2018 10 ČeskoslovenskoHistorický KapitálCo si myslí Češi o Češích? Nová kniha historičky Evy Hahnové

Vojtěch Čurda9. októbra 2018110

Ostatná kniha historičky Evy Hahnovej prináša exkurz do rôznych sporov o interpretáciu českých dejín a hovorí aj o spôsobe, akým sa využíva história v súčasných verejných debatách. Kriticky rozoberá Patočkove eseje, postavu Edvarda Beneša či texty Václava Bělohradského. Autorkino poňatie nacionalizmu ale vyzýva k polemike. 

 

Historička Eva Hahnová, která od konce šedesátých let působí v Německu, se ve své vědecké práci zabývá především tématem česko-německých vztahů, ale také obrazy a stereotypy vytvářenými o Československu v anglofonním prostředí. Její knihy často podněcovaly diskuse a polemiky, protože se silně dotýkaly aktuálních společenských rozporů a různic. Nejinak je tomu v případě práce Češi o Češích, v níž se zaměřila přímo na spory uvnitř české kultury, které poznamenávají také podobu veřejné debaty. Například emotivní slovní přestřelky během předminulé prezidentské volby a zvláště tehdejší výroky příznivců Karla Schwarzenberga podle Hahnové poukazují k tradici negativních autostereotypů o české kultuře. Tuto tradici vidí především ve filosofii českých dějin u Jana Patočky, v historické práci Podivena alias autorské trojice Milan Otáhal, Petr Pithart a Petr Příhoda Češi v dějinách nové doby (1991), v postmoderním uvažování Václava Bělohradského nebo v oživení jistých konzervativních a antirepublikánských tradic v polistopadové době.

 

Malé a velké češství

Jednou z předností knihy Evy Hahnové je kritický rozbor Patočkových esejů vztahujících se k české historii, které filosof zpracoval v sedmdesátých letech a jež souhrnně vyšly pod názvem Co jsou Češi? (1992). Autorčina práce je záslužná už z tohoto důvodu, že Patočka – jakkoliv mu v oblasti filosofie a komeniologie nelze upřít významné zásluhy – se jako mluvčí Charty 77 v polistopadové éře stal objektem určité idolatrie, zatímco jeho dílo až na výjimky kriticky reflektováno nebylo (jeho texty o filosofii českých dějin byly ovšem počátkem devadesátých let podrobeny historické kritice). Díky znalosti řady německých pramenů ze třicátých let i Patočkových skeptických textů z pomnichovské doby Hahnová odkrývá kořeny jeho temných historických vizí, spojených s představou o potýkání „malého“ a „velkého“ češství, včetně dichotomie mezi aristokracií a panskými národy na straně jedné a plebejským rabstvím, které se údajně stalo osudným i českému národu, na straně druhé.

Hahnová podrobuje Patočkovy historické texty ostré kritice. Jsou podle ní účelově stereotypní, povšechně schematizující, nepřihlížejí k jednotlivým společenským vrstvám, nevztahují se k historickému poznání a vytvářejí bezobsažné myšlenkové kategorie. Připomněla pak Patočkův vliv na práci již zmíněného Podivena, v níž autoři vytvořili obraz moderních českých dějin jako příběh úpadku provincionálního a duchovně malého národního společenství.

Podle Hahnové pronikly v polistopadovém období patočkovské obrazy dějin v rozředěné formě do mediálního diskursu a ovlivnily i podobu veřejné debaty posledních desetiletí. V nadužívané floskuli o „čecháčkovství“, které se objevovalo například v proslovech Václava Havla, se podle ní odráží Patočkova dichotomie „velkého“ a „malého“ češství. Autorka se ostře vymezuje i vůči literárnímu historikovi Václavu Černému, který tímto termínem mnohé jednání a osobnosti častoval ve svých Pamětech. Jestliže však Hahnová tvrdí, že Černého výroky byly důsledkem jeho osobních frustrací, měla by své tvrzení podložit argumenty. Ač byly mnohé Černého soudy jednostranně příkré a asi i nespravedlivé, byly vyřčeny z pozice aktivního účastníka protinacistického odboje, který byl na konci války vězněn na Pankráci, a jehož osobní perspektiva tak nepostrádá autenticitu.

 

Co s historiografií?

Hahnová každopádně výstižně popsala častý způsob nakládání s historií ve veřejných debatách, spočívající v nemístných aktualizacích historických epoch a událostí. Tuto tendenci zdokumentovala napříč politickým spektrem. Patří sem nostalgicky nekritický pohled na období první republiky, stejně jako mnohdy tendenčně zaměřené pokusy o „bourání mýtů“. Spíše okrajově se autorka zabývá utvářením historického obrazu Edvarda Beneše. V jeho jednostranně negativním hodnocení v polistopadově době podle ní mohly sehrát roli i Patočkovy a Černého odsudky jeho politiky v období mnichovské krize jako příčiny „zlomení národního charakteru“. Vůči Patočkovu odsouzení Benešova jednání se Hahnová ostře vyhrazuje slovy: „Vznášení takto dutých obžalob na adresu člověka v tak obtížných situacích, v jakých se prezident Beneš ocitl, je nejen nevěcné, ale i nemorální… Představa, že by jedno rozhodnutí jednoho člověka mělo určovat ‚budoucí morální profil‘ národa, svědčí navíc o prostoduchém zlozvyku identifikovat národy s obrazy jejich ‚vůdců‘, jako by Hitler předurčoval budoucí charakterový profil Němců nebo Stalin národů někdejšího Sovětského svazu.“

Kniha Češi o Češích přináší obšírné exkursy do historiografie a do různých sporů o interpretaci dějin, třeba o vlivu Palackého a Pekařovy koncepce českých dějin či o jejich údajné protikladnosti. Poukazuje na využívání Pekařova odkazu integrálním katolicismem i nacistickou propagandou, stejně jako na pokusy o překonání „pekařovštiny“ v padesátých letech. Hahnová připomíná rovněž dnes již zapomenuté „pekařovské“ texty Romana Jakobsona, které vnášely do výkladu historikova díla racionální odstín. Z polistopadových sporů připomíná například rozepři kolem zavádění svatováclavského svátku, proti němuž se postavil historik Dušan Třeštík, který jej chápal jako tradicionalistický protipól k republikánskému výročí slavenému o měsíc později. Věnuje se také konstrukci českých dějin v esejích Václava Bělohradského, v nichž se podle ní ozývá patočkovské dědictví. Jako příklad uvádí Bělohradského pojetí československých voleb roku 1946 jakožto předznamenání únorového převratu o dva roky později. V tomto směru by bylo možné argumentaci Hahnové ještě doplnit. V interpretacích českých dějin a jejich zlomů bývají často účelově opominuty různé aspekty mezinárodněpolitického kontextu, v tomto případě zejména obrat k budování sociálního státu a etatizačních projektů, které v poválečném období představovaly perspektivu emancipace v globálním měřítku.

Otázka nacionalismu

Velkým tématem Evy Hahnové je dnešní role historiografie. Autorka s jistou předpojatostí viní postmoderní filosofii z nepřátelství vůči historickému bádání jako takovému, obviňuje ji z přílišného konstruktivismu a vznáší řadu námitek spíše konzervativního zabarvení. Vzhledem k tomu, že celým textem prostupuje otázka nacionalismu, měla by však více objasnit své pojetí kategorie národa, jehož tradiční forma byla v historiografii podrobena kritice. Stejně tak by bylo žádoucí větší objasnění vlastních ideových pozic, neboť představa historické objektivity a nezaujatosti je dnes udržitelná jen stěží. K polemice vyzývá Hahnové pojetí nacionalismu, který autorka chápe jako jeden z emancipačních proudů moderní doby a dokonce ho srovnává s hnutím za ženskou rovnoprávnost nebo afroamerickým bojem proti rasové diskriminaci. Sporné je také její tvrzení, že současný negativně zabarvený obraz Evropské unie jako prostoru velkoněmecké moci je především reakcí na opačně vyhrocené stereotypy o Češích jako „národu osvobozených sluhů“.

Kniha je nicméně přínosná svou čtenářskou vstřícností, autorčinými stylistickými schopnostmi i ochotou otevírat rozporuplná témata. V neposlední řadě pak Hahnová ukázala plochost i určitou směšnost způsobu, jakým se v českém mediálním prostředí reflektují historická témata.

 

Autor je historik.

 

Eva Hahnová: Češi o Češích. Academia, Praha 2018, 268 stran.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *