Prejsť na hlavný obsah

Hľadať

Vaše vyhľadávanie momentálne nezahŕňa produkty.

Pre vyhľadávanie v e-shope prejdite sem.

Planeta bez praporů a bez víz

Jean Malaquais a jeho protiválečné deníky

Počet zhliadnutí:

Jak k nám mohou promlouvat deníky psané před více než 80 lety, v nejtemnějších letech druhé světové války? Je možné se k jejich autorovi nějak přiblížit dnes, kdy zuří válka nedaleko nás? Můžeme nalézt v jeho situaci a přemýšlení něco nám nezpochybnitelně blízkého i přes obrovskou vzdálenost, jež nás od něj dělí? Můžeme s ním vstoupit do konstelace?

Nemáme jiného světla, jež by nám umožnilo nahlédnout minulost, než je světlo přítomnosti. Úhel vrhaného světla se ovšem liší podle našeho postoje v současných společenských a politických konfliktech a záleží na míře a povaze naší současné konformnosti nebo naopak revolty, co v minulosti zahlédneme. Není-li naším základním naladěním přitakat stávajícím poměrům, nalézáme v minulosti boje, které jsou analogické našim dnešním, boje vnitřní i vnější.

Pokud nepokládáme válečné státní mašinerie a ohraničené státní pevnosti za útvary přirozené, s nimiž se musíme smířit a jimiž vytvářené utrpení jen skromně umenšovat, zjistíme, že v minulosti jsou celé zástupy bojujících jednotlivců, jež na ně ve víceméně shodných systémových souřadnicích nahlížely se svrchovaným opovržením a snažily se je všemi silami narušit. Snad pak i pochopíme Benjaminova slova z roku 1939, že „existuje tajná úmluva minulých pokolení s naším“, že na nás historie poražených kolektivních bojů proti útlaku kapitálové akumulace a její neodmyslitelné státní podpory klade nárok na ně navazovat a rozpoznat v historickém předmětu „revoluční šanci v boji za zotročenou minulost“. Jak ve své poslední knize opět zdůraznil americký myslitel Russell Jacoby, porážka nic nevypovídá o hodnotě postojů a idejí poražených, nýbrž v posledku jen o poměru mocenských sil v určitém historickém okamžiku. Nezvyklý pohled do minulosti může pomoci i nám, kteří žijeme v době, jež přes veškerý svůj křik o mocenských konstruktech tiše pokládá nejmocnější síly určující náš život za bezmála přírodní danost. Bývaly totiž doby, kdy byl tento základ světa rozechvíván o poznání prudčeji. Pokud se emancipační myšlení a praxe vyznačují oprošťováním od zvěcnění, od naturalizace mocenských staveb a zfetišizované praxe, není příliš sporu o tom, které formy politické praxe mají navrch, zda ty krotké a poslušné, nebo ty, které se odmítaly s podřízeností a utrpením smířit.

Tulák, imigrant, dělník – a revolucionář

Nedávno se zásluhou překladatele Tomáše Havla a nakladatelství Dauphin objevily v češtině dvě knihy Jeana Malaquaise (1908–1998), Válečný deník (2021) a Deník běžence (2022). Obě knihy jsou nadány právě onou mocí prolamovat naše zvěcněné myšlení, dovést čtenáře a čtenářky k rozhořčení nad dávnými porážkami i povzbudit je k nesmlouvavějším postojům. První deník zahrnuje autorovy zápisky z tzv. podivné války mezi Francií a Německem, tj. od podzimu 1939 po léto 1940, kdy Malaquais uniká z německého zajetí; druhý pokrývá období až do podzimu 1942, kdy Malaquais a jeho družka Galy opouštějí jako běženci vichistickou Marseille a směřují do španělského Cádizu a přes oceán dále na západ.

Jean Malaquais se narodil jako Vladimir Jan Pavel Malacki ve Varšavě do sekularizované rodiny, jejíž předci vyznávali judaismus. Otec byl vášnivým čtenářem a učitelem latiny a řečtiny, matka členkou slavného Bundu, tj. revolučního a protisionistického Všeobecného dělnického svazu židovského svazu v Litvě, Polsku a Rusku. Povzbuzen jak touhou po dobrodružství a tuláctví, již podněcovala četba Knuta Hamsuna či Jacka Londona, tak snahou uniknout světu šedivé knižní vzdělanosti a zpřetrhat vazby se společností Malacki opouští v sedmnácti letech Varšavu a vydává se přes Rumunsko a Turecko do Palestiny a odtud přes Egypt do Marseille. V létě 1926 tak začíná jeho ambivalentní sepětí s Francií, či spíše s francouzským jazykem a drahocennostmi ducha, jež francouzská kultura skýtala. Setkání s moldavským levým komunistou Markem Chirikem bylo oním pověstným setkáním určujícím a položilo základy pro Malaquaisovu politickou orientaci, která měla vždy blízko k silně antistalinistickému levému komunismu a později ke komunismu rad. Takové konstatování je sice pravdivé, ale jestliže bychom je blíže nespecifikovali, nebyli bychom právi hloubce Malaquaisových motivací a postojů.

Malaquaisovy reflexe vycházejí ze základní zkušenosti tuláka a námezdního pracujícího, který nemá vlast a kořeny si nosí s sebou; nepochybně tuto zkušenost přesahují a dospívají k perspektivě revolty a všeobecného lidského osvobození, neruší však autonomii jedince a základní solidární vazby podřízením veškeré činnosti nadosobní emancipační ideji či revoluční organizaci. Malaquais nikdy nebyl služebným aktivistou. V Deníku běžence se v zápise z 5. února 1942 ohlíží za tuláckými roky po opuštění Varšavy: „Od věku dospívání jsem žil zbavený kořenů. Měl jsem mladé tělo i srdce, nestaral se o střechu nad hlavou ani o to, co přijde zítra. Toulal se na pomezí budoucnosti, rozlehlou přítomností, neomezovaly ji žádné pasy ani víza, protože cesta po mastné dlažbě přístavů, po hospodách páchnoucích přepáleným omastkem, mezi úsměvy dívek, hlubinami dolů, všude a nikudy, odkud jsem čerpal životní sílu, nebrala konce.“ Těžká zaměstnání a následné přemýšlení nad údělem námezdního pracujícího vyléčily Malaquaise z mladické romantizace dělnické práce. Se svým spisovatelským mentorem Andrém Gidem se ostatně seznámí tak, že ho v jednom textu publikovaném v prosinci 1935 rozhněvá lítost slavného spisovatele nad tím, že si nikdy nemusel na chléb vydělávat manuální prací. Následuje však nejen rozhořčený dopis s rázným vysvětlením, jaké měl Gide ve skutečnosti štěstí, ale i setkání obou budoucích přátel a následné Gidovo povzbuzení ke spisovatelské tvorbě.

V červenci 1936 přejde Malaquais od zbraní kritiky ke kritice zbraněmi: odjíždí do Španělska bojovat proti fašismu v řadách milic POUM, tj. antistalinistické Dělnické strany marxistického sjednocení. Ta si vytvořila vlastní mezinárodní jednotku, organizovanou italskými bordigisty. Malaquaise se v oněch dnech zmocňovalo nadšení z odhodlání drobných lidí ze Španělska i všech končin Evropy, kteří vytvářeli „zárodek přestavby světa“; poznamenal si, jak jsou on i jeho spolubojovníci v mezinárodní jednotce naplněni „obrovskými nadějemi v lidské osvobození“. Podpora Lidové fronty, a tedy ustoupení POUM od výhradně třídního, proletářského pojetí boje však už byly na podzim pro Malaquaise znamením, že revoluce je zadušena. Perzekuce ze strany stalinistů, která jej ohrožovala přímo na životě, mu pak už zcela znemožnila pokračovat v této jeho jediné životní epizodě, kdy vzal do ruky zbraň v souladu se svým přesvědčením.

Jak se stát (velkým) spisovatelem

Rok 1936 je také rokem Malaquaisova literárního debutu, povídky Marianka z dob pogromů Petljurovy armády. Do venkovského obydlí rabína vtrhne s mrazivým vzduchem i ledová krutost a bestialita vojáků, kteří harmonický život rázem obrátí v nejhlubší ponížení, děs, smrt a nicotu. Literární známosti se ovšem Malaquais dočká až o něco později, kdy za román Javánci (česky 2012) obdrží v prosinci 1939 prestižní Renaudotovu cenu – a to jako cizák, nerodilý mluvčí, člověk bez francouzského občanství, třebaže už v té době nuceně voják francouzské armády. Román čerpá z Malaquaisových vlastních zkušeností s prací v provensálských dolech, ale kromě dynamického uvolněného stylu a pozoruhodné práce s hovorovým jazykem si spíše všimněme zcela neiluzivního, byť současně sympatického zobrazení etnicky pestrých a běženeckých (či tuláckých) obyvatel nouzové kolonie, pravidelných návštěvníků levného baru i občasných návštěvníků nevěstince, lidí rozporných a nedokonalých, zoufalých a toužících. Tito lidé jsou mikrokosmem třicátých let, vykořeněnými trosečníky bouří meziválečného období. Zjevné odlišnosti oproti dobovým ideologickým dílům socialistického realismu si tehdy povšiml také Lev Trockij v nadšené recenzi nazvané Nový velký spisovatel: „Ačkoli má román sociální implikace, není svou povahou jakkoli tendenční. Autor se nesnaží nic dokázat, nepíše propagandu, jak se s tím setkáváme v mnohých dnešních dílech, která se podrobují příkazům i v oblasti umělecké tvorby. Malaquaisův román je ‚pouze‘ uměleckým dílem. Zároveň tu všude cítíme převraty naší epochy, která je v dosavadních lidských dějinách tou nejvelkolepější i nejpříšernější, nejvýznamnější i nejtyranštější. Spojení osobního buřičského lyrismu s divokou epičností doby je patrně i hlavní příčinou, proč nás toto dílo tak fascinuje.“ Odmítnutí fetišizace těch, kdo ničím nejsou, ale zároveň i jasné vědomí, čím by mohli být, absence cynismu pro cynismus i falešných nadějí, to vše nalezneme i v Malaquaisových denících.

Deník z podivné války

„Rozhodl jsem se psát si deník, cítím totiž, že tentokrát válce neunikneme,“ píše 28. srpna 1939, pár dnů před mobilizací. Malaquais si v tomto prvním zápisu Válečného deníku uvědomuje, „že v rámci našich domněle důvěrných zápisků nejsme nikdy hodnověrní ani přirození, že i v tomhle případě, víc než kdy jindy, tvoříme a skládáme“. Zdánlivá autentičnost deníkového žánru může být klamavá, naopak odstup umožněný formou básně, povídky nebo románu nás paradoxně může k autenticitě přivést blíže: „Tvrdím, že spisovatel píše o sobě, jen když píše o něčem jiném,“ dodává Malaquais v rozsáhlejším zamyšlení nad věcí na počátku Deníku běžence. Snad můžeme tvrdit, že tato ostražitost a sebekritičnost umožnily jeho deníkům zprostředkovat stejně silnou výpověď, jako je tomu v jeho dílech povídkových a románových, která se tak na úběžníku Malaquaisových literárních forem s jeho deníky pomyslně protínají.

Válečným deníkem prostupuje od počátku do konce fyzické znechucení nad vojenským životem, kdy se z člověka dere na povrch jen to nejhorší, kdy se v důsledku působení specifického agresivního prostředí rekruti redukují na jediného společného jmenovatele: čirou fekální a sexuální animalitu. Podobně jako v Javáncích nalezneme i zde snahu nečinit z lidových vrstev fetiš – a z těch rolnických obzvlášť. Malaquais však nesklouzává k zatracení: má sice „plné zuby lidí“, ale dodává, že má na mysli lidi v podobě stáda, lidi, kteří se nedovedou od stáda a nechutnosti odtrhnout. Sami dodejme, že pokud ponížené v jejich nízkosti pouze ospravedlňujeme, ospravedlňujeme i příčiny, které je k nízkosti dohnaly. Malaquais věnuje jejich odkrývání mnoho míst v obou denících. Zvrácenost francouzských důstojníků neujde nikdy jeho povšimnutí: „Jeden z nich, major nebo plukovník, […] si střihl proslov ke svým mužům, jen chvilku před tím, než je nacpali do dobytčáku. V pozoru ho ti stateční chlapi poslouchali. ‚Spousta z vás se asi nevrátí,‘ slíbil jim. Prohnutý byl u toho jako prut, jako upnutý ve šněrovačce. Nikdo, já na prvním místě, si netroufl mu navrhnout, ať jde do háje.“

Ano, Malaquais necítí žádné ztotožnění s francouzským válečným strojem, s jeho praporem a všemi nacionalistickými ideologickými příkrasami. A projevuje tehdy i dnes zřídkavou schopnost globálního pohledu na situaci, v níž se svět ocitl. Když se mezi vojáky diskutuje po více než měsíci podivné války o tom, kdy je pustí domů a jak dlouho bude válka trvat, Malaquais neváhá plivnout na prapor: „Ptají se na názor i mne. Říkám patnáct dvacet let. Přesně tolik, kolik je potřeba k tomu, aby o mně prohlásili, že jsem hnusák. A Merlet, s vzezřením mnicha oddávajícího se samotářským praktikám, svobodník Merlet se zachmuřeně vztyčí a oznámí, že jsem ‚podkopávač armádní morálky‘. Patnáct dvacet let. Ledaže by nějaká přívalová vlna smetla celý ten zabordelený svět, který nedokáže vzpružit nic než honba za ziskem a jehož poslední spásou je válka, trvající od roku 1914 nepřetržitě až dodnes. Demokracie, fašismus, stalinismus – neustále tentýž boj. Koncert hurávlasteneckého říhání jedněch či druhých s tím nemá vůbec nic společného, nanejvýš má jen zastřít rachot a běsnění skutečné vsázky: přerozdělení kapitalistického trhu ohněm a železem. Stalinismus i demokracie svorně ustlaly lože hitlerismu. Adolf je jejich společné dítě, za křtitelnici mu slouží Polsko v posledním tažení. Není národní vlajky, z níž by neodkapávala krev.“

V červnu 1940 je Francie poražena: „Válka v našem případě uzavřela svůj vražedný kruh. Ano. Za cenu jakých nepopsatelných ponížení, jež teprve přijdou…“ Již v zajetí se někteří (bývalí) francouzští vojáci sníží k tomu, že se triumfujícím německým důstojníkům při fotografickém zvěčňování francouzské porážky ochotně usmívají do objektivu. Malaquaisovi se ze zajetí podaří uniknout, a dokonce si drze zkrátí cestu autem jakéhosi nacistického pohlavára, za nějž na čas pro jeho únavu převezme i řízení vozu.

Deník vyděděnce vichistické Francie

Navazující Deník běžence je zčásti přehlídkou nechutné kolaborace a zablácené nacionalistické pompy vichistického režimu. Prohlížíme si jakousi zeď francouzské hanby. Defilují před námi maršál Francie s bílým knírem, patolízalští důstojníci, politici i literáti. Malaquaisovo znechucení je přímo fyzické a velmi názorně ilustruje jeho obecný postoj ke světu: vyznačuje se příkrým odporem ke služebnosti, k podřízenosti, za hanbu Malaquais považuje „olizovat ruku, která vás drží za nos“. Zvířata se od člověka-vlastence liší podle něj tím, že při odvádění na jatka „nenadýmají hruď a nepochodují slavnostním krokem“. Malaquais chce „zemřít vestoje, zemřít s čistýma rukama“, jak píše v novoročním předsevzetí z 31. prosince 1941. Osobní integrita jeho přítele Marka Chirika byla tehdy podepírána vírou ve vzpouru světového proletariátu, jenž měl zásadní podíl na ukončení války první. Avšak Malaquaisovi bránila v takovém úniku jeho oproštěnost od nadosobních idejí a cílů, stejně jako jeho skepse, tolik se projevující v mimořádně pronikavém a kritickém hodnocení válečných událostí. Když však válečné ničení dosahuje vrcholného stupně a svět už pozbývá schopnost jedinci jakkoli lidsky odpovídat, je taková neukotvenost či absence iluzivních opěrných bodů zaplacena propadem do nicoty, pocitem vlastní prázdnoty a bezmoci; Malaquais bolestně pociťuje svoji neschopnost konat. V záznamu z 28. července 1940 píše: „Prázdno ve mně – mám pocit, že se do něj vrhám, že padám do jámy, jejíž okraje sám tvořím, tu prázdnotu však svým pádem nikdy nevyplním. Jáma ve mně je větší než já. Přesto ji v sobě nosím, přesto ji obsahuji. Jsem sám sobě svou vlastní nicotou. Každou denní i noční hodinu se mladí lidé vydávají vzduchem, po vodě i pod vodou rozdávat a přijímat smrt. Každou denní i noční hodinu miliony dělníků vyrábějí kulky a bomby, které tady i tam nadělají z jiných lidí fašírku. Každou denní i noční hodinu lidé mučí jiné lidi, aniž by se tím připravili o klidný spánek. A co ty, co ty proti tomu děláš, kromě toho, že píšeš do tohohle sešitu? Vždyť ti to říkám, jsi sám sobě svou vlastní nicotou…“

