Hlas z periferie: „Nerochněme si ve svém bolestínství!“

Stanislav Bárta13. apríla 2023644
Fotografia z protestu na nádvorí Filozofickej fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde sa stretli zástupkyne a zástupcovia z vysokých škôl z Ostravy, Opavy či Českých Budějovíc. | autor: Jiří Němec

Velikonoční svátky dočasně převrstvily rozhořčení akademiků, kteří na den učitelů 28. března protestovali v osmi univerzitních městech České republiky proti podhodnocení humanitních a sociálněvědních oborů. Při akci nazvané „Hodina pravdy“ poukazovali na problematický způsob rozdělování prostředků na vysoké školství, jehož důsledky zvýraznila skutečnost, že v posledních letech klesá podíl financí vyhrazených v kapitole Ministerstva školství na tento segment vzdělávání. Vláda České republiky zaujala k předneseným požadavkům prozatím vyčkávací postoj. A tak s napětím vyčkáváme také. Co se uděje 21. dubna, kdy mají univerzity představit konkrétní návrhy vedoucí k „racionalizaci udržitelnosti“ (ministr Balaš)? Na ten den připadá World Creativity and Innovation Day, a tak nezbývá než doufat, že se dočkáme řešení dostatečně kreativního a inovativního, které vezme v potaz i jinou než mocensko-politicko-ekonomickou optiku. A do té doby si můžeme ukrátit čas malou bilancí.

Od nenápadné petice k průvodu na Hrad

Na počátku celé iniciativy stála nenápadná petice z června 2022 upozorňující na nedůstojné mzdy akademiků humanitních a sociálněvědních oborů. Ty se pohybují hluboko pod průměrnými platy v daných lokalitách, a to i přes vysokou kvalifikaci těch, kdo je pobírají. V prvním měsíci se k výzvě připojilo přes tisíc signatářů. Proběhla první nesmělá jednání a nový impulz přineslo listopadové podporující prohlášení Asociace děkanů filozofických fakult. Postupně se také začaly k výzvě hlásit i akademické senáty jednotlivých fakult nebo ústavy Akademie věd. Aktuálně jsou pod peticí téměř 4 000 podpisů.

Protestní akce uspořádané na den učitelů tak byly vyvrcholením snahy poukázat na dlouhodobé podfinancování humanitních a společenských věd v Česku a vést jednání se zodpovědnými zástupci státní správy. Iniciativa „Hodina pravdy“ v této souvislosti vyslovila v zásadě dva požadavky, uvolnit jednorázový záchranný příspěvek, který by vyřešil akutní problémy dotčených oborů, a zároveň jednat o dlouhodobém a systémovém řešení nerovného postavení humanitních fakult. Centrem dění se stala především Olomouc, kam se sjeli též zástupci z Brna, Opavy a Ostravy, a také Praha, kde se k protestu připojilo hned pět fakult Univerzity Karlovy. Přednášky, debaty a happeningy zde vyvrcholily protestním pochodem z náměstí Jana Palacha k soše T. G. Masaryka před Pražským hradem.

Vrtěti Brnem

Protestní shromáždění se uskutečnilo také v Českých Budějovicích, Hradci Králové, Pardubicích, Plzni, Ústí nad Labem, a dokonce i v Brně. Ano, v tom Brně, kterým se při jednáních argumentuje. V Brně je přeci vše v pořádku, proč to ostatní univerzity neudělají jako v Brně? Zaplněná aula Filozofické fakulty Masarykovy univerzity však naznačila opak. Ačkoli někteří z řečníků připustili, že je možná situace v Brně v absolutních číslech o něco lepší, systémová nerovnost je tu stejná, ne-li výraznější. Každopádně poukazování na brněnský příklad odvádí debatu od podstaty problému, tedy že jak v rozdělování prostředků na univerzity, tak při přerozdělování v rámci univerzit, a dokonce i v nastavení grantových schémat jsou humanitní a sociálněvědní obory systematicky znevýhodňovány, což se pak logicky odráží i v jejich platovém ohodnocení. Když k tomu přidáme obecné neodůvodněné podceňování humanitního vzdělávání hrdě pěstované již po několik generací, máme před sebou balík problémů, které ani při sebevětší kreativitě nevyřešíme do 21. dubna.

Ozvěny z periferie

Silou i slabinou humanitních oborů bývá vědomí složitosti světa a toho, že slova je mnohdy potřeba vážit na laboratorních vahách. O závažnosti situace tak vypovídá i nebývalá jednota, s níž zástupci těchto oborů artikulovali své požadavky. Poukaz na to, že na část učitelů se při navyšování mezd prostě zapomnělo, je dostatečně srozumitelný. Lapidárně to při brněnské debatě shrnul historik Ondřej Haváč, který je živoucím důkazem imaginárního mediálního akademika působícího na střední škole. Vzal si na gymnáziu volno, aby všem přítomným prostě sdělil, že situace je špatná. V jeho případě by například plné zapojení do akademického provozu znamenalo, že si vydělá o třetinu méně než na střední škole. V podobném duchu se nesla i další vystoupení poukazující na to, že se akademici často pohybují na existenční hraně, což vede k nutnosti přivydělávat si nejrůznějšími cestami, například soudním tlumočnictvím, překladatelstvím, doučováním či přijímáním částečných úvazků na jiných pracovištích. To vše vede k frustraci a zážitku periferie, který je ještě umocněn nešťastným nastavením grantové politiky.

Existuje jistá nepodkročitelná hranice pro zachování důstojnosti, jak připomněl v debatě archeolog Jiří Macháček. Jedním dechem také ovšem varoval před politickými a ekonomickými tlaky na univerzity, které jsou pilířem demokratické společnosti. Nebylo by šťastné vyměnit autonomii za pár miliard. A přitom takové hlasy již ve veřejném prostoru zaznívají. Opravdu nejsme schopni v současně nastavené míře autonomie na univerzitách problém vyřešit? Skutečně potřebujeme posílení role osvíceného rektora, který svou vizí bude posouvat univerzity k lepším zítřkům? Jsme si jisti, že chceme nahradit universitas korporátním řízením? Třeba bychom mohli tyto otázky položit humanitním a sociálněvědním oborům. Právě kritická reflexe světa kolem nás je přeci jejich hlavním úkolem, jak upozornil Jiří Macháček, když s odkazem na článek Ivana Folettiho vyzval, abychom si „nerochnili ve svém bolestínství“, což často s oblibou činíme. Není k tomu důvod, měli bychom si být vědomi své vlastní hodnoty.

Zbývá již jen, aby si této hodnoty byla vědoma také společnost reprezentovaná těmi, kdo rozhodují o směřování finančních toků do vědy, výzkumu a vzdělávání. Ano, lze spravedlivěji rozdělovat prostředky na jednotlivých fakultách. Je možné sáhnout i do křehkých organismů univerzitních rozpočtů. Aby však z toho nebyly jen bolestné kosmetické změny bez efektu, je třeba především navýšit příslušnou rozpočtovou kapitolu Ministerstva školství a nově nastavit systém rozdělování prostředků pro jednotlivé obory. Bylo by totiž ostudné a smutné, kdyby při poukazování na to, co mohou jednotliví aktéři udělat, nakonec neudělal nikdo nic.

Autor je archivář a historik

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: