Chilská a mapučská rezistence v roce 2019 ukázala jiný obraz země, než jaký byl dlouhé roky intenzivně budován světovými mainstreamovými médii – Chile, vzor ekonomického úspěchu a zdařilé transformace v demokracii, nahradil pohled na ulice zmítané plameny a lidovým rozhořčením. Miliony lidí napříč společností se spojily pod vlajkou Mapučů, původních obyvatel jihu kontinentu, a navzdory vysoké míře násilných represí ze strany státu se rozhodly postavit hlubokým nespravedlnostem a křivdám, ve kterých dlouhé roky žily. Následující text je pohledem „zdola“, konfrontací mapučské newen a vládních protipovstaleckých strategií a svědectvím odhodlání a síly společnosti vzdorovat formám sociální organizace určované logikou akumulace kapitálu. Osmnáctý říjen 2019 v Chile odstartoval společensky nejvýznamnější politické události od pádu Pinochetovy diktatury. Dobře známý a zažitý obraz země jako „jaguárů Latinské Ameriky“, kladený jako protějšek ekonomického úspěchu Singapuru, Hongkongu, Tchaj-wanu a dalších „asijských tygrů“ devadesátých let, se rozplynul pod tíhou kroků milionů Chilanek a Chilanů unavených z přetrvávajících neoliberálních nerovností. Označení jako „chilský zázrak“ či jihoamerická „oáza“ demokracie, usilovně prosazovaná světovou politickou pravicí, která v Chile spatřovala vhodné prostředí pro uskutečňování vlastních mocenských zájmů, se začala jevit přinejmenším jako zcela nepatřičná. Povstání, které spustily protesty proti zvyšování cen jízdného ve veřejné dopravě, bylo z jedné strany rámováno výzvami [Read More]