Trpící ÚSTR aneb Jablko sváru české historiografie

Matěj Metelec31. marca 20231143
Logo Ústavu pro studium totalitních režimů

Když do Googlu zadáte Ústav pro studium totalitních režimů, jako první se vám nabídne návazný řetězec „volná místa“. Těch bývá podle všeho v ústavu, nad nímž se v posledních týdnech znovu stahují mraky negativní mediální pozornosti, docela dost. V instituci, zřízené zákonem v roce 2007, se od jejího vzniku v roce 2008 vystřídalo v rychlém sledu pět ředitelů, až se jeho řízení v roce 2014 ujal Zdeněk Hazdra. Toho v květnu loňského roku nahradil Ladislav Kudrna a právě ten čelí kritice nejen za netransparentní a svévolnou personální politiku, ale dokonce za cenzuru jednoho knižního výstupu ústavu. Těžko říct, jestli je ÚSTR pro svou hybridní formu badatelské a paměťové, státem zřízené instituce zpochybňován od počátku, kdy působil horším dojmem. V době vzniku ústavu se spory do značné míry týkaly otázek zpřístupňování materiálů z Archivu bezpečnostních složek, který ustavil stejný zákon, kdy na jedné straně stáli zastánci naprosté otevřenosti a na druhé ti, kdo se obávali, že ne vždy spolehlivé složky StB se stanou nástrojem politického boje či účelové kompromitace. Dnes mnozí varují před tím, že by se ústav mohl stát podobnou paměťovou institucí, jaké známe z Polska a Maďarska, kde by se místo úsilí o poznání minulosti konstruoval patřičně kašírovaný příběh velkých národních dějin.

Za všechno můžou revizionisti!

Kroky současného ředitele už vedly k odchodu několika desítek zaměstnanců, vyměněna byla řada vedoucích pracovníků a rozprášeny redakce i redakční rady obou ústavních časopisů, Securitas Imperii a Paměť a dějiny. Že personální změny na ústavu dělal každý ředitel, je pravda, pozoruhodná je spíš jejich míra a rovněž stoupající kadence jen těžko pochopitelných kroků a komunikačních selhání.

Ještě předtím, než se stal ředitelem ÚSTRu, proslul Kudrna jako bojovník proti tzv. revizionismu. Pod tímhle historicky zatíženým termínem, který sám Kudrna v knize Fakta a lži o komunismu spojil výhradně s dvojicí knih historika Michal Pullmanna, se v podstatě může skrývat jakýkoli přístup, neomezující se v souvislosti s komunistickou diktaturou na dějiny represe. Když se loni v květnu Kudrna dostal do pozice, ze které mohl svou představu o tom, jak má vypadat historiografie nedávných dějin, realizovat ve velkém, jal se tak činit. V posledních měsících s čím dál větší rázností.

Je nepřehlédnutelnou ironií, že Kudrna, který před třemi lety tvrdil, že „těm, co odmítají takzvanou revizionistickou ideologii, je bráněno v akademické kariéře. Mnoho kolegů se bojí ozvat, jelikož v akademickém prostředí mají obvykle smlouvy na dobu určitou. Panuje atmosféra strachu. Revizionisté přebírají metody normalizačního režimu,“ dnes sám provádí na ústavu čistky z ideových důvodů. Vyloženým paradoxem je, že vyhozeným šéfredaktorem Paměti a dějin byl historik a novinář Petr Zídek a ke členům rozpuštěné redakční rady patřili například historik Martin Groman nebo spisovatel a publicista Pavel Kosatík, které sotva kdo může podezřívat z revizionismu nebo nedej bože neomarxismu.

Pod Hazdrovým vedením se zkoumání totalitarismů 20. století na ÚSTRu rozšířilo z jeho zjevných a násilných atributů i na jeho „kapiláry“ a obzvláště Oddělení vzdělávání se věnovalo inovativním cestám, jak nejnovější dějiny zprostředkovat na školách. A právě to Kudrna, který se prohlašuje za zastánce návratu k vymezení danému ústavu do vínku zákonem, považuje za snahu o relativizaci minulosti, které je třeba bránit.

Zákon je zákon?

Jakkoli se to někteří politici, historici nebo novináři snaží podsouvat, zákon však ve skutečnosti neříká, že se ústav má zabývat výhradně represí a odporem proti režimu. Dotyčné odstavce znějí takto:

㤠4
a) zkoumá a nestranně hodnotí dobu nesvobody a období komunistické totalitní moci, zkoumá antidemokratickou a zločinnou činnost orgánů státu, zejména jeho bezpečnostních složek, a zločinnou činnost Komunistické strany Československa, jakož i dalších organizací založených na její ideologii,

b) analyzuje příčiny a způsob likvidace demokratického režimu v období komunistické totalitní moci, dokumentuje účast domácích a zahraničních osob na podpoře komunistického režimu a odporu proti němu,

c) získává a zpřístupňuje veřejnosti dokumenty vypovídající o době nesvobody a období komunistické totalitní moci, zejména o činnosti bezpečnostních složek a formách pronásledování i odporu (zákon č. 181/2007 Sb.).“

To ponechává poměrně široké pole pro debatu, co všechno je podstatné pro pochopení fungování totalitárního režimu, případně diktatury, jejímuž výměru většina komunistického panství odpovídá spíš. Problematické je ve skutečnosti spíš vymezení působnosti ústavu roky 1938–1945 a 1948–1989 už proto, že v mezidobí třetí republiky, z působnosti ústavu vyňaté, bylo na československém území napácháno daleko víc bezpráví a násilí než za následujících čtyřicet let komunistické diktatury – jenže v době ustavení ÚSTRu se patrně nehodilo, že šlo o „naše“ násilí proti českým Němcům.

Zádrhelem fungování ústavu je rovněž § 9 odstavec 1: „Do působnosti Rady náleží a) stanovit metody pro naplňování úkolů Ústavu.“ Rada, kterou jmenuje Senát a kterou tvořili a tvoří jak historici či společenské vědkyně, tak bývalí disidenti a disidentky či vysloužilí politici a političky, není z podstaty věci jako celek kompetentní stanovovat badatelům „metody“ – a přitom právě to po ní zákon chce. Ústav vznikl na natolik problematickém zákonném rámci, že spory musí generovat takřka zákonitě.

Řídit ústav jako firmu

Snaha o to, zbavit ústav údajných revizionistů, realizovaná s odvoláním na zúžený výklad znění zákona, vyvrcholila zmíněným odvoláním rady časopisu Paměť a dějiny a vedoucího Oddělení vzdělávání (dlouhodobě patrně nejlépe hodnocené části ÚSTRu) Čeňka Pýchy. Proti tomu se postavili zaměstnanci dotyčného oddělení v otevřeném dopisu, kde si mimo jiné stěžovali na špatnou komunikaci a bossing ze strany vedení.

To všechna svá kontroverze vzbuzující rozhodnutí vysvětluje jako standardní kroky, které jsou zcela v kompetenci ředitele ústavu. Jeho zákonem dané kompetence nikdo nezpochybňuje, ovšem při čtení tiskových zpráv, jimiž vedení reagovalo na kritiku ze strany zaměstnanců, je těžké nepochybovat o jeho schopnosti svá rozhodnutí komunikovat a vysvětlovat. Rétorika zvolená v reakci na otevřený dopis zaměstnanců Oddělení vzdělávání působí dojmem, jako by si vedení řeklo, že budou řídit ústav jako firmu: „V žádném soukromém podniku ani ve veřejné správě není možné, aby zaměstnanci rozhodovali, kdo bude jejich vedoucí, a řídili vedení své instituce, což je přesně to, o co se pomocí nepravdivých a difamujících sdělení, která bude vedení Ústavu pro studium totalitních režimů dále řešit, snaží autoři uvedené písemnosti.“ Ke slovníku někdejšího českého premiéra se ostatně blíží i v závěrečném stanovisku, jímž vedení patrně doufalo (marně) celou kauzu uzavřít: „devatenáct zaměstnanců Ústavu pro studium totalitních režimů spustilo dezinformační kampaň“.

K podobné směsi difamování, vyhrožování a zastrašování se Kudrna uchýlil i v rozhovoru pro Forum24 kde mimo jiné prohlásil: „Kolegyně a kolegové, kteří ten dopis podepsali, porušili nejen interní předpisy, ale také zákoník práce. Každý, kdo má pocit, že je šikanován a že zažívá cenzuru nebo bossing, se má obrátit se stížností k nadřízeným. Takové věci se řeší interně, a až když má člověk pocit, že se nedovolal pomoci, má se obracet někam dál.“ Nic takového ovšem v zákoníku práce není. To nemusí být od Kudrny zlý úmysl, ale prostá neznalost, nicméně možná by měl coby ředitel zákoník práce nejprve prolistovat, než jím začne argumentovat. Horší je jeho až denunciační spojování údajných revizionistů s ruskou agresí na Ukrajině: „Právě v této době hrají tyto instituce klíčovou roli. Vždyť revizionismus v Rusku je omluvou pro invazi na Ukrajinu. Putin spustil invazi a mluví o denacifikaci napadené země na základě dezinterpretace dějin. Překrucování dějin je strašně nebezpečné.“

Zakázaná kniha

Ve výše citovaném vyjádření vedení k dopisu zaměstnanců Oddělení vzdělávání se mluví rovněž o asi nejkontroverznějším momentu, obvinění z cenzury knihy 13 objektů z (ne)šťastného muzea. Vedení uvedlo, že kniha „je v současné době expedována v řadě výtisků pro smluvní partnery a bude samozřejmě distribuována, k čemuž byl pokyn vydán již před několika týdny“, zapomnělo ovšem jaksi dodat, že kniha v té chvíli už byla více než dva měsíce z tiskárny, a dokud se její existence nestala mediálně známou, k distribuci se nikdo neměl.

