Intimní portrét libanonské identity a dospívání
Režisérka Leila Basma o filmu Mořská sůl

Leila Basma je libanonská režisérka žijící v Praze. Její krátkometrážní absolventský snímek Mořská sůl měl minulý rok premiéru na Benátském bienále. Bylo možné jej zhlédnout i na letošním MFF Karlovy Vary. Od září byl dostupný ve slovenských kinech v rámci pásma krátkometrážních coming-of-age filmů Grow up! S Leilou jsme se bavily nejen o filmu Mořská sůl, ale také o kulturních rozdílech, hledání identity, životě v Čechách a dospívání v Libanonu.
Film Mořská sůl režisérky Leily Basma vypráví o dospívání a prvních láskách, o životních rozhodnutích, zda odejít či zůstat. Příběh, ve kterém se může najít řada z nás. Rozdíl je však v tom, že je zasazen do středozemního městečka Tyr v jižním Libanonu, kde výraz „první láska“ může být pro mnohé tabu. Třpytící se moře, léto, teplo, popíjení piva Almaza na kamenitých výběžcích a pokuřování cigaret však divákovi servírují idylický dojem, že život v Libanonu je celkem příjemný. Domnělý pocit bezstarostnosti však narušuje místní nestabilita a různorodost země mísící se s liberálním životem hlavního města a konzervatismem nesčetných náboženských komunit. Jak film popisuje sama režisérka Leila Basma, „Mořská sůl je milostný/nenávistný dopis mému rodnému městu“.
Leila Basma, stejně jako protagonistka filmu, pochází z města Tyr na jihu Libanonu, odkud následně ve svých 24 letech odjela studovat na pražskou FAMU. Tyr je město, které leží nedaleko hranic s okupovanou Palestinou, dnes je terčem bomb od sousedního nepřítele. Město je samo o sobě velmi zajímavé z historického a geopolitického hlediska. Dodnes je bohaté na své antické památky z dob Féničanů, ale také se stalo v průběhu let středem nepokojů. Rok 2000 byl pro Tyr zlomový, došlo k ukončení 18 let trvající izraelské okupace a k následnému rozšíření vlivu Hizballáhu v regionu.
Problém vězí v mizogynní společnosti
Ve tvých filmech se často setkáváme s vyvstávající otázkou identity, kdy se hlavní postavy snaží vyrovnat se dvěma odlišnými světy, jedním konzervativním a druhým více liberálním. Ty sama jsi k filmu Mořská sůl prohlásila: „Tak jako protagonistka filmu jsem i já vyrostla mezi dvěma extrémy, svobodomyslnými lidmi a konzervativní společností, a snažila se přijít na to, kým chci být.“ Jakým způsobem toto úsilí utváří tvoji identitu dnes?
Mořská sůl je film zejména o dospívání a představuje stejný zmatek, který jsem prožívala tehdy, když mi bylo přibližně sedmnáct, stejně jako hlavní herečce. Proto jsem ten film vytvořila, měla jsem tehdy tendenci mluvit o identitě a hodně ji rozebírat. Teď už jsem dospěla, ale byla to pro mě dlouhá cesta. Zejména v Libanonu jsem nikdy neměla pocit, že někam stoprocentně patřím. Bylo pro mě hrozně těžké najít si svou cestu a zařadit se. Vyrůstala jsem v konzervativní společnosti ve městě Tyr na jihu Libanonu, oproti němu stojí o dost liberálnější Bejrút se svým bujarým nočním životem plným večírků a alkoholu, což vůbec nebylo místo, se kterým jsem se tehdy mohla ztotožnit.
Proč ses ve filmu zaměřila výhradně na téma feminismu?
Nemyslím si, že to byla volba, kterou jsem učinila před napsáním scénáře. Není to tak, že bych si sedla a řekla si, že chci natočit feministický film. Je to příběh o dospívání spojený s mými osobními zkušenostmi, který je zasazen do mého rodného města. Z vizuální stránky mě inspirovalo moře, tudíž jsem chtěla vytvořit příběh, kde by oba dva elementy, moře a moje město, hrály důležitou roli. Až během psaní jsem si uvědomila, že příběh hlavní hrdinky je velmi feministický, a takhle se to všechno spojilo dohromady. Je to tedy v závěru příběh o ženství, ale je také velmi feministický.
Do jaké míry Mořská sůl odráží tvé zkušenosti z dospívání?
Je tam toho dost. Například jak všichni komentovali to, jak se oblékám, co říkám, jak se chovám. Toto všechno se zakládá na osobních zkušenostech a reálných událostech, ale zároveň se větší část filmu odvíjí od života dnešní mladé generace v Libanonu.
Na sociálních sítích jsi zmínila, že podmínky natáčení byly náročné. V jakém smyslu?
Bylo to opravdu náročné, protože jsme film natáčeli v roce 2022, kdy Libanon zasáhla hluboká ekonomické krize. Bankovní systém zkrachoval, bylo potřeba sehnat spoustu peněz v hotovosti. Když je země v ekonomické krizi, místní lidé mají tendenci vnímat jakéhokoli příchozího cizince jako automatický zdroj peněz, museli jsme tedy často za hodně věcí přeplácet jen proto, že jsme to chtěli dotočit co nejdříve a jinou možnost jsme neměli. To mě samozřejmě trápilo, protože já sama jsem Libanonka, ale taková byla prostě drsná realita. Každý den jsme naráželi na nějaký problém. Natáčeli jsme v Tyru, což je malé město, kde místní nejsou zvyklí na lidi s kamerami, a celý den jsme byli na slunci nebo ve vodě. Jednou někdo z Hizballáhu chytil člověka z našeho štábu a vyžadoval po něm, aby vymazal celou kartu. Jindy bylo všechno zavřené kvůli nějakému politickému festivalu, takže jsme se nemohli dostat na místo natáčení.
Několikrát se film již promítal v Praze, letos byl i na MFF Karlovy Vary. Jak ho přijali čeští diváci?
Zejména mladé ženy se mi svěřily, že se s filmem ztotožňují. To mi dělá největší radost. Je vidět, že mizogynní společnost je všude stejná, nehledě na náboženství. Někteří čeští diváci mi kladli otázky typu „jak vám jde v Libanonu boj za ženská práva, zlepšuje se to nějak?“. Odpovídám tím, že problém nevězí v tom, zda ženy mají nosit hidžáb nebo ne, nýbrž v mizogynní společnosti. Podobné reakce ale nemá pouze české publikum. Jde obecně o velmi evropskou, západní představu o arabských zemích.
A na druhé straně tu jsou arabské státy, kterým se zdá, že je můj film moc evropský a orientální. V Ammánu, v Jordánsku, ho někdo komentoval jako orientalistický netflixový snímek. Některé diváky pobouřil, podle nich přece dívky před svatbou nemají mít sex.
Mým cílem bylo natočit film zejména pro libanonské publikum, které se s ním může ztotožnit. Není tu tolik filmů z arabského světa, které by znázorňovaly realitu, tedy nás ženy, náš každodenní boj se životem, naše zkušenosti s prvním sexem. Arabské filmy většinou ukazují buď kompletní znásilnění, nebo noční život plný drog a alkoholu. Já chtěla jen nenásilnou formou ukázat realitu mladé dívky, která se potýká s osudovými událostmi života.
Není jen jeden libanon, je jich několik
Co pro tebe znamená být Libanonkou?
Cítím, že jakýsi zmatek či chaos tvoří součást naší libanonské identity obecně. Máme tolik druhů náboženství, tolik druhů konzervatismu a liberalismu zároveň. Máme bohatou kulturu, ale někdy se ji bojíme ukázat a mluvit o ní. Právě tato libanonská identita ve mně vytváří zmatek. Když se vracím domů, není jen jeden Libanon, je jich několik. Když jedu do svého rodného města, je to jiné, než když navštívím Bejrút. Bejrút samotný má mnoho vrstev. To všechno je mou součástí.
Další část mé identity tvoří skutečnost, že jsem Arabka a žena snažící se osvobodit od všech možných stereotypů – vyrůstám v arabské společnosti, která mi od malička vštěpuje do hlavy, jakým způsobem bych se měla chovat, předurčuje mi, kým bych měla být. Rozhodnutí nejít touto cestou a být jinou ženou, kterou chci sama být, je pro mě důležité.
Jak bys popsala svůj vztah k rodnému Tyru?
Je to vztah na pomezí lásky a nenávisti. Je to jedno z nejkrásnějších míst na světě. Historicky a kulturně je to město velmi bohaté, bývalo Féničanů, leží u Středozemního moře a ze všech stran jej obklopují malé výběžky, které působí jako poloostrovy. Zároveň je dost kontroverzní, zejména jeho geopolitika se v průběhu nultých let hodně proměnila. Koncem devadesátých let zasáhla jih Libanonu vlna islámského konzervatismu, která hodně proměnila společnost, což zase přispělo k mému obecnému zmatení. Když jsem tu vyrůstala, Tyr bylo město plné večírků, velmi hlučné, kde jsme zůstávali na pláži dlouho do večera. Pak přišla k moci šíitská militantní strana a já nevěděla, kam ho mám zařadit. To byl moment, kdy nastoupila nová konzervativní éra a já se rozhodla město opustit. Byla to pro mě velká změna, ale pomohla mi zjistit, kdo opravdu jsem.
V praze mi chybí teplo a vřelost
Jaké to je, žít jako Libanonka v Praze?
Někdy je to těžké. Chybí mi Středomoří, kterému vládne teplo a vřelost. V Praze mi vadí počasí a ta chladná česká odměřenost. Praha se však stala mým druhým domovem. Časem jsem si tu našla svoji komunitu lidí, do které jsem se začlenila. Arabská komunita byla v Čechách vždycky, ale bývala dost uzavřená. Od začátku války v Gaze jsme se ale začali scházet víc, chtěli jsme se cítit trochu jako doma. Zejména zdejší politika vůči dění v Palestině dokáže být velmi frustrující. Proto cítíme potřebu více se vídat s lidmi, kteří to cítí stejně, kteří mají stejné vnímání. To dalo vzniknout řadě nových sociálních komunit, jako je Darna nebo Prague4PalestineYouth.
V poslední době jsi velmi aktivní na pražské umělecké scéně, mimo jiné ses stala kreativní ředitelkou kolektivu Temple_of_. Jak bys porovnala uměleckou scénu v Čechách a Libanonu?
Myslím, že se to dost liší. Libanon je hodně intenzivní místo, je tam tolik věcí, o kterých se dá mluvit, které se dají analyzovat. V Libanonu každý pochází z odlišného prostředí, každý je z jiné náboženské komunity, vyrůstá s jinou mentalitou a s jinými myšlenkovými proudy, proto je tam celá společnost velmi pestrá a názorově bohatá. Zatímco tady v Praze je člověk buď levicově, nebo pravicově zaměřený.
Na FAMU jsi studovala magisterský obor režie. Co sis odnesla z českého filmového průmyslu?
Mám pocit, že FAMU mě v lecčems zklamala. Jako mezinárodní student FAMU jsem měla pocit, že o mou kulturu a příběhy z mé rodné země není takový zájem. Vyučující se zajímali více o české studenty. Až když jsem natočila Mořskou sůl, otevřela se mi cesta do českého filmového průmyslu prostřednictvím Státního fondu kinematografie a zjistila jsem, že je ve skutečnosti velmi otevřený mezinárodním filmům a koprodukcím.
Evropa mi dává volnost
Ve své eseji (Znovu)budování domova pro dok.revue jsi napsala: „I já si musím klást tytéž otázky, na které si museli odpovědět lidé z generací přede mnou. Mám se vzdát své vlastní budoucnosti, abych mohla bojovat za budoucnost své země? Nebo se mám vzdát své země, abych mohla bojovat za svou vlastní budoucnost?“ Jak těmto otázkám čelíš dnes?
Bohužel to asi část mého já vzdala. Řešila jsem dilema, zda se vrátit zpět domů. Měla jsem pocit, že není dost autentické natáčet filmy o Libanonu odsud z Prahy. Dnes už to cítím jinak. Opustit, co jsem vybudovala tady, a odjet do Libanonu by bylo hloupé. Moje rozhodnutí zůstat tady však neznamená, že tím ztratím spojení se svým domovem. Chtěla jsem se hlavně cítit bezpečně a moci žít v Evropě se svým pátým nejhorším pasem na světě. Pokud bych z Libanonu neodjela, nemohla bych cestovat nikam. Žít v Evropě mi dává volnost cestovat po světě a prezentovat své projekty, setkávat se s mezinárodními koproducenty. Není to jednoduché rozhodnutí, ale nemyslím si, že znamená, že jsem to vzdala úplně.
Myslíš si, že otázky o tvé budoucnosti a budoucnosti tvé země se dají aplikovat i na jiné oblasti než na Libanon? Nebo se jedná o výhradně libanonské dilema, toxický vztah mezi láskou a nenávistí, který je pro Libanon tak příznačný?
Myslím, že si tím prochází mnoho lidí kdekoli ve světě. Ať už má země jakékoli problémy, když je to tvůj domov, je těžké k ní nemít vztah. Libanon je okouzlující a přitažlivý, ale zároveň tu člověka nečeká žádná budoucnost. Je krásné tam žít a o to těžší odtamtud odejít.
Když sleduješ neustálé cykly agrese a genocidy páchané v Levantě, přemýšlela jsi o reflexi těchto událostí ve filmové tvorbě?
Myslím, že svým způsobem ano. Co se týká Palestiny, je na čase nechat prostor Palestincům samotným, aby mluvili o svých zkušenostech. Já pocházím z jihu Libanonu, kde teď probíhá válka. Do jisté míry se film Mořská sůl týkal i nástupu islámské vlny v jižním Libanonu. Pokud jde o mě, mohu mluvit pouze o své zkušenosti z jižního Libanonu, ne o té palestinské.
Autorka je arabistka, v současné době studuje magisterský program Demokracie a lidská práva na univerzitě Saint-Joseph v Bejrútu