Meziválečná satira a karikatura ve výtvarném umění proti fašismu a vypjatému nacionalismu v Praze a jeho bezprostředním okolí: Berlín, Vídeň, Bratislava, Ostrava, Banská Bystřice a tak…

V podstatě okamžitě, kdy se před sto lety fašismus objevil na scéně, se stal terčem humanistických, levicových, demokratických umělců. Dokazuje to vhled do angažovaného, častokrát velmi progresivního meziválečného umění proti fašistickým a nacistickým ideologiím. Avantgardní tvůrci proti fašismu nebojovali jen „vysokým uměním“, ale i satirou, vtipem a humorem, aniž by uhnuli ze svých vysokých uměleckých nároků. Proti fašismu, který se bere tak vážně, úzkostně si hlídá svůj patos a vynucuje si důstojnost a respekt, se naleptávající, diverzantský a dehonestující humor, nejen na kulturní frontě, ukázal jako jedna z nejsilnějších zbraní. Kromě různých komických divadelních estrád, varietních vystoupení, rádiových gagů a písní, filmové grotesky a komedií se antifašistickému humoru také velmi dařilo v disciplíně výtvarné satiry a karikatury, která byla obecně na vzestupu.

Že byl vtip a zesměšňování obávanou zbraní, potvrzují fašisté sami. Například pro německé fašisty/nacisty se konkrétní karikaturisté stali jedním z hlavních terčů jejich útoků již ve dvacátých letech. Prostřednictvím stranického tisku, jako byl Völkischer Beobachter, ale i dalších ve Výmarské republice hojných ultrakonzervativních a pravicových novin se tito umělci stali cílem jejich ostrakizačních kampaní a vyhrožování. Levicoví satiričtí umělci tvořící ve stylu Nové věcnosti je totiž svými sžíravými satirickými kresbami nejen ponižovali, ale zároveň i podnětně odkrývali napojení fašismu na vládnoucí třídu, tradiční finanční a průmyslové a velkostatkářské elity.

Například malíř Georg Scholz ve svých satirických malbách ukazoval, jaké ultrakonzervativní hodnoty a imperialistické ambice měli němečtí velkostatkáři a velkoprůmyslníci, kteří masivně podporovali nacistickou stranu. Geniální malíř George Grosz už v roce 1921 ve své sérii satirických kreseb odhadl, jakou tvář postaví do čela státu vládnoucí třída. A zároveň ve své tvorbě systematicky odkrýval skutečný vztah mezi militarismem, nacionalismem a nacismem a německým kapitálem.

Hitler jako směšná loutka v rukou kapitálu (ne Kapitálu)

Německý umělec, nestor politické satiry metodou fotokoláže John Heartfield byl ve své kritice ještě mnohem adresnější, protože mu to umožňovala jím vyvinutá technika. Například na obálce časopisu AIZ najdeme karikaturu Hitlera, kterého jako loutku ovládá těžební a ocelářský magnát Fritz Thyssen. Thyssen byl jedním z předních finančních podporovatelů nacistické strany stojícím za zákulisním mocenským tlakem na prezidenta Hindenburga, aby Hitlera jmenoval v lednu roku 1933 kancléřem. Za to získal od Hitlera slib, že přijme jím navrhovaná opatření proti levicovým stranám a odborům. Což Hitler splnil.

Na jiné fotokoláži Heartfield karikoval bankéře a finančního magnáta Hjalmara Schachta. Ten se výrazně podílel na financování, mocenské a mediální podpoře NSDAP, otevřel Hitlerovi dveře do salonů konzervativních kruhů a zajistil přístup k představitelům německého průmyslu. Za to se stal od března 1933 prezidentem Říšské banky a ministrem hospodářství nacistické vlády, kde mohl prosazovat zájmy finančních kruhů. V roce 1931 k tomu Schacht řekl „Nacisté neumějí vládnout, já mohu vládnout jejich prostřednictvím.“

Za odhalování těchto vazeb byli němečtí satiričtí umělci nenáviděni jak nacisty, tak tradiční elitou a okamžitě poté, co Hitler uchopilabsolutní moc ve státě, se stali oběťmi perzekuce a internací do koncentračních táborů. Mezi půlmilionem utečenců, kteří po nástupu nacistů k moci opustili Německo, byly i tisíce umělců. Byli mezi nimi i satiričtí umělci jako například Thomas Theodor Heine, George Grosz, John Heartfield a další. Mnoho z těch, kterým se nepodařilo utéct, skončili v koncentračních táborech. Prvními oběťmi nacismu se tak kromě Židů, sociálních demokratů, komunistů, odborářů a dělnických vůdců stali také umělci… Heartfield doslova těsně předtím, než mu gestapo vyrazilo dveře jeho berlínského bytu, utekl v převleku přes hranice do Prahy…

Mezinárodní výstava karikatury a humoru proti nacionalismu, nacismu a fašismu 

I českoslovenští výtvarní umělci už od dvacátých let vycítili nebezpečí fašismu dřív než většina společnosti. Levicoví výtvarníci z Děvětsilu i spřízněného okruhu si začali brát fašismus na mušku, a to ještě v době, kdy Mussolini dostal od Masaryka Řád Bílého lva (1926) a vzestupu nacismu v Německu nevěnovala pozornost ani československá špionážní agentura. Mezi nejznámější tvůrce ranné antifašistické satiry, stavící se tak i proti militarismu, vyhrocenému nacionalismu a moci, patří Antonín Pelc, Adolf Hoffmeister, František Bidlo, Antonín Mrkvička, Štefan Bednár a mnoho dalších. Po hospodářské krizi od roku 1928 a zvláště od vítězství Hitlera ve volbách českoslovenští umělci okamžitě pochopili, že musí proti hrozícímu nebezpečí masově vystoupit a ve své tvorbě bila už celá avantgarda na poplach. Jako nejúčelnější se ukázala být karikatura, která dokázala rychle a srozumitelným jazykem komentovat politickou katastrofu v Německu. Přesně popisovala vývoj od dysfunkční demokracie k diktatuře, která ohrožovala nejen své bezprostřední sousedy, ale i světový mír. Nejlépe úlohu umělců v době nastupujícího nacismu popsal ve své karikatuře Tichá práce Adolf Hoffmeister.

V reakci na události, které předcházely německým volbám v březnu roku 1933, kdy nacisté rozpoutali teror zaměřený proti komunistům a sociálním demokratům, vytvořil Antonín Pelc okamžitě karikaturu Německo odvolilo již před volbami, aby ukázal pravou podstatu simulovaných voleb pod taktovkou nacistů. Dva týdny po volbách přijal německý sněm tzv. zmocňovací zákon, kterým získal kancléř Adolf Hitler pravomoci diktátora a definitivně zlikvidoval veškerou opozici ve státě, což zase ukazovala Bidlova kresba.

Všechny tři karikatury byly vystaveny na slavné Mezinárodní výstavě karikatury a humoru. Výstava byla prvním společně organizovaným protestem výtvarných umělců jako odpověď na vznik nacistické diktatury. Akce vznikla pod hlavičkou Spolku výtvarných umělců Mánes, v jehož výstavních prostorách se v dubnu a květnu roku 1934 konala. Výstavu uspořádali dobře známí antifašističtí umělci: malíř Emil Filla, architekt Alois Wachsman a grafik, karikaturista a spisovatel Adolf Hoffmeister, který měl na výstavě také přednášku o problematice a úkolech karikatury. Výstavu zahájil architekt Josef Gočár, doyen české moderní architektury.

Na výstavě vystavovalo 43 umělců. Z domácích se kromě výše zmiňovaných výstavy účastnili například František Kupka, Vratislav Hugo Brunner, Hugo Boettinger alias Dr. Desiderius, František Gellner, Josef Novák, Zdeněk Kratochvíl, Vlastimil Rada, Otakar Mrkvička, František Muzika a Karel a Josef Čapkovi. Mezi nimi byl nejvíce citován skvělý výkon karikaturisty Františka Bidla. Za německé emigranty vystavovali například George Grosz, Thomas Theodor Heine, Ernst Morgan, svým stylem nezapomenutelný Goda Bert a další slavní evropští umělci, jako byl Jean Cocteau. Kolekce 130 sovětských karikatur se opozdila a do Prahy dorazila až těsně po vernisáži. Celkově byla výstava karikatur pro hojnou mezinárodní účast a mediální a politický dopad největší událostí v dané disciplíně na světě.

Legendární výstava protinacistické karikatury vyvolala „diplomatickou“ reakci u německého velvyslance Dr. Kocha. Jeho ostrou nótu následovali ambasadoři Itálie, Rakouska a Vatikánu. Největší pozdvižení způsobila fotomontáž Johna Heartfielda s názvem Adolf Nadčlověk – polyká zlato, ale má plechovou hubu vystavená přímo ve výloze Mánesu. Karikatura totiž odhalovala rentgenovým snímkem trávicí trubici vůdce spojující rétoriku fašismu s finančním kapitálem. Toto dílo a několik dalších karikatur bylo českou policií zabaveno, což výstavě zajistilo neutuchající mediální pozornost a obrovskou návštěvnickou účast. Na původním místě Heartfieldova Nadčlověka ve výloze pak organizátoři hojně navštěvované výstavy každý den umisťovali novou karikaturu trefující se do hitlerismu a samotného führera.

Na cenzorský zásah českých četníků reagovali umělci další palbou karikatur vydaných v různých satirických časopisech. Například na obálce dubnového čísla v časopise Simplicus Hoffmeister v kresbě Mánes usměrnil výstavu karikatur podle přání p. vyslance nahradil karikatury nacistických politiků za jejich oficiální portréty. Antonín Pelc doplnil kanonádu satirickou kresbou výstavy, jak by vypadala, kdyby byla podle přání německé, rakouské, italské a polského ambasády.

Brzy bude plyn zdarma pro každého

Nejvíce uměleckých reakcí vyvolala nacistická rasová politika. Lživé výroky ministra propagandy byly demaskovány například v Bidlových karikaturách. Při vědomí brutality nacismu vyúsťující v holokaust nám ale dnes zamrzá úsměv na tváři. Na aktivity německých agentů, kteří v Československu vraždili významné židovské emigranty, reaguje kresba V Německu nebude židům zkřiven ani vlas, proto je věší na československé půdě. Nejděsivěji působí prognosticky přesná kresba Adolfa Hoffmeistera Brzy bude plyn zdarma pro každého.

Jindy karikatura odkrývala politické strategie nacistů, tedy národních socialistů. Radikálně pravicová nacionalistická, rasistická a konzervativní strana zvolila svůj přívlastek socialistická tak, aby působila na některé parlamentní demokracií zklamané dělníky. Přičemž samotný Hitler byl proti, než ho přesvědčili „marketingoví odborníci“ strany. Nacisté ale odsunuli levicová prohlášení strany do pouhé rétorické roviny. Ve skutečnosti získali podporu německých velkoprůmyslníků, kteří se obávali demokratizace ekonomiky ze strany odborů. Odbory a dělnická hnutí se také staly prvním terčem nacistického státu.

Taktiku Nacistů a jejich propagandistického zneužívání slova „socialismus“ odhalují ve své tvorbě tehdejší umělci. Například František Bidlo upozorňuje na rozdíl mezi názvem a podstatou NSDAP ve své signifikantní karikatuře Jejich první máj aneb Nejbližší bitva vzplála, dejme se na pochod. Falešnou sociální politiku demaskuje také Antonín Pelc v karikatuře Opatřujeme práci, jedině naše věc zaměstnává již dnes statisíce rukou. Snahu nacistické strany oklamat dělníky ukázal ve své fotomontáži v té době v Praze žijící John Heartfield na fotokoláži Mimikry, kterou použil na obálce už z Prahy vydávaného samizdatu AIZ. Ve své fotomontáži maskuje Goebbels Hitlera Marxovými fousy.

O napojení fašismu na velkokapitál často vypovídají kresby Antonína Pelce. V nich ukazuje zbrojní a průmyslové firmy, jak svými peníze odkojily fašismus a on jim zase zajišťuje odbyt masivním zbrojením. Na další karikatuře ukazuje zbrojaře Basila Zacharoffa, jednoho z nejbohatších mužů doby, kterak na vojenských manévrech vyjadřuje naději, že příští rok už bude válka skutečná a jemu se zvýší odbyt. Ve stejném duchu vyznívá vtipná skeč Voskovce a Wericha z filmu Svět patří nám z roku 1937.

Celkově tedy velmi dobře mediálně pokrytá výstava karikatury splnila svou funkci a otočila pozornost veřejnosti k nebezpečí nastupujícího nacismu. Také motivovala celou řadu dalších umělců k vytváření protifašistické tvorby.

Hustá Crew: Pjotr, Bert, Katz, Trapp, Wro a Fuck

Kromě stovek emigrantských časopisů a novin a dalších tiskovin od roku 1933 začal z Prahy vycházet již zmiňovaný satirický časopis Simplicus. Ten se vydával po vzoru původního německého slavného satirického časopisu Simplicismus, který byl mezitím v Říši nacifikován a „znesměšněn“. Ale ani osudy tvůrců pražské emigrantské redakce jinak velmi vtipného magazínu nejsou vůbec veselé.

V Praze magazín vydávali němečtí emigranti: židovský právník Hans Nathan a novinář, spisovatel a kritik Heinz Pollack vystupující po pseudonymem Pol. Jelikož československé zákony cizincům neumožňovaly zastávat redaktorské posty, na oko působil ve vedení časopisu Simplicus karikaturista František Bidlo. Bidlo v časopise často publikoval, například na obálce prosincového čísla z roku 1934 dává do souvislosti tehdejší osud utečenců s osudem nejslavnějších běženců biblického Josefa a Marie.

Týdeník vycházel v Praze od ledna 1934 pod názvem Der Simplicus, a to v českém a německém jazyce. Po osmi měsících se začal vydávat kvůli konfiskaci ze strany československých úřadů jen v německém jazyce jako časopis Der Simpl. Z domácích umělců do týdeníku svými ilustracemi kromě Františka Bidla a Antonína Pelce přispívali Josef Čapek, Ondřej Sekora a Adolf Hoffmeister a také brněnský Němec Vilém Reichman podepisující své díla trampskou přezdívkou Jappy.

Tehdejší němečtí karikaturisti totiž často používali krycí jména, nejen kvůli československým cenzorským úřadům, ale především kvůli agentům říšského Abwehru, kteří unášeli a vraždili v zahraničí i v Československu známé německé antifašisty. Krycí jména pod své karikatury často přejímali z tehdy populárního trampingu, podobně jako dnes někteří vizuální a hudební umělci používají svůj nick z graffiti minulosti. Ve třicátých letech tak můžeme narazit na karikatury pod anglosasky znějícími přezdívkami jako Bert, Trapp, Fuck a podobně. Prostě dobrá Crew.

Kupříkladu kreslíř Boris Angeluschew používal fašistům adresný pseudonym Fuck. Ludwig Wronkow své karikatury označoval zkratkou Wro. Günther Wagner používal umělecké jméno Pjotr. A také například Elias Katzer, který si vybral přezdívku Katz.

Pro Simplicus pracoval také slavný ilustrátor a filmový scénograf Erich Godal. Godal, vlastním jménem Eric Jacob Goldbaum, v Praze ilustroval různé emigrantské obrazové časopisy a noviny – Simplicus, Prager Mittag, Deutsche Freiheit im Saarland a Arbeiter Illustrierte Zeitung. V Praze pro dobu velmi příznačně a přízračně ilustroval knihu Kladivo na čarodějnice popisující středověkou historii mučení. Zúčastnil se rovněž Mezinárodní výstavy karikatury a humoru v Mánesu. V reakci na Noc dlouhých nožů a vyvraždění vedení SA vytvořil úžasnou karikaturu zastřeleného Ernsta Röhma a jeho milence s názvem Smrt německého hrdiny. V roce 1935 naštěstí emigroval do USA.

Do časopisu Simplicus přispíval také Fritz Taussig narozený v židovské německy mluvící rodině nedaleko Frýdlantu, který když odešel s rodiči do Prahy začal vystupovat jako Bedřich Fritta. Fritta byl, jako mnoho dalších antifašistických umělců, zavražděn v plynové komoře. V časopise se objevily také kresby expresionisty Johannese Wüstena používajícího krycí jméno Nikl. Johannes Wüsten byl nejprve v roce 1934 jako komunista zatčen a krátce uvězněn československou justicí. Po okupaci byl nacistickým lidovým soudem odsouzen na 15 let vězení právě kvůli ilustracím zveřejněným v Praze. V roce 1943 zemřel v nelidských podmínkách ve vězení Brandenburg.

Do Prahy z Berlína utekl Josef Jusztusz podepisující se jako Bert. Přijel v červenci 1933 se svou manželkou, herečkou Philippine Levi, a okamžitě se zapojil do kulturního dění. Začal pracovat v časopisu Simplicus a také s úspěchem vystavoval na Mezinárodní výstavě karikatury a humoru v Mánesu. V roce 1935 přispěl do sborníku karikatur Židé, křesťané a pohané ve III. Říši, vydaným pod hlavičkou časopisu Der Simpl, a vytvořil mu velmi současně vyhlížející obálku. Do unikátní satirické publikace přispívali mimo jiné Bidlo, Pelc, Fritta, Fuck a Wronkow. V roce 1935 emigroval Bert se svou manželkou do Francie. O devět let později byli ale v Paříži oba zatčeni gestapem a deportováni do Osvětimi, kde byli zplynováni.

Redakce časopisu Der Simplu se v Praze setkávala s úřední šikanou a často zde probíhala policejní šťára. Pod nátlakem hitlerovského Německa, ale i cenzorských zásahů československé vlády úplně selhalo pašování Simplu do třetí říše. Nakonec se vyčerpal i odbyt v Československu. Náklad na tisk nebylo z čeho zaplatit a časopis ukončil svou činnost v červenci roku 1935.

Vtip zabiják

Celkově se karikatura od třicátých let stala respektovanou, masově šířenou uměleckou disciplínou a humor se od těch dob stal často užívanou a velice účinnou formou boje proti fašismu. Že byl vtip a zesměšňování obávanou zbraní proti náckům a fašistům, je zřejmé ze seznamů gestapa, podle kterých se chystala zatýkat českou elitu hned po okupaci v březnu roku 1939. V první stovce byli uvedeni komici Voskovec a Werich a karikaturisti Hoffmeister a Pelc a další „vtipálci“. Ti naštěstí na poslední chvíli emigrovali. Karikaturisté byly pro nacisty mnohem nebezpečnější než lidé z generálního štábu kontrarozvědky čs. armády. Fašisté se sami snažili karikatury propagandisticky uplatnit, ale humor nebyl naštěstí jejich silnou stránkou, jak paroduje Monty Python v televizní skeči „Vtip zabiják“.

Antifašistický humor se šířil mnohem učeněji a po jiných vlnách než tupá centrální propaganda. Humor se svou velkou morální podporou také významně podílel na poražení fašismu na konci druhé světové války. Připomeňme si kromě českých nelegálních tiskovin a odbojových periodik, jako byl například V boj, také existencionální satiru v koncentračních táborech, kam patří například tvorba slavného ilustrátora a zakladatele českého komiksu Ondřeje Sekory nebo už zmiňovaného Bedřicha Fritty. Mimořádně vtipné a zároveň odvážné byly slovenské letáky a tiskoviny ilegálních odbojových organizací a partyzánské republiky za SNP například od Štefana Bednára, ale častokrát od neznámých, neškolených tvůrců. Jejich estetika předznamenala fanzinovou punkovou estetiku sedmdesátých a osmdesátých let.

Karikatura se stala se ve čtyřicátých letech i díky svému podílu na vítězství nad fašismem uznávanou uměleckou disciplínou s vlastní uměleckohistorickou a vědní teorií. Rovněž začala být od roku 1947 vyučována na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze ve speciálním ateliéru pro užitou malbu a grafiku, který po válce až do roku 1953 vedl známý karikaturista a autor satirických ilustrací Antonín Pelc, který se sám stal národním umělcem. Zestátnění karikatuře ale v padesátých letech neprospívalo a ukazuje se, že její místo je vždy mimo mocenská centra, kdy skvěle funguje jako diverzní zbraň, podobně jako když sypete cukr do nádrže motoru okupačního tanku. Ne náhodou zažila druhý dech v ilegálních a neoficiálních tiskovinách nebo v oficiálních tiskovinách metodou „mezi řádky“ v letech po okupaci v srpnu 1968…

… a i dnes se politická karikatura hojně používá jako zbraň proti náckům a fašistům, autoritativním a diktátorským tendencím. Za všechny antifašistické akce, výstavy a koncerty, na kterých se uplatnila karikatura a satirická kresba, můžeme vyzdvihnout například výstavu s názvem Piekło kobiet (Peklo žen) v ostravské Galerii PLATO v roce 2020, kdy se tvůrci přidali ke stejnojmenným polským demonstracím proti interrupčnímu zákonu vládnoucí strany PiS, který upírá ženám právo na své vlastní tělo. Zákon je sadistický v tom, že žena nebude moci jít na potrat, ani když stav plodu není slučitelný se životem. Středověký zákon má už své první tragické oběti. Galerie vyzvala renomované umělce z Česka i Polska, aby se k nesmyslnému klerofašistickému omezení vyjádřili ve výlohách galerie sídlící v bývalém velkoobchodě se stavebninami a je jen čtvrthodiny autem od polských hranic. Svými karikaturami zesměšňujícími hyperkonzervativní stranu PIS přispěli také uznávaní v Praze žijící a tvořící malíři a grafici Ladislava Gažiová a Alexey Klyuykov. Ti se angažovanými tématy dlouhodobě zabývají, zhusta formou politické satiry. Navazují tak na silnou tradici, jak ji u nás představují Bidlo, Pelc, Bednár nebo Hoffmeister. Za mě patří v dané disciplíně v současnosti k tomu nejlepšímu… a nejvtipnějšímu.

Autor je sochař, autor projektu Antifascist Art, Vetřelci a volavky

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: