Moc sídlí v infrastrukturách tohoto světa: logistickou krajinou středovýchodní Evropy 

Ladislav Zářecký9. februára 2021426

Recenze a zamyšlení nad knihou Ocelová města: Architektura logistiky ve střední a východní Evropě

Na konci roku 2019 jsme se na českém knižním trhu dočkali překladu knihy Behemoth: Dějiny továrny a utváření moderního světa amerického historika a sociologa práce Joshuy B. Freemana. Tedy díla, které je specifickým pokusem o historii modernity nahlédnuté skrze genezi jedné z jejích materiálních podmínek: továrny. Tato nová místa výroby v sobě kloubila jak jistou ideologii, tak místo radikální restrukturalizace společnosti ve všech jejích oblastech a přinesla nové možnosti i výzvy, se kterými se potýkáme dodnes. Je možné o ní mluvit i jako o jakémsi symbolu, který v naší kulturní paměti zanechal zásadní stopu, jak psal například český literární vědec Vladimír Macura v eseji „Továrna – dvojí mýtus“, ale také jako o místě identity nového druhu „člověka“: dělnické třídy.

Nicméně jak tvrdí Freeman: „Dynamika modernity, jež stojí u zrodu velkých továren, zároveň vede k jejich zanikání. Mají zkrátka jakýsi přirozený životní cyklus. S velkou vervou se přiřítí na scénu a udělají průvan ve výrobních metodách i společenském uspořádání.“ Zůstávají, ale už nejsou dominantním modelem. Současné potřeby a ideologie kapitalismu se začínají orientovat jiným směrem. Marx tvrdí, že revoluce ve výrobním způsobu,  si vynutila revoluci ve všeobecných podmínkách komunikačních a dopravních prostředků. Jednoduše řečeno revoluci v oblasti infrastruktury a logistiky. Správa toků mezi místy výroby, distribuce a spotřeby, jež jsou zároveň silovým polem současné sociálně prostorové organizace světa; tam se odehrává jedna ze současných operací kapitálu (tedy vzájemně se doplňující extrakce, finance a logistika – viz kniha The Politics of Operaitons).

Průmyslovou modernitu nahradila modernita logistická, ale ponechala si od ní teleologii progresu a technologický determinismus. Se změnou nástrojů akumulace kapitálu je nicméně vede podél jiné, cyničtější osy (pivot) jež není souměřitelná s Freemanovým poučením, které si podle něj máme vzít z velkých továren. Totiž že přetvořit svět je možné (ke spravedlivějším a udržitelnějším formám). V kontextu logistické modernity se potkává s trochu jiným imperativem, jenž se často spojuje s globalizací: svět je možné vyhladit. 

Ocelová Města

Těmto staronovým materiální podmínkám současného, globálního a digitalizovaného kapitalismu, jeho locus standi a field of employement se věnuje bilingvní česko-anglický sborník Steel Cities: The Architecture of logistics in Central and Eastern Europe / Ocelová města: Architektura logistiky ve střední a východní Evropě, navazující na výstavní projekt Krajiny logistiky (2019) v pražské galerii VIPER, s letošní březnovou reprízou v Domě umění města Brna.

I přes to, co naznačuje samotný název publikace, se zde zdaleka přesáhne vymezení na pouze architektonickou problematiku. Výchozím bodem, jakousi kotvicí figurou, se sice stává ono rodinné stříbro „kapitalistického funkcionalismu“ logistiky, totiž standardizovaná skladovací hala „A-class v rastru 12 x 24 x 12 metrů“, je však dalšími příspěvky usouvztažněno do sítě přilehlých fenoménů a podmínek zasazených v oblastech sociálních, (geo)politických, filozofických, ekonomických, ekologických apod.

Ocelová města odkazují k „hermeticky uzavřeným systémům“ průmyslových zón, logistických parků, distribučních center a montoven, k jakémusi uspořádání prostoru, které materializuje a lokalizuje novou logiku kapitálu. Jak píše v úvodu editor Tadeáš Říha: „V infrastruktuře logistiky vidíme usazeninu současné ekonomiky regionu CEE stejně jako jeho společnosti… Ocelová města nejsou ničím jiným než přímým překladem současné ekonomiky, politiky a kultury do prostoru…“

Kvazi města, která známe z prostorů mezi venkovem, předměstím a městem, jež navazují na infrastruktury semiperiferií, táhnou se podél dálnic směrem na Německo. Ale v kontextu oblasti střední a východní Evropy (CEE) podle editora sborníku dělají ještě něco jiného. Totiž „reprezentují a znovu vytvářejí jeden ze základních aspektů transformace postkomunistické Evropy: její levnost“.

Kniha je rozdělena na tři části: na ocelové město jako materiální, architektonický a krajinný fakt; na ocelové město v kontextu (mocenských) sítí globální a regionální politiky; a na tu, která na rozdíl od dalších zůstává v názvu téměř symbolicky skryta, i když tiše předpokládána, stejně tak jak je tomu v nových podmínkách „výroby“, o kterých se zde pojednává – práce.

Od krajinné metafory k dějinám asfaltu

V první eseji švýcarského historika architektury Philipa Ursprunga „Jarmark marnosti“ se nám tak trochu explicitně i tak trochu mimochodem explikuje cosi jako základní „program“ publikace. Unsprung upozorňuje na známý článek „Krajina logistiky“ a jeho autory usvědčuje z úpadku do estetické pasti. Na jedné straně samotnou materializaci ekonomické transformace zažírající se do krajiny v obrovských měřítkách popisují jazykem vznešena, na druhé straně zaměřují tento fenomén z ptačí perspektivy a naturalizují ho tak. Krajina logistiky se tak stává metaforou síly vymykající se lidské kontrole.

Analýza mezi ekonomickou logikou a architektonickým prostorem by se zde spíš měla odehrávat v tom smyslu, v jakém nám naznačují Alberto Toscano a Jeff Kinkle v knize Cartographies of the absolute. Propojit abstrakci kapitálu se senzorickými daty každodenní zkušenosti ve specifické praxi orientace, tzv. kognitivním mapování; máme-li „ultimátní referent naší sociální metafyziky“, tedy kapitalismus, učinit srozumitelným a tak demontovatelným (a není bez zajímavosti, že Lev Manovich tuto praxi ve svém důsledku pojmenuje jako anti-vznešeno). Politickou a estetickou problematiku reprezentace a „figurace“ ekonomiky ve výše naznačeném smyslu je tedy třeba brát jako jednu z hlavních programových rovin sborníku.

V podstatě případová studie Kateřiny Flejchové o dopadu logistických skladů v západočeském Tachovsku je zase mimo jiné skvělou ukázkou toho, že logistické lokátorství, jež se nezakládá na přímém vztahu ke konkrétní krajině, ale k časoprostoru globální sítě, čte tato místa skrze teritoriální rastr politicko-ekonomické situace daných regionů. Přímo materiálním podmínkám a (negativním) dopadům se věnují zbylé texty kapitoly. Dozvíme se tak například, v jakém (bídném) stavu se nachází česká zemědělská půda nebo jakým způsobem se ocelová města podílejí na světelném znečištění Země. Poslední zmiňovaný text je doplněn o povedenou fotoesej Zdeňka Porcala.

Příspěvek Tadeáše Říhy zasazuje logistiku skrze vztažení k půdě a antropickým horninám jako beton, asfalt do její přírodní historie. Tyto materiální komponenty, jež mají logistice poskytovat plochost, hladkost a návaznost, se tu o pár desítek stránek dál potkávají ve filozofické meditaci Lukáše Likavčana se svým ideologickým korelátem – logistickou modernitou. Transkontinentální hladkosti, kdy se pevnina stává oceánem, a to vše v gestu teritoriální homogenizace končí jako tabula rasa (v právním i filozofickém smyslu), abstraktní prostor přepravy, musí být dosaženo v podstatě vojenskou operací. Je třeba vyhladit tření. Jednou pro tanky, podruhé pro kontejnery.

Neviditelný výbor: „Infrastruktury organizují život bez světa, život pozastavený, obětovaný, vydaný na milost tomu, kdo je spravuje a řídí.“

Nejzápadnější východ neboli ta Evropa, které „bohatý Západ ukazuje prostředníček“ 

Sborník ale mimo jiné také ukazuje, že logistické operace a jejich specifická forma materializace v ocelových městech představují skvělé místo, odkud nahlédnout ekonomickou realitu střední Evropy; její pozici v operacích kapitálu na území Evropské unie.

Jak na to mnohokrát upozorňuje americká antropoložka Anna Tsing, rubem „vyhlazovací“ strategie je fakt, že pro kapitalismus v případě činností řízených logistickými procesy koordinace je klíčová organizace řetězců nebo sítí výroby, dopravy a komunikace napříč řadou globálních rozdílů.

Daniel Šitera ve svém textu „Nekončící transformace: Globální skladování na nejzápadnějším východě Evropy“ dokládá, jak do takové logiky zapadá situace postsocialistických států po procesech transformace (1989) a integrace (2004). Střední Evropa je udržovaný a výhodný konstrukt, ideologická past – a Sisyfovský úděl – neustálého dohánění Západu. Ač je srovnání postkoloniálního a postsocialistického problematické, připomíná to periferní mentalitu, kterou popsala Marry L. Pratt v článku „Modernity and Periphery“, v níž se spojuje epistemologie zaostalosti s teleologií progresu. Tyto podmínky jsou dokonalé pří vytváření logistického řešení pro globální kapitál v EU.

Hybridní situace regionu CEE, tedy ta na pomezí východních nákladů a západních podmínek pro uskutečnění, se stává, jak píše Šitera, v „axiomatickém“ jazyce financí konkurenční výhodou: „střední Evropa jako prostor s konkurenční výhodou v aktivitách s nižší přidanou hodnotou na jednotném trhu“.

Ocelová města tu pak plní funkci infrastrukturní a regulační, ale v podstatě doplňují již existující globalizovanou krajinu závislých tržních ekonomik. „Ocelová města zhmotnila hierarchické (znovu)uspořádání mezi-lokálních a meziregionálních krajin tak, aby odpovídaly logice globálních komoditních řetězců v EU.“

Že je naše pozice v této hierarchii jasně dána, je ale ostatně víceméně všem známým faktem. Jak často slýcháme po hospodách (kdyby byly otevřené) a diskusních fórech na internetu, že jsme „montovnou Evropy“?

Just in time, baby

To se samozřejmě musí podepsat i na trhu práce a její dělbě. S lehkou ironií lze říct, že co znamenaly sirotčince pro továrníky 19. století, tím jsou postindustriální, semiperiferní oblasti pro logistické operace globálního kapitálu. Nebo obecněji. Situace, kterou pro pracující třídu vytvořil přechod postsocialistických zemí na logiku globálního kapitalismu, je jakýmsi ekvivalentem „prvotní akumulace“; tedy v marxistickém pojetí dějin zakládající podmínky pro vykořisťovací charakter kapitalismu, kdy masy lidí z vyvlastněných a privatizovaných „commons“ emigrovaly do měst, kde se stávaly levnou pracovní silou.

Levná pracovní síla je jednou z „konkurenčních výhod“ CEE, která se tak často propaguje při vytváření „atraktivních investičních lokalit“ pro zahraničí. Stačí nahlédnout například do portfolia Panattoni, jednoho z největších developerů průmyslových zón u nás, aby nám bylo jasné, že práce je často prodávána jako „real estate asset“.

Infrastrukturní „kostlivec“ se navazuje a čerpá z místních sociálních a průmyslových zdrojů, respektive z jejich defektní sociální „architektoniky“, a zpětně ji reprodukuje. Jedná se o specifickou orchestraci a kontrolu práce, kterou regionální politická reprezentace většinou vítá, protože se pak může holedbat, kolik pracovních míst za svého mandátu zařídila, a není samozřejmě s to ze své oportunistické přirozenosti vyrukovat s jinou socioprostorovou vizí.

Obecně se celý tento vzorec odvíjí z globálního trendu, tzv. flexibilizace práce. Za extrémní důsledek této neoliberální agendy, bytostně spjatý s existencí logistických center v CEE a dominancí výroby orientované na vývoz, je možné považovat model výroby známý jako „Just in time“ (JIT).

Jak píše Hannah Schling, JIT se soustředí na dočasnost pracovních sil jakožto klíč k maximalizaci zisku. Pracovníci jsou v případě potřeby k dispozici a v případě, že ne, zmizejí bez nákladů. Prekarita je zakomponována přímo do organizace každodenního života a vytváří pracovníky „ceněné pro svoji jednorázovost“. K této dehumanizační mašinerii napomáhají na jedné straně pracovní agentury a na straně druhé materiální infrastruktura ubytoven. Právě ubytovna, jakožto přívěšek Ocelových měst, je ústředním mechanismem řízení pracovníků a sociální reprodukce. Podle ní mimo jiné „ubytovny poukazují na to, že při snaze porozumět nerovnosti v současné české politické ekonomice je nutné soustředit se na vztahovost produkce ekonomických hodnot a sociální reprodukce – na práci i život agenturního pracovníka, na jeho placený i neplacený čas“.

K pracovním agenturám snad lze jen dodat, že (slovy Adriana Hirze alias Nomada) „pracovní agentury vznikly proto, aby pracovníka pořádně natáhly“.

Závěr 

Ocelová města je možné považovat za skutečně koherentní a vyvažující se celek. Zároveň za skvělý vstup do tématu, ale i jeho komplexnější zasazení do širší problematiky, která určuje naše současné výzvy. Z pochopitelných důvodů se zde nedostane na vztah současné pandemie a logistiky, nicméně čtenář si svůj záběr v tomto ohledu může rozšířit o rozhovor s Tadeášem Říhou pro Deník Referendum nebo stačí do internetového vyhledavače – jedné takové zásadní infrastruktury – naťukat „Coronavirus and Logistics“.

Nedočkáme se sice, jak se píše v samotném úvodu sborníku, nějakých návrhů na řešení problematiky ocelových měst. A to i z toho důvodu, že se jedná „pouze“ o symptomy větších problémů naznačených výše. Nicméně napříč několika příspěvky se přece jenom táhne naděje, nebo snad možná i program. V závěru svého textu ho vyjádřil nejlépe Daniel Šitera, když mluví o logistice jako Achillově patě současné kapitalistické akumulace:

„Čím více se středovýchodní Evropa stává kritickou pro evropskou logistiku, tím spíše začíná být rozhodující pro jakýkoliv možný odpor vůči lokalizačním praktikám zahrnujícím vykořisťování místních pracujících… Jakmile dojde k nadnárodní organizaci pracujících, stanou se ocelová města předvojem odporu… Je na čase zmocnit se kontroly nad touto mašinerií, zastavit ji anebo alespoň pozměnit její účel.“

Autor je student etnologie a zakladatelem Platformy pro politiku a estetiku.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: