Londýn, Barcelona, Paříž, Berlín, Praha, Bratislava… snad ve všech světových metropolích mají podobný problém. Nájmy a ceny bytů rostou do takové míry, že bydlení se pro „normálního“ člověka stává nedostupným. Gentrifikace pomalu a jistě vytlačuje původní obyvatele mnohdy dělnických čtvrtí a na jejich místa se do luxusně zrenovovaných anebo nově postavených domů a bytů stěhují movitější majitelé. Už nejen z jiných čtvrtí téhož města, ale z různých koutů světa. Stávají se z nich byty na Airbnb anebo zůstávají prázdné jako investice na horší či lepší (?) časy. Bydlení je čím dál tím více vpletené do soukolí globalizujícího se kapitalismu. Snad všude tak dnes čelí podobnému problému: krize bydlení. A přesně tomu se věnuje kniha In Defense of Housing – The Politics of Crisis od sociologa Davida Maddena a urbánního plánovače Petera Marcuse, která v roce 2016 vyšla v nakladatelství Verso Books.
Ve své analýze bytové situace v současném kapitalistickém světě vycházejí z Marxovy duální povahy zboží, které má jak užitnou, tak směnou hodnotu. Bydlení je na jedné straně domovem a nabývá tak hodnoty užitné, ale na straně druhé je obchodovatelnou nemovitostí na trhu, skrze niž se maximalizují zisky a nabývá tak hodnoty směnné. A právě tento rozpor je východiskem jejich analýzy. Autoři tvrdí, že v současnosti jsme svědky procesu komodifikace, kdy se na bydlení čím dál tím více pohlíží skrze směnou hodnotu a na byt se namísto domova nahlíží jako na vhodnou investici kapitálu. Byty se nestavějí a nekupují primárně k uspokojení lidské potřeby bydlet, ale spíše za účelem zisku a investice. Byty nezískávají ti, kdo je potřebují, ale ti, kdo si je mohou dovolit koupit. Abychom pochopili stávající bytovou krizi, která nabývá globální povahy, je třeba podle autorů analyzovat tento proces komodifikace, který v současnosti zvyšuje nedostupnost bydlení i pro střední třídu. Autoři se totiž zdráhají mluvit o bytové krizi, protože to vyvolává dojem, jako by současné problémy s bydlením v kapitalismu byly výsledkem zhroucení systému, jakýmsi dočasným vychýlením z normálu – jinak dostupného bydlení. Ale podle autorů je současná nedostupnost bydlení projevem přesně toho, jak kapitalismus normálně funguje. V knížce dokládají na historických příkladech, že pro nízkopříjmové skupiny a dělnickou třídu bylo bydlení vždy v krizi. Pokud dnes mluvíme o bytové krizi, tak prý především proto, že se bydlení stává nedostupným i pro střední a vyšší střední třídu.
Mechanizmy komodifikace bydlení
Podoba, jakou má systém bydlení v jednotlivých zemích, ale i městech, je výsledkem bojů a konfliktů mezi různými skupinami, třídami a to se také odráží i na struktuře knihy, která není řazena tematicky, ale spíše z hlediska boje na obranu bydlení. Začíná tak rozpory, které pramení z bytu jako užitné hodnoty v podobě domova a směnné hodnoty, která maximalizuje zisky investorů, vlastníků. Pokračuje rozborem procesu komodifikace, rezidenčním odcizením, jež vyplývá především z vlastnického bydlení, útlakem a vyhlídkami na možné osvobození. Pět kapitol směřuje ke konkrétnějším možnostem, jak bojovat za radikální právo na bydlení, tedy za bezpodmínečné bydlení pro všechny.
Autoři uvádějí řadu příkladů a faktů především z angloamerického kontextu, ale jak sami uvádějí, mechanismy komodifikace bydlení jsou v současném globálním kapitalismu více méně univerzální. A řada jich je aktuálních i v postsocialistickém kontextu, zejména jejich analýza spotřebitelské strany komodifikovaného systému bydlení v podobě vlastnického bydlení. Podpora „right to buy“ práva koupit si byt a stát se vlastníkem se hned na počátku transformace stala důležitým nástrojem legitimizace dohánění Západu a nastolování kapitalismu. V Česku to byl Václav Klaus, který zcela záměrně využil tohoto nástroje k ideologické podpoře jeho transformace. Madden a Marcuse poměrně podrobně ukazují, jak se už na Západě koncept vlastnického bydlení od 18. století rozvíjel jako nástroj poslušnost a podřízení se vládě a v současnosti vede k politické pasivitě. Než se osoba stane vlastníkem, musí se na řadu let zadlužit a splácet hypotéku. Tato nutnost splácet vysoké finanční částky lidi individualizuje a dělá z nich pracovníky, kteří se pod nutností měsíční splátky ochotně přizpůsobují požadavkům pracovního trhu, kde představují povolnou a individualizovanou pracovní sílu. Koncept vlastnictví totiž proměňuje i subjektivitu lidí, byť ještě de jure nejsou vlastníky bytu, de facto se jimi tak cítí, a tlak na splácení hypotéky spolu s pocitem individuálního vlastníka snižuje ochotu lidí zapojovat se do kolektivního jednání jak na pracovišti, tak ve sféře reprodukce. Jak píší autoři, „v nestabilních časech zůstává vlastnictví nejlepším nástrojem, jak generovat podporu pro nerovný a nespravedlivý systém“. Proto ani nepřekvapí, že vlastnictví bytů a nemovitostí je systémově podporované. Autoři ukazují, jak dokonce i ve Spojených státech, které si mnozí spojují se zemí, která není příliš štědrá ve veřejných výdajích, je vlastnictví domů již desetiletí systematicky podporováno z veřejných zdrojů, a to jak přímo, tak i nepřímo. „Množství federálních peněz vydaných na podporu veřejného bydlení nebo bydlení v dělnických čtvrtích a domácnostech bledne ve srovnání s množstvím, které se vydává na dotování vlastnického bydlení pro bohaté a vlastníky ze střední třídy.“
Řešení v systémových opatřeních
Kniha však není jen další, kterou bychom si mohli zařadit do knihovny nářků, jak je špatně. Kritická analýza komodifikace, která dělá z bydlení často veřejně financované soukromé vlastnictví, je formulována tak, aby poskytla východiska pro alternativní logiku, v níž se bydlení dekomodifikuje a z předmětu obchodu a zisku dělá spíše nástroj uspokojování potřeby. Zároveň ale autoři dodávají, že ideálního stavu, tedy dostupného bydlení pro všechny, není v kapitalismu možné dosáhnout. Řešením „krize bydlení“ tak podle autorů nejsou „efektivní reformy“, to, co se dělá, dělat ještě efektivněji, například stavět ještě více bytů jako zboží na prodej. Řešením nejsou ani „liberální reformy“, ale spíše to, co označují jako „transformativní požadavky“, tedy takové, které poukazují na systémové příčiny nedostupného bydlení a zpochybňují fungování tohoto systému, který zcela normálně a běžně produkuje nedostupné bydlení, bezdomovce, vystěhovávání, přemisťování a vylučování. Které ale také materiálně zlepšují situaci těch, jež trh vytlačuje a utlačuje.
V poslední kapitole knihy nazvané Za radikální právo na bydlení autoři přicházejí s pěti konkrétními kroky, které by boje na obranu bydlení měly zahrnovat. Tyto „transformativní požadavky“ by měly: 1. dekomodifikovat bydlení, například skrze regulaci nájmů, právní ochranu nájemníků a omezení spekulací s nemovitostmi; 2. rozšiřovat a zlepšovat tak, aby bydlení bylo dostupné každému, kdo jej potřebuje; 3. podporovat experimenty ve stavbě a správě bytů a domů, počínaje squattingem přes baugruppe, hausprojekty, družstevní výstavbu a neziskovou výstavbou konče; 4. demokratizovat správu veřejného bydlení a rozvíjet komunitní bydlení; 5. rozšiřovat a propojovat hnutí za bydlení s nájemníky, squattery a dalšími sociálními boji, protože jak autoři zdůrazňují v celé knize, „krize bydlení“ je nevyhnutelnou součástí normálního fungování kapitalismu.
Jakkoli je kniha psána z angloamerické perspektivy a fakta i příklady sociálních bojů pocházejí také z tohoto kontextu, vzhledem k univerzální povaze fungování akumulace kapitálu platí celá řada argumentů i v postsocialistickém kontextu. Až příště budou pravicoví politici tvrdit, že je málo bytů v důsledku toho, že se kvůli aktivistům, kteří brzdí výstavbu, málo staví, tak čtenáři z knihy nejen pochopí systémovou povahu rostoucích cen nájmů a bytů, ale mohou tam najít i inspiraci, co dělat na obranu bydlení. Vzhledem k tomu, že na začátku roku 2019 má kniha vyjít v českém překladu v pražském Nakladatelství Neklid, budou argumenty z knihy dostupnější i českým a slovenským čtenářům, pro něž není bydlení dostupné.
Madden, David; Marcuse, Peter: In Defense of Housing, The Politics of Crisis. 1. vyd. Londýn: Verso, 2016. 240 s. ISBN 978-1784783549.
Autor je vědecký pracovník působící na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy a anarchista
