Kde vzal Robinson svůj meč?

Muzea zcela upřímně zbožňuju, obzvláště ta klasická. Velká schodiště, obrovské klidné haly, staré dřevěné vitríny, skleněné oči vycpaných zvířat, které pozorují návštěvníky. Národní (umělecká, etnografická či přírodovědná) muzea jsou honosné paláce zpřístupněné lidem, které budují sdílené příběhy o historii lidstva, o přírodních vědách, umění a kulturách různých národů a světadílů. V muzeu můžeme zastavovat nebo napínat čas, skládat nahodilé vrstvy poznání a spojovat historické události s konkrétními předměty. Abstraktní pojmy a fakta z hodin dějepisu najednou dostávají reálné tvary, bloudíme výstavními sály, abychom byli ujištěni, že „toto bylo“. Máme navíc to privilegium, že žijeme v části světa, která si jako jedna z prvních libovala v zakládání sbírkotvorných institucí (nutno podotknout, že dnes tuto štafetu přebírá Čína nebo Spojené arabské emiráty a Katar). Velká evropská muzea (především v Londýně či Paříži) patří mezi ta nejnavštěvovanější vůbec a v jejich sbírkách se nacházejí miliony a miliony uměleckých a jiných sbírkových předmětů (jen Britské muzeum uchovává na osm milionů předmětů, z čehož zpřístupňuje veřejnosti pouhé jedno procento). Obrovské množství předmětů reprezentujících a přehrávajících to, co bylo před námi, a to, co bylo jinde. V jednom prostoru se potkává vztah k jinému času i k jinému místu. Učíme se tuto jinakost pojmenovávat a rozumět jí, až se časem tento konstrukt stává samozřejmostí, které se jen těžce odnaučujeme. Fascinuje mě to a zároveň se musím pořád ptát: Jak se sem všechny tyto předměty dostaly?

Britské muzeum, podobně jako pařížský Louvre nebo newyorské Metropolitní muzeum, je dobrým příkladem tzv. univerzálního nebo encyklopedického muzea. Většinou se jedná o přírodovědné, archeologické a etnografické sbírky, které vytvářejí představu o všeobecném vědění shromážděném pod jednou střechou, alespoň jak to popisuje Deklarace o významu a hodnotě univerzálního muzea podepsaná v roce 2002 velkými muzei, jež se všechna – ne náhodou – nacházejí v zemích globálního Severu. Takový polovičatý univerzalismus nabízejí instituce, v době podpisu deklarace vedené výhradně bílými muži, které tím zastírají fakt, že rozhodně nezastupují zájmy všech lidí na planetě. Za účelem „záchrany“ kulturního dědictví se totiž do jejich sbírek dostávaly předměty, které byly vyváženy ze zemí podléhajících politické, hospodářské a vojenské nadvládě evropských impérií, v jejichž metropolích souběžně vznikala zmíněná tzv. univerzální muzea. Součástí této dominance byly také různé formy násilí páchaného na lidech odlišných kultur, jimž byl přístup k „evropskému univerzalismu“ odepřen. Tak mohla vzniknout moderní představa o „univerzalismu“, který však ignoroval požadavky velké části světa a práva obyvatel neevropského území na vlastní kulturní sebeurčení, tedy univerzalismu, v němž mohly koexistovat různé pokrokové deklarace práv člověka společně s otrokářstvím, dokud bylo ekonomicky výnosné.

Imaginace prázdnoty

Archeolog a historik Dan Hicks, autor knihy Brutish Museums: Benin Bronzes, colonial violence and cultural restitutions (Brutální muzea: beninské bronzy, koloniální násilí a kulturní restituce) z roku 2020, jejíž původní název je slovní hříčkou směřující k brutalitě britských muzeí, ve svých textech provokativně nabádá: „Představte si muzeum, ve kterém není nic ukradeného.“ Najednou obraz přeplněnosti vystřídají prázdné sály. Velká část (těžko ale říct jak velká) předmětů se do evropských muzeí dostala prostřednictvím vojenského a politického ovládnutí prostoru, jehož součástí byly i archeologické vykopávky. Další předměty byly zakoupeny či vyměněny a jiné jednoduše „získány“, jak se dočteme v různých monografiích o cestovatelích a dobrodruzích – u českého cestovatele Emila Holuba to například znamenalo to, že jednoduše vzal do ruky kladívko a skalní rytinu od jihoafrického národa Sanů ze skály vytesal a odvezl ji do Prahy. Vyvážení kulturního dědictví z kolonií se stalo natolik běžným (a především pro různé vojenské a administrativní hodnostáře i dobrodruhy finančně výnosným), že se po dlouhá léta existence muzeí nikdo nikdy moc neptal, jak se různé předměty do sbírek dostaly. A tak se téměř 90 % kulturního dědictví afrického kontinentu (nemluvě o Jižní Americe, Austrálii, Oceánii či Asii) nachází v evropských a severoamerických muzeích. Nehledě na to, že pracovníci a pracovnice muzeí často ani nevědí, co všechno vlastně ve sbírkách mají nebo k čemu co sloužilo, přičemž nelze ani dohledat přesnou provenienci (tedy původ) veškerých sbírkových předmětů. Poznání, které vzniká v muzeu, tak bude vždy nedostatečné, a to ať už bude v jeho sbírkách předmětů sebevíc. A to i proto, že předmětům chybí kontext a doslova i společnost.

Hrozící předměty

Povahu takového muzejního poznání (například etnografického) dobře popisuje Robinson Crusoe v knize Pátek aneb lůno Pacifiku z roku 1967, v níž spisovatel Michel Tournier převyprávěl (anebo aktualizoval?) původní příběh od Daniela Defoea z roku 1719. V jedné pasáži knihy Robinson přemýšlí, co pro něj znamenají předměty, pokud je člověk sám a chybí mu Druhý (jak známo, posádka lodi, s níž Robinson putuje, během bouře zahyne): „Druhý člověk je pro nás mocným rozptylujícím faktorem, a to nejen proto, že nás neustále vyrušuje a vytrhuje z toho, o čem zrovna přemýšlíme, ale také proto, že už sama možnost jeho objevení vrhá mlhavou záři na svět objektů ležících na okraji naší pozornosti, avšak v každou chvíli připravených stát se jejím středem.“

Než se k Robinsonovi přidá muž, kterého nazval Pátkem, je na ostrově sám, a postupně tak zjišťuje, v čem spočívá absence Druhého. Jedním z účinků je ztráta pozadí každého předmětu, ztráta možnosti meziprostředí a vztahů, které mezi nimi existují. Jak popisuje Gilles Deleuze v doslovu ke knize: „… předměty za mými zády uzavírají a vytvářejí svět právě proto, že jsou viditelné a viděné druhým člověkem. A tuto hloubku pro mě, podle níž se předměty přesahují nebo zakusují do sebe, skrývají se jedny za druhé, také vidím jako možnou šíři pro druhého, šíři, v níž se seřazují a zklidňují. Druhý zkrátka zajišťuje okraje a přechody ve světě, nenásilnost styčností a podobností.“ Druhý ustanovuje pozadí, na jehož základě se k předmětům vztahuji nebo po nich toužím, a bez tohoto pozadí se rozpadá i struktura, která dává předmětům smysl. Najednou chybí hloubka, předměty vystupují příliš ostře, hrozí nám svou přítomností, útokem zezadu. Svět bez Druhého je světem hrozících předmětů.

Spojitostem mezi vyvezenými předměty, které jsou dnes vystaveny v tzv. univerzálních nebo etnografických muzeích (ačkoli většina z nich nikdy nebyla zamýšlena jako artefakty k vystavení), a lidmi migrujícími ze zemí, z nichž tyto předměty byly vyvezeny, se věnuje teoretička fotografie Ariella Aïsha Azoulay, která volá po stávce muzeí a po zastavení násilí, jež muzejní instituce reprodukují. Ve svém filmu Un-Documented: Unlearning Imperial Plunder (Ne-zdokumentovaní: Odnaučit se imperiálnímu plenění) z roku 2019 popisuje paralelu mezi nucenou migrací předmětů a pohybem těch, kteří napříč imperiálními hranicemi putují do míst, kde se tyto předměty dnes nacházejí. Ukazuje se však, že navzdory prohlášením o univerzálních lidských právech nedosáhnou na tuto kategorii všichni. Skoro se až nabízí říci, že některá práva – jako například právo na ochranu nebo svobodu pohybu – mají spíše ony předměty než lidé uváznutí na hranicích.

V současnosti jsou tyto spojitosti mezi kolonialismem a současnou migrací také mnohými muzei reflektovány – nejnověji například v červenci otevřené Humboldtovo fórum v Berlíně si klade za cíl tematizovat prostřednictvím svých expozic mimo jiné i otázky tzv. uprchlické krize a globalizace. To vše se ale bude odehrávat v nově vystavěné replice Berlínského městského zámku, který zde stál do období po druhé světové válce, kdy jeho ruina byla zbourána a nahrazena Palácem republiky ve stylu východoněmecké pozdní moderny. Aktuálně se do budovy Humboldtova fóra přesouvá berlínské Etnografické muzeum, jehož sbírky čítají na téměř půl milionu předmětů, jakož i Muzeum asijského umění. Proti výstavbě Fóra od minulého roku protestuje Koalice kulturních pracovníků proti Humboldtově fóru, kteří na červencové demonstraci požadovali pozastavení veřejného financování instituce. Humboldtovo fórum je totiž – jak svou podobou (s kupolí s nápisem o křesťanské pokoře a velkým zlatým křížem), tak objemností sbírek – zářným příkladem pokračování koloniálních vztahů. Ať už tedy budou témata výstav jakákoli, podstata akumulace předmětů a nerovnováha mezi Německem a zeměmi, které o tyto předměty přišly, zůstává.

Materialismus jinakosti

Pokud bychom se měli ještě na chvíli vrátit k Robinsonovi, nabízí se nám v této souvislosti jedna podstatná otázka, kterou pokládá Friedrich Engels v knize Anti-Dühring (a kterou zmiňuje právě Hicks ve své knize). Engels polemizuje se slovy filozofa Eugena Dühringa, který popisuje zotročení Pátka Robinsonem jako politický akt, a ptá se: „Kde vzal Robinson svůj meč?“ Engels ale – na rozdíl od Dühringa – vidí v držení zbraně primárně materiální a ekonomickou výhodu Robinsona, pomocí níž může nad Pátkem dominovat. Samotné zotročení ovšem není cílem, ale prostředkem k dosažení vlastního (Robinsonova) hospodářského výnosu.

Stejně tak Hicks ve své knize popisuje vynález automatického kulometu Maxim v roce 1884 jako zásadní zvrat při dobývání afrického území Britským impériem a vytváří paralelu mezi využitím automatické zbraně při střetech s původními obyvateli a zakládáním etnografických muzeí v Británii ve druhé polovině 19. století. Koloniální násilí, podpořené materiální a ekonomickou výhodou evropských koloniálních velmocí, pak primárně vedlo k akumulaci zdrojů a předmětů vyvážených ze země. Aby však obchodní cesty dál hladce a levně sypaly suroviny do evropských metropolí, bylo nutné vytvořit mýtus moderní civilizované společnosti v kontrastu k odlišným „primitivním“ neevropským národům. Materiální předpoklad, který souvisel s přesunem předmětů, měl pak tuto trojí roli: zkonstruovat představu nejenom pouhé jinakosti, ale i evropské nadřazenosti, nakumulovat kulturní dědictví zdánlivě přístupné „celému světu“ a zároveň jej odepřít společnostem, z nichž toto dědictví vzešlo. Etnografická a umělecká muzea tuto svou roli vzorně splnila.

Vyvezení kulturního dědictví z kolonizovaných zemí je pak třeba chápat jako součást ekonomických zájmů evropských impérií a ne jako jejich vedlejší produkt. Jak argumentoval marxistický literární teoretik Raymond Williams, vztah základny a nadstavby (do níž patří kultura) nelze redukovat na proces, kdy jedno (základna) determinuje druhé (nadstavba), ale spíše se jedná o pohyblivé stavy, jež se komplexně doplňují a vzájemně jsou propojeny. To ale samozřejmě muzea úspěšně zakrývají a mnohé nadále prezentují „hyperkritické“ výstavy o migraci a ekologii za peníze od velkých ropných společností podílejících se na znečišťování životního prostředí a extraktivismu na Blízkém východě či v severní a západní Africe.

Restituční zákon už máme

Všechna tato současná dilemata muzeí – pokrytectví výstav, velké náklady, přeplněné depozitáře či posilování kulturní nadřazenosti Evropy – jsou dnes ovšem postavena před velkou výzvu. A tou jsou restituce, kterých se ale velká evropská muzea bojí jako čert kříže. Proto toho raději moc neslibují, sem tam nějaký předmět, ale raději to nepřehánět. Aktuálně jsou v médiích primárně diskutovány restituce tzv. beninských bronzů, což ale svým způsobem zastírá požadavky na navrácení dalších předmětů (a to nejen do zemí mimo Evropu, ale i v rámci ní, jako je tomu například u tzv. Elginových mramorů v Britském muzeu, které dlouhodobě požaduje Řecko). Sošky z Beninského království jsou však velmi dobrým příkladem postkoloniální restituce, a to z toho důvodu, že se výrazně proměnilo paradigma o britské „trestné výpravě“ do Benin City v roce 1897, která mnohem spíše než vojenskou pomstou byla dlouho plánovaným masakrem a vypleněním královského města. Nejedná se však jen o změnu historického náhledu na tento vojenský útok motivovaný obchodními zájmy, je třeba říci, že beninští králové Oba o navrácení uloupeného majetku usilují už od třicátých let minulého století. A v neposlední řadě jde o zcela výjimečná umělecká díla, o něž evropská muzea nechtějí přijít.

Francie už před třemi lety slíbila navrátit 27 beninských sošek, ale zas tak moc s tím nepospíchá. Nejvíc se do restitucí opřelo Německo, které by mělo vrátit na 1 100 beninských děl z muzeí v Berlíně, Hamburku, Kolíně nad Rýnem, Stuttgartu, Lipsku a Drážďanech. I my máme v Moravském zemském muzeu v Brně několik beninských plastik a předmětů, které do sbírky získal český etnograf František Pospíšil, do navracení se tady ale nikdo nejen že nehrne, ale ani jej nezvažuje jako možnost.

Přitom restituce nejsou v kontextu českých muzeí žádnou novinkou, pro navracení etnografických artefaktů do bývalých kolonií existuje precedens v podobě restitucí nacisty a komunisty zkonfiskovaného majetku. Velmi záhy po roce 1989 byl ještě v tehdejším Československu schválen zákon o mimosoudních rehabilitacích neboli restituční zákon, který měl zmírnit následky majetkových křivd, k nimž docházelo po únoru 1948 (chybělo v něm ovšem vyrovnání s Benešovými dekrety, které byly prolomeny teprve před dvěma lety v souvislosti s navrácením panství na Turnovsku rodu Walderode). V roce 2000 se k němu přidal zákon o odškodnění obětí holocaustu, který pak doprovodil i fond pro výplatu odškodného. Intenzivně diskutovanou se pak stala i dohoda o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ke které došlo v roce 2012.

Legislativní rámec pro restituce ale dobře ukazuje, jak zákony v České republice slouží jen pro někoho. Zákon č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, se tváří jako zákon obecně platný pro všechny poškozené nacistickým režimem, níže se ale dočteme, že jeho cílem je „zmírnění některých majetkových křivd, které v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 utrpěly židovské obce, nadace a spolky odnětím jejich majetku v důsledku převodů nebo přechodů vlastnického práva“. V celém textu nenajdeme ani slovo o romské menšině, z níž nacistické koncentrační tábory přežilo pouze 583 z celkového počtu asi 5 500 českých a moravských Romů a Sintů. Málo se ví i o tom, že nacisté téměř vyhladili romskou střední třídu, a tak ve střední Evropě zůstalo jen velmi málo příslušníků komunity, kteří kladou restituční nebo kompenzační požadavky. Jako pozitivní zprávu lze proto vnímat novou Strategii rovnosti, začlenění a participace Romů 2021–2030, kterou schválila česká vláda letos v květnu a jež mimo jiné také navrhuje vytvořit analýzu majetkových poměrů Romů a Sintů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v období 1938–1945 a následný kompenzační mechanismus, který by měl vést ke spravedlivému odškodnění romských obětí. Otázkou ale zůstává, proč k tomu nedošlo již dříve – anebo hned v roce 1990.

A co kdybychom to všechno vrátili?

Je načase si přiznat, že restituce předmětů do bývalých kolonií se za chvíli budou týkat i našich muzeí a bude třeba si zodpovědět otázku, jak a co se bude vracet, pokud není znám původ a způsob získání některých předmětů či celých sbírek. I proto by bylo dobré začít s jejich digitalizací a prezentací online umožňující širší přístup, stejně jako s výzkumem provenience, co nejdříve. Společně s tím ale bude třeba proměnit i pohled na samotná muzea, jež nejsou jen komplici jednotlivých příkladů koloniálního plenění (jako je tomu u beninských bronzů nebo třeba v nedávno navráceném souboru předmětů z USA a jiných zemí do Iráku, odkud byly odváženy během desítek let války a nestability od roku 2003), ale hlavně součástí komplexního principu materiální akumulace, která položila pevné základy strukturálnímu rasismu a diskurzu o kulturní nadřazenosti Evropy nad jinými národy. A takto je třeba chápat i zapojení českých zemí do koloniálních vztahů, a to navzdory tomu, že jsme žádné kolonie historicky neměli. Společně s kávou, kakaem a palmovým olejem k nám ovšem proudil také nespočet beden cestovatelů naplněných rozličnými předměty – jen Emil Holub potřeboval na převoz své sbírky z Prahy do Vídně tři vlakové soupravy, jak hrdě hlásá na svém webu Africké muzeum dr. Emila Holuba v Holicích.

V současnosti v českých etnografických muzeích dochází pouze k restitucím původně církevního majetku, pod nějž spadají také požadavky misijních řeholních řádů (například jezuitů), nebo k drobným navrácením jednotlivým zahraničním žadatelům. Navrátíme ale také beninské bronzy a další části sbírek včetně lidských ostatků, které v současnosti vystavujeme jako „atraktivní“ artefakty (tzv. trofejní hlavy neboli „tsantsy“) ve vitrínách? Anebo se tolik bojíme prázdnoty, která by kvůli restitucím v muzeích zavládla?

Autorka je pracovníčka v kultúre a šéfredaktorka Artalk.cz