2020 03 NeposlušnosťTematický KapitálDnešní protesty v Latinské Americe

Petr Jedlička9. marca 202028

 

Mezi neposlušností a odporem

 

Posluchači a posluchačky pásma o Latinské Americe na německé stanici Deutsche Welle mohli letos na počátku ledna narazit na zajímavou výměnu. Moderátorka položila otázku: „V roce 2019 se na kontinentu vzedmula ohromná protestní vlna. Týdny až měsíce vyráželi lidé do ulic opakovaně v Chile, Argentině, Kolumbii, Peru, Venezuele, Uruguaji i Bolívii. […] Je jasné, že každé z těchto protestních hnutí má svá specifika. Je tu ale i něco, v čem se podobají, něco, co mají společné?“

 

A zpravodajka stanice v Bogotě Nicole Frölichová odpověděla: „Ano. […] Ve všech případech bylo přítomno v nějaké formě hnutí zdola a vždy hráli rozhodující úlohu mladí lidé, často studenti, nespokojení se systémem, který zdědili po předchozí generaci a který dlouho neměl nikdo sílu změnit. […] Další podobností je suma požadavků, jež si protestující kladou. Nejde zde totiž o protesty proti konkrétní osobě, politikovi nebo zákonu. Jde tu skutečně o protesty proti celému systému. Například tady v Kolumbii sahají požadavky od reformy penzí přes plnou implementaci mírové dohody s FARC až po lepší ochranu práv původního obyvatelstva či reformu zdravotnictví.“

 

Pořad následovala vzrušená diskuse pod videozáznamem na internetu, v níž část účastníků kritizovala stanici za ignorování faktorů jako „kapitalismus“ či „USA“. Ozvali se ale i diskutující s jihoamerickými jmény a ti připomněli další společné znaky zmíněných protestů: až neproniknutelná uzavřenost vládnoucí vrstvy, respektive tábora, proti němuž protestující vystupují, korupce ve formě klientelismu na všech úrovních, nemožnost prosadit byť dílčí korekce zdola, sklony pořádkových sil používat násilí, ohromné a reálně působící třídní rozdíly.

 

V našem prostředí převládá sklon vnímat latinskoamerické dění s důrazem na politický profil režimů a těch, kdo stojí proti nim, na přihlížení k zájmům vnějších aktérů (zejména USA), nebo skrz protestní kulturu. Jak ale hezky ukázala citovaná relace Deutsche Welle s diskusí, podstatnějším aspektem pro hodnocení poměrů v jihoamerických zemích může být často otázka, jaké možnosti mají občané daných států, chtějí-li prosadit změnu buď v nějaké disfunkční části systému, nebo politiky v zemi celkově.

 

Z tohoto hlediska se moc neliší například Chile a Venezuela, jež mají jinak takřka zrcadlově rozdílné režimy, problémy i mezinárodněpolitické postavení.

 

 

Klasický způsob a krajní jednání

 

Neposlušnost ve významu klasické občanské neposlušnosti spočívá ve snaze upozornit na nějakou nespravedlnost či problém, a to otevřeným vzepřením se autoritě – zákonu, vyhlášce, oficiálnímu zvyku nebo očekávání. Předpokladem je, že změny nejde dosáhnout snadno oficiální cestou. Metoda stojí na demonstrativně-provokativním jednání, které má upoutat širší společnost a vzedmout dostatečný tlak na změnu. Počítá se přitom i s ochotou vystavit se sankcím.

 

Současná Jižní Amerika zná celou řadu učebnicových příkladů takovéto neposlušnosti, bojem původních obyvatel brazilských pralesů proti devastaci jejich domoviny počínaje a snahou mexických učitelů vynucovat si na státu objasňování útoků na jejich studenty konče. Pokud jde ale o velká protestně-konfrontační hnutí z minulého roku, klasický protest a občanská neposlušnost zde přecházejí místy až do odporu.

 

Stále opakované záběry z chilských měst, na nichž vrhají skupinky mladíků láhve a kameny proti těžkooděncům a obrněným vozům, mohou na letmého diváka působit jako avanturismus. Aktéři daných scén tu ovšem vzdorují snaze policie a armády, respektive státní moci a establishmentu, potlačit původní formu neposlušnosti rozhořčených Chilanů – obsazování nejnavštěvovanějších veřejných prostranství ve snaze vymoci si celkovou reformu neprodyšného systému, potažmo konkrétní změny.

 

Podobně vpády rozezlených Bolivijců do sídel regionálních volebních tribunálů po sporných podzimních volbách bývá sklon hodnotit jako neodmyslitelnou součást převratu pravice, později dokonaného. Systém v zemi byl však po čtrnácti letech vlády jedné formace naprosto zablokovaný. Snadno si lze představit, jak silnou reakci vyvolálo u opozičně naladěné části společnosti obvinění ze zásahu do sčítání hlasů, vykazuje-li strana moci po léta tendenci ovládnout každou rozhodující strukturu, zabetonovat se v ní a následně ji využívat pro své zájmy.

 

Moderní liberálně-demokratická zřízení počítají s občanskou neposlušností jako s normálním jevem, pojistkou proti vadám a nespravedlnostem, jež mohou být odstraněny například legislativními změnami. Právo na odpor pak přiznávají občanům, pokud je společenské a stání zřízení připravováno o svůj demokratický charakter, tedy krom jiné i možnost věci reálně měnit. Nebo pokud je připravováno o své základní prvky, tedy například schopnost zajistit bezpečí nebo třeba i fungující sociální stát.

 

V jádru klasické občanské neposlušnosti je princip „stav, změna či pravidlo XY je správné a žádoucí, ale nedaří se jej prosadit standardní cestou“. V jádru odporu je skutečnost, že standardní cesta už nefunguje, že žádné dílčí zákonné změny už pomoci nemohou.

 

 

Bývalo hůře

 

Latinská Amerika zažila už mnohem divočejší časy. Bylo zde období pravicových junt a pokusů o bolševické revoluce. Byla zde maoistická partyzánská hnutí, krvavé vnitřní i mezinárodní války, terorismus.

 

Ani například otřesnou politiku Bolsonara v Brazílii nelze srovnávat s poměry za diktatur během studené války. Dobře ilustrativní je také porovnání loňského převratu v Bolívii s klasickými středoamerickými puči z minulého století, jež probíhaly v plné režii CIA.

 

Na velké protestní pohyby z poslední doby, na akty neposlušnosti a místy i odporu se souvisejícími střety, se dnes dá dívat ze dvou stran: jako na odrazy krizí a hlubokých problémů v tamních systémech, ale také jako na situace, v nichž společnost reaguje na dané krize v obecném smyslu tak, jak vyzrávající liberálně-demokratická společnost reagovat má.

 

Zásadní zde přitom není jen reakce aktivní menšiny společnosti – lidí, kteří se přímo do protestů zapojují –, ale i postoj zbytku. Řečeno brutálně, i v Chile nebo ve Venezuele si dnes pořádkové síly dovolí střílet do protestujících jen kuse, pokradmu, právě v obavě z reakce a naladění pasivnější většiny.

 

 

Proč to není jak z učebnice a proč chtějí „nemožné“

 

Není férové znevažovat soudobá latinskoamerická protestní hnutí za nepromyšlené strategie, předkládání celých řad požadavků či absenci jednoznačných vůdců. Jde tu převážně o spontánní projevy, ne promyšlené kampaně zkušených a pevně organizovaných skupin.

 

Patří se mít na paměti, že i v zemích, kde situaci nakonec využijí opoziční politikové, působí takřka vždy občanské protestní hnutí. A že změny se většinou nedostavují po prvních vlnách protestů a dalších aktů neposlušnosti, ale až s následnou proměnou politické reprezentace. I proto protestující často považují za vhodnější žádat nápravu všech hlavních aspektů problematické situace, a ne realističtěji jen jednoho nebo dvou.

 

Přes všechny popsané civilizační posuny zůstává nicméně neposlušnost i v dnešní Latinské Americe riskantní záležitostí. Pořádkové síly mají mnohem méně zábran než v Evropě. Jejich velitelé jsou často obdivovateli režimů tvrdé ruky z minulosti. Střety v ulicích mívají o poznání méně dobrodružnou atmosféru než profesionálně vyvedené fotky či sestříhané záznamy z masmédií. Při zadržení a převozu do internace není výjimečné ani mučení.

 

V úvodu citovaná zpravodajka Deutsche Welle zmínila ve vstupu k latinskoamerické protestní vlně ještě jeden důležitý postřeh: Dnešním protestujícím v LatAmu je společné i to, že žijí v propojeném světě a jednají podle toho. „[Lidé z jednotlivých států] svá protestní hnutí vzájemně sledují, vyjadřují si solidaritu a vzájemně se inspirují,“ uvedla zpravodajka doslova.

 

Podobnou možnost má do značné míry i člověk v našem prostředí. Chce-li zaujmout postoj k té nebo oné události, jež s posledními protestními pohyby na jihoamerickém kontinentu souvisí, může tak učinit v náležitém kontextu, s přihlédnutím k popsaným souvislostem.

 

A pokud nazná podobnosti i ve výchozích situacích, nabízí neposlušnost v dnešní Latinské Americe řadu inspirací i co do protestních forem, konkrétních činů a postupů.

 

 

Petr Jedlička

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *