Big Oil – nepřátelé lidstva. Velké ropné koncerny, velká nezodpovědnost

V této reklamě společnosti Chevron, jedné z největších ropných společností na světě, je energie z fosilních paliv prezentována jako nezbytná pro lidský pokrok. Fakt je, že fosilní paliva poskytují lidstvu levný a nekonečný zdroj energie, která pohání modernizaci – industrializaci, urbanizaci, dopravu, hromadnou výrobu zboží a stále intenzivnější globální obchod. Uhlí umožnilo průmyslovou revoluci a stálo u zrodu prvních elektráren. S vynálezem spalovacího motoru se stala životodárnou silou moderních ekonomik ropa, nejen jako palivo, ale i základní materiál pro výrobu plastů, chemikálií, hnojiv, léčiv a mnoha dalších výrobků každodenní spotřeby.

Hlavními aktéry moderní ekonomiky založené na fosilních palivech byly a jsou ropné společnosti. Sehrály rozhodující roli při utváření industriálního systému těžby, výroby, distribuce a také politiky a kultury spojené s fosilními palivy. Ropné společnosti od svého vzniku uplatňovaly obchodní model založený na agresivní expanzi a politickém vlivu. Společnost Standard Oil, kterou založil John D. Rockefeller v roce 1870, začínala jako malá rafinerie v Clevelandu. Rychle získala monopolní postavení na americkém trhu díky dravým a bezskrupulózním obchodním praktikám, jako byly strategické odkupy konkurentů, tajně vyjednané slevy na železniční dopravu, dumpingové ceny a kontrola nad celým dodavatelským řetězcem, od vrtů a rafinace po přepravu, distribuci a výrobu petrolejových lamp.

Antimonopolní rozdělení společnosti Standard Oil v roce 1911 vedlo ke vzniku 34 nezávislých společností, takzvaných baby Standards. Z některých se postupně vyvinuly významné ropné koncerny jako například ExxonMobil, Chevron a Amoco. Společně s BP a Royal Dutch Shell tvořily jádro skupiny „Sedmi sester“, která dominovala světovému ropnému průmyslu až do sedmdesátých let dvacátého století. Jejich vliv sahal daleko za hranice pouhé těžby ropy. Aktivně ovlivňovaly poptávku po svých produktech podporou výroby petrochemických produktů a automobility – výstavby dálnic, předměstí a další automobilové infrastruktury. Utvořily dopravu, využívání půdy a každodenní spotřebu ke svému obrazu a uvěznily ekonomiky v systému závislosti na fosilních palivech.

Klimatická odpovědnost ropných gigantů

Pojem Big Oil, podobně jako termíny Big Tech nebo Big Pharma, označuje ropné giganty, mezi něž patří největší soukromé ropné a plynárenské společnosti jako ExxonMobil, Chevron, Royal Dutch Shell, BP a TotalEnergies. Spolu s velkými státními firmami, jako jsou Saudi Aramco, Gazprom, Rosněfť, Abu Dhabi National Oil Company, Kuwait Petroleum Corporation nebo Petrobras, dominují globální produkci ropy a plynu a ovládají dodavatelské řetězce fosilních paliv od průzkumu a těžby po rafinaci, přepravu a distribuci. Ekonomická moc těchto gigantů je obrovská. Kdyby existovala země Big Oil, byla by podle časopisu Time osmou nejbohatší zemí světa, vsunutou mezi Francii a Itálii. Ekonomická váha ropných gigantů se promítá do značného politického vlivu, který uplatňují prostřednictvím úzkých vazeb s politiky a veřejnými institucemi, lobbingu, ovlivňování energetických politik a trhů a obstrukce pokusů zavést environmentální a klimatické regulace.

Vliv na klimatickou politiku je pro ropné koncerny zásadní – produkují totiž značnou část globálních emisí skleníkových plynů a nesou hlavní odpovědnost za globální oteplování a změnu klimatu. Výzkumy a data Richarda Heedeho, odborníka na problém odpovědnosti za globální oteplování a zakladatele Climate Accountability Institute, ukazují, že změna klimatu je problém způsobený konkrétními korporátními aktéry a institucionálními strukturami. Jeho databáze Carbon Majors database kvantifikuje podíl hlavních producentů fosilních paliv na koncentraci CO₂ v atmosféře, stupni globálního oteplování, zvyšování hladiny moří a souvisejících dopadech na lidská práva. Z dat vyplývá, že soukromé ropné společnosti nesou zodpovědnost za zhruba třetinu celkových emisí (440 gigatun oxidu uhličitého), přičemž Chevron, ExxonMobil a BP jsou třemi největšími přispěvateli. Státní společnosti se podílejí na další třetině, v čele se Saudi Aramco, Gazpromem a National Iranian Oil Company. Devadesát fosilních společností nese zodpovědnost za dvě třetiny všech průmyslových emisí CO_₂ a metanu vypuštěných mezi lety 1854 a 2010, dvou hlavních skleníkových plynů způsobujících globální oteplování. Důležité je, že polovina těchto emisí byla vypuštěna až po roce 1988, kdy tyto společnosti již přesně věděly, že pokračující spalování fosilních paliv způsobí nebezpečnou klimatickou změnu.

Dekády popírání a obstrukcí

Díky financování vlastního vědeckého výzkumu patřily gigantické ropné koncerny mezi první, kdo věděl o souvislosti mezi spalováním fosilních paliv a globálním oteplováním. Podle zjištění investigativního centra Climate Investigations Center a jiných analýz byly velké společnosti upozorněny na možné dramatické dopady pokračujícího spalování fosilních paliv již v padesátých letech minulého století. Navzdory těmto včasným poznatkům – či spíše díky nim – se velké korporace rozhodly financovat kampaně, které zdůrazňovaly vědeckou nejistotu ohledně změny klimatu, zpochybňovaly spolehlivost klimatických modelů a bagatelizovaly rizika klimatických změn.

Míra, do jaké tito aktéři záměrně a cíleně přispěli ke zpochybnění faktů o příčinách a dopadech globálního oteplování – a tím ke značnému oddálení diskuse o možných regulacích emisí skleníkových plynů –, je nejkontroverznějším aspektem role velkých ropných společností v klimatické krizi. I přes vznikající vědecký konsenzus a stále spolehlivější data a rizikové scénáře vývoje začali ropní giganti masivně financovat think-tanky, lobbistické skupiny a vědce zastávající opačné názory, kteří ve veřejné debatě zesilovali nejistotu. Historička Naomi Oreskes ve své knize Merchants of Doubt (Obchodníci s pochybností) zdokumentovala roli vědců jako Fred Singer a Fred Seitz, kteří sehráli roli užitečných idiotů fosilního korporátu. Původně fyzici, oba vystupovali jako kritici mainstreamové klimatologie, čímž pomáhali vytvářet dojem přetrvávajícího vědeckého sporu o příčinách a možných dopadech změny klimatu. Tato strategie „zasévání pochybností“ systematicky podkopávala důvěru veřejnosti ve vědu a oslabovala veřejnou podporu regulací emisí skleníkových plynů.

Typickým příkladem je společnost ExxonMobil, jejíž neetické praktiky jsou velmi dobře zdokumentovány. Od sedmdesátých let minulého století tato společnost financovala vlastní, vysoce kvalitní interní výzkum, který varoval, že pokračující spalování fosilních paliv povede k významnému globálnímu oteplování s potenciálně katastrofickými důsledky. V reakci na tato fakta začal ExxonMobil financovat organizace jako Competitive Enterprise Institute a Heartland Institute, které systematicky veřejně zpochybňovaly klimatickou vědu a zdůrazňovaly nejistotu. Společnost také zveřejňovala reklamní články v hlavních denících jako The New York Times, které bagatelizovaly naléhavost klimatických opatření a prezentovaly fosilní paliva jako nepostradatelná pro moderní život. Aktivity společnosti ExxonMobil zapadají do širší koordinované kampaně ropných gigantů usilující o oddálení přijetí mezinárodních klimatických dohod (například Kjótského protokolu, který zavazoval industriální země Globálního Severu k redukci emisí) a domácích regulací, jako je stanovení ceny uhlíku, emisních limitů, omezení těžby fosilních paliv a přechod na obnovitelné zdroje energie.

Velcí nepřátelé lidstva

Z pohledu etiky a klimatické spravedlnosti je třeba aktivity a praktiky ropných gigantů ostře kritizovat jako závažná etická selhání. Henry Shue, jedna z nejvýznamnějších autorit v oboru klimatické spravedlnosti, tuto kritiku shrnul ve své nejnovější knize Pivotal Generation (2022). Dekády klamání a pokračování škodlivé těžby a spalování fosilních paliv porušují základní morální zásadu nezpůsobovat škodu druhým a nepřenášet náklady škodlivého jednání neférově na ostatní, zejména na nejvíce znevýhodněné země a regiony. Úmyslné vyvolávání pochybností o vědeckém konsenzu a bránění klimatické politice je podle Shuea také projevem neetického zneužití ekonomické a politické moci. Fosilní korporace by podle Shuea měly využít svůj vliv, bohatství a výzkum nikoli k bezohlednému prosazování obchodního modelu, který ničí environmentální podmínky nezbytné pro přežití lidstva, ale k podpoře přechodu k bezpečnějšímu energetickému systému. Pokud tak neučiní, riskují, že se stanou „nepřáteli lidstva“.

Na vysoce problematickou roli velkých ropných společností v klimatické krizi stále častěji upozorňují nejen akademičtí kritici, ale i občanské iniciativy před soudy. V přelomovém případu Milieudefensie a další proti Royal Dutch Shell se nizozemský soud přiklonil na stranu ekologické organizace Milieudefensie a shledal, že stávající aktivity a cíle společnosti Shell v oblasti zmírňování dopadů klimatických změn jsou nedostatečné a neodpovídají naléhavosti klimatické krize. Nařídil společnosti Shell snížit emise o 45 procent do roku 2030 v souladu s požadavky klimatické vědy a lidských práv. V jiném soudním sporu, Greenpeace France a další proti TotalEnergies, environmentální skupiny podobně argumentují, že společnost TotalEnergies nepřijala adekvátní plán k identifikaci a prevenci klimatických škod spojených s rozšiřováním produkce fosilních paliv. Ve stále probíhajícím sporu francouzské soudy zatím rozhodly, že společnost TotalEnergies se dopustila klamavých obchodních praktik tím, že se prezentovala jako významný aktér v oblasti energetické transformace a uhlíkové neutrality. Tento případ lze považovat za první úspěšný rozsudek proti taktice ropného průmyslu prezentovat se ekologicky, tzv. greenwashingu.

Greenwashing fosilního průmyslu

Není jasné, zda tyto soudní spory signalizují změnu kurzu. Velké ropné společnosti upustily od otevřeného popírání vědeckých poznatků prostřednictvím svých think-tanků a nahradily jej rafinovanými TED talky a kampaněmi sugerujícími nezbytnost fosilní energie pro lidský rozvoj, blahobyt, odstranění chudoby a globální spravedlnost. Začaly prosazovat technologie zachycování uhlíku, biopaliva z řas a vodíku jako řešení, která maskují nutnost odchodu od fosilních paliv. Začaly také vyzývat spotřebitele k omezení individuální spotřeby, jako kdyby za globální oteplování nesli odpovědnost jedinci v rámci svých každodenních nezbytných aktivit. Populární kalkulátor uhlíkové stopy vynalezla PR společnost Ogilvy & Mather a společnost BP jej intenzivně propagovala v rámci svého rebrandingu „Beyond Petroleum“.

Ropné koncerny nicméně nadále utrácejí miliardy za lobbování proti zpoplatnění uhlíku, povinnému snižování emisí a dotacím na obnovitelné zdroje. A rozšiřují těžbu fosilních paliv. Podle zprávy organizace Oil Change International z roku 2025 plánuje dvanáct největších světových ropných a plynárenských společností vytěžit o 243 procent více fosilních paliv, než kolik dovoluje uhlíkový rozpočet pro globální oteplování pod hranicí 1,5 °C. V čele tohoto trendu stojí společnost ExxonMobil, která navýšila svůj cíl produkce ropy a zemního plynu na 5,4 milionu barelů denně do roku 2030 a zároveň v roce 2025 o třetinu snížila výdaje na výzkum a vývoj v oblasti nízkouhlíkových technologií. Společnost Shell také dramaticky změnila kurz – zrušila projekty větrných elektráren na moři a omezila investice do bezuhlíkových technologií. Společnost BP zcela opustila své cíle v oblasti snižování emisí do roku 2030, zatímco Chevron plánuje do konce desetiletí zvýšit produkci o 5–10 procent.

V českém a slovenském kontextu tento pokračující toxický model reprezentuje fosilní koncern Sev.en Group Pavla Tykače. Ten koupil uhelné elektrárny Počerady a Chvaletice v době, kdy se začaly diskutovat lokální limity těžby a posléze i konec uhlí. Uhelný byznys posléze expandoval do zahraničí, například do Vietnamu, kde předpokládá minimální tlak na konec uhlí a transformaci k obnovitelným zdrojům. V České republice konsolidoval kontrolu nad uhelnými doly a elektrárnami a zajistil pro ně veřejné zakázky na energie od státních institucí. V médiích, kde značně posílil svůj vliv koupí podílu v mediálním domě Mafra, který vydává Mladou frontu DNES, Lidové noviny, iDNES.cz, prezentuje uhelný model jako levný, dostupný a nutný pro energetickou soběstačnost – a jeho konec jako potenciální ekonomickou a sociální katastrofu. Klimatickou politiku EU Tykač systematicky kritizuje jako ideologickou, rizikovou, uspěchanou, příliš regulativní a globálně nekompetitivní – stejně jako klimapopíračský Institut Václava Klause, jehož je Tykač hlavním finančním dárcem. Před rokem Tykač dokonce vyzval k občanské neposlušnosti vůči snahám „Bruselu“ o dekarbonizaci a zpoplatnění vysokoemisního byznysu. Sponzoruje stranu Motoristé sobě, jejíž hlavním a jediným cílem je zachránit spalovací motory, zachovat fosilní zdroje energie a oslabit Green Deal. Naposledy Tykač oznámil, že kvůli vysokým cenám emisních povolenek ukončí provoz svých uhelných elektráren do roku 2027, a nabídl je státu k odkupu „za korunu“, což se jeví jako taktický krok, jak získat od státu dotace na jejich provoz.

Ropní giganti a další fosilní koncerny a skupiny tak nadále blokují opatření urgentně nutná a odpovídající závažnosti a rizikům postupující klimatické krize. Díky jejich boji za umírající fosilní modernitu se dosud nepodařilo významně snížit emise a nastoupit cestu postupného vyfázování fosilních paliv. Fosilní byznys zatvrzele odmítá být součástí postfosilní energetické transformace a usiluje o to, co Henry Shue nazval „poslední sklizní“ – vytěžení maximální hodnoty z fosilních paliv do poslední možné chvíle, než jej kolaps donutí k ukončení činnosti.

Autorka je politologička. V súčasnosti pôsobí na Univerzite Friedricha Schillera v Jene. Špecializuje sa na výskum v oblasti medzinárodnej politickej teórie, medzinárodného práva a globálnej spravodlivosti.

Text vznikol s podporou Friedrich Ebert Stiftung, zastúpenie v Slovenskej republike