Sionistická cesta k vyvlastnění Palestiny

Prohlubující se kolonizace zbytků palestinských území izraelským státem by nemohla zdaleka probíhat tak nerušeně, pokud by nebyla předem připravena a dlouhodobě udržována argumentace popírající nejen práva místních Palestinců k jejich zemi, ale i existenci jich samotných. Několikeré popření Palestinců, jejich národní identity, minulosti a přináležení k zemi, opírající se z druhé – izraelské – strany o směs zakladatelské mytologie cementované nacionálními narativy a rasismem, vede již přes sedmdesát let k překreslování mapy Palestiny a k vyvlastňování jejích palestinských obyvatel. Tento přístup drží spolehlivě jednu část palestinské komunity ve vyhnanství, zatímco druhá, přežívající v Palestině/Izraeli, je chycena v kleštích izraelské diskriminační politiky, která dovedla Izrael na mezinárodním poli až k označení za apartheidní stát.

Popřít národ

Dodnes často slýchaný slogan o neexistenci palestinského národa ignoruje procesy formování moderních národů a jejich států, jak tomu bylo i v případě vzniku moderního židovského národa na přelomu devatenáctého a dvacátého století, jenž se stal o půl století později státotvorným národem Izraele (a jak se souběžně vyvíjel – doposud však bez státní emancipace – i národ Palestinců). Než se tak stalo, posloužila myšlenka o neexistenci Palestinců – spojovaná dnes hlavně s bývalou izraelskou premiérkou Goldou Meirovou – jako inspirace v raném sionistickém myšlení. Už v utopickém románu Theodora Herzla Altneuland (Staronová země) z roku 1902, který vykresluje budoucí přeměnu Palestiny v izraelský stát a který se stal jedním ze základních sionistických textů, jsou původní obyvatelé nevýrazní a k nerozeznání od „Arabů“. Herzl, pevně ukotven ve vídeňském měšťanském prostředí konce předminulého století, popisoval v souladu s dobou tehdejší obyvatele Palestiny orientalistickým jazykem jako „špinavé domorodce“, žijící v „temných vesnicích“ a vypadající jako „bandité“. Jejich anonymita, zaostalost a barbarství měly kontrastovat s noblesou evropských židů, kteří při „obnově“ svých vazeb k zaslíbené zemi s sebou nesou civilizaci, jež by nakonec mohla být k užitku i místním.

Herzlova vize nabízela prvním sionistům uklidňující koloniální příběh, který v sobě zahrnoval několik souvisejících témat a kolonistům poskytoval předběžnou možnost vyvinění. Jak se mělo brzy ukázat, tato argumentace posloužila nejen při založení Izraele, ale je dodnes recyklována coby jedna ze základních manter při jeho obhajobě, a to nehledě na její relevantnost. Přesně podle výroku T. G. Masaryka, že „státy se udržují těmi idejemi, ze kterých vzešly“. Předně, první sionisté vycházeli z toho, že místní Palestinci nemají žádné opravdové vazby ke zdejší zemi. Šlo o stanovisko, které v osmdesátých letech dvacátého století rozvinula ve své známé akademické fabulaci From Time Immemorial (Odnepaměti) americká novinářka Joan Petersonová, když napsala, že v případě Palestinců jde převážně o lidi dosídlené v 19. století z okolních arabských zemí v reakci na první židovské osídlení Palestiny. I když bylo toto tvrzení vyvráceno jako smyšlené o desetiletí později Normanem Finkelsteinem v jeho práci Image and Reality of the Israel-Palestine Conflict (Obraz a realita izraelsko-palestinského konfliktu), a přesto, že bylo odmítnuto napříč historickou obcí, je i nadále používáno v propagandě Izraelem a jeho příznivci.

Mohlo by se zdát, že je tento argument poplatný době, která hledala legitimizaci pro národní rozpínavost v historizující etnicitě a nakonec i v rase (což mimoděk v českém prostředí upomíná na konstrukce německého historika Josefa Pfitznera). Přeneseny do dnešní doby však podobné úvahy vedou nejen ke kolektivnímu přehlížení proměn etnické a náboženské identity, ale hlavně k ahistorickému poměřování důležitosti jednotlivých fází osídlení Palestiny, přičemž politicky účelově je upřednostňováno výhradně to židovské.

Za druhé, židé byli vyobrazeni jako národ čekající na návrat do své domoviny. Bez ohledu na míru své asimilace v domovských zemích byli zobrazeni coby „národ bez země“, který směřuje do „země bez lidí“, čímž byli tamní obyvatelé Palestiny – mezitím různě dehumanizovaní – šmahem velkoryse přehlédnuti. Návrat židů na Sion měl být aktem obnovy, návratem zaslíbené země k její původní slávě kolébky civilizace a bodem obratu od „arabského primitivismu“ k (evropské) kultuře. Před antisemitismem prchající Herzl a s ním i evropští a američtí křesťané podporující vystěhovávání židů do Palestiny – často právě z antisemitských důvodů – viděli v židovském státě mimo Evropu paradoxně „součást jejího ochranného valu proti Asii, předvoj civilizace v obraně proti barbarství“. Židé se tak podle prvních sionistů měli usadit ve vyvlastněné Palestině, aby mohli vstoupit jako rovní mezi evropské národy. Tato myšlenka jakéhosi pomyslného dvojího návratu, jednak do Země zaslíbené a jednak zpět mezi zaslíbené národy, je jedním ze zdrojů napětí mezi „židovským státem“ a ostatními zeměmi Blízkého východu a příčinou jeho odcizení od regionu, ke kterému nejen geograficky patří.

A za třetí, nevyhnutelným důsledkem předchozích dvou předpokladů bylo, že pokud by „Arabové“ odmítli civilizační vliv židů, jednalo by se nejen o důkaz jejich nenapravitelného barbarství, nesvéprávnosti a pochybného nároku na zemi, kterou uzurpovali, ale i o důkaz jejich antisemitismu. Tato argumentační ekvilibristika vychází z předpokladu, že Izrael jako židovský stát je nejen národním, ale obecným zájmem všech židů a jeho znevěrohodnění je tak automatickým projevem antisemitismu, přičemž Palestinci a Arabové k němu mají mít blízko už z podstaty toho, že jsou usazení v židovské domovině.

Toto trojí rozklížení palestinské identity vedlo k účinnému popření palestinské národnosti a vede doposud k popření práva Palestinců na samostatný stát. Problém dvou národů nárokujících si jednu zemi mohl být ignorován, dokud jeden z národů neměl právo se považovat za národ a neměl právo na vlastnictví půdy. A to přesto, že Palestinci vykazují jasné integrální odlišení od okolních arabských národů a mají silné historické vazby se svou zemí.

Popsat a vyhnat

Přes veškerou popularitu sionistických hesel si sionističtí představitelé v Palestině byli od počátku vědomi hrozby, kterou pro jejich plány na vytvoření židovského státu představovala tamní rozsáhlá palestinská populace. Mezinárodní sionistická organizace Židovský národní fond (Jewish National Fund, JNF) spustila kampaň za výkup zemědělské půdy v Palestině, většinou od nepřítomných majitelů, která však přinesla jen nepatrný výsledek. Do roku 1948 bylo v židovském vlastnictví pouhých 6 % Palestiny, z toho polovinu držel právě Židovský národní fond. Ten hrál a doposud hraje ve vztahu k vyvlastňování Palestinců zásadní roli jednak zastrašováním palestinských komunit, jednak tím, že podle svých stanov pachtuje státem svěřenou půdu pouze židům, přičemž stejně tak nakládá i s omezenými příděly vody, a konečně tím, že řídí organizovanou výsadbu lesů na místech zničených palestinských vesnic ve snaze skrýt stopy palestinského osídlení.

Velmi pomalý postup odkupu palestinské půdy znejistil sionisty, kteří se chystali v zemi převzít vládu, a jak dokládá izraelský historik Ilan Pappé ve své knize The Ethnic Cleansing of Palestine (Etnické čištění Palestiny), tato situace vedla k tomu, že začali promýšlet možnosti odsunu Palestinců z jejich domovů a vlasti. V prvních desetiletích sionistické kolonizace tak začali její představitelé detailně mapovat palestinskou populaci. Kromě skupování půdy měl Židovský národní fond za úkol shromáždit archiv všech možných informací o stovkách palestinských vesnic. Podle Pappého tyto „záznamy o vesnicích“ obsahovaly podrobné informace o „topografickém umístění každé vesnice, jejích přístupových cestách, kvalitě půdy, zdrojích vody, hlavních zdrojích obživy, sociálně-politické skladbě, náboženské příslušnosti, jména vrchních představitelů obcí, věk jednotlivých obyvatel, vztahy s jinými vesnicemi“ a další údaje. Tyto dokumenty připravovaly půdu pro řadu pozdějších vojenských plánů, které pod rouškou války měly zničit palestinské osídlení a vyhnat původní obyvatelstvo.

Navzdory rozšířené představě započalo vyhánění Palestinců sionistickými paramilitárními jednotkami ještě před odchodem Britů z Palestiny a v důsledku vedlo k první arabsko-izraelské válce roku 1948. Dne 10. března 1948, více než dva měsíce před britským odchodem z Palestiny, odsouhlasilo sionistické vedení finální verzi programu etnického čištění Palestiny, známého pod označením Plán Dalet, který měl proběhnout v rámci stávajících či očekávaných bojů s místními Palestinci. Podle Pappého se ozbrojené sionistické jednotky chystaly k násilnému vyhánění Palestinců z jejich domovů a půdy pomocí několika předepsaných strategií – „hromadného zastrašování, obléhání a ostřelování obydlených center, zapalování domů, majetku a zboží, vyhánění, demolic a nakonec zaminování zbořenišť s cílem znemožnit vyhnaným obyvatelům návrat“. Plán Dalet byl logickým vyústěním dřívějších představ sionistického vedení a operace proti Palestincům popisuje hebrejskými výrazy jako tihur (očištění), biur (vykořenění) a nikuj (vyčištění).

Ve chvíli, kdy Britové 15. května 1948 opouštěli Palestinu, už sionistické jednotky vyhnaly nebo různými způsoby donutily k odchodu na čtvrt milionu Palestinců a obsadily dvě stovky palestinských vesnic. Řada známých masakrů Palestinců, dějících se před britskýma očima, jako byl například ten ve vesnici Dejr Jásin v blízkosti Jeruzaléma, také přispěla k masivnímu exodu. S postupujícími etnickými čistkami vidělo vedení v čele s Ben Gurionem příležitost rozšířit válku na celou Galileu a tak i za hranici partičního plánu OSN.

Když Izrael uzavřel v roce 1949 po skončení války se svými arabskými sousedy příměří, zabíral židovský stát 78 % území historické Palestiny, tedy mnohem více než 55 % původně určených partičním plánem. V obavě z toho, aby OSN nežádala s návratem uprchlíků i vrácení nově zabraných palestinských území, jako byla centrální Galilea, vyhýbalo se vedení nového státu Izrael označovat je za izraelské a raději zprvu volilo označení „spravovaná území“. Podle Pappého však v květnu 1949, kdy byl Izrael přijat do OSN, „všechny rozdíly zmizely, spolu s vesnicemi, poli a domy – vše se rozpustilo v židovský stát Izrael“. Mělo tak zmizet i 500 zbořených palestinských vesnic a 750 tisíc vyhnaných Palestinců. Těm sice rezoluce OSN deklarovala právo na návrat do jejich domovů, Izrael se však doposud tomuto závazku brání. Pouze palestinský majetek měl zůstat, kde byl, aby obohatil své nové majitele v nově založeném Izraeli.

Rabovat a „spravovat“

Během nakby (katastrofy) zahrnující desítky masakrů a plenění měli vládní představitelé, soukromé osoby a hlavně vojáci poměrně dlouho volnou ruku, pokud jde o rabování cenností v prázdných palestinských domech. Tom Segev popisuje ve své knize First Israelis (První Izraelci), že podle svědectví jednoho izraelského ministra odvezla armáda z jediného zničeného města Lydd 1 800 nákladních vozů plných nahromaděného majetku, přičemž zdejší palestinští obyvatelé byli buď pozabíjeni, či hnáni k jordánským hranicím v pochodu, během něhož značná část zemřela na vysílení a dehydrataci.

Aby vláda získala nad situací kontrolu, zavedla řadu nových mimořádných opatření. Jedno z nich, přijaté koncem roku 1948, ukončilo právní označení půdy za „opuštěnou“ a místo toho prohlásilo palestinské majitele za „nepřítomné“ a jejich zabavenou půdu za „státní“. Ve snaze učinit toto vyvlastnění půdy navenek legálním byla stejným nařízením ustanovena úřední správa uvolněných nemovitostí, která měla údajně zabezpečit majetek palestinských běženců. Podle prohlášení tohoto úřadu z roku 1980 tvořila kolem 70 % územní rozlohy Izraele „opuštěná“ půda – tedy půda patřící palestinským uprchlíkům.

Správě uvolněných nemovitostí, potažmo izraelskému státu, začaly brzy plynout zisky z pronájmu budov, zemědělské půdy a půdy patřící církevním nadacím, z nově nabytého vlastnictví velkých obchodních aktivit Palestinců, z prodeje oliv a citrusových plodů patřících uprchlíkům, jejich tabáku, fíků, jablek, hroznů a mandlí i z těžby kamene. Podle Segeva těžila ze značného množství zkonfiskovaného majetku – od oblečení až po nábytek – v první řadě armáda. Zbylé věci byly dány na prodej, s předkupním právem pro postižené válečné veterány, rodiny vojáků a vládní úředníky. Zabaveny byly i prostředky z bankovních účtů, kdy jen v haifských bankách bylo uloženo celkem 1,5 miliardy liber patřících Palestincům.

Jak uvádí historik Michael R. Fischbach ve své knize Records of Dispossession: Palestinian Refugee Property and the Arab-Israeli Conflict (Záznamy o vyvlastnění: majetek palestinských běženců a arabsko-izraelský konflikt), komise OSN ustanovená k vyčíslení ztrát palestinského majetku vydala v polovině šedesátých let velmi konzervativní odhad, že Izrael přímo zabavil více než 700 tisíc hektarů půdy (neboli 7 milionů dunamů v tradiční osmanské měrné jednotce) – asi třetinu celkové rozlohy Izraele. Tato rozloha měla ve své době hodnotu přibližně jedné miliardy dolarů, což by v dnešních cenách představovalo stovky miliard dolarů. Připočteme-li konfiskaci palestinského movitého majetku, jako bankovních účtů, šperků, uměleckých děl, knihoven a archiválií, trezorů, dluhopisů, stejně jako automobilů, nábytku, zemědělských strojů, nářadí a celých stád hospodářských zvířat, je tato hodnota ještě mnohem vyšší. Pro Palestince však byla cena jejich mateřské země přirozeně nevyčíslitelná. Žádný z následujících správců však nenahlížel na svou roli jako na ochranu majetku běženců. Jak konstatoval Mordechaj Schattner, zastávající úřad v roce 1953: „Všechny peníze nabyté z prodeje by měly jít na projekty rozvoje. Tedy měly by být použity na osídlení novými (židovskými) imigranty.“

O několik desetiletí později, v roce 1990, požadovala izraelská státní kontrola při auditu úřadu správy uvolněných nemovitostí seznam majetku patřícího uprchlíkům. Této žádosti nebylo vyhověno ani po sedmi letech, kdy šéf tohoto úřadu tvrdil, že tento úkol je „nesplnitelný“, protože některé záznamy jsou ztraceny, další jsou neúplné a že nemá počítač. Tvrdil, že „sestavení kompletního seznamu by trvalo 500 lidem celé dva roky“. Při jiné příležitosti, kdy se v roce 1998 domáhala majetkových údajů arabská právní organizace Adalah podle zákona o svobodném přístupu k informacím, jim úřad odpověděl, že tyto informace nemůže poskytnout, protože musí chránit soukromé údaje uprchlíků. Když tlak sílil, odpověděla v roce 2002 jménem správy izraelská vláda, že podobné informace by „narušily vztahy se zahraničními vládami“. A když se Izrael a Palestina sešly u jednacího stolu v Camp Davidu v roce 2000, aby dosáhly konečné podoby dohody, prozradil generální prokurátor Eljakim Rubinstein, že záznamy úřadu již nejsou k dispozici a že příjem z palestinského majetku byl již stejně utracen. Podle protokolu řekl doslova: „Peníze jsme použili. Je na mezinárodním společenství, aby na to [konečné vyrovnání s Palestinci] zřídilo fondy.“

Pokračovat v nakbě

Praxe vyvlastňování, které Palestinci čelili od samého počátku vzniku Izraele, se po roce 1967 přenesla i na zbytek okupovaných palestinských území. Podle Raja Šehadeka, zakladatele právní organizace al-Haq – jedné z šesti organizací, které byly Izraelem v říjnu loňského roku účelově označeny za teroristické –, jde o to, jednat s Palestinci jako s cizinci ve vlastní zemi a dát jim tak jasně najevo, že nebudou nikdy ničím víc než pouhými hosty „zaslíbené země“, jejímiž pravými vlastníky jsou židé, ať již žijí kdekoli.

Když v únoru 2017 přijal Kneset zákon, podle kterého lze zabavit i soukromou palestinskou půdu a zpětně tak legalizovat izraelské kolonie (tzv. osady) či jejich prvotní „zárodky“, tzv. outposty na ní zbudované, šlo jen o formální stvrzení toho, co se v tichosti děje Palestincům neustále, když jsou na okupovaných územích či ve vlastním Izraeli zbavováni svých domovů a půdy. Ve snaze setřást mezinárodní kritiku k tomu izraelské úřady a vojenská správa využívají několik právních kliček. Tak řada nelegálních osad na Západním břehu Jordánu vznikla z původních vojenských stanovišť, čímž se Izrael snaží obejít čtvrtou Ženevskou konvenci zakazující osidlování okupovaného území vlastním civilním obyvatelstvem.

Katastry palestinských vesnic, které přišly od roku 1950 o 60 % své rozlohy, jsou dále zmenšovány s odvoláním na „národní zájmy“, kdy zde izraelské úřady mnohdy účelově vyhlašují přírodní či archeologické parky. Izrael nezná soukromé vlastnictví půdy v míře obvyklé jinde ve světě, státní vlastnictví půdy má zajistit její judaizaci a půda je pachtována pouze organizacím, jako je již zmiňovaný Židovský národní fond, který judaizaci zajišťuje ze svých stanov a tím snímá z vlády i odpovědnost za diskriminační jednání. Palestinci znali během osmanského panství několik typů vlastnictví půdy, které však zpravidla nebylo formálně registrováno, jelikož šlo o půdu komunitní či sloužící veřejnému užití. I přes zápisy, s nimiž pokračovali Britové a po nich Jordánci na Západním břehu, respektive Egypťané v pásmu Gazy, se řada palestinských či arabských komunit – povětšinou beduíni – spoléhali na zvykové právo, které bylo a je pro izraelské soudy snadné popřít. Izrael navíc vyhlásil veškerou neregistrovanou půdu, za Osmanů známou jako miri, za státní čili propadlou židovskému státu a směrem k registrované palestinské půdě využil velmi cynicky starého osmanského nařízení, které umožňuje, aby vlastníkům propadla jejich vlastnická práva k půdě, pokud se o ni po dobu stanovenou zákonem nestarali. Palestinci tak měli brzo zjistit, jak lehce mohou o svou půdu přijít jen tím, že jim k ní izraelské úřady a vojáci znemožní přístup. Jako například v případě segregační zdi, která zasahuje z 80 % do palestinského území a spolehlivě tak rozděluje palestinské obce, komunity, ale i jednotlivá hospodářství.

Současná vlna vyhánění Palestinců hlavně z východního Jeruzaléma a bourání jejich domů, jíž jsme v posledních letech svědky, se děje pod různými záminkami. Izraelské úřady průběžně revidují na rozděleném okupovaném území a zejména ve východním Jeruzalémě rezidenční status Palestinců. Ti o něj mohou snadno přijít, pokud nedoloží aktivní přítomnost ve svých domovech. Někteří Palestinci, kteří se takto vrátili například ze zahraničního pobytu, žijí ve svých domovech na turistická víza. Bourání palestinských domů zase často probíhá s odvoláním na chybějící stavební povolení, které však izraelské úřady záměrně neudělují (diskriminační praxe je zjevná při srovnání enormního rozdílu v počtu schválených stavebních povolení pro Palestince a židovské Izraelce), či se děje s výmluvou, že se člen dotyčné rodiny zapojil do odboje proti okupaci. Kolektivní trest za „terorismus“ – který ve většině případů představuje podle mezinárodního práva legitimní obranu proti násilí okupace – ve formě boření domů převzali Izraelci od Britů v době jejich mandátu, stejně jako další pacifikační techniky zaměřené proti vzpurnému civilnímu obyvatelstvu pod cizí nadvládou. K vyvlastňování Palestinců hlavně ve východním Jeruzalémě či v Hebronu ve prospěch izraelských osadníků pak dochází často s odvoláním na „nápravu křivd“, kdy tyto majetky měly patřit židům před rokem 1948. Jenže o nápravu křivd Palestincům způsobených jejich vyháněním během nakby se židovský stát přirozeně nestará vůbec, stejně jako neboří osady a městečka postavené nelegálně na okupovaném palestinském území či přímo na soukromé palestinské půdě.

O průběhu nakby již bylo napsáno poměrně dost jak Palestinci samotnými, tak skupinou izraelských tzv. nových historiků, jako jsou zmiňovaní Illan Pappé, Tom Segev či Avi Šlaim. Mapováním zničených palestinských osídlení se zabývá řada organizací, z nichž asi nejznámější je izraelská Zochrot, jejíž zakladatel Ejtan Bronstein Aparicio spolu s antropoložkou Eléonorou Marza Bronstein založili organizaci De-Colonizer a shromážděné poznatky vydali knižně pod názvem Nakba be-ivrit: Joman masa politi (Nakba hebrejsky: Deník politické cesty, 2018, francouzský překlad 2018, anglický se v současnosti připravuje). Zpřístupňování tematických archiválií se věnuje například skupina Akevot, z jejíž dílny nedávno vyšla obsáhlá publikace Adama Raze s názvem Bizat ha-rechuš ha-aravi be-milchemet ha-acmaut (Rabování arabského majetku během války za nezávislost), zatím pouze v hebrejštině. To, že se Palestinci přesto nedomohli svých práv a naopak jsou nuceni čelit i nadále každodenní realitě vysídlení ze svých domovů a judaizace Palestiny, svědčí o důsledcích účinného zájmového spojení židovských drancovatelů a oficiální izraelské politiky dearabizace, tak jak jej popsal ve své recenzi pro deník Haaretz jiný izraelský nový historik, jinak dnes značně proizraelský, Benny Moris.

Situaci, kdy se Palestinci nemohou žádným způsobem dovolat svých práv, tak udržují na jedné straně židovští drancovatelé a jejich potomci setrvalým odmítáním majetkové revize či snahy o vypořádání se s původními palestinskými majiteli a na straně druhé izraelští představitelé odmítnutím palestinských požadavků na revizi ryze židovského charakteru státu. Popření palestinské národnosti, které vede k odepření politických práv Palestinců a jejich nároků k zemi, v níž po staletí žijí, tak umožňuje Izraeli prodlužovat tento jinak dlouhodobě neudržitelný stav nespravedlnosti.

Autor je členem Mezinárodního hnutí solidarity