Českoslovenština aneb Vítězství fikce

Ondřej Škrabal9. októbra 2018904

V Česku se s oslavou vzniku ČSR opravdu nešetří. V zástupu drobných i monstrózních akcí se také spousta divadel, ale i jiných kulturních institucí jala ve značném počtu tematizovat československá „osmičková výročí“. Nemalé procento z nich pak právě rok 1918.

Nelze z toho nemít smíšené pocity. Pokud vzpomínáte na počátky společného státu s něžnou nostalgií, nejspíš vás musí drásat pohled na současnou politickou reprezentaci, která se k „otcům vlasti“ vehementně hlásí, ale reálně se snaží – v důsledně klausovsko-mečiarovském duchu –, aby jejich odkaz (jakkoli někdy nad-interpretovaný) co nejdůsledněji zničila. Pokud jste pragmatičtější a v diskusi dáváte důraz na chyby první společné republiky, pak vás asi současné oslavy nezajímají, protože vám nejspíš musejí připadat pokrytecké. Často se bijeme v prsa a hrdě hlásíme k něčemu, co neexistuje a co jsme s přitakáním většiny celkem nedávno a definitivně ukončili.

Ale ať už přistupujeme k těmto oslavám různě (a to nejspíš platí i pro rozdíly v podobě oslav na Slovensku a v Česku), často se opomíjí, že v podstatě oslavujeme fikční světy. A nemám tím na mysli jen nekritickou nostalgii po období první republiky ve filmu, literatuře atp. Zásadnější a možná také palčivější fikci vyprodukovala sama nově vzniklá Československá republika: Od roku 1920 do roku 1948 byl totiž na území ČSR úředním jazykem jazyk československý.

Vznik této zcela zřejmé fikce byl výsledkem dlouhé debaty v Národním shromáždění, z níž by bylo zajímavé citovat více než následující odstavce. Pro potřeby tohoto sloupku nicméně vybírám konečnou debatu před hlasováním o návrhu zákona, který posléze upravoval jazykové poměry v ČSR až do komunistického převratu. Zpravodaj ústavního výboru, poslanec Dr. Hnídek, přednesl v klíčové debatě 27. února 1920 mimo jiné toto: je zde tvořen nový termín a sice ‚jazyk československý‘, což zde dříve nebylo. Zde jsme chtěli vyznačiti, že není naprosto žádného rozdílu mezi slovenštinou a češtinou, táž práva, co platí pro češtinu, platí pro slovenštinu a vice versa, co pro slovenštinu, platí pro češtinu. My zde neznáme rozdílu žádného. To jsme chtěli vyjádřiti i v ústavním zákoně.“ A dále pokračuje: „Tento jazykový zákon má především ten účel, odstraniti staré jazykové spory, které zmítaly Rakouskem a které nemálo také přispěly k tomu, že Rakousko vzalo za své, že Rakousko se rozpadlo. Výslovně pravím: značnou měrou, a to proto, poněvadž na mnohých stranách jest názor, že právě jsou to tyto spory jazykové, které byly příčinou zkázy Rakouska.“

Oslavujeme-li tedy letos kromě ostatních „osmičkových“ výročí také vznik ČSR, oslavujeme tím mimo jiné vznik fikce československého národa a s ní spojenou fikci československého jazyka. Byla to fikce silnější a vlivnější než mnoho jiných, protože měla pomoci udržet mladou republiku pohromadě. I ze zmiňované poslanecké debaty vyplývá, že vytvoření této jazykové fikce bylo vedeno především snahou vyhnout se domnělým příčinám rozpadu Rakousko-Uherska. Podobně jako sám T. G. Masaryk své snažení završil stylizací do zvláštní osoby monarchy republiky, vytvořila ČSR ve své snaze vyhnout se fikci starého mocnářství jinou, možná ještě silnější. Jejím největším problémem, zdá se, byla snaha navenek zahladit různorodost, přičemž ale zcela opomíjela postavení třetiny obyvatel nového státu.

Přes všechny peripetie dvacátého století, od úředního zrušení československého národa a jazyka až po jazykové a pomlčkové války posledních fází společného státu, se stále více ukazuje, že Slovensko i Česko mají k sobě kulturně tak blízko, že má smysl hovořit o společném kulturním prostředí.

Jak se ale k tomuto novému druhu čechoslovakismu postavit? Nejspíš ne nekritickým obdivem něčeho, co skončilo tak neslavně jako upocený letní rozchod na začátku devadesátých let. Právě tak se ale zřejmě rozhodla spousta kulturních institucí oslavovat československý „osmičkovým rok“. Po všech nepříjemných výročích – únoru, srpnu ad. – totiž nyní přichází „pozitivní“ výročí: vznik ČSR. Dalo by se k němu přistoupit opravdu tvořivě a zdůraznit kooperaci, která dnes nastává nejen v literární a divadelní oblasti a jejímž důkazem je i tento měsíčník. Při pohledu na množství oficiálních výročních akcí se nelze ovšem ubránit dojmu, že je k připomínce roku 1918 přistupováno jako k historickému artefaktu, podobně, jako se toho dopustili už českoslovenští poslanci v roce 1920. Se vznikem ČSR tak zacházíme jako s kusem nepoužívané beletrie, spíš než abychom k jeho výročí přistupovali jako k živému odkazu různorodosti, který, mám pocit, společně prožíváme dodnes.

Autor je divadelní režisér, spisovatel a publicista.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: