Hrdinové, nebo oběti? SNP z perspektivy slovenských Němců

Když jsem se ptala na doporučení současné literatury ke Slovenskému národnímu povstání (SNP) v jednom věhlasném knihkupectví ve slovenském krajském městě, sečtělý knihkupec mi odpověděl: „Záleží na tom, čo máte rada – sú knihy o Povstaní… a knihy o Povstaní.“ Možná se opravdu jen ptal, zda mám raději literaturu faktu nebo historické romány, ale také možná narážel na to, že na Slovensku existují tak různá vyprávění o SNP, že je třeba nejdříve opatrně zjistit, na které straně čtenářka stojí. 

V následujícím textu představíme tři příběhy související ze SNP, se kterými jsme se setkali v rámci našeho archivního i etnografického výzkumu na středním Slovensku. Příběhy ukazují povstání z odlišných perspektiv, ale spojuje je to, že jejich protagonisté jsou německy hovořící obyvatelé Slovenska. 

V jednotlivých príbehoch navštívime Malinovú, Sklené a nepriamo aj Hornú Štubňu. Všetky tieto dediny sa nachádzajú v regióne známom v minulosti aj pod nemeckým názvom Hauerland, pretože v mnohých obciach tvorili väčšinu nemecky hovoriaci obyvatelia Slovenska. Táto oblasť patrila počas určitej fázy SNP k územiu ovládanom povstalcami a bola priamo zasiahnutá jeho priebehom.

SNP je jedným z centrálnych, ak nie centrálnym medzníkom pamäti Slovenska v 20. storočí. V priestore ho dnes ukotvuje Múzeum SNP v Banskej Bystrici, ktoré svojimi tematickými výstavami určuje hlavný verejný naratív Povstania. Jeho dominantnou perspektívou je tá „slovenská“, teda perspektíva slovenských vojakov a partizánov alebo civilného obyvateľstva, ktoré im pomáhalo, respektíve trpelo pri jeho potláčaní nemeckou armádou. Keďže dejiny píšu víťazi, Nemci v tejto perspektíve zohrávajú úlohu kolektívneho nepriateľa a ich vlastná perspektíva by preto nemala nikoho zaujímať. Hoci opak je pravdou, tejto perspektíve sa desaťročia vyhýbala aj populárna literatúra či kinematografia. Aspoň čiastočne sa to podarilo napraviť v júni 2023, keď mala na Medzinárodnom letnom divadelnom festivale Zámocké hry zvolenské premiéru inscenácia Hauerland, ktorá ako jedna z mála dostáva marginalizovanú nemeckú perspektívu do povedomia slovenskej verejnosti. A čo viac, snaží sa zobraziť spletitosť a zložitosť životných príbehov nemeckého a slovenského obyvateľstva v období druhej svetovej vojny.

My sa pozrieme na SNP cez konkrétne aspekty nemeckej perspektívy – predovšetkým na nemeckých partizánov a nemecky hovoriace civilné obyvateľstvo, ktoré bolo počas Povstania vystavené národnostne motivovanému násiliu. V zložitej menšinovej politike vojnového slovenského štátu mali slovenskí Nemci privilegované postavenie. Napriek nezhodám medzi politickými zástupcami nemeckej menšiny a slovenskými úradmi či prebiehajúcej vojne a s ňou spojenými zločinmi mohli slovenskí Nemci vnímať dediny a mestečká Hauerlandu až idealisticky – ako „oázu pokoja“. Realita však bola omnoho komplikovanejšia. Podobne, ako to zobrazuje už spomínané divadelné predstavenie Hauerland, obce tohto regiónu neboli čisto nemecké. Slovenskí Nemci tam žili spolu so slovenským, židovským a s rómskym obyvateľstvom. Predovšetkým z pohľadu posledných dvoch skupín nemohlo byť o údajnej „oáze pokoja“ ani reči. Navyše, ani nemecky hovoriace obyvateľstvo nebolo jednoliate a stavalo sa k dobovým politickým otázkam rôzne.

Malinová: Němci jako partyzáni

Ve svém výzkumu jsem se zabývat Slovenským národním povstáním rozhodně neměla, ale je to téma i pro poválečné dějiny Slovenska natolik klíčové, že si ke mně našlo cestu samo. Stalo se to na návsi v Malinové, obci v okrese Prievidza, kde jsem chtěla porozumět tomu, jak se po válce nakládalo s majetkem konfiskovaným na základě prezidentských dekretů Němcům.

V centru obce stojí památník SNP s novější pamětní deskou věnovanou obětem povstání, hned naproti je budova z období normalizace, které ekonomický vzestup a možná i evropské dotace vtiskly zářivý zelený odstín – nápis „Partizánsky dom“ jako by ale odkazoval k jiné epoše.

Celá scenerie mi přišla rozporná, protože pro okolní vesnice s většinou německy hovořících obyvatel znamenal konec války zároveň tragédii evakuace a odsunu. Na pamětní desce umístěné hned vedle památníku totiž byla jména německá a přede mnou se začala odvíjet historie partyzánského oddílu Ernsta Thälmanna.

V obci Malinová, která se v té době jmenovala Zache, se na přelomu let 1944 a 1945 zformoval partyzánský oddíl pojmenovaný po meziválečném německém komunistickém politikovi Ernstu Thälmannovi. Tvořili ho německy hovořící obyvatelé Malinové i okolních vsí, kteří se už předtím zapojili do SNP nejen v oblasti Horní Nitry, ale také v Kuneradu, Strečně nebo Banské Bystrici. Především na jaře 1945 vybudovali několik bunkrů v lesích Strážovských vrchů a odtud se zapojili do odbojové činnosti v oblasti Horní Nitry. V průběhu války zahynulo více než padesát mužů z Malinové, část v boji, část v koncentračních táborech.

Kořeny antifašistické činnosti v Malinové/Zeche lze hledat už ve dvacátých letech, kdy byla v obci založena buňka komunistické strany. Levicové smýšlení v obci bylo silné i po válce, kdy byla přejmenována na Malinovou podle sovětského generála Malinovského – nejen proto se obci v okolí přezdívalo „Malá Moskva“. Loajalita ke komunistickému režimu neměla jen historické kořeny, ale dávala smysl i v poválečné době. Druhý život oddílu Ernsta Thälmanna a vzpomínky na něj hrály v postavení obce klíčové místo.

Dodnes když do Malinové vjíždíte, na uvítací tabuli je napsáno: „Vitajte! Willkommen!“ Němčina takto oficiálně používaná v bývalé německé obci by byla nemyslitelná například v českém pohraničí, ale v takové míře není obvyklá ani v ostatních bývalých německých obcích Hauerlandu. U Malinové asi není odpovídající ani označení „bývalá německá obec“, oproti jiným vesnicím v okolí bylo odsud odsunuto jen několik rodin. V Malinové se tak naplnily původní scénáře, které očekávaly, že odsunuta bude jen aktivně kolaborující část německé menšiny z Československa. Existuje zde proto kontinuita s předválečnou populací, v jiných částech Československa nevídaná. Vlastně každý, s kým jsem v Malinové mluvila, má mezi příbuznými některého člena oddílu Ernsta Thälmanna.

Důvodem specifické situace byla právě partyzánská činnost, která umožnila většímu počtu rodin získat po válce žádaný status odbojáře, který přebil nálepku Němců, a tudíž nepřátel. V publikacích, které ustavovaly mýtus SNP, byla vždy zdůrazňována role Malinové v Nitrianské partyzánské brigádě: „Jejich velký přínos tkví v tom, že všichni jeho příslušníci byli antifašisté německé národnosti, v čemž se zrcadlí internacionalismus SNP,“ píše Július Hozák v knize Horná Nitra v boji za svobodu z roku 1989.

Stejně tak v letech šedesátých až osmdesátých figurovaly mezi oceněnými partyzány i Němci z Malinové a samotná obec získala vyznamenání například ke dvacátému výročí SNP. Skupina Ernsta Thälmanna tudíž tvořila součást mytologie SNP a německý původ jejích členů byl spíše oslavován než zapomínán.

V samotné obci je paměť na partyzánskou skupinu stále živá – aktivity, jako je kladení věnců při výročí nebo výstup k partyzánskému srubu (obnovený v roce 2001), probíhají každý rok, i když je otázka, k jakému politickému cíli mají odkazovat a kdo se jich účastní.

Když totiž mluvím s místními i přespolními, co pro ně SNP znamená, vyprávění velmi rychle sklouzává k současné politické a kulturní situaci – k válce, Ficovi nebo i očkování –, což ukazuje, že tato témata jsou pro lidi opravdu propojená. Většinou ale v tom smyslu, že SNP bylo období slovenské hrdosti a nezávislosti, ke kterému je třeba se vrátit.

Neustálým politickým reinterpretacím historických událostí není možné ani žádoucí se bránit, naopak emoční pouto k SNP ukazuje, že je to pořád historie relevantní. Příběh partyzánské skupiny Ernsta Thälmanna ale nabízí vyprávění, na němž jde ukázat, že SNP není jen slovenský národní mýtus, ale že je to příběh o lidech různých menšin a jejich společné touze postavit se fašismu.

Sklené: Nemci ako civilné obete SNP

Keď sa dnes prejdeme obcou Sklené, vzdialenej asi 25 kilometrov od Malinovej, viacero indícií nám naznačí, že nejde o bežnú slovenskú dedinu. Pred kostolom stojí udržiavaný pomník s nemeckými nápismi venovaný obyvateľom obce padlým v prvej svetovej vojne. Podobné nájdeme bežne v Nemecku alebo iných regiónoch, ktoré kedysi obývali Nemci. Novodobý pamätník založenia obce v slovenčine a nemčine prezrádza nemecký názov obce Glaserhau. Fakt, že sa v Sklenom počas SNP niečo stalo, pripomína pomník ležiaci mimo obce – na okraji lesa. V slovenčine a nemčine je na ňom nápis „Na pamiatku 187 obetiam zo Skleného“ a dátum 21. 9. 1944. Ďalšie podrobnosti historickej udalosti či identity obetí však chýbajú. Namiesto odpovedí tak pomník nastoľuje skôr ďalšie otázky. Paradoxne až informačná tabuľa k 85. výročiu železničnej trati Handlová – Horná Štubňa prezradí návštevníkom obce detaily: že 21. 9. 1944 priviedli partizáni na železničnú stanicu asi 300 miestnych mužov vo veku od 16 do 60 rokov. Tí pod zámienkou kopania zákopov museli nastúpiť do železničných vagónov. Vlak ich následne odviezol neďaleko, smerom na Hornú Štubňu, kde mala časť zaistených mužov kopať jamu. Na príkaz politického komisára Slavkina začali partizáni do mužov strieľať. Popravených bolo celkovo 187 mužov. Ani táto tabuľa však nezmieňuje jeden dôležitý fakt, a síce, že obete patrili k miestnemu nemecky hovoriacemu obyvateľstvu. Príčina masovej popravy nebola dodnes objasnená.

Keď sa píše o civilných obetiach druhej svetovej vojny na území Slovenska, v prevažnej väčšine prípadov ide o obete nacistických represálií, ako napríklad obyvateľstvo dedín vypálených nemeckými protipartizánskymi jednotkami alebo obete holokaustu. Často sú však opomínané obete samotných partizánov. Z radov nemeckých civilistov podľa dobových údajov mohlo počas Povstania zahynúť až 1200 osôb. Je pravdepodobné, že toto číslo nezodpovedá realite, ale dodnes ho nik nespresnil. Najväčšia masová poprava nemeckých civilistov počas SNP sa odohrala práve v Sklenom pri Handlovej.

Až do novembra 1989 bola téma násilia voči civilnému nemecky hovoriacemu obyvateľstvu počas SNP na oficiálnej úrovni tabu. Priamo v Sklenom to bolo akési verejné tajomstvo. Viacero zmiešaných nemecko-slovenských rodín, ktoré tam po vojne mohli ostať, mali medzi obeťami masovej popravy príbuzných. Pamiatka na nich bola uchovávaná v rámci rodín. Nové obyvateľstvo, ktoré osídľovalo Sklené po vojne, sa o „nemeckom cintoríne“ pri obci dozvedelo tiež. Dokonca sa vedelo aj o tom, že za smrť tam pochovaných sú zodpovední partizáni. Podrobnosti však bolo možné zistiť až po roku 1989. Samotný pomník obetiam popravy pri Sklenom postavili na 50. výročie tragickej udalosti – v roku 1994. Nachádza sa priamo na mieste masového hrobu. Vznikol z iniciatívy bývalého obyvateľstva obce žijúceho v zahraničí za pomoci členov a členiek miestnej nemeckej komunity. Sklené prevzalo pod svoju správu pozemok, na ktorom sa hrob a pomník nachádzajú. Predstavitelia obce si tragickú udalosť pravidelne pripomínajú na jej výročie kladením kvetov.

V snahe dozvedieť sa viac som navštívil Múzeum SNP v Banskej Bystrici. Ako bežný návštevník som hľadal informácie v jeho stálej expozícii. Musím priznať, že som dopredu vedel, že informácia o masovej poprave nemeckých civilistov pri Sklenom je súčasťou stálej výstavy. Len som netušil, kde presne. Pravdupovediac, nájsť ju mi trvalo dlhšie, ako som predpokladal – figuruje na jednom z interaktívnych panelov výstavy. Z textu sa možno dozvedieť, že s príchodom sovietskych partizánov sa nálada na Slovensku voči nemeckému obyvateľstvu zhoršila. Za násilie v Sklenom tak podľa múzea neboli zodpovední účastníci Povstania, ale „pseudopartizáni“ alebo „asociálne elementy“, ktorí konali svojvoľne, a nie s vedomím vedenia SNP. Autor textu v expozícii múzea však ďalej neuvádza, kto vlastne tieto skupiny tvoril a ako sa líšili od skutočných partizánov. Ak by múzeum kritizovalo správanie sa partizánov voči civilnému obyvateľstvu, narušilo by tým naratív o SNP ako o morálne správnom boji „dobrých“ proti „zlým“, ktorý samo prezentuje. Ale čo ak sa z obete stane páchateľ? To už veľmi do glorifikačného naratívu nesedí, a tak páchateľmi museli byť „pseudopartizáni“ a „asociálne elementy“. Samotné Múzeum SNP má expozície aj vo viacerých „slovenských“ obciach, ktoré boli počas druhej svetovej vojny vypálené a ich obyvateľstvo zavraždené. Zatiaľ čo ich pamiatku si múzeum pravidelne pripomína, Sklené nie je ani na zozname hromadných hrobov prezentovaných v rámci jeho hlavnej expozície.

Marginalizovaním násilia voči nemecky hovoriacemu civilnému obyvateľstvu počas SNP a spomienok naň dochádza k skresľovaniu a idealizácii samotného Povstania. Po druhej svetovej vojne boli z Československa na základe princípu kolektívnej viny vyhnané a nútene vysídlené približne tri milióny jeho nemecky hovoriaceho obyvateľstva. Z územia Slovenska to bolo z rôznych dôvodov „len“ niekoľko desiatok tisíc osôb. Spomínaní nemeckí partizáni dostali výnimky, lebo sa ako antifašisti aktívne zapojili do boja proti nepriateľovi. Znamená to však, že tí ostatní, ktorí aktívne nebojovali alebo to nemohli preukázať, boli automaticky fašisti? Analogicky k tomu sa natíska otázka: boli všetci Slováci a Slovenky, ktorí a ktoré sa nezapojili do SNP alebo iného aktívneho odboja, tiež fašisti? Nie neboli, teda určite nie všetci. Na toto zložité obdobie extrémov sa nedá nazerať čierno-bielou optikou, aj keď sa to môže zdať jednoduchšie.

Horná Štubňa: Němec partyzánem i fašistou

Dvě pozice německé menšiny a dvě vyprávění o SNP, jež jsme popsali výše, nejsou dvě jediné možné dichotomické pozice, jsou to jen krajní pozice škály osudů a chování, které mohly být daleko méně jednoznačné, jak ukážeme na posledním příkladu, který se odehrál po válce blízko místa masakru ve Skleném.

V poválečném období na Slovensku byla pro další osudy lidí otázka, zda a jak se zapojili do SNP, klíčová. V Horní Štubni i dalších obcích Hauerlandu byl lidem, kteří se před válkou hlásili k německé národnosti, zkonfiskován majetek. Štubňanský hospodský německé národnosti Adolf H. (ne ten) se ale svůj hostinec pokusil získat zpět.

Adolf H. získal dobrozdání mimo jiné od Místní partyzánské pobočky Čičmany, která popisuje: „Adolf H. sa v Čičmanech skrýval pred nemcami od 5.II.1945 do 14.IV.1945, tiež počas tunajšieho pobytu podporoval a napomáhal partizánom a bol nútený se tiež skrývat pred nemcami po horách“ (po válce se slovo Němci psalo s malým počátečním písmenem).

Na druhou stranu místní policie přinesla odlišné svědectví: „Oznamujeme, že Adolf H. bol ako slovenský Němec od roku 1940 členem německej fašistickej strany DP (Deutsche Partei, politická strana německé menšiny s nacistickou orientací na Slovensku – pozn. aut.)… okrem toho bol tiež príslušníkom ozbrojenej domobrany… Adolf H., ako i aj jeho manželka boli vždy smýšlania fašistického.“

Adolf H. se pokusil získat status partyzána a naplnit tak scénář z Malinové. V místním kontextu se to podařilo, protože lokální správní orgány mu chtěly na základě jeho chování za války zachovat československé občanství i hostinec. V širším kontextu ale převládlo vidění Němců jako fašistů – krajské orgány tlačily na to, aby ztratil hostinec a s největší pravděpodobností byl odsunut jako německý zrádce.

V příběhu je důležité, že obě verze jeho příběhu mohly být pravdivé – z různých pohnutek mohl být Adolf v určité době členem Deutsche Partei, ale také pomocníkem partyzánů.

Na tomto príklade môžeme vidieť silu princípu kolektívnej viny, ktorý bol nepochybne presadzovaný ešte dôraznejšie, keď išlo o majetkové otázky. Zaujímavé je aj to, že jeho presadzovanie nevychádzalo zo strany miestnych úradov, ale tých o úroveň alebo dve vyššie. Analogicky k tomu si v Malinovej môžu pripomínať nemeckých partizánov a v Sklenom nemecké obete SNP, ale celonárodnému naratívu aj naďalej dominuje princíp kolektívnej viny nemecky hovoriaceho obyvateľstva.

Závěr: k čemu je německá perspektiva SNP?

SNP je příliš složitá a historická etapa, než abychom mohli předpokládat, že se dá jednoznačně vést linie mezi kladnými a zápornými hrdiny, stejně tak byla jazyková mapa Slovenska příliš složitá, aby se role v povstání daly jednoznačně propojit s národnostní identitou. Němci a jejich role v povstání tedy představují ideální způsob, jak povstání promýšlet jinak. Tyto příběhy jsou v určitém smyslu zapomenuté (jen v různých epochách a z různých důvodů), cílem tohoto článku však není jen jejich připomenutí. Když tyto odlišné příběhy stavíme vedle sebe, mohou otevřít širší a složitější debatu o SNP. Ako poukazuje Aleida Assmann, pripomínanie si vlastnej negatívnej minulosti neznamená automaticky aj negatívny obraz o sebe samom. Je to o uznaní tých druhých a ich ľudských práv.

Stejně jako neříkáme „všichni Němci byli hrdinové“ nebo „všichni Němci byli oběti“, nelze tvrdit ani „všichni Slováci byli hrdinové“, i když tímto způsobem byla tato událost mytologizována. Nechceme jen mýty bořit, ale ukázat i složitější obraz této epochy, která stále nabízí potenciál i pro emancipační demokratické politické interpretace. Třeba právě v tom, že upozorníme na etnickou pestrost celého povstání – jeho obětí i účastníků –, na složitost rozhodování jednotlivců v náročné době, na otázky msty a paměti, jinakosti i možnosti jejího překonání.

Autorka a autor sú výskumníci v projekte ERC StG „Spectral Recycling“ na Inštitúte slavistiky Poľskej akadémie vied