Možná si vzpomenete na kauzu „zakázaná“ předmluva. Odborní recenzenti tehdy vyjádřili výhrady k předmluvě Knihy v barvě krve autorské dvojice Ladislav Kudrna a František Stárek. Psaly se tehdy otevřené dopisy, dávaly rozhovory, samotná kniha nicméně normálně vyšla s novou předmluvou, kde se sice stále nacházela špatně podložená a paranoidní obvinění, ale bylo jich méně a byla uměřenější. „Zakázanou“ přemluvu vydal Pavel Šafr jako separát.

Čas oponou trhnul a změněn svět, Ladislav Kudrna se stal ředitelem ÚSTRu a došlo k nevydání knihy 13 objektů z (ne)šťastného muzea, která sice všemi náležitými procesy prošla, ale jaksi se nedostala do distribuce a tím ani do knihkupectví a ke čtenářům. Na celé věci je kuriózní, že kniha neobsahuje žádné z tezí, které Kudrna přiřkl revizionistům, a věnuje se titulním sbírkovým předmětům ze zaniklých stranických muzeí způsobem, který rozhodně nevyvolává dojem relativizace diktatury, krom toho, že řeší jak (ne)zapadají do současné muzeologie. Po obnově Muzea Klementa Gottwalda nebo Vladimira Iljiče Lenina ale v žádném případě nevolá. Jediný prohřešek, jehož se snad dopouští, je cosi jako nerespektování pomyslné generální linie ústavu, která se má soustředit výhradně na výklad represe a odporu proti komunistické moci. Její význam autorský kolektiv v knize sice nikterak nepopírá, nicméně pro zákaz stačilo, že naznačuje, že pro vysvětlení diktatur a totalitarismů represi zkoumat nestačí. Ovšem prosazovat tuto „linii“ cestou zakazování knih je v kontextu smyslu ústavu, velmi mírně řečeno, paradoxní.

Pokračování příště

V prozatím posledním kole dění okolo ÚSTRu se ke kritice vedení připojilo formou petice téměř dvě stě padesát historiček a historiků. Lze v ní najít jak jména zaměstnanců a zaměstnankyň prestižních pracovišť a velkých univerzit, tak těch, na jejichž práci je vidět daleko méně, ale proto není o to méně důležitá, protože podhoubí, jež je pro zkoumání minulosti nepostradatelné, totiž pracovnice a pracovníky regionálních muzeí a archivů.

Kritika ze strany historické obce je tak rozsáhlá, že ji sotva lze označit za neomarxistické spiknutí, jak by ji možná chtělo interpretovat vedení ústavu, nebo střet pravice s levicí, jak si myslí Jaroslav Spurný z Respektu. Problémem je částečně osobně, částečně ideologicky motivovaná arogance, s níž se vedení ústavu odhodlalo prosazovat svou, aniž by si uvědomovalo, že se až groteskně blíží duchu období, které by mělo zkoumat. Nejlepším důkazem je skutečnost, že k petici vydalo celkem dvě tiskové zprávy, z nichž neschopnost komunikace vysloveně čiší. Natolik, že znění jedné z nich, které se ovšem již dostalo do médií, muselo být upraveno. Asi nejvíc vyráží dech právě upravená část, kde se mluvčí ústavu pokoušel marginalizovat počet kritických hlasů s tím, že „v České republice je několik desítek tisíc historiků a například Sdružení historiků ČR uvádí, že má více než 28 000 členů“ (což byl navíc podle všeho chybně vygooglený údaj).

Diskuse kolem ÚSTRu asi jen tak neskončí, protože dokud bude mít rada politickou podporu, nemusí se obávat odvolání ani současné vedení, které jednomyslně podpořila. A politickou kauzou se širším dopadem se asi aktuální spory stanou jen sotva, už svou malou srozumitelností pro širší veřejnost. Možná o to důležitější je bránit se jejich účelové politizaci, jakou je například snaha spojovat tzv. revizionisty s ruskou agresí a instrumentalizovat utrpení ukrajinského lidu pro využití ve sporech, které jsou odborné a osobní.

Autor je redaktor A2 kulturního čtrnáctideníku

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: