Prejsť na hlavný obsah

Hľadať

Vaše vyhľadávanie momentálne nezahŕňa produkty.

Pre vyhľadávanie v e-shope prejdite sem.

Chile: jak země potkává sama sebe

Počet zhliadnutí:

Po letech domněle bezproblémového fungování se chilská demokracie dostala v roce 2019 do typicky latinskoamerické krize, jejímž řešením má být, krom jiného, příprava nového ústavního textu. Odkud a kam země kráčí? Co ji může čekat?

Chile bylo dlouho považováno za zemi, která nejenom náleží mezi nejúspěšnější státy Latinské Ameriky a mimoevropského světa obecně, ale někdy je dokonce pokládána i za vzor hodný následování, přičemž na politické pravici se tento obraz spojoval s chválou, tu více, tu méně explicitní, bývalého diktátora Augusta Pinocheta (1973–1990). Čtenáři si možná vzpomenou na cestu Valtra Komárka do Santiaga na inauguraci prvního postpinochetovského prezidenta, kde měl náš vicepremiér odcházejícího vojenského vládce údajně pozvat na návštěvu Československa, a to s ohledem na „úspěšné“ reformy, které v Chile provedl. V Praze pak Pinochet byl v roce 1994, ovšem jako soukromá osoba dojednávající v Evropě vojenské obchody a byl to jiný politik, Václav Benda z ODS, který se s ním hodlal sejít, což lucidní a střízlivý důstojník snad z pochopitelných důvodů odmítl. Obdiv k ekonomickému modelu země se tak spojil jak s obdivem k diktátorovi, který prý dobrovolně a spořádaně odešel od moci, tak s obdivem k výkonnosti státu, jenž byl armádou v roce 1973 „zachráněn“ před domnělým nástupem komunistů.

Přitom na podzim 2019 propuklo v Chile úspěšné protestní hnutí, které vyústilo v proces nahrazení právě Pinochetovy ústavy (1980) a bylo motivované zejména kritikou jím implantovaného ekonomického modelu, respektovaného i tamními středolevicovými vládami. Před pár dny pak země zvolila ústavodárné shromáždění, dominované nestranickou levicí, které má hlavní cíl: nahradit ústavní text z roku 1980. V paralelních obecních volbách se starostkou hlavního města Santiaga stala členka komunistické strany. Uspěly i jiné levicové formace, do té doby nezapojené do establishmentového levého středu. Právě ten, spolu s vládní pravicí prezidenta Sebastiana Piñery, náleží mezi poražené. Stranické formace postpinochetovského modelu ztrácejí na všech frontách.

Již v roce 1997 napsal sociolog Tomás Moulian důležitou knihu Současné Chile, s podtitulem „Anatomie jednoho mýtu“, který mluví za vše. Pokud vyjdeme z verze tohoto mýtu prezentované v našem prostoru, tak se můžeme zaměřit na několik jeho konstitutivních prvků. Především Chile náleželo mezi výjimku v Latinské Americe historicky již od získání nezávislosti. Geografie země dala státu možnost kontrolovat své území, chyběl historický regionalismus, v Latinské Americe zdroj občanských válek, boje za nezávislost trvaly krátce a neměly tak destabilizující dopad, elity od začátku hledaly shodu a nastavily tím na další léta vzor celkem konsenzuálního chování. Vládlo se v zásadě konstitucionálně a bez otevřených diktatur. Indiánské obyvatelstvo bylo inkorporováno dobytím jihu (Indiáni Mapuche / Araukánci) a severu získaného na úkor Peru a Bolívie, a to až v době, kdy se již zkonsolidoval míšenecký stát. Chyběl tedy interní rasismus v rané fázi budování státu, který jinde znemožnil vytvoření pluralitnějšího prostředí alespoň pro míšeneckou společnost. Armáda též do politiky zasahovala mnohem méně než jinde v Latinské Americe.

Generál a jeho model

Pinochet tedy provedl státní převrat v zemi, která nebyla „typickým“ jihoamerickým státem. Navíc tím ukončil prakticky čtyřicet let demokratické kontinuity. To, že si nechal v roce 1980 schválit ústavu, bylo v zemi zvyklé na ústavní vládnutí standardem. Jeho cílem přitom bylo zajistit si budoucnost do dalších dekád. Diktátor po referendu v roce 1988, kdy prohrál (ovšem nikoli drtivě) v otázce o svém dalším setrvání u moci, neodešel dobrovolně, ale pod tlakem armády, jež ho donutila plebiscit respektovat.

Neoliberalizace ekonomiky pak v zemi určitě vedla k makroekonomickému úspěchu, podpořenému však i konjunkturou mědi, a učinila z Chile v mnoha ohledech obdivuhodný model. Současně však vyprodukovala obrovskou koncentraci bohatství, jak regionálně, tak sociálně, a vytvořila takové nerovnosti v přístupu ke vzdělání a zdravotnictví, před nimiž blednou i diference v USA. Indiánská populace (náleží k ní přes 10 % obyvatel) není ústavou nijak uznána, což je v Latinské Americe spíše výjimka, a náleží mezi nejzbídačenější složku populace. Mapuche také v některých regionech po léta vedou svého druhu drobnou rezistenci. Lidé dávali nespokojenost najevo i odmítáním volební registrace (do roku 2012 byla volební povinnost, ovšem jen pro ty, kteří se registrovali) a poté masivními neúčastmi. V obecních volbách v roce 2016 volilo jenom 36 % lidí. Časté studentské nepokoje pak po léta předznamenávaly výbuch v roce 2019.

Rozklad postpinochetovského „konsenzu“ 

Od roku 1990 do roku 2010 vládla Chile koalice socialistů a křesťanských demokratů (tzv. Concertación) a postpinochetovský tábor byl v opozici. V zemi však platila ona Pinochetova ústava, kterou šlo jenom těžko změnit a po jistou část devadesátých let vládly i obavy z armády, které ostatně bývalý diktátor ještě pár let velel. Ústava neobsahuje žádná sociální práva, je velmi centralistická a oslabuje moc volených institucí potřebou různých kvalifikovaných většin. Někdy se mluvilo o tom, že jsou v ní tzv. autoritářské enklávy, hájící opory vojenského režimu: ozbrojené síly (těm se garantoval třeba podíl na příjmech z mědi) a za diktatury etablovaný podnikatelský sektor. Jiní autoři psali přímo o několika demokratických enklávách v autoritářském dokumentu.

Volební systém nutil politické síly sjednotit se do dvou aliancí, což bylo Pinochetovým cílem, ovšem generál se přepočítal v tom, že vítězit v něm nebude „jeho“ pravice, nýbrž středolevá Concertación. Ta se díky tomu nijak nehrnula k reformám ústavy a křesťanská demokracie také udržovala velmi liberalizovanou ekonomiku. Umírněná levice preferovala udržení konsenzu a demokratického vládnutí na úkor realizace více sociálně orientovaných politik. Radikálnější levici vyřazoval volební systém a fakt, že její potenciální voliči se k volbám neregistrovali. Systém tak – podobně jako v USA – odrážel zájmy bohatších a míšeneckých vrstev a jejich kombinaci ekonomického a hodnotového liberalismu (přesto země legalizovala rozvod až v roce 2004!).

Za vlády socialisty Ricarda Lagose (2000–2006) se povedlo z ústavy odstranit nejvíce sporné autoritářské enklávy (třeba jmenované a doživotní senátory). Málem došlo i na stíhání Pinocheta, ovšem nikoli z důvodu zločinů proti lidskosti, nýbrž kvůli korupci. Bývalý šéf jeho tajné služby dokonce obvinil diktátora z podílu na obchodu s kokainem. To již bylo v době, kdy nastupovala nová generace zbavená dvou chilských strachů, jakýchsi rodinných démonů: obavy z návratu diktatury v momentu, kdy se zavedou více socializační politiky (situace za Allendeho vlády), a strachu z komunistů. Lidé začali více řešit každodenní problémy, od nefunkčních důchodových fondů přes špatné veřejné zdravotnictví a školství až po veřejnou dopravu v hlavním městě, páteři celé země. Posledně jmenované téma výrazně poškodilo vládu socialistky Bacheletové (2006–2010) a v roce 2010 se poprvé od roku 1958 dostal k moci volební cestou pravicový prezident, Sebastián Piñera.

Vítězství jednoho z nejbohatších Chilanů pomohlo hlavně předvolební rozdělení levice, výběr nevhodného protikandidáta a rostoucí frustrace ze středolevicových vlád, jež se záhy přenesla i do Piñerova období, což umocnil pokles cen mědi. Ten chilskou ekonomiku zasáhl určitě výrazněji než Klausova krádež plnicího pera. V zemi rostla síla nekonformní levice. Otázka velmi drahého univerzitního vzdělání a nedostupnost levného kvalitního středního školství předznamenávaly problémy z roku 2019. Druhá vláda M. Bacheletové se pokusila systém reformovat a prezidentka mluvila i o potřebě nové ústavy, ovšem nachystat ji nestihla. Reforma vzdělávacího systému sice byla dobře míněna, ale k jádru problému se nedostala.

Vzpoura!

Další Piñerovo vítězství (2018) se odehrálo již ve velmi odlišné situaci. Prezident nemá podporu v parlamentu, středolevice je postupně zatlačována do pozadí jak komunisty, tak novou levicí, jež vzešla ze studentských nepokojů a není zatížena obavami z minulosti. Chile začalo nacházet samo sebe. Nebýt apatie voličů a vysokých volebních neúčastí, nemusel by se Piñera prezidentem vůbec stát.

Chile se záhy zapojilo do vlny protestů, jež zasáhly řadu zemí regionu, od Nikaraguy a Hondurasu přes Haiti po Ekvádor, Kolumbii a Bolívii. Konkrétní důvody byly různé (především v Bolívii a Hondurasu, kde se reagovalo na obvinění z volebního podvodu), stejně jako důsledky těchto jevů, ovšem poselství je v zásadě stejné: nedůvěra v institucionalizovanou politiku a v převod lidových požadavků ve vládní akty prostřednictvím stávajících stran a legislativních a exekutivních orgánů.

Od koloniální doby extrémně nerovná země se dostala do situace, kdy 1 % populace kontroluje 25 % bohatství. Existuje extrémně nízká sociální mobilita, takže chudí vlastně chudými zůstávají, což udržuje i systém velmi drahého exkluzivního soukromého školství. Chudoba má jasné regionální, ale také rasové příčiny. Nejde sice o nejvíce sociálně rozdělenou společnost v Latinské Americe (těmi jsou státy jako Haiti, Paraguay, Brazílie či Kolumbie), ale jiný historicky funkční stát, Uruguay, je na tom mnohem lépe, stejně jako třeba Argentina. Pouze v relativně demokratických dekádách od třicátých let do pádu Allendeho (1973) se rozdíly v příjmech snižovaly. Pinochet vrátil zemi k modelu 19. století.

Rozbuškou změny v Chile se stalo zvýšení tarifů v santiagském metru v říjnu 2019. Již tak nepohodlné a dlouhé cestování mělo stát více hlavně ve špičce, pročež vláda doporučila lidem, ať jezdí dříve ráno či později večer. Následovalo rabování ve stanicích podzemní dráhy a kompletní zničení řady stanic. Piñera si přesto veřejně vyrazil na pizzu a tvářil se bezstarostně. Vlna rabování a zapalování obchodů ho však již donutila povolat do ulic i armádu. Krutý postup bezpečnostních složek, doprovázený i znásilňováním a mučením, o třech desítkách mrtvých v ulicích nemluvě, ukázal „modelové zemi“, že to, co se děje na Haiti či v Ekvádoru, je možné i v Chile. Piñera marně vinil z nepokojů venezuelské agenty či imigranty.

Nakonec i prezident musel uznat, že jádro problému je hlubší a spočívá v letité frustraci skryté za volební apatií, a tudíž politicky nereflektované. Piñera dokázal narychlo svolat referendum o svolání ústavního konventu, kde se – za nízké účasti 51 % – vyslovila drtivá většina lidí pro přípravu nové ústavy. Tato akce a – paradoxně – vypuknutí covidu patrně zachránily prezidenta před delší vlnou nespokojenosti v situaci, kdy se dostal do konfliktu i se svým pravicovým táborem a kdy byl donucen uvolnit lidem část peněz vázaných na důchodových účtech.

Chile A, B se potkává s Chile C, D, E…

Zvolený Ústavodárný konvent má zcela vzbouřeneckou kompozici. Země jednak poprvé oficiálně připustila specifické skupinové zastoupení Indiánů, kterých zde zasedne sedmnáct ze 155. Plných 64 % delegátů a delegátek (zastoupení je paritní) nenáleží do žádné politické strany. Komunisté a radikálnější levice pak získali více zástupců než bývalá levice vládní. Posílili též v paralelních regionálních a obecních volbách, které dají zemi poprvé decentralizované orgány. Zatímco v Brazílii vzrostla pravice, která vyhrála též v Ekvádoru, Chile, donedávna bašta umírněné levice, se posouvá doleva.

Nyní mají delegáti a delegátky maximálně rok na sepsání nové ústavy, od které se zjevně čeká mnohem více, než kolik může „pouhý“ ústavní dokument přinést. Chile si prošlo svého druhu revoluční situací, kdy se otevřely různé extrémně štěpící otázky. Jednak jde o záležitost etnického soužití a pojetí národa. Existuje jeden chilský národ, nebo je země složená z více národů/národností? A jak to promítnout do ústavy, ale hlavně do praxe? Bolivijský případ inspiruje a varuje současně, neboť řada věcí zde zůstala jenom na papíře a hlavně: chilská elita nerada slyší, že by se mohla inspirovat právě v Bolívii. Debatují se práva žen a sexuálních menšin v zemi, která je v těchto otázkách vedle Střední Ameriky (a možná Paraguaye) prakticky nejkonzervativnější. Velkým tématem bude politická struktura státu, vlastně hlavní cíl každé ústavy: má být Chile nadále prezidentským režimem, a pokud ano, jakým, nebo si má vybrat jednu z mnoha verzí parlamentarismu? Nebo semiprezidencialismus? Vztah centralizace a decentralizace sice již byl částečně vyřešen, ale nové shromáždění může vše zase změnit.

Ale hlavně, lidé očekávají, že se změní fungování ekonomiky a sociálního systému, což lze od ústavy sotva čekat. Deklarovaná práva jsou sice důležitá, ale již od J. V. Stalina víme, že papír ústavního textu snese všechno. Chile tak musí hlavně hledat jiný model fungování kapitalismu, který dostane více lidí z chudoby, než se v zemi zatím podařilo (úspěchy minulých vlád však nebyly nijak špatné ve srovnání se zbytkem regionu). O nahrazení kapitalismu demokratickým socialismem se neúspěšně pokusil již Allende, který se stal obětí jak vlastní nekompetentnosti a domácího odporu, tak nepřátelství USA. Pinochet pak kapitalismus reformoval, ovšem radikálně liberalizačním způsobem. Podle mnohých se pouze díky tomu vede v zemi snižovat chudobu na druhou nejnižší míru v Latinské Americe po Uruguayi, zatímco kritici systému tvrdí, že s ohledem na strukturální předpoklady (funkční stát) a ekonomický růst mohla být země dávno zcela na úrovni nejegalitářštějších společností. A takové debaty se povedou v době covidu, který zabil kolem 27 tisíc lidí a hospodářství poškodil.

Od ústavy by tedy země měla čekat převážně to, co ústava může splnit: symbolicky se odříznout od dědictví vojenského režimu a otevřít politický prostor pro větší participaci a skloubit ji s možností sestavit odpovědnou a současně výkonnou vládu. A to není lehký úkol nejenom v Chile…