Profil Magdy Husákové-Lokvencové
Černá káva a cigarety, dokonale připravená na zkoušku. Do divadla na Slovensku přinesla Brechta i Deník Anny Frankové. Byla vzdělaná a měla výtvarné cítění. Smýšlela levicově. Nejen taková byla první slovenská režisérka Magda Husáková-Lokvencová.
Slovenská Češka
Magda Lokvencová se narodila v roce 1916 na Vysočině, v Pacově. Dědeček z matčiny strany v Pacově založil kotlářskou dílnu, která prosperovala, a díky finančně stabilní firmě si matčina rodina mohla dovolit věnovat se i umění. Když jí bylo šest, byl její otec, důstojník Československé armády Antonín Lokvenc, poslán na Slovensko, aby spravoval vojenský statek v Horních Motešicích u Trenčína. Matka zemřela, když bylo Magdě devět let. Jako nejstarší dítě pomáhala otci s výchovou svých sourozenců. Antonín Lokvenc dbal na vzdělání. Bratr Magdy Vladimír Lokvenc v rozhovoru s Nadeždou Lindovskou zmiňuje, že rodina nebyla bohatá, ale otec se snažil dopřát dětem všechno. Podporoval vzdělání i lásku k umění. Důležité je zmínit také to, že otec, ačkoli měl levicové cítění, byl demokrat a taky ateista. Právě sympatizování se sociální demokracií a ateismus později výrazně ovlivnily první slovenskou režisérku.
Studuje na osmiletém reformním reálném gymnáziu v Banské Bystrici. Její sympatie k levici se prohlubují i přes tvorbu Voskovce a Wericha, kteří v té době (na přelomu třicátých let) získávají čím dál větší popularitu skrze jejich představení v Osvobozeném divadle, jež přes všechny kolize a krize diktuje tempo. Politické satiry a frašky tvoří repertoár Osvobozeného divadla, ale stejně oblíbené a zajímavé jsou forbíny, kdy Voskovec a Werich improvizovaně komentují a reagují na politické a kulturní události. Jejich vystoupení jsou čím dál víc antinacistická, mají varovný apel a zároveň se na politickém spektru otáčejí do protisměru – doleva. Gymnazistka Magda Lokvencová tyto dva české divadelníky obdivuje a spolu se spolužačkou je napodobuje. A tady vzniká její zájem o divadlo. V oktávě se seznamuje s mladým studentem práva Gustávem Husákem.
Období změn
Po gymnáziu chtěla studovat herectví, od čehož ji ale otec odradil. Rozhodla se tedy, že – stejně jako Husák – vystuduje právo. V roce 1935 nastoupila na právnickou fakultu a zapojovala se do aktivit různých studentských spolků, jako byl například Spolok socialistických akademikov nebo Slovenský zväz študentstva. Zároveň se také řadí ke druhému pokolení davistů.
V této době je slovenské profesionální divadlo ještě velmi mladé. Slovenské národní divadlo vzniklo teprve v roce 1919 nejdříve jako Družstvo SND, které o rok později začalo svůj provoz v historické budově SND, v tehdejším městském divadle. Slovenské divadelnictví se ale potýká s výraznými nedostatky – není dostatek tvůrců a tvůrkyň, vystudovaných slovenských herců a hereček, financí ani diváctva. Z těchto důvodů se v roce 1932 tehdejší ředitel SND Antonín Drašar rozhodl rozdělit Činohru SND na dvě, čímž vzniká zajímavý paradox a Slovenské národní divadlo tím získává slovenskou činohru a českou činohru. Česká část činohry si vede relativně dobře, působil v ní například Jozef Budský (tehdy ještě jako herec Josef Budský) a krátce i herečka Nataša Gollová. Mezitím se slovenská činohra snaží položit základy slovenské divadelní praxe a postupně se jí to daří. Důležitý je také v roce 1928 vznik konzervatoře s dramatickým zaměřením.
Magda Lokvencová tedy osciluje mezi právnickou fakultou a rozpukem divadla a dramatického umění. V průběhu studia, v roce 1938, se vdala za Dr. Gustáva Husáka. Později ve stejném roce Magda Husáková přerušuje studium, zaniká česká činohra SND a rozpadá se Československá republika. Magdin otec musí kvůli svojí národnosti opustit Slovensko. Magda Husáková se o rok později zapisuje do posledního ročníku a v roce 1940 dokončuje práva. Po získání doktorského titulu se ale Husáková přihlašuje ještě k jednomu studiu – rozhoduje se pro bratislavskou konzervatoř. Studuje herectví a jejím profesorem je například již zmiňovaný Jozef Budský, paralelně však ještě pracuje v bance. V této době je její manžel jako rusofil a příslušník politické levice zatčen. Magda Husáková prožívá zbytek války v Banské Bystrici a v Moskvě, kde se jí narodí první syn Vladimír.
Manifest: hledání
Krátce po konci války publikuje Dr. Magda Husáková v Novém slovu článek Hľadanie na javisku, v němž popisuje, jak z textu vzniká divadlo, a polemizuje o různých formách divadelního umění (od naturalistického divadla až po futuristicko-mechanistické hry). Podstata divadla podle ní tkví v uvedení každodenního života na scénu s přihlédnutím nejen k samotnému textu hry, ale i k metatextu, tedy tomu, co se skrývá mezi řádky. Všechno, co se děje okolo textu, je vlastně častokrát podstatnější, než je text sám. Klást si otázky a hledat je východiskem i cílem zároveň. Jednoduše hledáme vysvobození z vlastního začarovaného kruhu osobní problematiky. Když Husáková psala tato slova, neměla za sebou ani jednu divadelní režii. V podstatě takto však definovala svou budoucí tvorbu a vytvořila i svůj manifest. Tak se dá totiž popsal celá její režijní tvorba – jako hledání.
Divadelní praxi se začala věnovat až rok po válce. Absolvovala stáž u režiséra E. F. Buriana a nechala se zaměstnat jako asistentka režie, herečka a režisérka ve vznikajícím divadle Nová scéna (tehdy Nová scéna SND). Její první režií je pohádka O rozmaznanej Pamele. S Novou scénou je spojena významná část její tvorby. Husáková pomohla vyprofilovat Novou scénu jako divadlo s moderní dramaturgií. Mladá dramaturgyně Katarína Hrabovská vytvořila s Husákovou jakýsi tandem a společně přinášely na jeviště tituly, které rozvíjely a aktualizovaly tradici a zvyklosti zavedené meziválečnou avantgardou. Poprvé na Slovensku například inscenovaly hru německého dramatika a režiséra Bertolta Brechta Žobrácká opera. Z tehdejších divadelních tvůrců Magda Husáková vyčnívala nejen proto, že byla přísná, ale také proto, že například měla možnost navštěvovat divadelní přednášky a představení v Moskvě. Viděla na vlastní oči například Tři sestry v MCHATu, v divadle, kde působil Stanislavskij, jehož metoda psychologického realismu (v o něco jiné verzi) později ovládla československá divadla.
Radikální změny
Období padesátých let je pro mladou režisérku obdobím výrazných změn. Její manžel byl opět zatčen a ona byla donucena odejít z divadla. Dostala možnost zůstat, když se rozvede, to však odmítla. Pracovala ve Slovenském národním muzeu. Divadlu se snažila věnovat i tady, položila základy divadelních sbírek. Také se s kamarádkou, herečkou Oľgou Lichardovou, se věnovala tvorbě pohádek pro děti. Neustále se pokoušela psát dopisy na prokuraturu a s manželem udržovala kontakt, i když byl ve vězení.
Do jejího života přichází herec Ctibor Filčík. Neměl žádné divadelní vzdělání, ale od roku 1945 pracoval jako herec v divadle v Martině, později na Nové scéně a v průběhu padesátých let dostal angažmá v SND. Filčík byl druhým životním partnerem Husákové a zároveň jí byl v této těžké situaci velkou oporou. Husáková byla jakousi jeho osobní režisérkou. Filčík s ní konzultoval všechny svoje role, takže i na jeho vývoj a herectví měla jistý vliv.
Toto období ticha končí v roce 1955, protože Magda Husáková dostává nabídku z košického divadla. Režíruje zde v jedné sezoně tři tituly, mimo jiné i Hedu Gablerovou Henrika Ibsena. Snaží se vrátit ke své původní vizi a navázat na předchozí tvorbu. To se definitivně daří až po návratu na Novou scénu o rok později. Divadlo Nová scéna se mezitím začalo profilovat jako divadlo pro děti a mládež, teď už jako samostatné divadlo, ne jako jedna ze scén Národního divadla. Požadavky na repertoár se však zásadně mění. Západní dramatika není podporována, což je minimálně problematické. Magda Husáková se v této době začíná podepisovat jako Magda H. Lokvencová.
Ke konci šedesátých let je Husák propuštěn z vězení a pár se rozvádí. Důvodem k rozvodu je především předchozí partnerská krize a odcizení. Někdy se zmiňuje, že Magda udělala z Husáka vlastně kulturního člověka, že to byla právě ona, kdo ho nutil chodit do divadla. Prý si nikdy nesedal do hlediště a rád pozoroval generálky zpoza světel. Rozvod proběhl v tichosti a jejich dvě děti nadále žily s matkou. Ačkoli se Magda Husáková-Lokvencová nikdy nestala první dámou, protože v době, kdy byl Husák prezidentem, už byla po smrti, je tak v určitém smyslu vnímána. Rozdílnosti mezi ní a manželem však byly nepřekonatelné, i když je spojovala spousta přátel (například spisovatel Laco Novomeský).
Režii se Magda Husáková-Lokvencová věnovala až do svojí smrti. Režírovala především na Nové scéně a v televizi. Objevuje se také jako herečka v několika inscenacích a filmech. Nejznámější je asi film Vlčie diery režiséra Paľa Bielika. Ačkoli v šedesátých letech mohla volně tvořit a navazovat na to, co začala, předchozí desetiletí jí dalo zabrat. Zestárla a zhoršil se i její fyzický stav. Často trpěla bolestmi hlavy, cévními onemocněními a bolestí kloubů. Pila kávu a kouřila, i když jí to lékaři nedoporučovali. Zemřela 17. ledna 1966 po převozu do nemocnice, bylo jí 49 let.
Ženský tón
Magda Husáková-Lokvencová je ve slovenském divadelnictví raritou. Žena-režisérka, která byla schopná vyrovnat se svým mužským kolegům, byla výjimkou. Nutno říci, že měla dostatečné vzdělání i oporu na to, aby to mohla udělat. Přinášela jinou a novou poetiku, která se týkala samotné režie i výběru titulů. Pokud mohla, zdůrazňovala v inscenacích i určitý důraz na ženská témata.
Jako příklad nám může sloužit třeba Aristofanova Lysistrata. Husáková-Lokvencová ji inscenovala jako aktualizovanou adaptaci a děj přenesla do dvacátého století. Základní premisou Lysistraty je válka. Ženy obsadí palác a chtějí ukončit válku, muži, kteří chtějí válčit i nadále, jsou nuceni s ženami vyjednávat, což je pro ně nepřípustné. Hybatelem celého děje je sexuální stávka, kterou ženy zorganizují. Ve starověkém Řecku však (pravděpodobně) tvoří herecké obsazení i publikum jenom muži. Husáková-Lokvencová tuto hru přenáší do soudobého kontextu a interpretuje ji jako souboj pohlaví doplněný o důraz na důležitost žen ve společnosti. Emancipace a určitá forma sesterství je něco, čeho si Magda vážila. Sama ráda spolupracovala se ženami. K divadlu přivedla například výtvarnici Stanislavu Vaníčkovou. Kladla důraz především na schopnosti, čímž chtěla zdůraznit, že i ženy mohou dělat cokoli.
Vyrůstat bez vzoru
Ženy, které tvoří nebo by chtěly tvořit divadlo, se potýkají se zajímavým fenoménem. Často nemají nikoho, ke komu by mohly vzhlížet a obrátit se na něj. Někoho, kdo by se jim aspoň nějak podobal. Ještě před pěti nebo deseti lety to byla jasná realita, teď se situace pomalu lepší. Existují tvůrkyně, které i ve své tvorbě zdůrazňují feministické otázky a důležitost toho, že i ženy mohou tvořit divadlo. Magda Husáková-Lokvencová se často stává jakýmsi univerzálním vzorem pro tyto domácí tvůrkyně.
Poprvé jsem její jméno slyšela na VŠMU na semináři z dějin divadla. Výuka dějin divadla se většinou věnuje různým režisérům, dramatikům nebo divadelním domům. Speciálně dvacáté století ve slovenském divadle je přehlídkou silných mužských režisérů – Borodáč, Jamnický, Budský, Pietor, Polák, Vajdička, Strnisko, Mikulík a další. A mezi nimi je jemně skrytá, a tak trochu zapomenutá Husáková-Lokvencová. I tak bylo osvěžující slyšet jméno ženy mezi těmi mužskými. Zpětně vím, že i moje kolegyně z ročníku jí věnovaly speciální pozornost, a i když následovala další a další mužská jména, imprese po ní zůstávaly silné.
I když se Magda Husáková-Lokvencová zvládla svým režisérským kolegům vyrovnat, na chvíli se na ni zapomnělo. Proč? Možná proto, že byla žena. Možná proto, že ji zastínila pozdější funkce jejího bývalého manžela. Možná proto, že první slovenská režisérka byla původem Češka (jak zmínila prof. Lindovská na kolokviu, které bylo věnované Husákové-Lokvencové). Je však načase, abychom si znovu vzpomněli a aby další slovenské režisérky nemusely vyrůstat bez vzoru.
Autorka je členkou divadelní redakce Kapitálu
