Ukrajina, Gaza a Írán: Válečné zločiny proti životnímu prostředí a klimatu

O válkách se typicky mluví z několika úhlů pohledu – mezinárodních vztahů a geopolitických konfliktů, vojenské taktiky a výsledku bitev, ekonomických nákladů, otřesů trhů a růstu cen. Mezinárodní právo upozorňuje na porušování norem ozbrojených konfliktů a válečné zločiny. Humanitární perspektiva klade do popředí lidské utrpení a násilí a připomíná, že válka je především lidskou katastrofou.

Války jsou však také environmentální a klimatické katastrofy. Lety, bombardování, pozemní operace, poškozená infrastruktura, sutiny domů, hořící ropná pole, spálené lesy, to vše generuje obrovské množství emisí skleníkových plynů. Půda, voda a krajina zamořená chemikáliemi, těžkými kovy a minami ohrožují životní prostředí a jeho ekologické služby – ochranu biodiverzity, tvorbu půdy, regulaci klimatu a poskytování surovin člověku. Zničené životní prostředí brzdí rozvoj společnosti, zvyšuje chudobu, ekonomický nedostatek a zdravotní rizika. Války a jejich obrovské náklady také odvádějí veřejné zdroje ze zdravotnictví, vzdělávání a klimatické transformace.

Současné války na Ukrajině, v Gaze a Íránu jsou nejen lidské, ale i environmentálně-klimatické katastrofy. Ukazují, že válka nestojí mimo environmentální krizi, ale představuje jednu z jejích nejextrémnějších forem. Tragédií válek je dlouhodobé zničení životního prostředí, ale také akcelerace klimakrize a oddálení jejího řešení.

Ukrajina: energetický terorismus

Putinova invaze na Ukrajinu v únoru 2022, projev jeho imperiální snahy zastavit v této zemi proces demokratizace a příklon k Evropské unii, byla plánována jako rychlá operace zaměřená na dobytí Kyjeva, svržení vlády a nastolení proruského režimu. Když tato strategie selhala, Rusko přešlo k opotřebovávací válce, která kombinuje snahu udržet územní zisky na východě a jihovýchodě Ukrajiny se systematickým vzdušným ničením kritické infrastruktury, zejména energetického systému.

Rusko podniklo od začátku války více než 60 rozsáhlých raketových útoků na elektrárny, rozvodny, přenosové sítě, přehrady a ropná a plynová zařízení a zničilo více než tři čtvrtiny ukrajinské kapacity pro výrobu elektřiny. Většina elektráren byla poškozena nebo zničena a Ukrajina je podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) nyní energeticky závislá na svých třech zbývajících funkčních jaderných elektrárnách. Ničení energetického systému omezuje nebo zcela zastavuje zásobování vodou, vytápění, zdravotní péči, dopravu a komunikaci.

Energetický terorismus, stupňovaný Ruskem v zimním období a považovaný za válečný zločin, má za cíl zničit ekonomické a sociální základy ukrajinské společnosti a zlomit odolnost obyvatel Ukrajiny. Během letošní kruté zimy, kdy noční teploty v Kyjevě klesaly po dobu dvou měsíců k –10 °C a níže, měly miliony Ukrajinců topení a elektřinu jen několik hodin denně, v některých obdobích několik dní vůbec. Újmy z poškozené infrastruktury se přidávají k utrpení a násilí, které lidskoprávní a mezinárodní organizace kvalifikují jako válečné zločiny, porušování mezinárodního humanitárního práva a lidských práv – popravy, mučení válečných zajatců, sexuální násilí ve válečných zónách, únosy dětí, násilné vysídlení obyvatel.

Válka na Ukrajině má drastické dopady i na životní prostředí a klima. Spalování nafty a leteckého benzinu v tancích a letadlech, při explozích, požárech rafinerií a lesů ve válečných zónách generuje obrovské množství emisí oxidu uhličitého. Útoky na energetickou infrastrukturu vedou k dalším únikům skleníkových plynů, včetně vysoce účinného fluoridu sírového (SF₆), který se používá ve vysokonapěťových zařízeních. Tento extrémně silný skleníkový plyn s životností přes tisíc let má tisíckrát vyšší vliv na oteplování než oxid uhličitý. Nefunkční energetické sítě jsou nahrazovány dieselovými generátory a jinými vysokoemisními zdroji energie. Zpráva organizace Ecoaction odhadla celkové emise související s válkou na Ukrajině na stovky milionů tun CO₂, přesněji na 237 milionů tun, což odpovídá ročním emisím Rakouska, Maďarska, České republiky a Slovenska dohromady. Budoucí obnova Ukrajiny, pokud k ní v dohledné době vůbec dojde, navíc smluvně zavazuje Ukrajinu k masivní a energeticky a uhlíkově náročné těžbě nerostných surovin a kritických minerálů.

Klimatické dopady jsou součástí širší environmentální destrukce této války, která zahrnuje rozsáhlou kontaminaci zemědělské půdy, lesů, vodních zdrojů a ovzduší těžkými kovy, toxickými chemikáliemi, minami, prachem a kouřem vznikajícím v důsledku bombardování, demolice a požárů. Masivní a nezvratné škody na životním prostředí v důsledku válečné destrukce mnoho kritiků označilo jako ekocidu – například Darya Tsymbalyuk. Tento pojem, který sice dosud není zakotven v mezinárodním právu, se vžil pro popis forem násilného a záměrného ničení životního prostředí mimořádného rozsahu a závažnosti. Záměrná exploze a následný kolaps Kachovské přehrady v červnu 2023 mohou sloužit jako příklad takového ekocidálního aktu. Voda z protržené přehrady zaplavila více než 620 km² území, vyhnala z domovů desítky tisíc lidí, zničila zemědělskou půdu, infrastrukturu pro vodní a říční dopravu, biodiverzitu a kulturní dědictví. Katastrofa připravila více než 700 tisíc lidí o primární zdroj pitné vody, narušila zavlažování desítek tisíc hektarů zemědělské půdy a spláchla toxické sedimenty, těžké kovy a chemikálie do Černého moře. Tam se splašky přidaly ke zničujícímu dopadu min, výbuchů a akustického znečištění sonary, které způsobilo masivní uhynutí delfínů a sviňuch.

Gaza: totální demolice

Pokračující válka v pásmu Gazy je nejnovější kapitolou v opakujícím se cyklu konfliktů a násilí mezi Izraelem a palestinskou ozbrojenou teroristickou skupinou Hamás. Teroristický útok Hamásu v říjnu 2023, při kterém zahynulo přibližně 1 200 lidí a přes 250 jich bylo zajato jako rukojmí, vedl Izrael k rozsáhlému leteckému bombardování, pozemní operaci a blokádě Gazy, která omezila dodávky elektřiny, vody, paliva a základních potřeb. Útoky na sítě tunelů, sklady zbraní a velitelská centra Hamásu v jedné z nejhustěji osídlených oblastí světa – přibližně 2,3 milionu lidí na 365 km² – vyústily v jednu z nejničivějších vojenských operací 21. století, srovnatelných s totálním zničením Aleppa nebo Rakky během syrské občanské války či Grozného během čečenských válek.

Izraelská ofenziva proměnila Gazu v trosky. Satelitní snímky a zprávy OSN o škodách ukazují, že více než 80 procent všech budov v Gaze bylo poškozeno nebo zničeno. V některých čtvrtích měst Gaza, Rafah a Khan Yunis došlo k totální demolici domů, škol, nemocnic, silnic a další nezbytné infrastruktury. Humanitární zprávy Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) a pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA) uvádějí, že přibližně 90 procent obyvatel Gazy (1,9 milionu lidí) bylo vysídleno (mnozí z nich i několikrát) a milion lidí přišel o domov. Válka v Gaze si podle zprávy OCHA také vyžádala životy více než 70 tisíc Palestinců a zatím nejvyšší počet obětí mezi dětmi, novináři a zdravotnickými a humanitárními pracovníky. Nepřiměřené ničení infrastruktury, počet obětí na životech civilistů a omezení přístupu k potravinám, vodě, zdravotnickým potřebám a humanitární pomoci byly lidskoprávními organizacemi a orgány OSN označeny za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, včetně nezákonných válečných metod kolektivního trestání a odepírání základních lidských potřeb.

Taktika totální urbanistické destrukce nepřekvapivě způsobuje ekologickou katastrofu. Zpráva UNEP, která hodnotí dopady konfliktu v Gaze na životní prostředí, odhaduje, že na každý metr čtvereční v pásmu Gazy nyní připadá přes 107 kg trosek, v souhrnu zhruba 39 milionů tun sutin vzniklých v důsledku konfliktu. Prach, nevybuchlá munice, azbest a další toxické látky plus lidské ostatky v troskách představují vážná zdravotní rizika. Systémy zásobování vodou, kanalizace a hygieny jsou zcela nefunkční a odpadní vody kontaminují vodní zdroje, půdu, pláže a pobřeží patogeny a chemikáliemi. Zničení zavlažovací infrastruktury urychlilo degradaci zemědělské půdy a jen několika ekosystémů v Gaze (pobřežní pásmo dun a biodiverzity a mokřad Wadi Gaza) a zvýšilo riziko dlouhodobé dezertifikace. Zničení solárních panelů a nedostatek paliv nutí obyvatele spalovat odpad a plasty a kontaminuje ovzduší jedovatými látkami. Do atmosféry se také vypouští značné množství CO₂, který pochází hlavně z amerických nákladních letadel přepravujících vojenské zásoby do Izraele, z leteckého bombardování a pozemní invaze a ze všech jejich podpůrných logistických operací. Celková uhlíková stopa prvních patnácti měsíců války, hlavně v důsledku nasazení bojové techniky, zničené infrastruktury a životního prostředí, dosáhla podle odhadů 32 milionů tun CO₂ – více než roční emise zhruba stovky zemí.

Írán: vzít si, nebo spálit ropu

Desítky let trvající nepřátelství mezi USA a Izraelem a Íránem, které sahá do krize amerických rukojmí, sporů ohledně jaderného programu a íránské podpory regionálních ozbrojených skupin ohrožujících Izrael, eskalovalo 28. února 2026 koordinovaným – a mezinárodněprávně sporným – útokem americké a izraelské armády. V odvetě za útok na jaderná zařízení, vojenskou infrastrukturu a politické vedení Írán zablokoval Hormuzský průliv, odpálil stovky dronů a balistických raket na cíle v Izraeli a americké vojenské základny po celém blízkovýchodním regionu, včetně útoků na komerční lodní dopravu.

Není zatím jasné, kam se válka bude vyvíjet, nicméně je zjevné, že kontrola a narušení ropné infrastruktury a obchodu jsou jedním z hlavních aspektů tohoto konfliktu. Trump otevřeně a opakovaně prohlásil, že by si rád „vzal“ íránskou ropu a zabral ostrov Kharg, kde se nachází ropný terminál. Zmocnění se ropy a její produkce si Spojené státy nacvičily už ve Venezuele, která zakládá precedens pro Trumpovu kořistnickou zahraniční politiku, chápající nerostné bohatství na cizím území nikoli jako suverénní majetek daných států, ale jako dostupný zdroj, na který lze uplatnit mocenský nárok. V reakci na odvetná opatření Íránu Trump dále pohrozil, že „zcela zničí“ kritickou energetickou infrastrukturu včetně ropných vrtů, elektráren a zařízení na úpravu pitné vody – strategie pro změnu vypůjčená z ruské válečné příručky. Íránská blokáda Hormuzského průlivu, jímž prochází zhruba pětina celosvětových dodávek ropy a zkapalněného zemního plynu, již teď způsobila historické narušení globálního obchodu s fosilními palivy. Omezení obchodu s ropou vyvolalo prudký nárůst cen, vyšší náklady na pojištění a dopravu a přesměrování dopravy na delší a nákladnější trasy. Nedostatek paliv přinutí státy v Asii, které jsou nejvíce závislé na dodávkách ropy a zkapalněného plynu z Perského zálivu, spoléhat se na paliva s vyšší uhlíkovou stopou, jako je uhlí.

Válka v Íránu představuje již nyní klimatickou tragédii. Podle zpráv a analýz se během prvních dvou týdnů konfliktu vyprodukovalo 5 milionů tun CO₂ – což odpovídá zhruba šestině celkových emisí Slovenska v roce 2024. Letecké údery, odpalování raket, nasazení námořních sil a vojenská logistika produkují obrovské množství přímých emisí. Server Earth.org uvádí, že stíhací letoun Lockheed Martin F-35 Lightning II spotřebuje přibližně 6 000 litrů leteckého paliva během jediného bojového letu, přičemž vyprodukuje asi 15 tun CO₂ – což zhruba odpovídá emisím konvenčního osobního automobilu za celou dobu provozu. Útoky na fosilní a civilní infrastrukturu uvolňují velké objemy CO₂ a metanu prostřednictvím požárů a výbuchů. Uvolňují také další toxické látky, které znečišťují ovzduší, půdu a vodu.

Válka v Íránu staví bezpečnost dodávek a zásob ropy a plynu do centra strategických priorit, čímž posiluje globální závislost na fosilních palivech a prodlužuje jejich spalování, které je hlavním zdrojem skleníkových plynů. Odvádí politické a finanční zdroje od dekarbonizace a adaptace na změnu klimatu. V tomto smyslu války nevytvářejí masivní emise pouze v krátkodobém horizontu, ale strukturálně prohlubují podmínky, jež vedou ke klimatické krizi.

Autorka je politologička. V súčasnosti pôsobí na Univerzite Friedricha Schillera v Jene. Špecializuje sa na výskum v oblasti medzinárodnej politickej teórie, medzinárodného práva a globálnej spravodlivosti.

Text vznikol s podporou Friedrich Ebert Stiftung, zastúpenie v Slovenskej republike