Stává se, že padám

Studentka, básnířka a fotografka D. se od malička pohybuje o berlích. Že se tím liší od většiny ostatních, si uvědomila už ve školce, kam kvůli svému hendikepu nastoupila těsně před školní docházkou. Pochází z vesnice, a jak říká, měla štěstí na lidi. Komunikačních faux pas se ale občas dopouštíme my všichni. 

D. je citlivá mladá žena, kterou naplňuje literatura a hudba. Aktivně se věnuje poezii a fotografii, studuje na vysoké škole. Při reflexi dosavadního studia u ní převládá optimismus, byť sem tam něco nepovažuje za ideální: „Už na prvním stupni vesnické základky se mi v mnoha věcech snažili vyjít vstříc: mohla jsem chodit na toalety v přízemí, nemusela jsem zbytečně vstávat a chodit k tabuli. Ale taky jsem nejezdila na školní výlety. Poprvé asi až ve čtvrté páté třídě; vyučující se báli, aby se něco nestalo,“ vzpomíná D.

Protože chodím pomaleji

Ačkoli jsou obavy vyučujících pochopitelné, na děti má takové vyloučení drtivý dopad. „Připadáš si odstrčená. Nejdůležitější je nejednat s dítětem vyloženě jinak, pokud to diagnóza nevyžaduje,“ shrnuje D. Na druhém stupni základní školy se vyučující přizpůsobili: na školní výlet vzali invalidní vozík a v obtížnějších úsecích cesty svou žákyni vozili. Hůř to dopadlo s upřímně míněnou snahou o pomoc v případě školních obědů. Na rozdíl od ostatních dětí D. nechodila do školní jídelny, ale obědy jí nosili přímo do učebny: „Čekala jsem v družině, kam mi paní vychovatelka přinesla tác s jídlem. Vymysleli to tak proto, že jsem chodila pomaleji, abych nezdržovala. Samozřejmě to chápu, ale ty osamocené obědy mě mrzely.“

Školní obědy jsou vůbec výzva, kterou většina populace jako bariéru nechápe: jak dojít o berlích ke stolu a zároveň si tam odnést tác s jídlem a pitím? „Školní obědy jsem neměla nikdy ráda. Ne že by mi nechutnalo jídlo, ale věděla jsem, že to sama nezvládnu, takže jsem vždycky musela prosit. Dokud jsem byla menší, obracela jsem se na učitelky, později na gymplu jsem měla kamarádku ve třídě, která odnášela vlastní i můj oběd. Když přestala chodit na obědy, tác mi ke stolu nosily kuchařky. Vlastně nikdy nebyl problém ani tak v lidech, jako v tom přiznat si, že potřebuju pomoc, a říct si o ni,“ přiznává D.

Rozpačitá pravidla komunikace

Při rozhovoru s D. se ukazuje, že lidé s hendikepem musí kromě jiného vyvinout větší úsilí v komunikačních dovednostech. V ideálním světě by totéž mělo platit i pro druhou stranu: vyučující dětí a studujících se specifickými potřebami by měli otevřeně komunikovat – ptát se, zjišťovat, co je pro studenty a studentky žádoucí, místo předpokládání, co jim pomůže. K tomu by měly pomoct jednak metodické pokyny, které vydává Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, jednak Asociace poskytovatelů služeb studentům se specifickými potřebami na vysokých školách. „Ta má smysl v oblasti metodické: definuje, kdo jsou studující se specifickými potřebami nebo na jaké standardy a služby mají nárok. Jak na školách vznikají, případně se personálně obnovují centra pomoci, nabízíme databázi zkušeností, která školám pomáhá tuto podporu etablovat. Kromě toho se vybudovala celá řada metodických postupů či praktických pomůcek,“ vymezuje roli asociace její ředitel Zdeněk Toušek.

Potíž je ve vymahatelnosti metodických doporučení: „Metodický pokyn se vztahuje na školy, které si požádají o finanční příspěvek – ty jsou povinny se jím řídit. Plus ve vysokoškolském zákoně se v § 21e uvádí, že školy jsou povinny činit veškerá dostupná opatření pro své zpřístupnění; metodický pokyn je jediný dokument, který definuje, co lze a nelze. Problém je, že se připravuje novela, jež tuto jasnou formulaci rozmělňuje a posouvá do nevymahatelnosti,“ krčí rameny Toušek.

Postavit se za sebe

D. s odstupem vnímá, že čím byla starší, tím lépe se za sebe dokázala postavit, artikulovat svoje potřeby. „V šesti sedmi letech zkrátka poslechneš, co ti vyučující nadiktují. Později se naučíš vymezit, ale občas to dá dost práce,“ říká při vzpomínce na středoškolskou zkušenost. Před maturitou si studující se specifickými potřebami mohou zažádat o úpravu podmínek: třeba o čas navíc nebo o samostatnou učebnu. „Ačkoli netrpím poruchami pozornosti a žádnou z těchto úprav jsem nepotřebovala, v centru mi je vyloženě nutili. Musela jsem několikrát výrazně odmítnout. Chápu, že to mysleli dobře, ale pro mě to znamenalo strávit dvacet minut pod zbytečným tlakem.“/li>

Pod tlak se bohužel běžně dostává i v rámci každodenního života. Mladé dívce o berlích se okolí pochopitelně snaží pomoci; často je to však pomoc kontraproduktivní. „Je důležité se ptát, co student nebo studentka potřebuje, a respektovat, že něco nechce. To je problém u spousty lidí: vidí-li někoho s berlemi, instinktivně chtějí pomoct, ale když čtyřikrát s díky odmítnu, znamená to, že pomoc nepotřebuju. Pokud mi pomáhají s něčím, co zvládnu sama, tu činnost mi tím spíš ztíží.“

Pozvi mě a uvidíme

Pro studující se specifickými potřebami jsou zásadní informovaní vyučující. Jak potvrzuje sama D., není nutné, aby znali přesnou diagnózu, ale měli by vědět, s čím se hendikepovaní studující potýkají a v čem jim mohou vyjít vstříc. „Vadí mi, když někdo poukazuje na to, co nemůžu dělat. Na maturitním plese jsem se třeba neúčastnila předtančení. Všichni to věděli, ale nebylo příjemné, když to při každém nácviku zmiňovali. Nebo když se plánuje hospoda na druhém konci města a někdo rovnou předpokládá, že nepůjdu, protože je to daleko. Nerada si připouštím, že něco nemůžu – a když na to poukazuje kdokoli jiný než já sama, jsem smutná nebo mě to naštve. Lepší způsob je pozvat mě, já si zjistím, kam mám dorazit, a pokud uznám, že je to daleko, omluvím se,“ vysvětluje.

Situace na českých školách je různá. Asociace poskytovatelů služeb studujícím se specifickými potřebami na vysokých školách má nyní patnáct členů (z celkových šestadvaceti vysokých škol). „Nemám za sebou žádný výzkum, ale většinou se setkáváme se vstřícností a pochopením. Bohužel se najde menšina konzervativců a lidí, kteří v pomoci studujícím s hendikepem nevidí smysl – a tam pak vznikají problémy,“ konstatuje ředitel asociace. Studující se na asociaci obracejí kvůli pomoci, ta ale nemá faktickou páku, jak věci na školách ovlivnit. „Účinnější je obrátit se na školního ombudsmana, a pokud nedojde k řešení, tak na veřejného ombudsmana. Tam už se řada případů studujících se specifickými potřebami řešila,“ dodává Zdeněk Toušek.

Ještě jinak to funguje na Slovensku: vysoké školy si zřizují nezávislá centra podpory studujícím; neexistuje žádná jednotná zastřešující organizace. „Snažíme se komunikovat se Slovenskem, jenže tam nemáme partnera a jednáme s jednotlivými školami, kde bohužel často panují osobní rozpory mezi jednotlivými lidmi. A když se nemohou dohodnout, skutečná pomoc se odkládá. Vyvinuli jsme třeba test pro studující s poruchami učení a počítali s tím, že se jednoduše překlopí na Slovensko, kde může taky pomoct – na tom se ale už osm let pracuje,“ krčí rameny Toušek.

Vyjádření slovenského Ministerstva školstva, vedy, výskumu a športu zatím příliš optimismu nevzbuzuje. Je spíš plné frází než zkušeností z praxe. „Ministerstvo školstva realizuje pilotné projekty v rámci tých navrhovaných politík, kde si to situácia vyžaduje. Realizácii týchto pilotných projektov predchádza diskusia na odbornej úrovni za účasti relevantných aktérov. Pre rezort školstva je zároveň veľmi dôležitá spätná väzba,“ píše tiskové oddělení. Kde se pilotní projekty realizují, které relevantní osobnosti se účastní diskuse nebo o jaké zpětné vazbě hovoří, už ministerstvo neuvádí.

Bez ohledu na inkluzi

Bariéry přitom na studující s hendikepem číhají všude. Byť schody napadnou každého, méně zřejmým ohrožením jsou davy studujících na začátku nebo konci vyučování. „Na gymnáziu naštěstí všichni chápali, že do učebny v patře třeba dorazím o chvilku později: buď proto, že čekám, až se prožene nával, nebo proto, že mi to zkrátka déle trvá. Později mi vyučující nabídli klíč od učitelského schodiště, což byla ohromná pomoc. Nemusela jsem se bát, že mě někdo srazí,“ vzpomíná D. Ošemetné jsou samotné přesuny městem: chodníky po dešti, led, sníh, mokré listí. „Málokdo si uvědomuje, že přechody jsou natřené barvou, která dost klouže. Musím si dávat větší pozor, a i tak se stává, že padám. Zimu moc ráda nemám,“ přiznává D.

Další výzvu představují dopravní prostředky se schody; ne všude se dá počkat na nízkopodlažní spoj a někde ani nejezdí. „Nejhorší jsou staré vlaky s příkrými schody. Většinou s sebou mám batoh a lidé mi často sami nabízejí pomoc. Když ne, musím někoho poblíž požádat, aby mi podržel berle,“ upozorňuje D. na další výzvu, kterou si kromě lidí s hendikepem vyzkoušela i řada seniorů a seniorek nebo rodičů s kočárkem.

„O inkluzi se mluví tak dlouho, že se bere jako hotová věc – i když s ní třeba někdo nesouhlasí. Skutečnost je bohužel taková, že systém funguje pouze na papíře. Na vysokých školách se sice najde větší než malé množství výjimek, ale na středních školách je to skutečně problém. Ředitelé často argumentují, že lidé s hendikepem tam nemají co dělat, protože na vysoké škole ani v praxi se na ně nebudou brát ohledy. Díky tomu vzniká paradox: studující leckdy vůbec netuší, s jakou míru podpory se na vysokých školách setkají,“ konstatuje Toušek.

Daleká cesta za studiem

Na základních a středních školách spadají studující s hendikepem pod pedagogicko-psychologickou poradnu, s níž komunikují své potřeby. V poradně pak odborníci a odbornice vypracují dokument, v němž se uvádí, co který*á studující potřebuje. Ten si pak přečtou a podepíší všichni*všechny vyučující, pod jejichž kompetence studující spadá. „Mě se na gymnáziu i doptávali: jestli mohu dojít k tabuli nebo chci při zkoušení zůstat sedět v lavici, jestli je potřeba něco dalšího. Nemám s tím problém, přišlo mi fajn, že projevovali zájem,“ říká D.

S přechodem na vysokou školu se situace zjednodušuje: v přihlášce na univerzitu je zaškrtávací políčko pro studující se specifickými potřebami. Může jít o čas navíc při přijímacích zkouškách, o bezbariérový vchod nebo výtah. „Zaškrtneš políčko a přijde ti e-mail s dotazem, co potřebuješ u přijímaček. Ze všech škol, na něž jsem se hlásila, mi psali, jestli k přijímačkám nepotřebuju něco dalšího. Pak se stavíš v centru podpory, až když se dostaneš na školu – není třeba oběhávat žádné papíry,“ popisuje D. Po nástupu na vysokou dorazila na schůzku ohledně svých specifických potřeb. „Říkala jsem si o pomoc v menze, ale protože naše univerzita vlastní menzu nemá, nepomohli mi. Nakonec místo do menzy chodím do bistra přímo ve škole, takže trabl s tácem odpadá,“ upozorňuje D. na limity vysokoškolské pomoci.

