovní sílu na úkor konkurence. Docházelo například k vyplácení prémií, ačkoli se neplnil plán, nevýrobní zaměstnanci byli běžně honorováni ve vyšších výrobních tabulkách, z výrobních rozpočtových prostředků byly dotovány obědy v závodních stravovnách a mnohde nechybělo ani rozdělování financí za černé duše neexistujících brigádníků mezi kmenové zaměstnance. Pokud pak ministerstva při kontrolách odhalila podobné machinace a požadovala jejich nápravu, hrozily zaměstnancům hluboké sociální otřesy. Mnoho stávek proto probíhalo za tichého souhlasu managementu státního podniku, který prostřednictvím nich ospravedlňoval svoji finančně náročnou a pololegální mzdovou politiku.

Důsledky politiky plné zaměstnanosti

Na stávkovou aktivitu dělníků nemělo zásadní vliv riziko represí, ale míra zaměstnanosti. Navyšování kapacit těžkého průmyslu společně s nedostatkem produktivity práce způsobovaly v poválečném období permanentní nedostatek pracovních sil. Díky tomu se průmysloví dělníci nemuseli vůbec obávat nezaměstnanosti, kterou dříve ve třicátých letech vnímali jako největší ohrožení. To neobyčejně posilovalo jejich vyjednávací pozice. Svědomitě pracujícího dělníka bylo nerozumné přeřazovat na nekvalifikovanou práci nebo propouštět ze zaměstnání. Řada manuálních pracovníků proto spoléhala na heslo: „Lopatu mi nikdo nevezme.“ Situace se změnila až v první polovině šedesátých let, kdy díky globalizaci světových trhů a zaostávání ekonomické efektivity domácí výroby najednou mnohé československé produkty obtížně hledaly odbytiště. Nedostatek práce se tehdy přechodně projevoval i v hutních a strojírenských provozech. V letech 1963–1965 proto stávky téměř vymizely. Po překonání krize od roku 1966 počet stávek opět stoupl, vyvolávala je mzdová opatření související s ekonomickou reformou.

Problematika protestů průmyslového dělnictva se zcela vymyká vžitému schématu, jež redukuje období státního socialismu na mocenský monopol komunistické strany, represí paralyzovanou společnost a liberálně-demokraticky orientovaný odboj. Dělníci stávkovali tak často nikoli navzdory tomu, že v rámci dobového systému zastávali privilegované postavení, ale naopak právě z důvodu, že si díky privilegiím mohli dovolit protestovat. Využívali ve svůj prospěch výjimečný ideologický status, vlastní interpretace socialistické ideologie i přímou propojenost se stranickým, odborovým a hospodářským aparátem. Právě díky tomu byly jejich protesty tak účinné. Stávky byly extrémními nástroji krizové komunikace uvnitř systému, nikoli odbojovými činy. Komunistická strana nevystupovala vůči dělníkům z pozice jednostranné mocenské dominance, i ona byla do značné míry limitována vlastní ideologií, aparátem i sociálními zájmy svých společenských opor. Studovat jakýkoli politický systém bez analýzy dobových mechanismů sjednávání společenské podpory je krátkozraké. To platí i pro naši přítomnost.

Zájemcům o bližší informace mohu doporučit knihu „Takový socialismus nechceme!“ Kultura protestu průmyslového dělnictva v českých zemích v letech 1945–1968, kterou na konci loňského roku vydalo nakladatelství Akropolis ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.

Autor je historik a archivář působící v Národním archivu a v Ústavu pro studium totalitních režimů

Text vznikol s podporou nadácie Rosa Luxemburg Stiftung, so zastúpením v Českej republike.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: