2020 03 NeposlušnosťLiterárny KapitálMísto, kde nás někdo opouští

Ondřej Macl9. marca 2020713

Novinka Jana Němce Možnosti milostného románu se letos dočkala uvedení i v hlavním městě Slovenska. Zatímco před pěti lety zde byl autor nařčen ze špionáže, poté co se nevědomky pohyboval s mobilem v blízkosti izraelské ambasády, jeho únorové čtení v Martinusu vyvolalo diskuzi o úrovni slovenských literárních debat. Zamysleme se, čím je Němcův román pozoruhodný a v čem spočívají jeho limity.

Úspěšný mladý literát se zamiluje do krásné mladší dívky, která ho po několika letech vztahu opustí. To je vše. Z hlediska děje se nic víc nestalo. Pro vypravěče to ale vůbec není vše, vždyť nemůže dál žít, nebude-li o tom vyprávět ze všech možných i nemožných úhlů. Poprvé jako by se mu stalo něco mimořádného, dotkl se nebes a vzápětí se zřítil do pekel. A jeho čtyřsetstránkové vyprávění je tak především důkladnou osobní analýzou tohoto pádu. Příspěvkem k rozpravě na téma středoevropské melancholie.

Zaměřím se na tři různé roviny svého čtenářského zážitku: na rovinu biografickou, stylistickou a filozofickou. Z hlediska té první je třeba autora ocenit především proto, že si dodal té odvahy jít se srdcem na trh. Uvěřil jsem, že se mu jedná o gesto existenciální, byť bude zřejmě kritiky ironizováno i ve smyslu autorského kalkulu. Láska tu ovšem není pouhým motivem či tématem na straně vyprávění, které by bylo jednoduše oddělitelné od autorova života. I z hlediska literární teorie láska představuje od dob Susan Sontag či Rolanda Barthese problém, který si žádá vlastní teorii, jejímž hlavním rysem je více než přítomná nepřítomnost milovaného subjektu. Němcovi tak nejde v první řadě o to, pohrávat si s vlastní biografií, nýbrž píše o sobě na základě traumatu, skrze milovanou Ninu, kterou poznáváme pouze jako literární postavu. A přece jí stále něco chybí k dokonalosti, je jaksi mizejícím obrazem v protikladu k suverenitě vypravěčovy řeči… Román jako místo, kde nás někdo opouští.

To vše se nicméně odehrává v poutavých kulisách, které fungují i nezávisle na milostné lince, čím víc se nás týkají. Dostáváme se na brněnskou univerzitu či do redakce Hostu, na pohřeb Jana Balabána (toho dne ji potkal poprvé), na čtení zdecimovaného Magora (toho dne ji sbalil) nebo si zavoláme s Milanem Kunderou (toho dne s ní žil). Vycestujeme do Itálie, Krakova, Bratislavy, zřizujeme kavárnu v Poličce, ba nejvíc jsme sváděni kouzlem Pálavy. Osobně jsem se zkoušel rozeznat v některém z tehdejších bakalářů ve fakultním atriu, mezi nimiž vypravěč-doktorand procházel k automatu na kávu; a zatímco on pracoval na Cejlu jako redaktor, já tam chodil doučovat romské žáky, a zatímco on se zakoukal do vlastní přidrzlé obdivovatelky, já se tehdy procházel po těch samých místech po boku staršího vědce.

Konzervativní postmoderna

Němcovo svědectví by asi nestálo za takovou pozornost, kdyby nebylo mistrovsky provedené po stylistické stránce. Vyprávěcí úseky prokládají takřka pravidelně autorovy úvahy a citace z novinových článků či jeho oblíbených děl. Zároveň kniha rukuje s množstvím jednorázových experimentů – rozhovor se sebou samým, zachycení drogového zážitku, stylizace do Niny, tříděný odpad z milostné korespondence… Zvláště mi imponovala místa zpřítomňující hmotný rozměr knihy, jako třeba pasáž o youtuberce, která zastřelila skrze knihu svého přítele, protože se mylně domnívala, že kulka uvízne už v knize – a z toho důvodu se Němec nebojí občas přidávat nadbytečné kapitoly, čistě z bezpečnostních důvodů. Mimo rámec knihy se ujala také čtenářská soutěž o nejlepší motto, k níž autor vybízí přímo v jedné z kapitol, a na internetu lze rovněž dohledat playlist citovaných hudebních nahrávek.

Němec si tak hravě osedlal celou řadu výdobytků postmoderní estetiky, včetně citlivých marketingových strategií, a zmocnil se jich ze své pozice de facto konzervativního estéta. Jestliže mě kniha od počátku fascinovala, neměl jsem zároveň nutkání ji dočíst do konce. Dala mi své srdce, ale na srdci už neměla nic dalšího. Odložil jsem ji poprvé někdy v době, kdy vypravěče poprvé opustila Nina. Jakmile jsem mu dal druhou šanci, i ona se k němu vrátila. Jenže pak ho opustila podruhé, poté co se vrátil z bratislavské literární rezidence, aby si nakonec založila vlastní facebookovou skupinu „Nina vrací úder“.

Poznání králičího bobku

Jediný otazník spatřuji v rovině filozofické. Kniha se v oficiálních anotacích uvádí jako „román o lásce a o psaní ve věku digitálního smutku“ a ve své ambici se opírá o kunderovské chápání románu jako způsobu poznání. V samotné knize se vypravěč coby vyhořelý doktorand sociologie odvrací od světa humanitních studií, aby se stal spisovatelem. Zatímco měkká věda pro něj představuje kompilaci konceptů, které mu pro svou proměnlivou omezenost přestaly být vlastními, teprve román je s to promluvit o skutečnosti živým jazykem, ve vztahu k její jinak stěží proniknutelné jednotě.

Přitakání románové formě, potažmo autenticitě prožívajícího subjektu (s naznačeným vědomím rizik této volby) vede však v Němcově případě k nebývalé lyrizaci myšlení. Od prvních stran jsme zaplavováni množstvím metafor, které jsou většinou velice podařené a přispívají ke čtivosti. Zároveň se ale objevují i v případech, kde by mohla začít vzrušující myšlenková práce, od které nás jaksi odvracejí s vědomím hlubších, nerozhodnutelných pravd: „Kde končí autobiografie a kde začíná autofikce? (…) Varuji každého, kdo takto přemýšlí, že se nachází v zrcadlovém bludišti, v jehož středu chladne králičí bobek.“ Jinak řečeno, pro Němce přináší poznání už dobře trefená metafora. 

Poetický přístup k myšlení pak oslabuje celkovou snahu vyslovit se skrze svůj příběh o lásce obecně, generačně, v kontrastu k „digitálnímu smutku“. Působivý výraz z anotace je opravdu spíše marketingový, bez dostatečného zakotvení v knize. Nanejvýš by se dal vztáhnout na roli pornografie, jejíž pozorování Nina vypravěči poněkud naivně vytýká a on sám si ji omlouvá jako ventil, když je mu špatně. Přirovnat takový Tinder ke koncentráku, kdy v roli dozorce třídíme nekonečný vlak vězňů, působí už vůbec přehnaně. Je to sice ospravedlnitelné z hlediska vykreslení postav, podstatněji to ale k tématu technologií nepromlouvá.

Krása na úkor lásky

O lásce zkrátka román neříká nic moc jiného než „rozpadl se mi vztah s krásnou dívkou“. S dívkou výrazně mladší, nad kterou má vypravěč od počátku intelektuální i materiální převahu a která nesdílí jeho idylické představy o šťastné rodině na venkově, tak jako žili jeho babička s dědou. Nina se teprve hledá, chce se postavit na vlastní nohy a to poslední, co chce, je být zbožňována jako nějaká idea krásy, na níž nemá sebemenší podíl. A přidám-li ještě jedno konstatování, že šlo v první řadě o vztah iniciační a že ve vypjatých momentech mi vypravěč svou ne vždycky důvěryhodnou rafinovaností připomínal Humberta Humberta z Lolity, už už abych se uhýbal před jeho fiktivní pěstí.

Kritik zde není povolán cokoli vysvětlovat; má právo se jedině zesměšnit. Kdyby měl takhle jasno i vypravěč, neměl by důvod psát román. Němec nepoznává, nýbrž přináší svědectví o nepoznatelném. Jeho konverze k románu je jiného druhu než kunderovská, ironicky účtující s lyrickou totalitností. Němec se rád, přes svou šťastnou regionální zakořeněnost, hlásí k tradici moderních proroků, jako byla Simone Weil či Albert Camus, a s jejich podporou revoltuje románem proti absurdnímu vyznění své lásky. Vsadil na téměř vykupitelskou krásu umění, jakmile ho skutečná krása opustila; nic jiného mu ani nezbývalo: „Buď literatura, nebo život, jiné možnosti nebyly, Nino.“ Možná to nakonec není Nina, kdo nás opouští, ale autor sám jakožto milenec – jako ten, který dal před láskou přednost kráse.

Jan Němec: Možnosti milostného románu. Brno: Host, 2019.

Autor je spisovateľ

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Kapitál, 2021 — projekt z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia