Zahálka emancipuje, emancipujme zahálku

Máte pocit, že děláte málo pro klima? Zkuste na chvíli nedělat nic. Zjistíte, že něco jako nic vůbec neexistuje. Zahálení je jen jiným stavem existence a tváří tvář sociálně-ekologickým krizím navíc potřebným.

Zahaleči z kaváren do polí a továren. Jakkoli je tato věta v posledních letech skloňována ironicky, často ke zesměšnění autora (zde záměrně použiji generické maskulinum, asi víte proč) stupidního výroku z řad politiků či byznysmenů, podstata sdělení stále vládne našim mentálním modelům. Kdyby tato teze skutečně byla otázkou minulého století, asi by na jejím ironizovaném užití bylo i něco vtipného. Jenže tomu tak není.

Když se ale na toto heslo podíváme zblízka, můžeme si povšimnout, co vlastně říká: zahálka a felení v kavárně je výsadou bohatých, práce je souzena těm ostatním. To je vskutku dobrá analýza současného systému. Heslo však lze interpretovat ještě jedním způsobem: pracovat musíme všichni, práce je pýcha, zahálení ostuda, nesmíme ztratit ani sekundu a všechna naše práce musí být užitečná, mít očividný cíl a jasný smysl. Tento fetiš práce a produktivity, v minulých dekádách zastávaný víceméně napříč politickým spektrem, je jedním ze základních pilířů ekonomického růstu; více je lépe, musíme více pracovat, abychom mohli více konzumovat, abychom následně mohli více pracovat a tak dále. Jako by nebylo zřejmé, že tato spirála má dvě zásadní omezení v podobě času (nekonečně hamburgerů nikdy nesníme) a prostoru, zejména v podobě omezené velikosti planety a jejího nerostného i živého světa. Fetišizace konzumu a fetišizace námezdní práce je přitom jedním ze základních principů současného růstového nastavení, který vytváří čím dál větší tlak na vykořisťování přírody i vykořisťování lidí.

Zahálka je intersekcionálním nástrojem emancipace

Systémy logistiky a projektového plánování, posedlost efektivitou, ukazateli, výkazy, indikátory, costbenefit analýzy, jako by čím dál více z lidských bytostí dělaly přesně jdoucí hodinky. Podíváme-li se však na metavýstupy této efektivistické logiky, je to pouze čím dál větší část koláče v rukou úzké skupiny lidí. Stroj, jehož se čím dál více stáváme součástí, neroste pro nás. Asi každému, kdo někdy špatně zabočil a objevil hezkou uličku, přišel na nejlepší vtip ve sprše, ale i vědcům a vědkyním a vynálezcům a vynálezkyním všeho možného od penicilinu po jízdní kolo musí být zcela zřejmé, že jsou to náhody a věci mimo naplánovaný program, které nás posouvají dál a v posledku nám přinášejí o něco větší užitek.

Zahálka je revoltou proti tzv. managementu. Pakliže se jí začneme oddávat, nejsme to jen my, koho můžeme změnit. Vždyť příroda také nefunguje jako namazaný stroj, ale spíše jako souhra jevů a dějů, které tak trochu nemůžeme objevit. Proč místo roztodivných a barevných stromů nerostou jen dřevěné kůly s logem Ikea? Zahálka je nejen uznáním tajemnosti a nepředpovídatelnosti světa kolem nás, ale asi tím nejlepším způsobem, jak se do tohoto tajemna ponořit. Vymažte si celý den v Google kalendáři, a je to. Současnost zahálce ovšem nepřeje. V duchu výše zmíněného hesla: zatímco někteří lidé pracují od nevidím do nevidím, někdo jiný si užívá peněz. Paradoxně žijeme ve světě, kde je finančně nejméně ohodnocována nejtvrdší práce a z peněz se místo prostředku směny stal prostředek moci. Zahálka je intersekcionálním nástrojem emancipace.

Příroda je nejméně spící ministryně 

Vezmeme-li v potaz poznatky o propojenosti planetárních systémů, pak zahálka vlastně neexistuje. Neexistuje nic, co by nepůsobilo nebo nehrálo roli, byť třeba méně výraznou a z našeho omezeného krátkodobého pohledu méně důležitou. „Nic“ neexistuje, „nic“ nejde dělat. A pakliže ano, pak ono „nic“ pouze zrovna nepůsobí na to, co zrovna sledujeme, a uniká tak naší pozornosti. Dětem vykládané představy v zimě spící přírody jsou sice romantické, ale odrážejí náš egoistický pohled na okolní svět. Příroda spí, když nám nic nedává, a je bdělá a čilá, když roste, abychom mohli sklidit úrodu. Je přitom zcela zřejmé, že příroda nespí, jen v ní dochází k procesům, díky kterým následně může dojít k procesům nám prospěšným.

Tento pohled nám však může pomoci pochopit a snad i lépe uchopit koncept zahálky: zahálka není něčím, co stojí mimo produktivní práci či sociálně reproduktivní péči, avšak procesem vnitřní reprodukce (který navíc může i nemusí mít pozitivní produktivní či reproduktivní výstupy). Můžeme se naučit chápat, že i když tu někdo nebo něco není na první pohled pro nás, je to pro nás stejně důležité, jako když máme z něčeho benefit napřímo. Že když zrovna není něco pro nás, dává nám to vlastní a samostatný prostor a svým způsobem i – někdy velmi nepříjemnou – svobodu.

Naučíme-li se hledat skutečnou svobodu a vytvářet prostor pro zahálení, pravděpodobně zachráníme svět mnohem lépe než koupí bambusového zubního kartáčku. A uzdravíme nejen sebe, nejen přírodu, ale i své vztahy. Absence prostoru pro zahálení a kulturní nedostatky jsou totiž jedněmi z hlavních příčin planetární destrukce. Vytvářením dojmu onoho „ničeho“ popíráme fakt, že nám může být dobře i bez dalšího konzumu. Vytlačením zahálky do kategorie „nic“ si necháváme pouze prostor pro „stále víc“. V době, kdy planetární ekologické limity praskají ve švech, se možná hodí opravit Schumacherovo slavné „malé je milé“ na „nic je milé“. Jako workoholik mám přitom vlastní zkušenost s tím, že bojovat s pocitem tohoto „nicnedělání“ je mnohem těžší než sednout zpátky ke stroji a pracovat.

Vnitřní dialektika workoholického zahaleče

Tváří tvář všem společenským kolapsům je hledání legitimity pro zahálku o to těžší. Vždyť hrajeme o čas, hrajeme o budoucnost našich životů. Jihoamerický antropolog Max-Nef přitom ve své teorii potřeb správně pojmenovává, že zahálka je lidskou potřebou stejně jako touha participovat. Neuděláme-li si na zahálku čas, jdeme se najíst do fastfoodu, koupit si další věc, na jejíž koupit pozítří úspěšně zapomeneme. Z ekologické vědy také víme, že každá látka může být v jisté koncentraci škodlivá, každý druh může být v jistém počtu jedinců škodlivý svému okolí. A stejně tak je to i s prací a participací, jako se zahálkou a lenošením. Pokud nechceme popírat celistvost našich životů a redukovat se na metabolismus přijímající potravu, musíme si přiznat vlastní vnitřní dialektiku a nekonečnou diskusi potřeb. Stojíme o svět workoholických aktivistů, nebo o svět kvalitních a naplněných vztahů? Odpovězte si sami. Je-li to na vás moc teoretické, můžete začít jednodušeji, já sám jsem začal aktivně zahálet pod taktovkou této logiky: když přijde skutečná momentální krize, kde vezmete čas na její řešení nad rámec svého každodenního dne?

Radikalita spánku

Je-li systémové zahálení jedním z klíčů k sociálně i ekologicky udržitelnému společenskému řádu, pak spánek představuje jeho radikální podobu. Když spíme, nekonzumujeme, neprodukujeme. Spánek je extrémní kontrahegemonie proti systému založenému na nekonečném růstu. Zdravotní, fyzické i psychické přínosy dlouhého a kvalitního spánku jsou všeobecně známé. Kolik času, přírodních zdrojů i lidských sil bychom ušetřili, kdybychom v průměru spali o hodinu nebo dvě více? Mohli bychom si pak dát o dvě kolonialistické kávy za den méně, méně se stresovat a vyčerpávat nejen my, ale i všichni zdravotníci a zdravotnice, ale i další pečující. Jsem přesvědčen o tom, že radikální politika spánku by zabránila nejednomu předčasnému úmrtí.

Spánek, stejně jako zahálka, se však ocitá mimo politickou debatu. Výjimku představuje snad návrh české Strany zelených před loňskými parlamentními volbami, podle kterého by studenti a studentky chodili do školy později, než je česká obligátní osmá hodina (často představující vstávání v 6 ráno nebo i dříve). Proč ne, to je v politice tak trochu otázkou domněnek, a tak se pokusím představit tu svou. Současný politicko-ekonomický systém se koncentruje kolem těch částí našeho života, kde je umožněna mocenská kontrola nebo z nich někdo těží (ať už ve formě moci, nebo mocných zisků) – práce, průmysl, naše veřejné a sociální života, naše těla. Spánek a zahálka vedle toho představují oblast kontroly zbavenou. Nejsme možná svobodni v tom, jak dlouho a často můžeme spát, ale v našich snech jsme zcela svobodní. Spánek a snění, na rozdíl od sociálního života, kde jsme omezeni životy druhých a přírodními limity, jsou naplněním potřeby po svobodě.

Na závěr mám pro vás jedno malé doporučení: Zkuste si během některého z dalších dnů přispat, třeba jen o hodinu. A sněte. O světě, o svém okolí, o budoucnosti. Nic radikálnějšího v dnešním světě neexistuje. Až se probudíte, nezapomeňte, že rozdíl mezi sny a cíli je dobrý plán.

Autor je workoholik, ašpirujúci ekologický ekonóm a organizátor klimatického hnutia