Po letech domněle bezproblémového fungování se chilská demokracie dostala v roce 2019 do typicky latinskoamerické krize, jejímž řešením má být, krom jiného, příprava nového ústavního textu. Odkud a kam země kráčí? Co ji může čekat?
Chile bylo dlouho považováno za zemi, která nejenom náleží mezi nejúspěšnější státy Latinské Ameriky a mimoevropského světa obecně, ale někdy je dokonce pokládána i za vzor hodný následování, přičemž na politické pravici se tento obraz spojoval s chválou, tu více, tu méně explicitní, bývalého diktátora Augusta Pinocheta (1973–1990). Čtenáři si možná vzpomenou na cestu Valtra Komárka do Santiaga na inauguraci prvního postpinochetovského prezidenta, kde měl náš vicepremiér odcházejícího vojenského vládce údajně pozvat na návštěvu Československa, a to s ohledem na „úspěšné“ reformy, které v Chile provedl. V Praze pak Pinochet byl v roce 1994, ovšem jako soukromá osoba dojednávající v Evropě vojenské obchody a byl to jiný politik, Václav Benda z ODS, který se s ním hodlal sejít, což lucidní a střízlivý důstojník snad z pochopitelných důvodů odmítl. Obdiv k ekonomickému modelu země se tak spojil jak s obdivem k diktátorovi, který prý dobrovolně a spořádaně odešel od moci, tak s obdivem k výkonnosti státu, jenž byl armádou v roce 1973 „zachráněn“ před domnělým nástupem komunistů.
Přitom na podzim 2019 propuklo v Chile úspěšné protestní hnutí, které vyústilo v proces nahrazení [Read More]
Pre pokračovanie článku, si prosím zakúpte predplatné.
Ak už naše predplatné máte, prihláste sa.
