Svet dokumentárneho filmu bol prvý, ktorý bol schopný preklenúť frustráciu z pandemickej situácie a dokázal sa na stav vecí adaptovať tak, aby si zachoval svoj charakter. Medzinárodný festival dokumentárnych filmov Ji.hlava sa v tomto duchu odohral po prvýkrát vo svojej histórii v online podobe. Jeho riaditeľ Marek Hovorka v rozhovore pre Kapitál bilancuje 24. ročník, približuje pozadie paralelných príprav niekoľkých verzií festivalu či popisuje rýchlu premenu rozčarovania z pandemickej reality na príležitosť otvoriť sa inováciám, ktoré ponúkol demokratizovaný online priestor. Hovorka tiež ponúka svoju víziu budúceho sveta filmových festivalov a filmovej distribúcie a prízvukuje, že preniesť značku a osobité fluidum Ji.hlavy do virtuálneho priestoru, ktorý často stiera rozdiely, bolo pre festivalový organizačný tím veľkou výzvou. Ostatný ročník Ji.hlavy priniesol množstvo špičkových filmov, raz toľko divákov ako v minulom roku a ešte viac ako bežne sa stal významným aj pre slovenskú kinematografiu, keďže víťazom hlavnej súťažnej sekcie Opus Bonum je film slovenskej režisérky Viery Čákanyovej Biela na bielej.
Aký je tvoj základný pocit z tohtoročnej Ji.hlavy?
Kdykoli přemýšlíme o našem festivalu, přemýšlíme nejen o promítání filmů. Snažíme se vnést do celé akce dokumentární rozměr. To, co mě na dokumentech stále fascinuje, je otevřenost, napojení na realitu, situačnost a různost myšlení. A s tím se snažíme hrát si i během Ji.hlavy, vytvořit prostředí, ne jen rozcestník projekcí. Z této perspektivy byl tedy letošní ročník navýsost dokumentární. A to přesto, že vůbec neproběhl fyzicky. I tak bylo pro nás výzvou živé zapojení a propojení co nejvíce lidí, diváků, filmařů, hostů Inspiračního fóra. Mnoho festivalů před námi například předtáčelo Q&A třeba i šest týdnů před festivalem – to vůbec nechápu, to je mi cizí. Sice dosáhnete profesionálních záznamů, ale kouzlo té chvíle vyprchá, realita se posune. Nám šlo naopak o to samé, o co i v minulosti – o vytěžení autenticity a o vzájemné sdílení.
Priniesla online verzia väčší divácky záujem?
Ano, čísla potvrdila, že k filmům se online dostane víc diváků. Měli jsme letos asi o polovinu víc akreditovaných diváků a o deset procent víc filmových profesionálů než v roce 2019. Při započtení faktoru, že se lidé často nedívali na filmy sami, se v celkové „návštěvnosti“ dostáváme až ke dvojnásobku ve srovnání s předchozím rokem, tedy někam kolem 80 000 diváků. To je ohromné číslo. Na druhou stranu víme, že těžíme z minulosti, že živý festival je srdcem celé akce. Co mě ale opravdu potěšilo, nejsou čísla, ale míra propojení. Ji.hlava probíhala v ten vůbec nejtěžší týden, jaký jsme v Česku letos měli. Země byla téměř v klinické smrti, s čísly pozitivně testovaných snad nejhorší na světě. A přesto nám lidé psali i sdíleli navzájem, jak se mezi sebou domlouvají na projekcích, aby si pak mohli zavolat a sdílet zážitky. Mnozí zapojili do sledování své rodiče nebo naopak děti. Na filmy se nejen dívali, ale i o nich diskutovali. Ji.hlava se v té těžké době stala pro tisíce lidí prostředkem k oživení vztahů – ve chvíli, kdy mezilidský kontakt byl osekaný na minimum.
Organizovať niekoľko verzií jedného festivalu musela byť pre celý štáb veľmi nová a zároveň veľmi vyčerpávajúca skúsenosť. Aké rôzne verzie ste plánovali a čo to obnášalo?
Od března jsme si prošli nejrůznějšími stadii. Už v květnu jsme měli podchycené nejrůznější metody dezinfekcí, ozonové čištění prostor, řešili jsme logistiku, aby se ve společných prostorách potkávalo co nejméně lidí, například skrze chytré řešení našich festivalových architektů. Zároveň jsme paralelně rozvíjeli úvahy o online festivalu. Kladli jsme si otázku, jak přenést identitu Ji.hlavy do online prostředí. To je dnes velká výzva pro všechny, protože internet na první pohled vynuluje rozdíly. Všichni jsou součástí stejně velkého počítačového monitoru, pro nikoho není větší nebo barevnější. Proto z této verze mají větší obavy větší akce, neboť mohou více ztratit. Navíc stále soupeříte s pracovními povinnostmi, s home officem, s dětmi na online výuce, s přesycením online nabídkou. V tom byl podzim velmi odlišný od jara, kdy se internet ukázal být únikovým místem. Na podzim však lidé mizeli spíš na chalupy a do lesa.
Pandémia radikálne zasiahla do fungovania medzinárodnej audiovízie, vrátane festivalovej praxe. Práve okamžitá odpoveď významných dokumentárnych festivalov ako dánsky CPH:DOX či švajčiarsky Visions du Réel presunúť sa veľmi promptne, bez dlhodobejšej prípravy, do online priestoru v počiatkoch prvej vlny bola radikálne progresívnou reakciou na situáciu. Ako si v počiatkoch pandémie reflektoval toto gesto? Čo ti vtedy išlo hlavou – napadlo ti, že to možno čaká aj jesennú Ji.hlavu?
Myslím, že na tom, že to bylo možné, máme svůj podíl. Protože právě Ji.hlava založila před patnácti lety dokumentární portál DAFilms, který je dnes aktivní i na Slovensku a který propojuje sedm velkých evropských dokumentárních festivalů. Mimochodem vznikl ve stejném roce, kdy byl založen i YouTube. Za těch patnáct let se v onlinu změnilo vše. Na začátku byla kvalita rozlišení velmi nízká a tvůrci nechtěli své filmy na internetu sdílet. Až na výjimky, třeba na Petra Kerekese, který nám dal své filmy hned v roce 2005 online a stal se tak společně s námi pionýrem online distribuce. A myslím, že i díky tomu, že jsme tak dlouho budovali tuto legální distribuční platformu, filmaři i majitelé práv se ji naučili brát vážně. A právě jejich souhlas umožnil konání CPH:DOX nebo Visions du Réel. Od té chvíle jsme věděli, že online podoba je možná, že toto je nejzazší řešení pro tento rok.
Ako zasiahla pandemická situácia do programovej selekcie Ji.hlavy? Zdráhajú sa producenti uvádzať nové tituly v premiérach na online verziách festivalov a vyčkávajú, či niektorí, naopak, využívajú stratégiu vyčkávajúcich a chopia sa príležitosti uviesť film na festivaloch zvučných značiek, na aké by sa ich filmy v normálnych podmienkach nedostali?
Náš program to naštěstí nijak nezasáhlo. Festival jsme překlopili do online podoby na sto procent, přišli jsme opravdu jen o několik titulů, často z důvodu neexistující digitální kopie. Myslím si ale, že mnoho producentů ještě čeká, že se vše vrátí do starých kolejí. Což si nemyslím. Celá společnost se obrovsky digitalizovala. Vidím to na sobě, co jsem dřív absolvoval jen velmi nerad, například setkání přes Skype, je dnes i pro mě každodenností. Za poslední měsíce jsme si všichni stáhli spoustu nových aplikací, školy se učí fungovat online, internetové televize zažívají obrovský boom. Svět nebude stejný a internet je obrovskou příležitostí, jen se v tomto prostředí musíme naučit žít. Ne rezignovat na normální život, ale využít nových možností. Nesmíme přestat chodit do kina. Ale přiznejme si, že každý budeme chtít vidět v kině jiný film. A že mnoho audiovizuálního obsahu můžeme vidět i jinde. Už před koronavirovou krizí si mnozí stěžovali, že vzniká mnoho nových filmů, které se ani nedostanou do kin. Ale to přece neznamená, že někdo má najednou začít počet těchto filmů omezovat, v době, kdy každý z nás má v kapse kameru se špičkovými objektivy. Jen je potřeba vzít vážně nové možnosti. Internet nám umožňuje tekutost a diváci jsou na to připraveni víc než profesionálové.
V tohtoročnom festivalovom výbere bolo niekoľko filmov tematizujúcich pandémiu. Dá sa odsledovať trend karanténneho filmu, v rámci ktorého sa režiséri snažia pomocou nakrúcania filmu vyrovnať s izoláciou. Takto vznikol napríklad španielsky celovečerný debut Interregnum režisérskeho dua Césare Souto Vilanova a Fernando Gómez-Luna. Jedným z hajlajtov festivalu bola investigatívna snímka Coronation japonského intermediálneho umelca Ai Wej-weja, ktorý tento rok na Ji.hlave získal cenu za prínos svetovej kinematografii. Môžeme podľa teba očakávať výraznejší trend karanténnych filmov či filmov o koronakríze?
Film je formou uměleckého vyjádření, cestou ke zpracování nejrůznějších témat. Nemyslím si ale, že vzniknou festivaly koronavirových filmů. Spíš u nás v hraném filmu česká série historických filmů, nebo možná další marvellovky. Zkrátka nikdo teď neví, jak natočit současnost, aby byla současná teď i za dva za tři roky, kdy může jít hraný film do kin. U dokumentů je to snazší, realita se vpíjí přirozeně. Ale když už zmiňuješ Wej-wejův snímek Coronation, rád bych se podělil o osobní zážitek. Když jsem si ten film pouštěl poprvé, měl jsem velká očekávání směrem ke kritice čínského státu, analýze politického systému. Čekal jsem investigativní smršť. Vlastně jsem pak byl chvíli zklamaný, než mi došlo, jak silné svědectví Coronation přináší o lidech, kteří s touto nemocí musí bojovat kdekoli na světě. Jak nás COVID-19 všechny spojil v uvědomění, že všichni jsme stejní, že zažíváme stejné pocity zmaru, beznaděje, nejistoty kdekoli na světě, v jakémkoli režimu. Ten film nese obrovské humanistické gesto.
Pozrime sa na industry sekciu tohtoročnej Ji.hlavy online (aktivity pre filmových profesionálov a profesionálky). Medzinárodné spolupráce sa najlepšie nadväzujú či utužujú osobne, no dalo sa na presun industry aktivít pozerať aj pozitívne – z pohľadu ich zefektívnenia?
I zde platí, že žijeme z minulosti. V minulých letech dokumentární industry komunita, která není zas až tak velká, cestovala neustále. Všude byli stejní lidé, všichni se známe. Proto najednou tolik nevadí, když se potkáváme jen online, protože přesně víme, co očekávat. Určitě se v budoucnu bude cestovat méně. Pokud by se ale ještě několik let nemělo cestovat vůbec, dostaneme se do nové fáze, kdy spolu budou jednat lidé, kteří se předtím vůbec neviděli. To by bylo jiné. Ale i na to se dá adaptovat. Vždy se mi vybaví příběhy prodejců velbloudů, kteří prodávali své karavany někde uprostřed pouště a celou situaci museli přečíst jen z pohledu do očí. Teď jsme v takovéto pozici skoro všichni každý den. A nejen při industry schůzkách. Buďto se vidíme naživo, ale z tváře svítí jen oči, anebo vidíme celou tvář, ale výhradně přes displeje monitorů. Vždy nám něco chybí a my musíme víc než dřív zapojit intuici.
Berlinale, posledný z najväčších festivalov, ktorý sa stihol konať v predvečer nástupu pandémie v západnom prostredí, prekvapivo ohlásil zamýšľanú hybridnú – fyzickú aj digitálnu – verziu. Aký je tvoj odhad čí vízia fungovania festivalov v budúcom roku?
Hybridní podoby festivalů jsou tím, k čemu celý sektor směřuje. Zda a v jaké podobě to ale bude možné v únoru během Berlinale, to je dnes těžké říct. V tuto chvíli spolu soupeří dva koncepty boje s nemocí COVID-19. Zatímco asijské země se jej rozhodly vymýtit, Evropa se s ním chce naučit žít. Která cesta je správná a jakou roli v tom sehrají vakcíny, se uvidí. Festivaly ve fyzické podobě budou určitě příští rok probíhat s různými omezeními. Důležitá je ale i každodennost, návrat do kin, a to i za cenu roušek a omezení kapacity sálů. To je pro audiovizi úplně zásadní.
Keď sa pozrieš na realitu kamennej kinodistribúcie pred pandémiou a prirátaš k tomu fakt, že aj všetci tí, ktorí pred jej začiatkom nemali prístup k niektorej zo streamovacích platforiem, dnes už tieto služby zaiste využívajú, myslíš si, že budeme v budúcnosti svedkami čiastočného zániku kín aj v postpandemickom svete?
Určitě, kina jsou v tuto chvíli nejvíce ohrožena. A to proto, že zůstávají kamenná nejen z hlediska zdí. Kinaři v posledních letech platili vždy za ty, kteří brzdili digitalizaci. Bržděním ale svět nezastavíte, jen zpomalíte. Třeba česká kina hodně sázela na americké i české divácké hity, málo pracovala s publikem směrem k náročnějším snímkům. A tam, kde se to dařilo, měli po jaře mnohem snazší cestu k divákům, protože měli vlastní komunitu a mohli jí nabídnout filmy, které tuto komunitu zajímají – což v době, kdy americká studia stopla své velkofilmy, mělo najednou svoji váhu. Myslím si, že svět po pandemii bude nejen více digitalizovaný, ale i více komunitní. A to je cesta i pro kina. Je v zájmu nás všech, aby tento přerod zvládla, protože zážitek vidět film v kině je nenahraditelný. Tuto zkušenost lze přenést do sledování filmů online. Podobně jako je živé setkání rozměrem, který hraje roli i při online setkání.
V čom bude podľa teba budúci rok Ji.hlava iná, aj keď sa podarí usporiadať ju fyzicky?
Málokdo si dnes uvědomuje, že v těchto dnech je svět v pohybu a že se hne tam, kam s ním pohneme. Inovativní myšlení je základ. Můžeme se přiblížit ideálům, které dříve nebyly možné. To je výzva pro 25. Ji.hlavu, která bude příští rok – doufejme – fyzická a internetová, ale i pro celý náš svět. Jedno z našich ji.hlavských zvolání bylo „Snít dá práci“. Teď je čas na tuto práci víc než kdy dřív. Jít ke kořenům.
Ako riaditeľ Ji.hlavy musíš ročne vidieť stovky či tisícky filmov. Svet je na konci druhej dekády tretieho tisícročia, ubehlo teda už veľa času od nástupu digitalizácie, množia sa dynamicky sa rozvíjajúce nové fenomény ako VR či VOD. Mení sa filmové médium aj divácka skúsenosť. Zaujímalo by ma, kam sa z tvojho pohľadu uberajú trendy na poli arthousovej dokumentárnej produkcie v európskom i svetovom merítku. Aké štýly dominujú, ako sa podľa teba dokumentárny svet premieňa?
Mezi LA a Silicon Valley se v tuto chvíli testuje propojení herního a VR světa s personalizací, jakou známe ze sociálních sítí. Tedy že budeme moci do herního světa vstoupit 3D a poneseme si atributy podobně, jako když se pohybujeme třeba Facebookem. To je jedna část audiovize, protože splynutí VR a gamingu s filmovým světem je na spadnutí. Zde bude důležitý kapitál, svět investice. A proti tomuto sofistikovanému světu na peníze a zážitky bude stát víceméně solitérní autorská tvorba, osobní i angažovaná. Co se týče distribuce, je evidentní, že jsme zavaleni audiovizuálním obsahem. Je nejvyšší čas toto reflektovat v rámci vzdělávacího systému, ale také si přiznat, že různé distribuční kanály mohou být stejně významné. Doba s koronavirem demokratizovala internet jako distribuční kanál pro filmy stejně jako prostředí pro setkávání. Vzniká tolik zajímavých filmů, že není možné všechny usledovat v kinosálech. A zároveň je potřeba pohlídat, aby sítě kin nezanikly – a ideálně aby byly i otevřenější náročnějšímu obsahu. Měli bychom po kinech chtít, aby vychovávala nové publikum.
Odhliadnuc od pandemickej reality dneška, aké sú vízie Ji.hlavy? Ako by si opísal jej súčasný profil v rámci európskej či svetovej festivalovej mapy a ktorými smermi ťa baví zamýšľať sa nad jej inováciou z hľadiska blízkej či vzdialenejšej budúcnosti? Pribudnú nové sekcie, či môžeme očakávať aj radikálnejšie zmeny?
Ji.hlavu vždy připravujeme ke konkrétnímu datu, přemýšlíme o ní jako o akci, která reflektuje témata, jež rezonují nebo zarezonují v danou chvíli. A tak jakkoli diskuse o její podobě probíhají v rámci užšího týmu v podstatě nepřetržitě, konkrétními rozhodnutími reagujeme na danou situaci – cílem je festival podobně situační, jako jsou filmy, které uvádíme. Je tedy těžké říct, jak bude festival vypadat za rok nebo za pět let, tato rozhodnutí vznikají paralelně s dobou, jíž jsme součástí. V tuto chvíli se zdá, že festival bude mít hybridní podobu, že proběhne fyzicky i online. Ale před rokem jsme si touto dobou také mysleli, že víme, jaká bude 24. Ji.hlava – a vše bylo jinak. Co se týče trendů, čeká nás pár let mnohem větší pestrosti, než jsme byli zvyklí. Dosud se festivaly snažily sobě navzájem přiblížit, bylo málo akcí, které se vymykaly. Věřím, že právě k těm kreativnějším festivalům patřila a patří i Ji.hlava. Kvůli finančním limitům nemůžeme konkurovat festivalovému světu jako Dubaj, tedy s velbloudy a orientální kuchyní, takže musíme přicházet s neotřelými nápady. A myslím, že teď bude celý festivalový svět objevovat nové možnosti podob filmových festivalů, hledat nové cesty mezi filmy a diváky. Čeká nás zajímavá doba.
Marek Hovorka (1980)
Marek Hovorka založil v roku 1997 jeden z najprestížnejších európskych filmových festivalov – Medzinárodný festival dokumentárnych filmov Ji.hlava, ktorého je odvtedy riaditeľom. V rokoch 1998 – 2005 študoval na Katedre dokumentárnej tvorby pražskej FAMU, kde v súčasnosti vedie seminár Festivalové stratégie. Spoluzaložil sieť európskych dokumentárnych festivalov Doc Alliance, filmový trh East Silver a tiež medzinárodnú online platformu pre distribúciu dokumentárnych filmov DAFilms, ktorej slovenská pobočka sa na trhu etablovala v aktuálnom roku 2020. Marek Hovorka vyvinul niekoľko vzdelávacích a industry programov, napríklad Inspirační fórum, Emerging Producers či Festival Identity. Je členom redakčnej rady časopisu o dokumentárnom filme Dok.revue. Bol členom najrôznejších porôt na medzinárodných a dokumentárnych filmových festivaloch, ako napríklad FID Marseille, kodanský CPH:DOX, Visions du Réel vo švajčiarskom Nyone, MFF Karlovy Vary, Cinema Verite v Teheráne či It’s All True v Sao Paule. V roku 2016 kandidoval na post dekana pražskej FAMU. Je členom zastupiteľstva mesta Jihlavy za platformu Fórum Jihlava.
Autor je filmový kritik a distribútor
