„We stand with Kača Olivová“, zní slogan na letácích, které jsou v tyto dny poházené po budově pražské Akademie výtvarných umění. Co stojí v pozadí této akce a proč mají někteří potřebu veřejně deklarovat svůj postoj k pedagožce AVU a umělkyni Kače Olivové?
Vše spustilo několik po sobě jdoucích událostí, včetně performance k tradičnímu pálení čarodějnic, při níž umělkyně vystupovala nahá, což pobouřilo část veřejnosti, a petice proti třem exponovaným českým uměleckým institucím. Na to, jak mainstreamová média upozaďují kulturní rubriky, bylo najednou umění všude plno a kulturní novináři se konečně dostali ke slovu. Od České televize přes zpravodajské weby až po bulvár kultura nečekaně na pár dnů ovládla mediální scénu.
Petice, kterou podepsala celá řada renomovaných současných umělců jako například sochař František Skála, hudebník Milan Cais nebo architekt Josef Pleskot a přes dva tisíce dalších lidí, kritizuje tři významné české umělecké instituce – Akademii výtvarných umění, Cenu Jindřicha Chalupeckého a Národní galerii – a vyzývá jejich vedení k odstoupení. Zde se kauza začíná nutně komplikovat, protože výtky směřované k jednotlivým institucím jsou různé.
Začněme Cenou Jindřicha Chalupeckého pro výtvarný počin roku. Výtka petentů je spíše technického rázu – kritizuje způsob, jakým instituce, kterou v devadesátých letech založili lidé jako Václav Havel nebo výtvarník Theodor Pištěk, dnes uděluje vítězům ceny. Od roku 2020 se totiž cena neuděluje jednomu konkrétnímu vítězi, ale oceněnými jsou všichni finalisté. Dle petentů tak cena těmito systémovými změnami ztratila „kredibilitu a prestiž“ a nyní „slouží pouze jako zdroj příjmu pro její administrátory“, tedy zaměstnance CJCH. Kdo pracuje v kultuře, musí se nad tímto nařčením spíše pousmát, protože „zdroj příjmů“ a „kultura“ jsou termíny, které k sobě v této podfinancované oblasti zkrátka nepasují. Pomineme-li však toto nařčení, otázka způsobu udělování ceny je určitě důležitým tématem k diskusi. Je nicméně třeba uvést i to, že Cena Jindřicha Chalupeckého reagovala nejen na celosvětový trend v uměleckém světě, který akcentuje méně kompetitivní modely, ale i na samotnou žádost finalistů z roku 2020, aby se ocenění rozdělilo a všichni finalisté dostali stejný prostor a pozornost.
Kritika opepřená šovinismem
To, že své poslání neplní ani Národní galerie a „nesnaží se spolupracovat s českými umělci“, je dalším předmětem kritiky. Taková situace, pokud by se potvrdila, je samozřejmě problém a je třeba zmínit, že tato kritika zaznívá z řad českých umělců dlouhodobě, a to již za minulého vedení. Jako hlavní důkaz nekompetentnosti je ale uveden primárně „pokus o dekolonizaci české kultury“ prostřednictvím příběhu žirafy Lenky v projektu multimediální umělkyně Evy Koťátkové, kterým se reprezentuje český pavilon v Benátkách. Po přečtení návrhu Koťátkové je však zřejmé, že projekt volně navazuje na téma celého bienále a spíše než dekolonizačních teorií se týká vztahu mezi lidmi a zvířaty a ekologie, což je ostatně oblast, které se Koťátková věnuje dlouhodobě. O tom, že se projekt dotýká společensky důležitého tématu a že by měl být součástí benátského bienále, pak nerozhodla Národní galerie jako taková, nýbrž odborná devítičlenná komise.
Nejproblematičtější kritiku, místy opepřenou až překvapivě šovinistickým podtónem, schytává od petentů rektorka Akademie výtvarných umění Maria Topolčanská, která byla obviněna z celé řady nesouvisejících věcí. Jednou z výtek je „mizení klasicky zaměřených ateliérů“ nebo jmenování „týmů nezkušených vedoucích, praktikujících nejasnou sdílenou výuku bez hierarchie“ do jejich vedení. Tuto část kritiky prokáže nejspíš až historie, co je však zarážející, je apel na to, že AVU „teď nevede mladé lidi k vlastnímu uměleckému výrazu, ale k týmovému aktivismu“. Výstava diplomových prací současných absolventů AVU prokazuje totiž opak. Nejenže týmových prací bylo prezentováno minimum, ale po aktivismu nebylo téměř stopy. Jediným projevem aktivismu tak v tyto dny na AVU zůstávají letáky vyrobené umělkyní Tamarou Moyzes na podporu pedagožky Kači Olivové, která to v petici schytala asi nejvíce, nikoli však konstruktivní kritikou, ale urážkami ad hominem. Celá petice pak končí apelem na Ministerstvo kultury a další státní instituce s žádostí o nápravu.
Váhu jmen, která jsou pod textem podepsána a představují dnes etablovanou uměleckou elitu, rozhodně nejde zanedbat. Co je však zarážející, je úroveň textu, pod který byli tito umělci ochotni se podepsat. Kromě toho, že se text zakládá mnohdy na dezinformacích, které si laik může dohledat na internetu, obsahuje i zbytečné osobní útoky, a dokonce zcela nevkusné nepřímé obvinění vedení AVU ze smrti dvou studentů. Zajímavé bylo sledovat rozhovor s architektem Josefem Pleskotem, na němž bylo v konfrontaci s úryvky textu patrné, jak mu jsou některé formulace proti srsti. Oproti tomuto přehnaně emocionálnímu a nezodpovědnému étosu celého textu pak v rozhovoru pro stejnou stanici působili pozvaní studenti AVU jako stoičtí učenci. Petice se rovněž odvolává na film Zkouška umění filmařky Adély Komrzý jako na důkaz toho, v jak špatném stavu se dnes svět umění nachází. Přitom právě film velmi decentně mapuje dilemata, se kterými se setkává pedagogická obec AVU – ať už se jedná o staršího vedoucího ateliéru, nebo o mladé pedagožky pracující v nehierarchicky vedeném týmu – a s jakou péčí nehledě na obor nebo věk přistupuje ke svým studentům a doprovází je v procesu hledání odpovědí na otázku, co je umění.
Konflikt, či nedorozumění?
Jedná se tedy o spor generační, jak mnozí komentátoři naznačují? Zdá se, že to by bylo zbytečné zjednodušení, neboť ve všech kritizovaných institucích lze nalézt věkově spřízněné lidi s autory petice. Současně je třeba konstatovat, že podobný typ konfliktů je zcela běžný v uměleckých institucích po celém světě, protože umění se vyvíjí neustále a reflektuje změny ve společnosti i pokrok v technologiích. Může se tedy do jisté míry jednat o konflikt ideologický. Mezi řádky se dá z textu petice vyčíst strach ze slova „kolektivní“, termínu tak příznačného pro minulý režim. Je však možné inspiraci étosem, který nutně nemusí být spojený s komunismem, paušálně odsoudit a označit za „ideologické pomýlení“? Nejde dnes spíš jen o společenskou reakci a hledání alternativ k devadesátým létům a jejich extrémně kladenému důrazu na individuálnost? Všechny tyto trendy mohou být přece jen přechodnou fází ke zdravějšímu fungování společnosti. Motivace CJCH poukázat prostřednictvím ceny i na další finalisty například nutí média informovat o různorodosti umělecké práce. A studenti AVU pak mají díky možnosti (nikoli povinnosti) zapojení se do kolektivních projektů příležitost naučit se spolupracovat nebo si vyzkoušet jiná řemesla, což je mimo jiné dnes základ úspěchu jakéhokoli startupového projektu a boomu v tolika ceněných inovacích a technologiích.
Když pomineme nesrovnalosti v textu, osobní útoky či šovinistický tón, vyvolává celá kauza pocit, že spíše než o podložený konflikt se jedná o řadu nedorozumění a především o nepochopení. „Důležité je zajímat se a snažit se porozumět světu toho druhého,“ jak v rozhovoru pro DVTV říká student AVU Heřman Hůrka. Možná by se proto petenti měli zajít podívat na diplomové práce absolventů. A možná než aby se umělci kalibru Davida Černého, Petra Nikla nebo Milana Knížáka podepsaní pod peticí dovolávali ministerstev a establishmentu, bylo by lepší, kdyby na situaci, se kterou nesouznějí, reagovali tím, co umějí nejlépe, totiž uměním.
Autorka je šéfredaktorka revue Prostor
Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.
V rámci série Susedský kapitál si môžete prečítať aj tieto texty:
Attila Horváth: Paradox zvrchovanosti. Dvojitá hra Maďarska na Slovensku (HU)
Aneta Lakomá: Varšava řeší ruský vliv a tepe u toho opozici (PL)
Attila Horváth: Od krízy ku kontrole (HU)
Jakub Bodziony: Voľby do EÚ: Prečo sa voličstvo Tuska môže cítiť podvedené? (PL)
Marína V. Šternová: Zásadní je umět volit slova (CZ)
Attila Horváth: Paralelné reality na oboch stranách hranice (HU)
Jakub Bodziony: Poľsko a Ukrajina – Nová príležitosť (PL)
Marína V. Šternová: Obejmout fakultu (CZ)
