Knihy – ohrožený druh? – 6. díl
Všichni si to pamatujeme – začalo to čtenářskými deníky a pokračovalo kilometry seznamů v podobě „jméno, příjmení – dílo“. Doporučené seznamy četby provázejí výuku literatury už prakticky od nepaměti. Anebo ne? Kde se vlastně vzaly takové seznamy, kdo je tvoří a jak vznikají? A hlavně – obstojí jako univerzální výpověď o literatuře a světě?
Seznamy doporučené literatury jsou vtělením něčeho, čemu říkáme literární kánon. Termín, se kterým se často operuje v diskusích o tom, co JE nebo NENÍ „pravá a dobrá“ literatura. Obvykle také bývá spojován s tradicí, dalším oblíbeným pojmem. Nikdo ale moc neví nebo přinejmenším nedodává, jak takový kánon vznikl, kdo ho určuje a je-li relevantní.
První zmínky o kánonu se objevovaly už v osmnáctém století, pak ale tento pojem zapadl. Nicméně se ve druhé polovině devatenáctého století začaly hojně objevovat komentované seznamy stěžejních děl, často od samotných spisovatelů, kteří tvořili seznamy knih, jež je ovlivnily. Slovo kánon se objevuje znovu až kolem poloviny dvacátého století a postupně se jeho pojetí měnilo a zpřesňovalo. Zásadní dílo, které literární kánon ustálilo, vyšlo v roce 1994. Byla to kniha literárního kritika a profesora Harolda Blooma Kánon západní literatury: Knihy, které prošly zkouškou věků. Bloom do středu euroamerické literatury staví Shakespeara, který podle něj dosud nebyl překonán.
K tomu, co v kánonu má nebo nemá být, se dostaneme později. Nejprve je potřeba si uvědomit, že literární kánon tedy není nic, co by existovalo tak nějak vždycky. Je to konstrukt, nástroj, jak třídit miliony knih, které v průběhu staletí vznikly.
Představa, že kdysi všichni četli totéž, protože toho bylo málo, je mylná. Ano, dokud byla schopnost čtení vyhrazena v podstatě jen kléru a pár učencům, nabídka nebyla největší. Ale už v osmnáctém století existoval v Evropě velmi rozvitý knižní průmysl a četli úplně všichni, kdo měli peníze a mohli si knihy pořídit. Ve vyšších společenských vrstvách skutečně všichni. Knihy se pořizovaly jako předplatná, na pokračování, existovaly už i knihovny a knihy jste si mohli nechat zaslat domů. Běžné také bylo, že se předčítalo hromadně, aby se text šířil rychleji a levněji.
Vycházelo obrovské množství knih, populární byly milostné romány a cestopisy. Zároveň ale do určité míry existovaly dvě literatury, dvě literární pole. Jedno – to „lepší“, vyšší – bylo určeno mužům, kteří směli studovat na univerzitách. Tam četli antické i středověké filozofy a jejich nároky na literaturu byly samozřejmě vyšší, protože se jim prostě dostalo vzdělání.
Ženy naproti tomu byly lapeny do sňatkového systému a jejich jediným vzděláváním bylo, jak být dobrými manželkami, aby mohly být lépe směněny. Na univerzity přístup neměly a jejich jediným vzděláváním o životě a vztazích tak byly milostné romány, jež vznikaly po stovkách. Většinu z nich už dnes neznáme, upadly v zapomnění jak jednotlivé tituly, tak jejich autoři a později hlavně autorky. Ano, i ženy psaly. První autorkou, která se psaním dokázala uživit, byla už na konci sedmnáctého století Aphra Behn a následovaly další. Pokud ženy chtěly raději zůstat v anonymitě, což byla dlouho většina, vycházely jejich knihy s označením „by a Lady“.
Je každopádně zřejmé, že o tomto druhém literárním poli se na hodinách literatury nedozvíme nic. Není součástí kánonu. A dnes už také víme, že to není náhoda. Ano, nebyly to často umělecky vycizelované texty, ale jak by mohly? Ve slavném eseji Vlastní pokoj píše Virginia Woolf, že není možné po ženách chtít, aby psaly jako muži. Jednak nemohou – nehromadí (sociální) kapitál po stovky let, vzdělávat se mohly začít až relativně nedávno (například na univerzitě v Cambridge mohly ženy studovat až od roku 1948) a dějiny jejich roli soustavně opomíjejí nebo redukují. A jednak – jak píše dál Woolf – ani není žádoucí, aby ženy psaly jako muži a obráceně. Svět je přece mnohem pestřejší.
Správná mužská tradice
Pokud se vrátíme do dvacátého století, může se zdát, že situace ve společnosti už byla jiná. Jenže nejen na angloamerických univerzitách zas o tolik ne. Stále tam literaturu učili především bílí, heterosexuální, starší, slušně zajištění muži, kteří – zcela logicky – považovali za nejlepší díla, která odpovídala jejich žité skutečnosti. Jejich pohled na svět byl a je formován jinak než prožívání a zkušenosti jakkoli neprivilegovaných skupin.
Nejde ani o žádné spiknutí, ani o nesmysl. Jde o důsledek nastavení společnosti, které se mění jen pomalu. Ostatně i v roce 2023 si můžete v recenzi v Česku přečíst, že „díla mladších autorek na [jedinou správnou] mužskou tradici nenavazují, […] a důsledkem proto bývá evidentní pokles kvality“. Od stejného autora jsme o pár týdnů dřív mohli číst, že nechápe, proč vlastně recenzovaná básnířka, jež má několik ocenění a je zavedenou autorku, vůbec píše.
Jestli pořád nevěříte, že předkládaný koncept kánonu je dost nereprezentativní a straní jen jednomu pohlaví a etniku, můžete aplikovat velmi jednoduchý test domácí knihovny – kolik tam máte žen, kolik queer lidí, kolik autorů či autorek minoritizovaných etnik? Jestliže jste stejně jako kdysi já zjistili, že je spočítáte na prstech jedné ruky, neklesejte na mysli. Stejně tak pokud jste mysleli, že je vaše chyba, že se nedokážete ztotožnit s některými „stěžejními“ díly literární historie. Nic z toho není vaše chyba.
Rebecca Solnit ve svém slavném článku 80 knih, které by neměla číst žádná žena, jímž reaguje na seznam časopisu pro muže Esquire 80 nejlepších knih, které by měl přečíst každý muž, píše: „… i když i Moby Dick, kterého miluju, mi připomíná, že o knize bez žen se často říká, že je o lidstvu, ale kniha s ženami v popředí je knihou o ženách.“ Dále píše o tom, že mnohé knihy udávané jako kanonické čtenářstvo z nemajoritní skupiny vysloveně odmítá. Ať už pro různé násilné scény na ženách, kolonialismus, či otevřený rasismus.
Pokud si tedy můžeme přestat vyčítat, co všechno jsme nezvládli přečíst z tzv. kánonu, a zároveň si uvědomíme, že jsme kvůli tomu opomíjeli celé další literatury a zkušenosti, je načase začít hledat a číst i jiné knihy. Takové, které nám zprostředkují i nové zkušenosti a perspektivy. K takovému čtení nás ostatně vybízí i princip bibliodiverzity, o kterém už byl jeden z předchozích dílů tohoto seriálu. Můžeme tak objevit poezii žen původních amerických národů, která má úplně jinou poetiku, než na jakou jsme v Evropě zvyklí, nebo můžeme začít číst autorstvo globálního Jihu, které nastaví zdrcující zrcadlo naší konzumní společnosti. Můžeme prostě číst knihy, které mnohem barvitěji ukazují, jaký svět skutečně je.
Zrušit, nebo revidovat?
V čem je kánon problematický, jsme si ukázali v předchozí části. Je ale možné tento konstrukt šmahem škrtnout a nechat každého, ať čte, co chce? Jen stěží. I přes problematické momenty nám kánon poskytuje alespoň nějaké orientační vodítko. Ale hlavně nám kánon – ať už literární, nebo filmový – poskytuje nějaké zdání kolektivní paměti, byť velmi děravé, jednostranné a nedostatečné paměti, nicméně pořád obsahuje referenční body, ke kterým je možné se vztáhnout nebo se vůči nim vymezit.
Dekonstrukci kánonu můžeme velmi dobře sledovat ve filmu. S rozmachem platforem tzv. video on demand, jako je Netflix nebo HBO, už dávno neplatí, že všichni sledujeme totéž. Jednou za čas se sice objeví blockbuster jako Hra na oliheň, ale zdaleka to není pravidlem. Dnes už se mnohem více bavíme o tom, co kdo viděl a co (ne)doporučuje, než že bychom sdíleli zážitky a dojmy ze sledování. Kánon, společná paměť a identita se rozpadají, fragmentarizují a postupně nás společně s dalšími fenomény uzavírají do bublin. Už nikdy se nestane, že bychom všichni v neděli večer seděli u stejného pořadu a v pondělí se o tom mohli bavit ve škole nebo v práci. Tím spíše ale musíme najít jiné nástroje, které nás dokážou propojit. V bibliodiverzitě je kladen důraz například na lokálnost a místní kontext. Myslím, že skvělou ukázkou je, když se podíváme, kolik knih v češtině je ve slovenských knihkupectvích a obráceně. Zatímco na Slovensku je úplně běžné kupovat a číst české knihy a v knihkupectvích (bez ohledu na typ) se mezi českými a slovenskými knihami vůbec nerozlišuje, sehnat slovenské knihy v Česku není zdaleka tak jednoduché. Jsou nezávislá knihkupectví, kde knihy ve slovenštině mají, ale samotné knihkupkyně říkají, že o ně příliš není zájem. Proč? Proč se dobrovolně ochuzujeme o nám nejbližší jazyk a literaturu? A společně s tím o scénu, kde vycházejí skvělé knihy, a to včetně překladů, které u nás třeba nevycházejí vůbec? Je to velmi nešťastné, až ostudné. Nicméně vzhledem k tomu, že slovenské knihy jsme v seznamu doporučené literatury k maturitě nejspíš nikdo neměli, je to jeden z prvních možných kroků, jak jednak napravit naše ignorantství a jednak zároveň začít vytvářet svůj vlastní, poučený a rozmanitý kánon. A doporučovat jej dál.
Revidovat kánon a začít stavět novou, rozmanitější verzi, kterou publicistka Barbora Votavová nazývá příhodně kánon 2.0, neznamená zříct se Shakespeara nebo Danta, ale objevit i jejich symbolické sestry, ať už to ve výtvarném umění bude Artemisia Gentileschi, v hudbě Anna Maria Mozart, nebo v literatuře třeba Wallada bint al-Mustakfí. Všechny tyto ženy nám mohou poskytnout úplně nový náhled na dějiny všech lidí.
Za pojem kánon 2.0 i za otevření obzorů děkuju Báře Votavové, jejíž seriál Kánon 2.0 vycházel v loňském roce soustavně na webu H7O, kde je stále k přečtení a může vám pomoci objevit nové autorky a autory různých literatur. Tento seriál doporučuju jako výchozí bod v přemýšlení o tom, co je a není kánon v jednadvacátém století.
Autorka je básnířka a působí na FF MUNI
Projekt „Bibliodiverzita – podpora malých nezávislých vydavateľstiev“ získal grant z Islandu, Lichtenštajnska a Nórska v sume 158 116 € prostredníctvom Grantov EHP. Projekt bol spolufinancovaný v sume 27 903 € z prostriedkov štátneho rozpočtu Slovenskej republiky. Cieľom projektu je nadviazať na tradíciu jedinečného festivalu malých knižných vydavateľstiev, nadviazať spoluprácu s nórskymi vydavateľstvami a vymeniť si skúsenosti v oblasti obchodných a advokačných licenčných stratégií, posilniť spoluprácu medzi malými nezávislými vydavateľstvami a osloviť nové typy publika.