Deníkem běžence se však přece jen linou odkazy na poslední záchranné sítě, na poslední sítě vzájemnosti. Kromě přátel i odhodlaných zachránců vichistických běženců je mnohokrát zmiňována Malaquaisova družka Galy (Galina) Jurkevič, ruská malířka, kterou Malaquais s obrovskou drzostí a odvahou zachrání před deportací přímo z lodi, která má „Ivany“ po napadení „sovětského“ Ruska Německem deportovat neznámo kam… V převleku za doktora, v bílém plášti a se stetoskopem na krku, vyrve Malaquais svoji ženu skoro jisté smrti jako údajně nezodpovědnou pacientku nakaženou syfilidou. Galy na stránkách vystupuje ve své jednotě fyzické, intelektuální i tvořivé, jako žena nadaná schopností vyzařovat i v krajně těžkých situacích. Nekřečovité upnutí k lásce je v těchto prostých pasážích nepochybně přesvědčivější než válečné vzývání lásky a svobody u francouzských stalinistických básníků: „Galy. Existuje něco, co by svýma rukama nesvedla? Když viděla, jak v pracovním koutku mžourám v ostrém světle holé žárovky, vyrobila mi z drátu a asi dvaceti starých obálek, vyzdobených poštovními známkami, neotřelé stínítko. A když z nevyčerpatelné změti pana Llorense vyhrabala klubko lýka, spletla drhané pásky a vyrobila z nich podrážky i svršky úžasně pohodlných bot, které nosíme místo škrpálů, které se nám už rozpadaly na nohou.“

Pomoc Gidova, stejně jako neokázalá pomoc ze strany Variana Frye a mexického konzula Gilberta Bosquese, jenž poskytl mexická víza, nakonec umožnila Jeanovi i Galy z vichistických kleští uniknout; neputovali „zúrodnit svým popelem vyorané brázdy Třetí říše“ (8. října 1942), nýbrž do Cádizu, a odtud pak vypluli do Caracasu a Mexika.

Druhá polovice života

V Mexiku Malaquais pokračuje v práci na románu Planeta bez víza (1947), jehož surovinou se staly zážitky z vichistické Francie; vychází jeho Válečný deník (1943; Deník běžence až v roce 1997). Literární tvorbu uzavírá dystopickým románem Nešika (1953). Politicky má stále blízko ke komunistické levici, byť intenzita jeho angažovanosti odpovídá menší převratnosti poválečného období: zaujme ho však francouzský rok 1968 i polské hnutí Solidarita. Přednáší o literatuře na amerických univerzitách. Píše a obhajuje disertaci o Kierkegaardovi, zčásti publikovanou v roce 1971; podílí se na nových překladech z Marxe. V rozhovoru poskytnutém roku 1996, dva roky před smrtí, je mu položena otázka, co by vzkázal mladým lidem. Odpovídá v souladu s tím, čemu věřil po celý život: „Navzdory všemu a za žádných okolností by neměli akceptovat tuto společnost, která ve jménu peněz člověka drtí a mrzačí. Musejí se bouřit – a tím nemyslím žádné rozbíjení oken, ale rázné odmítnutí tohoto systému, který je horší než otroctví, a odmítnutí xenofobie, která s ním jde ruku v ruce. […] Jsem špinavý cizák, v tom spočívá můj hlavní nárok na slávu.“

Autor se zabývá dějinami marxistického myšlení