O další se už postarali přímo z centra podpory: všem vyučujícím každý semestr napsali, že D. používá berle a je možné, že kvůli přesunu dorazí později. „Zatím na tom nejsem zase tak špatně; časem to možná nastane, protože moje diagnóza se zhoršuje s věkem. Horší je to s úzkostmi. Ty mívám často a mám pak mnohem napjatější svaly, takže se mi chodí hůř než normálně. Kdo mě zná, ten si toho všimne. Ale kdybych ze studia na chvilku vypadla, asi by to nebyl problém. Máme spolužačku, která je dlouhodobě nemocná, a učitelé se s ní dohodli, že bude mít referáty přes zoom. Naši profesoři jsou hodně vstřícní,“ poznamenává D.

Nevadí, že zdržuju

Tím se dostává k podstatě pomoci (nejen) studujícím se specifickými potřebami: nezáleží až tak na škole, jako na lidech. Jako všude jinde stačí respekt a empatie. D. přidává další historku, v níž odlišný přístup vzbudil spíš rozpaky než vděčnost. „Asi v prváku na gymplu jsem nesla do školy z poradny papír, který mě uvolňoval z tělocviku. A posuzující psycholožka tam napsala, že mě učitelé mají chválit – jenže to nemělo nic společného s mýma nohama. Tehdy jsem to obrečela, připadala jsem si rozbitá. A když mě pak někdo doopravdy pochválil, nevěřila jsem tomu,“ vzpomíná D. Platí tedy zeptat se dítěte nebo rodičů, co studující potřebuje, a toho se držet. Nesnažit se dát mu*jí navíc něco, o co sám*sama nepožádá.

D. má nakonec radost ze stejných věcí jako my všichni bez ohledu na hendikep. „Doteď mám velkou radost ze školních výletů na základce; že neměli problém mě tlačit na vozíku, což musela být námaha. A když jsem řekla, že chci jít kousek pěšky, ostatní zkrátka zpomalili a řídili se podle mého tempa. Nikomu nevadilo, že zdržuju,“ usmívá se. A stejně jako řada z nás stále pracuje na svém sebepřijetí: „K tomu, že mi většinu času nevadí berle, přispívá fakt, že je mám od mala. Kdybych měla úraz a musela si na berle nebo vozík zvykat, asi bych to nesla mnohem hůř. Ale protože jsem nikdy neběhala nebo nejezdila na bruslích, vlastně mi nemá co chybět. Vím, co můžu a co ne, a jsou dny, kdy mě to štve a chtěla bych být zdravá, ale beru to tak, že jsem, jaká jsem.“

Autorka je matka, feministka a fotografka

Jste studující se specifickými potřebami na Slovensku? Dejte nám vědět, jsme zvědaví na váš příběh! Ozvěte se na: komentare@kapital-noviny.sk.

V rámci projektu Perspectives si k téme identity môžete prečítať aj tieto texty či vypočuť podcasty z partnerských médií:
Jonas Baltakis: Breathing in the meadow air, I return to Onuškis from Montreal (NARA)
Martyna Ratnik: Freeing suppressed minds (NARA)
Karolis Vyšniauskas: „I felt like I was lying.“ Lithuanian pop star Monique finds her true self (NARA)
Rasa Milerytė: Love Has No Gender, But Men in Love Fear Holding Hands in Public (Bendra.lt)
Aurelija Babinskienė: Muslim woman Alaa: it hurts when people are sorted by nationality or religion (Bendra.lt)
Karolis Vyšniauskas: „I feel like a brother to the people who died.“ Rafael Gimlestein on the war in Israel and Gaza (NARA)
David Laufer: „Chci být Fight club týpek i David Bowie.“ Příběhy o vypořádávání se s vlastní maskulinitou (revue Prostor)
David Laufer: Maskulinita na prodej. Kdo vydělává na českých mužích a co dnes stojí být pravý chlap? (revue Prostor)