2019 03 Politiky identítSpoločenský KapitálO fundamentalistickém obratu a viktimokracii

Ondrej Slačálek11. marca 2019192

Nazvěme to fundamentalistickým obratem: v situaci zrychlení, zahlcení informacemi a vyděšeni pocitem rozpadu, chaosu a blížící se katastrofy hledáme vyděšeně základ, fundament, který by nám řekl, kým jsme, a zároveň poskytl kompas pro orientaci ve světě. Z druhých jde strach – právě proto, že také našli svůj fundament, a proto stále více ztrácíme společnou půdu pro smysluplnou rozpravu, vidíme jen jejich děsivé stíny křepčící kolem totemu, který je jejich, a už jen proto nemůže být náš. Jak se jevíme my jim, z jejich pohledu?

 

Už před devíti lety popsal Václav Bělohradský v sérii esejů o „postsekulárním obratu“ a „identitární panice“ velmi přesně to, co bylo ve vzduchu. Mluvil o přeměně fragmentů náboženství a národovectví (nebo spíš nostalgických vzpomínek na ně) v nové politické ideologii, které svou uzavřeností, sevřeností a agresivním tribalismem (včetně agresivně tribalistické proměny myšlenek či náboženských věr, jež byly původně univerzalistické) reagují na chaos, informační záplavu a paniku z mnohočetné krize a povodně špatných zpráv. Za jeden ze základů této proměny označil splynutí kultury a identity. Kultura, která měla být prostorem pro pohled druhých, pohled na nás samotné zvnějšku, se v identitárním nacionalismu stává narcistním vyjádřením a oslavou sebe.

 

Právě proto, aby delegitimizoval pohled druhých, je diskurz identitární paniky tak soustředěn na obrazy nepřátel. Nemohou, nesmějí mít v žádném ohledu pravdu, už jejich samotný pohled musí být učiněn formou nebo přinejmenším přípravou násilí.

 

Podle Bělohradského reaguje identitární panika na čtyři zdroje chaosu dnešní doby: konec bipolarismu a krize profesionalismu, multikulturalismu a antropocentrismu. Lidé podle něj ztratili klíčové orientační body v podobě legitimity moci, smysluplnosti profese, soudržnosti, a přitom sebekritičnosti kultury a konečně archaické představy o lidském druhu, který je povolán vládnout přírodě. Reakcí je hledání pevného bodu, který má potenciál obnovit jak naši identitu, tak naši orientaci ve světě. Jako nejvýznamnější z projevů těchto identitárních panik popsal Bělohradský kleronacionalismus, který udělal z univerzalistického křesťanství kmenové vyznání našinců, jímž jsou mláceni po hlavách cizinci – ti samí, které máme podle Evangelia milovat.

 

Od chvíle, kdy Bělohradský identitární paniku popsal, jsme měli bezpočet příležitostí si platnost jeho diagnózy ověřit. Snad až příliš, a tak jsme si v rozhořčení nad různými podobami nového nacionalismu a náboženského fundamentalismu nestačili položit otázku, zda jsme přinejmenším některé vzorce odvozené z identitární paniky nezačali sami sdílet, zda i naše myšlení nikoli nutně svým obsahem, ale přinejmenším svou strukturou nemůže připomínat „bigoty“ a „tribalisty“ z druhého břehu.

Pre pokračovanie článku a pre prístup do archívu, si prosím zakúpte ročné predplatné. Ďakujeme a prajeme dobré čítanie.

 

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *