Nebuďte lhostejní, jinak na vás Osvětim spadne z nebe

Marian Turski byl na území dnešní České republiky nejméně dvakrát. Na konci druhé světové války v Terezíně, když přežil pochod smrti z koncentračního tábora v Osvětimi. A během 1. světového kongresu obránců míru zorganizovaného v Praze koncem dubna 1949. Marian Turski byl přeživší holokaustu, komunista, novinář; od roku 1958 do své smrti vedl historickou rubriku týdeníku Polityka. Od roku 2009 byl předsedou Rady Muzea dějin polských Židů POLIN, v posledních letech života byl také předsedou Mezinárodního osvětimského výboru. Marian Turski v sobě spojoval dlouholeté veřejné působení novináře a historika s aureolou přeživšího holokaustu, byl výrazným hlasem přeživších holokaustu nejen v polské veřejné debatě.

Turski prožil dětství a rané mládí v Lodži, s rodiči a bratrem byl nacisty přinucen přebývat v lodžském ghettu, odkud byl v roce 1944 převezen do koncentračního tábora v Osvětimi. Během holokaustu zahynulo téměř čtyřicet jeho příbuzných. Po válce působil, jako řada dalších Židů přeživších holokaust, v Dolním Slezsku, on sám ve Valbřichu a ve Vratislavi. Tam také začínal svou oficiální kariéru v komunistické straně, už v lodžském ghettu byl ovšem členem komunistické odbojové organizace Odborová levice.

Ještě v roce 1949 ale Turski přesídlil do Varšavy a rychle začal svou novinářskou kariéru. V týdeníku Polityka a v Polsku vydržel i po štvavé protižidovské kampani komunistického vedení v roce 1968. Později odpovídal, že to bylo ze solidarity s kolegy v redakci, kterých dvacet dokázalo pevně držet s devíti se „zlým původem“. Oni totiž, na rozdíl od něj, z Polska vycestovat nemohli. Tehdy z Polska odešel do emigrace s dalšími zhruba třinácti tisíci vyštvanými lidmi například sociolog Zygmunt Bauman. Kromě redakční příslušnosti si ale Turski zachoval i věrnost některým lidem z polského komunistického vedení až do osmdesátých let. I proto například neuvažoval o vstupu do Solidarity.

Dějinám holokaustu a židovského obyvatelstva na polském území se Turski začal věnovat postupně v sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech minulého století. Působil v Radě pro polsko-židovské vztahy zřízené prezidentem Lechem Wałęsou. Přirozeně se pak o řadu let později stal jednou z tváří vznikajícího Muzea dějin polských Židů POLIN. Expozice v novostavbě na území někdejšího varšavského židovského ghetta sice věnuje svůj působivý prostor i holokaustu, postavena je ale na vyprávění staletého, pestrého a mnohovrstevnatého života židovské komunity na polském území i jeho účasti na velkých místních dějinách.

XI. přikázání

Když Turski v polovině února 2025 ve Varšavě zemřel, proběhl polskými médii v pomyslné repríze jeho projev z připomínkového aktu k osvobození koncentračního tábora v Osvětimi 27. ledna 2020. I když to nepředpokládal, dožil se Turski i letošního výročí a i během něj vystupoval. Jeho tehdejší nominace na Nobelovu cenu míru ovšem využívala mezinárodního ohlasu jeho vystoupení prosloveného – zejména „k mé dceři a vnučce“ – třeba za přítomnosti rakouského prezidenta Alexandra Van der Bellena.

Právě Van der Bellenův citát „Osvětim nespadla z nebe“ („Auschwitz ist nicht vom Himmel gefallen“) využil Turski jako leitmotiv svého projevu. Ohlížel se v něm kousek od Ku’dammu, do berlínské Bavorské čtvrti, čtvrti intelektuálů a politiků, kde se po nástupu nacistů k moci začnou objevovat nápisy jako „na těchto lavičkách nemohou sedět Židé“, „Židé nesmějí chodit do veřejného bazénu“, „Židé mohou nakupovat potraviny až od sedmnácti hodin“, „Židé se nesmějí sdružovat v německých pěveckých spolcích“.

Na první pohled přitom nejde o velkou křivdu, říkal Turski ve svém vystoupení, laviček je ve čtvrti dost, mohou si sednout za hranicemi místního parku, koupališť, řek a slepých ramen ke koupání je ve městě také dost, hotové Benátky, nemusí se všichni koupat zrovna v městském bazénu, kupovat potraviny po sedmnácté sice znamená menší výběr, ale chleba pořád je, když chtějí muzicírovat, mohou to přeci dělat i ve vlastním kruhu. Pozor, říkal Turski, takto si zvykáme, že je možné někoho ze společnosti vyloučit. Zavládá lhostejnost.

„Nebuďte lhostejní, pokud vidíte historické lži. Nebuďte lhostejní, když vidíte, jak je minulost ohýbána, tak aby vyhovovala současným politickým potřebám. Nebuďte lhostejní, když je diskriminována jakákoli menšina,“ apeloval Turski na shromážděné. „Podstatou demokracie je, že vládne většina, ale demokracie spočívá v tom, že práva menšiny musí být chráněna. Nebuďte lhostejní, když jakákoli autorita překračuje již přijaté společenské smlouvy. Buďte věrní přikázání. Jedenácté přikázání: Nebuďte lhostejní.“

Když totiž budete lhostejní, tak ani nemrknete a „nějaká Osvětim na vás, na vaše potomky, spadne z nebe“. Aby se tak nestalo, tak také zveřejnil v německém konzervativním tisku v létě 2020 otevřený dopis, ve kterém se na Marku Zuckerbergovi coby majiteli sociální sítě Facebook domáhal, aby jím ovládaná sociální síť nedovolila popíračům holokaustu působit na svých stránkách.

Dopis tehdy uvedl vzpomínkou na natáčení filmového dokumentu s mladými neonacisty z Velké Británie, Francie, Rakouska a Německa. Když se ho jeden z mladíků během natáčení zeptal, jaké má důkazy, že v Osvětimi zahynul milion Židů a že si to číslo nevymyslel jen proto, aby získal odškodnění, odpověděl: „Jak vysvětlíš, že po selekci můj otec a bráška odešli směrem k plynovým komorám a krematoriím a druhý den už je nikdo neviděl?“ Mladík reagoval: „A co to dokazuje? Možná utekli a ty jen nevíš o jejich osudu.“

„Jste, pane Zuckerbergu, jednou z vlivných osobností moci, takzvané čtvrté moci, protože Facebook je součástí čtvrté moci,“ psal Turski. „Kdyby někdo na Facebooku vyzýval k zabití Mariana Turského, myslím, že by to bylo nepřípustné. Ale lidé, kteří dnes popírají holokaust, vyznávají ideologii, která přinesla smrt šesti milionům Marianů Turských, a předávají ji dnešní mladé generaci. Proto apeluji – ne proti demokracii, ale ve jménu demokracie –, abyste popíračům holokaustu nedovolili působit na Facebooku.“

Co bude za několik desetiletí

V polovině šedesátých let minulého století vycestoval Turski do Spojených států. V březnu 1965 se účastnil Martinem Lutherem Kingem vedeného pochodu proti rasové segregaci ze Selmy do Montgomery. Když se ho po létech prezident Barack Obama ptal na důvody, Turski odpověděl: „Prostě ze solidarity se všemi těmi, kdo bojovali o svá občanská práva a proti rasovému rozdělování.“

Ve svém měsíc starém vystoupení na výročí osvobození Osvětimi Turski vyzýval k odvaze postavit se spikleneckým teoriím obviňujícím z řízení světa úzké, nejmenované, ale často židovské kliky, nebát se mluvit o problémech, které drtí lidi z Poslední generace, nebát se „přesvědčit sebe sama, že nestačí mít jen představu o tom, co je dnes, ale o tom, co bude zítra, co bude za několik desetiletí“.

Do dnešních debat jistě vhodně zapadne Turského důraz na obranu práv a svobod. Svět, kde dosaženou úroveň práv a svobod nelze snížit, práva ani svobody nelze nikomu odejmout ani se jich vzdát, je jistě vítanou podobou světa i po současných politických otřesech. Chrání naše životy a společnosti jako takové dodává pocit bezpečí. Ke zvážení je pak z Turského životopisu ona podoba solidarity, díky a kvůli které setrval v Polityce několik desetiletí. Je otázka, zda a kdy se stává jinou tváří zvyku, který Turski ve svém nejznámějším projevu tak správně demaskoval.

Autor je novinář, redaktor dvouměsíčníku Listy, ředitel Masarykovy demokratické akademie