Problém ekonomické situace v Libanonu vězí jinde než v chudobě

Terezie Poněšická18. decembra 2023161

Libanon se od roku 2019 topí v hluboké socioekonomické krizi, která radikálně ovlivnila životy všech místních. Více než dvě třetiny libanonské populace žijí pod hranicí chudoby, která však nabývá nových rozměrů. Už nejde pouze o problém nízkého příjmu, ale o nemožnost uspokojení základních lidských potřeb. Nefunguje vláda, nefunguje elektřina, nefunguje nic. Říká se však, že Libanon je jako Fénix. Vždy povstane z popela a stane se silnějším a odolnějším. Je tomu tak stále, nebo je to jen naivní domněnka?  

Procházet se dnes ulicemi Bejrútu znamená čelit na každém kroku opačným extrémům. Svět bohatství se tu protíná se světem mizerie. Míjíte opuštěné a rozpadlé domy prorostlé keři, zaplavené odpadky. O kousek dál je střídají krásně renovované budovy plné moderních barů a restaurací. Dalších pár kroků a spatříte arménský obchod Yessayan s drahými šperky. Hned vedle něj popelnici s nesnesitelným zápachem, v níž se prohrabávají dva malí kluci. Velmi pravděpodobně hledají plastové lahve nebo kovové plechovky, které pak mohou prodat ve výkupnách surovin za pár dolarů. Jedna ulice je plná hudby a barevných světel. Druhá hned za rohem je temnotemná, není tu ani živáčka. Ulicemi projíždí kolona aut, ohromných lesklých džípů, mezi nimiž se proplétají syrské děti prodávající kolemjdoucím kapesníčky, zapalovače a kytice růží, aby pomohly svým rodičům uživit se. To je dnešní Libanon, země dvou odlišných světů.

„Je to finále. Tak jako v divadle, když se stahuje opona, tak tahle opona spadla na Libanon.“ 

Libanon je země, která již od svého vzniku neměla moc štěstí. Po „osvobození“ od francouzského mandátu v roce 1943 Libanon pravidelně zažíval těžké časy způsobené patnáctiletou občanskou válkou trvající do roku 1990, izraelskou okupací v roce 1982 nebo válkou se svým jižním sousedem z roku 2006. V průběhu těchto let se střídala období klidu a prosperity, zejména v šedesátých letech a začátkem sedmdesátých let, kdy Libanon po právu získal přízvisko Švýcarsko Blízkého východu. Tato metafora je již dávnou minulostí, v Libanoncích však rezonuje dodnes. Velká většina z nich si nechce přiznat, že tím bájným Švýcarskem už budou leda ve svých vzpomínkách. Jedno arabské rčení říká: „El Lubnání bjitadajjan la jatizajjan.“ V překladu: „Libanonec by si raději půjčil na koupi nového šperku, než aby přiznal, že na něj nemá.“ To je dodnes velmi výstižné.

Ekonomická krize, která bublala pod pokličkou už nějaký čas, nabrala na síle během covidové pandemie a následný výbuch nitranu amonného v bejrútském přístavu v roce 2020 pouze odstartoval přicházející katastrofu a zničil jakékoli naděje na zlepšení situace v zemi. „Každá země má své problémy, ale na nás se ty problémy jen lepí, nemáme ani chvíli oddech, je to, jako bychom se topili pod vodou a neměli už žádný kyslík. Je to finále. Tak jako v divadle, když se stahuje opona, tahle opona spadla na Libanon. A to bolí. Právě tenhle moment mě naprosto zničil,“ říká mi maminka pronajímatele mého bytu Andrea.

Libanonci už si zvykli, naučili se žít nový život

Ještě před rokem mohl člověk slýchat neustálé stížnosti místních na to, jak státní elektřina běží jen dvě hodiny denně, jak generátory zdražily, jak zase stoupla libra, jak neteče voda nebo jak zdražili pivo na 100 000 liber. Dnes elektřina funguje o čtyři hodiny déle, pivo stojí 500 000 libanonských liber (přibližně 5 dolarů) a libra překvapivě drží poměrně stabilní kurz. Lidé už si přestali stěžovat. Zvykli si.

Profesor historie Christian Taoutel se mi to snažil vysvětlit na příkladu nemoci: „Je to, jako když náhle vážně onemocníte, začátky jsou těžké, ale pak se s tím naučíte nějak žít.“ A tak se i Libanonci učí žít nový život v chudobě a nestabilitě. Ne poprvé, ne jeden. Naučili se žít desítky nových životů. Stáhnou starou kůži a obléknou se do nové, jako to dělali již léta. Žili tak během občanské války, žili tak za izraelské okupace. Žijí tak i dnes.

Pro mnohé z nich je však aktuální krize horší než jakákoli minulá válka. „Během války nám skoro nic nechybělo. Všeho byl relativní dostatek. To všechno tu teď chybí. Během války jste věděla, kdy budou padat bomby a kdy musíte hledat úkryt. Naopak dnes nevíte, co přijde. Nevíte, zda se budete moci dobře najíst, nakoupit, co potřebujete,“ vysvětluje mi Andrea. Příběhy lidí, kteří jsou stále střední libanonskou vrstvou, však výrazně kontrastují s těmi, jež ekonomická krize uvrhla do těžké chudoby. Nemají peníze na základní životní potřeby. Nemají na to posílat své děti do školy.

Sedíte v krásné moderní kavárně, popíjíte výběrovou kávu, máte na chvíli pocit, že všechno je v pořádku. A krize? Není. Na chvíli je schovaná za plentou kavárenských zdí a dobré hudby. Ze snu se probudíte, až když na chvíli hudba přestane hrát a zhasnou světla. Krátký výpadek elektřiny už tu ale nikoho nepřekvapí, ten je tu na denním pořádku. Ke stolu přiběhnou dva malí kluci. Jeden drží v ruce balíček karet s nadějí, že vás po svém úspěšném triku obere o pár babek, druhý před vámi mává kyticí růží a snaží se vám jednu prodat. Ještě před rokem by se po vašem odmítavém a rázném ne jen pomalu zklamaně odvrátili a odešli to zkoušet o dům dál. Dnes už jsou však neúprosnější. A tak naléhají o to víc, vezmou vám balíček cigaret ležících na stole, hrají s vámi malou hru na kočku a myš. Pomalu si schováváte telefon do kapsy a jste vděční za ztrátu pouhých pár cigaret. Klučina nakonec cigarety vrací, spokojený, že svou vychytralostí vyloudil alespoň dolar.

Libanon se stal drahou destinací i pro Evropany

Ohromná inflace, kvůli níž místní libanonská libra ztratila od začátku ekonomické krize více než 98 procent své původní hodnoty, rozdělila společnost vejpůl. Už nemůžeme mluvit o nižší a vyšší třídě, ale pouze o těch, kdo mají dost peněz k žití, a o těch, kdo je nemají. Plat univerzitního profesora se už výrazně neliší od průměrného platu číšníka nebo prodavače zeleniny. Od mého příjezdu před dvěma lety se 22 000 libanonských liber rovnalo jednomu dolaru. Dnes člověk za dolar dostane 100 000 libanonských liber. Tehdy byl Libanon paradoxně – a také trochu překvapivě – pro Evropana rájem na zemi. Člověk přijel do země s čerstvými dolary, ty si směnil za místní měnu a vmžiku byl bohatý. Dnes už se ceny v obchodech a restauracích od cen v Praze příliš neliší. V důsledku neustálého propadu měny místní podniky začaly zdražovat. Většina z nich už udává ceny jen v dolarech, je jedno, zda zaplatíte v libanonských librách nebo ne. Jestli je to dnes drahé i pro Evropana, jak drahé to teprve musí být pro místní, zejména pro ty, kteří stále dostávají výplatu v libanonské libře?

Bejrút je město, které propojuje životy lidí, jejichž osudy se v mnohém rozcházejí, a přece jsou si v mnohém podobné. Příběhy profesora na francouzské univerzitě Saint-Joseph Christiana Taoutela, syrského kuchaře Šarafa nebo syrské uklízečky Marwy to jen potvrzují.

„Problém Libanonu neleží v chudobě. Nejsme chudí, pouze jsme se stali obětí zkorumpovaného státu.“

Christian Taoutel je vedoucím katedry historie a mezinárodních vztahů na francouzské univerzitě Saint-Joseph. Lidskost a pokora jsou slova, která ho vystihují nejlépe. Profesor Taoutel se mnou souhlasí, že aktuální situace je jistým způsobem lepší než před rokem. „Zvykli jsme si. Můj život už není, jaký býval předtím. Už nechodím třikrát týdně do restaurace, o letních prázdninách necestuji do zahraničí, nejezdím do hotelových rezortů k moři. Mám menší výdaje, ale zvykl jsem si. Není to otázka bohatství ani chudoby. Je to otázka přizpůsobení se novému životu.“ Situaci přirovnává ke světovým válkám, během kterých se lidé vždy přizpůsobili a žili s tím, co měli. „Během světových válek se lidé také přizpůsobovali. Není šunka, není elektřina nebo není internet. Stejně tak někdy nejsou peníze.“

Od začátku ekonomické krize, která byla způsobena zadlužením státních bank, nemají Libanonci přístup k vlastním úsporám a účtům. Jejich bankovní konta jsou zablokovaná. Pokud by si chtěli vybrat, dostali by pár bezcenných bankovek. V průběhu minulého roku byly zaznamenány alespoň dva případy, kdy lidé „vyloupili“ banku, ale v podstatě si pouze přišli pro své vlastní peníze, které jim patří. „Libanon je zemí, jejíž místní obyvatelstvo bylo okradeno svým vlastním státem. K tomu všemu nás teď stát žádá, abychom podepsali papír, kde souhlasíme, že ve státní bance nemáme žádné peníze. Jsme tedy okradeni a stáváme se takzvanými zchudlíky. Vše, co jsme měli v bankách, nemáme a už nikdy mít nebudeme. Jenom svoji aktuální výplatu. Musíme začít žít od nuly,“ říká profesor.

Vláda je zkorumpovaná a nestabilní. Parlamentní volby sice minulý rok proběhly, stále se však čeká na novou vládu a prezidenta. Výstižně celou situaci popisuje pro časopis Reflex současný český velvyslanec v Bejrútu Jiří Doležel: „Dřívější ekonomika, která byla založena výlučně na bankovních službách, tj. na důvěře, zkolabovala. Jde o krizi důvěry, již bude nutné překonat k novému restartu země. Ale, bohužel, i zde platí, že důvěru je snadnější ztratit než znovu získat.“ Libanonci ztratili důvěru. Ekonomika, která byla závislá zejména na bankovnictví, zkolabovala. Jistý akademik se smál a říkal mi: „Libanon je ale přeci stále tak svobodná země. V Egyptě nemůžete říci křivé slovo na Sísího, v Jordánsku na krále Abdaláha II., v Sýrii na Assada. A v Libanonu? V Libanonu se můžete vládě bez obav vysmát. Žádná není!“ V Libanonu není nic jisté, lidé musí spoléhat jen sami na sebe. Je vlastně až obdivuhodné, jak efektivně a silně funguje v zemi soukromý sektor spolu se zahraničními neziskovkami.

Pro mladé studenty už v zemi nejsou žádné vyhlídky. Jediným východiskem je odjet studovat do zahraničí. Tisíce lidí zemi opustily. Přestože by profesor Taoutel mohl jednoduše začít vyučovat na jakékoli univerzitě v Evropě, odjet se určitě nechystá. „To nejsnazší, co můžete udělat, je odjet. Odchod je řešení pouze tehdy, když už se člověk vyčerpá. Já ale ještě neztrácím odvahu a chuť pokračovat. Jinak už bych také odjel. Cítím však, že moji studenti mě tu potřebují. Kdo by mě tu jinak nahradil?“ Christian Taoutel vyučuje na soukromé škole, a proto platy a školné jsou na sobě vzájemně závislé. Pokud se má zvýšit plat profesora, musí se zvýšit i školné pro studenty, což je pro mnohé z nich nemyslitelné. „Je to vnitřní boj. Je to psychicky náročné i pro mě. Vidět studenty, kteří trpí, to raději přijmu nižší plat,“ říká profesor. Zní to možná pateticky, ale znám ho a vím, že to myslí vážně. „Dříve jsme měli spoustu studentů, kteří studovali v Libanonu s vidinou následného budování kariéry v zemi. Dnes je jejich jediným cílem získat pas a ze země co nejdříve odjet. Pas je pro ně ekvivalentem diplomu. Jen málo z mých studentů by tu chtělo pracovat. A to bude do budoucna velká ztráta pro Libanon – protože nám odjíždějí ti nejdůležitější, kteří mohou něco změnit. Samozřejmě že když vám v Evropě nabídnou plat 1 300 dolarů oproti 400 dolarům v Libanonu, odjedete.“ Od začátku ekonomické krize začala stoupat poptávka po cestovních dokladech. Na jejich výdej lidé čekají i roky. Cena pasu se pohybuje okolo 300 dolarů.

Naopak situace na veřejných školách je výrazně odlišná. Většina zaměstnanců je placena pouze v libanonských librách a podle místního deníku L’Orient-Le Jour průměrný plat učitele nepřekročí 90 dolarů měsíčně. Od začátku školního roku probíhají protesty učitelů za zlepšení jejich pracovních podmínek, a hodně veřejných škol tak zůstává na dobu neurčitou studentům zavřených.

Christian Taoutel si stojí za tím, že Libanon v sobě má stále potenciál, který je však eliminován okolními vlivy. „Problém Libanonu nevězí v chudobě. Libanon není chudá země v pravém slova smyslu. Má neskutečně velkou kapacitu a vyhlídky. Dnes je jeho problém čistě politický. Libanon, jak tomu bylo i v dřívějších letech, se stal rukojmím, uvězněným ve spárech jiné mocnosti. Libanonský stát dnes reálně ovládá pouze dvacet až třicet procent svého území.“ Zbytek je pod nadvládou nejsilnější politické síly v zemi, Hizballáhu, který je velmi úzce napojen na svého šíitského spoluhráče, Írán. „Žijeme znovu v okupaci. Dříve jsme žili pod okupací syrskou, izraelskou, osmanskou. Dnes je to okupace íránská. Žádná země se nemůže svobodně vyvíjet, pokud je okupována. Okupace je jako rakovinný orgán v těle státu. Bohužel, dnes jsme jistým způsobem pod okupací Íránu. Problém Libanonu není otázka cti ani chudoby. Můžeme žít s hlavou vztyčenou vzhůru, ale otázka zní, jaká budoucnost čeká Libanon. Odpověď najdeme v Íránu. Jaká buducnost tkví v něm?“ shrnuje své obavy profesor.

„Život v Libanonu není o žití, ale o přežití.“ 

Šarafovi, syrskému kuchaři z místního baru Riwaq, je dvacet devět let. V Sýrii studoval chemii, během války začaly být hodiny velmi chaotické a ztrácely smysl, a tak se na školu vykašlal. Nejdříve šel pomáhat svému otci do rodinné restaurace. Sýrii opustil v roce 2017, ne však kvůli válce. Hlavním důvodem byla snaha dostat se z dosahu konzervativní rodiny a jejích politických ideálů, se kterými nesympatizoval. Šaraf pochází z Latakie, což je pobřežní město na severu Sýrie, kde většina populace podporuje Assadův režim. Chtěl žít v zemi, kde jsou lepší pracovní vyhlídky, kde nebude sledován na každém kroku. V Libanonu pracuje ve známém baru Riwaq jako šéfkuchař a přivydělává si vyučováním arabštiny v místní jazykové škole: „S jednou prací bych se už dnes neuživil, žití v Libanonu je jen o přežívání.“ Peníze, které si vydělá, mu vystačí na uživení a zaplacení nájmu, na nic víc.

Do Libanonu se sice dostal legálně na turistické vízum, které je platné jeden měsíc, pak je nutné si zažádat o trvalý pobyt. Trvalý pobyt stojí Evropana okolo tří dolarů, pro něj však jeho cena dosahuje až ke třem tisícům dolarů. Jak to? „Syřany tu nikdo nechce, čekáš hodinové fronty u přepážky a nevíš, jakou cenu si daný úředník zrovna vymyslí. Pokud nemáš tzv. wastu (arabský výraz pro soukromé konexe nebo vliv), nic s tím nezmůžeš.“ Proto teď žije v Libanonu nelegálně. Což zejména v posledních měsících není pro Syřana vůbec bezpečná situace. S pokračující krizí narůstá nenávist Libanonců vůči syrské populaci, která je dnes více než dvoumilionová. Tyto nálady přiživuje i libanonská vláda. Ministr vnitra Bassam Mawlawi přišel nedávno s tvrzením, že 30 procent zločinů v Libanonu páchají syrští přistěhovalci.

Libanon tak teď řeší, jak efektivně navrátit syrské uprchlíky, kteří tvoří skoro třetinu libanonské populace, zpět do jejich domoviny. Moc se mu to nedaří. Nelegální tábory začínají být státním represivním aparátem hromadně ničeny. Konflikty a napětí mezi místními Libanonci a syrskou komunitou jsou stále intenzivnější. Syřané se začínají bát a hromadnou nenávist cítí na každém kroku: „Nedávno jsem jel taxíkem a řidič, který rázem podle přízvuku poznal, že jsem Syřan, vůči mně začal být hrozně arogantní.“ 

Šaraf je člověk, který se neustále usmívá, pozitivní energie z něj přímo čiší. Libanon přese všechno miluje a do Sýrie se neplánuje vrátit. „Nic mě tam netáhne. Kamarády tam už nemám, země je stále v žalostném stavu.“ V Libanonu se mu žije pořád lépe než v Sýrii. Jeho cílem není jezdit do Evropy. Ví, že to není místo pro něj. Pokud by ale mohl, chtěl by jet do Řecka a studovat tam umění, k chemii už se vracet nechce. „Máš nějaký sen?“ ptám se ho. „Sen asi nemám… Nemůžeš žít sen v téhle zemi.“  

„Ekonomická krize už nás nezlomí. Našli jsme rovnováhu a zvykli jsme si.“

Uklízečka Marwa bydlí v malinkém přízemním bytě o velikosti 20 metrů čtverečních. Holá místnost, s malým kuchyňským vařičem a matrací. Sedíme na zemi. Moc toho doma nemá, to jí však neubírá na vrozené pohostinnosti. Marwa hned servíruje silný černý čaj. Odmítnout by se neslušelo. Marwa je žena k padesátce, má silný charakter, stejně jako hlas. Nevypadá, že by ji současná životní situace moc trápila. Zvykla si. Do Libanonu přišla v roce 2016. „Ekonomická krize už nás nijak nezlomí. Našli jsme rovnováhu a zvykli jsme si.“ Pracovala na farmě v Deir-Zor, tady se občasně živí jako uklízečka. Jejím hlavním příjmem je ale podpora od OSN, která činí 100 eur měsíčně pro celou rodinu. Přicházejí k nám dva její synovci. Jednomu jsou čtyři roky a druhému šest. Na otázku, zda půjdou do školy, její snacha nechápavě zavrtí hlavou. „Jak? Vždyť je stěží uživím.“ Mnoho rodin kvůli ekonomické situaci nemá peníze na základní potřeby pro své děti, jako jsou jídlo, zdravotní péče a vzdělání. V horších, ale nijak výjimečných případech pomáhají rodině s přivýdělkem i děti. Dívky bývají provdány v mladém věku, aby se rodině snížily výdaje. Do Sýrie se neplánují vrátit: „Není tam vůbec nic. Není tam chléb, voda, elektřina. Do Sýrie se rozhodně nechci vrátit.“ 

Všichni jen na něco čekají    

V Libanonu všechno plyne pomalu. Na všechno je času dost. Člověk má pocit, jako by všichni na něco jenom čekali. Popíjejí kávu, pokuřují cigarety, pozorují kolemjdoucí. A zároveň čekají, až naběhne elektřina. Čekají na povolení k pobytu. Na cestovní pas. Na otevření škol. Na novou vládu. Na nového prezidenta. Na nový život.

Libanon se snaží znovu ožít. Povstat z popela a nepochopitelným způsobem fungovat dál. Má ale své limity a zdá se, že došel na jejich hranu. Jak dlouho budou moci lidé spoléhat jenom na sebe a na zahraniční neziskovky, bez jakékoli podpory neschopné a zkorumpované vlády? Při absenci důvěry v instituce, která není a kdo ví, zda někdy bude?

Nikdo netuší, co přijde dál. Nejistota se nad celým Libanonem vznáší jako temný dým, který jen víc a víc houstne. Nejistota a obavy rostou spolu s hrozbou na izraelské hranici. Hrozbou další války na obzoru.

Libanonský novinář Nadim Koteich si nebere servítky. Ve známém místním podcastu Sarde after dinner hovoří o Libanonu jako o neexistující zemi a redaktorce s rozhodným tónem v hlase na otázku, zda je v Libanonu ještě naděje na zlepšení aktuální situace, odpovídá slovy: „V Libanonu není žádná naděje na lepší časy, a to alespoň ještě na dalších deset let. Libanon, to už není žádná země.“

To si ovšem myslí hodně Libanonců, ale bojí se to vyslovit nahlas. Všichni by nejraději odjeli, kdyby mohli, ale na druhou stranu nechtějí opustit svou zemi, kterou milují, ale která jim už nemůže nic nabídnout. Je to jako být ve vězení. Bejrútské letiště Rafíka Harírího je diametrálně odlišné od jakýchkoli jiných. V odjezdové hale se mísí všechny emoce. Ve tvářích cestujících vidím smutek, úzkost, slzy v očích. Dlouhá loučení s rodinou a blízkými, nekonečná objetí a oddalování momentu, kdy ten druhý bude muset říct poslední sbohem, zmizet za branami pasové kontroly a odjet. Dokud se situace v zemi nezlepší. Ale stejně jako novinář Nadim Koteich si pokládám otázku: „A zlepší se jednou? Má vůbec Libanon naději na přežití?“

Autorka je arabistka, v současné době studuje magisterský program Demokracie a lidská práva na univerzitě Saint-Joseph v Bejrútu

Text vznikol s podporou nadácie Rosa Luxemburg Stiftung, so zastúpením v Českej republike.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: