Rozumět vedru jako morální a občanská povinnost?
Tato esej je první ze série měsíčně vycházejících textů, které systematicky a přístupně mapují etické dimenze klimatické krize – od globální spravedlnosti a historické odpovědnosti až po mezigenerační závazky, odpovědnost korporací, práva přírody. Eseje mají za cíl vnést morální jasno do rychle se rozvíjející planetární krize a přesvědčit čtenáře pochopit, proč jsme tam, kde jsme, co se stalo, ale také to, jaká budoucnost je ještě možná – a co je třeba udělat pro její uskutečnění.
Stejně jako minulý rok se i letos lidé v mnoha částech světa potýkali s extrémy počasí. Zatímco Češi si mohli jen povzdychnout nad poněkud nešťastným způsobem léta, na jihu Evropy opět řádily ničivé požáry, jinde záplavy a za polárním kruhem byla vlna tropických veder. Pro klimatology nejsou tyto výkyvy žádným překvapením. Extrémní teploty, silné bouřky, záplavové deště, sucho a další extrémy jsou hlavním projevem změny klimatu, kterou vědci mapují dekády. Již dlouho varují, že extrémní počasí bude stále častější, intenzivnější, delší a škodlivější.
Klimavěda říká i další věci, například že klimatická změna je způsobena člověkem produkovanými emisemi oxidu uhličitého, že koncentrace tohoto plynu v atmosféře je nejvyšší za poslední dva miliony let, že hladina moří se od roku 1900 zvedla o 20–25 centimetrů a že po celý rok 2024 byla globální průměrná teplota už o 1,5 °C vyšší než před industriální revolucí. Tvrdí také, že máme-li udržet nárůst globální teploty kolem 1,5 °C, je třeba do roku 2050 dosáhnout takzvané uhlíkové neutrality – stavu, kdy do ovzduší vypouštíme jen tolik skleníkových plynů, kolik jich pohltí uhlíkové jímky nebo jiné budoucí technologie.
Tato fakta o klimatu stále nejsou součástí běžného povědomí a veřejné diskuse. Podle průzkumu Českého rozhlasu a agentur PAQ Research a CVVM provedeného v roce 2020 akceptuje 93 procent Čechů existenci klimatických změn. Klimatická změna je nicméně pro velkou část populace neuchopitelná. Pouhá třetina je přesvědčena o vlivu člověka na změnu klimatu a podporuje okamžité řešení. Skeptiků je v české populaci celá čtvrtina – nevěří, že změnu způsobil člověk, a nepovažují za nutné ji urgentně řešit. Na Slovensku je to podobné. Data z výzkumu Slovenská klíma 2022 ukazují, že slovenská veřejnost nemá základní informace o změně klimatu a jeho ochraně. Přes 70 procent lidí například neví, že ke změně klimatu nepřispívá ozonová díra.
Víme to už dlouho
Věda o klimatu existuje už skoro dvě století. Začala výzkumy tzv. skleníkového efektu – pohlcování tepla vyzařovaného zemským povrchem skleníkovými plyny, jako je vodní pára, oxid uhličitý, metan a oxid dusný. Popsalo ho několik vědců v devatenáctém století. Švédský vědec Svante Arrhenius například spočítal, že zdvojnásobení nebo redukce oxidu uhličitého v atmosféře o polovinu může vést k teplotní změně pět a šest stupňů Celsia. Souvislost mezi koncentrací CO2 a emisemi pocházejícími z lidských aktivit potvrdil kanadský fyzik Gilbert Plass. V článku otištěném v roce 1959 v časopise Scientific American ukázal, že to jsou především emise CO2 pocházející ze spalování fosilních paliv, které pohlcují tepelné záření vycházející ze zemského povrchu.
Věda o současné, člověkem způsobené změně klimatu tak existuje od konce padesátých let dvacátého století. V té době, konkrétně v březnu 1958, se začala na hoře Mauna Loa na Havaji na popud oceánografa Charlese Davida Keelinga měřit koncentrace tohoto plynu v atmosféře. Data z tohoto měření dodnes představují jeden z nejspolehlivějších datových souborů v klimatické vědě. Takzvaná Keelingova křivka ukazuje stabilní růst koncentrace CO2 v atmosféře. Pro srovnání: v roce 1958 to bylo 315 ppm (jednotka ppm znamená particles per million a vyjadřuje počet částic oxidu uhličitého na milion částic vzduchu), dnes jsme na hodnotě 427 ppm. Jedná se o nejvyšší koncentraci tohoto plynu v ovzduší za poslední dva miliony let.
O minulém klimatu a koncentracích CO2 v prehistorii pak víme díky hlubokým vrtům do ledu v Antarktidě koncem devadesátých let. Ty umožnily analyzovat obsah bublin vzduchu uvízlých mezi ledem a sněhem starým až 800 tisíc let a zároveň díky metodám zkoumání izotopů kyslíku a vodíku v ledu určit teplotu v době, kdy voda zmrzla. Díky těmto měřením víme, že v roce 1750 – to je rok, který se považuje za začátek výrazného vlivu člověka na přírodu, a tedy i klima – byla koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře 280 ppm, což ve srovnání s dnešní hodnotou 427 ppm představuje 50procentní nárůst za 275 let. Tento nárůst je daleko větší než prokázaná variace cca 80 ppm CO2 mezi chladnějšími a teplejšími obdobími posledního zhruba milionu let.
Suverénní pozice IPCC
Dnešní klimatická věda je rozsáhlé a stále expandující mnohaoborové pole zahrnující poznatky z fyziky, chemie, oceánografie, geologie, glaciologie a dalších. Zabývá se oceánským proudy, zvyšováním hladiny moře, ledovci a jejich masou, metanovým složením permafrostu, přesným vlivem změn klimatu na konkrétní extrémy počasí, produkcí komplexních modelů geosystémů a mnoha dalšími aspekty. Co ji odlišuje od jiných věd, je unikátní míra mezinárodní koordinace prostřednictvím Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). IPCC byl založen v roce 1988 Programem OSN pro životní prostředí (UNEP) a Světovou meteorologickou organizací. Má 195 členských zemí, které nominují experty, kteří se podílejí na jeho práci. IPCC neprovádí původní výzkum, ale přezkoumává a vyhodnocuje tisíce výzkumů a studií a jejich závěry syntetizuje do souhrnných zpráv. Ty procházejí mnoha přísnými recenzními řízeními a dbají na nejvyšší standardy vědecké přesnosti a spolehlivosti prezentovaných dat. Tento druh globálního vytváření a prověřování znalostí a dosahování celosvětového vědeckého konsenzu nemá obdobu v ostatních vědeckých oborech.
IPCC zprávy reprezentují systematické, ověřené, spolehlivé vědění o klimatu. Poslední Šestá Souhrnná Zpráva (AR6), zveřejněná po částech v srpnu 2021 a březnu 2023, jednoznačně s nejvyšší možnou mírou potvrzuje vědecké jistoty, že oteplení o 1,1–1,5 °C v porovnání s preindustriální teplotou před rokem 1750 je způsobeno zvýšenou koncentrací oxidu uhličitého, metanu a oxidu dusíku, které pocházejí ze spalování fosilních paliv, odlesňování a dalších lidských aktivit. V důsledku tohoto oteplení se ohřívají oceány, zvedá se jejich hladina, ustupují ledovce a zvyšuje se frekvence a intenzita extrémního počasí – dešťů, sucha, a veder. Oteplování se navíc zrychluje a nevratné změny, rizika a extrémy, které s sebou nese, prudce narůstají za hranici oteplení o 1,5°C – hranice, která byla překročena v roce 2024. Zpráva zdůrazňuje nutnost mezinárodní spolupráce a rychlé redukce emisí, pokud máme zabránit nezvratitelným změnám – například zmizení korálů, masivnímu vymření druhů, redukci polárního ledu, zvýšení hladiny moře a častějším a destruktivnějším extrémům počasí, které způsobí nedostatek potravin, vody, šíření nemocí, migraci a konflikty.
Země je kulatá, klimatická změna je skutečná
Jistota a shoda mezi vědci, že klimatická změna se děje v důsledku lidských činností, postupuje a představuje značné riziko nestability, konfliktu a rozvratu pro lidskou společnost, je pevná, přesvědčivá a prověřená. Jde o stejně spolehlivý fakt jako, že se Země točí kolem Slunce nebo že gravitace způsobuje, že objekty padají na zem nebo že kouření způsobuje rakovinu a vakcíny zabraňují infekčním chorobám. Je to vědecký fakt, který nelze popírat a zároveň akceptovat jiná vědecká fakta. Pokud někdo nepopírá, že Země je kulatá, že existuje gravitace a další zjevné fyzikální zákony a vědecké poznatky, nemůže popírat klimatickou změnu. Je to nekonzistentní a rozporuplné. Není to věc politického názoru nebo osobní víry. A nepředstavuje to žádný zdravý skepticismus nebo heroický boj proti konspiracím elit – je to popírání reality.
Akceptovat vědecký konsenzus je také morální povinnost, která vychází z odpovědnosti akceptovat fakta a umožnit kolektivní rozhodování o dalším postupu. Existují v zásadě dva silné etické argumenty, proč je akceptovat. Jeden vychází z důrazu na individuální poznávací neboli epistemickou ctnost a zodpovědnost, druhý vychází z etiky praxe takzvaného veřejného rozumu (public reason) a jeho role v demokratickém rozhodování a kolektivním řešení problémů.
Epistemická ctnost je pojem, který propracovala americká filozofka Linda Zagzebski v knize Virtues of the Mind (1996). Znamená, že člověk při formování vědění a názorů používá intelektuální ctnosti jako otevřenost, zvědavost, svědomitost v sebevzdělávání, odmítání zkratkovitosti v myšlení a překrucování a manipulace s fakty. K epistemickým ctnostem patří také ochota akceptovat nepohodlná fakta na základě evidence a respekt ke znalcům a ke spolehlivým procedurám produkce vědění.
Epistemická zodpovědnost je příbuzný pojem. Být epistemicky zodpovědný znamená vytvářet si vědění na základě rozumného uvažování, fakt a také důvěry v odborné znalosti, které nejsme sami schopni produkovat. V každodenním životě se na tuto zásadu běžně spoléháme: věříme lékaři, který diagnostikuje nemoc a určuje léčbu, nebo meteorologům, kteří varují před hurikánem. Nikoli proto, že bychom si sami ověřovali každý detail, ale proto, že jejich znalosti vycházejí z fungujících institucí a kontrolovaných vědeckých postupů. Podobně jako přijímáme na základě racionální důvěry léčebné postupy, je přijetí vědeckého konsenzu o změně klimatu věcí podobné racionální důvěry ve fungující instituce produkující vědecké poznání. Akceptovat toto vědecké poznání je věcí odpovědnosti, protože činit opak poškozuje ostatní. To je obzvláště naléhavé v kontextu klimatické změny, jejíž odmítání a neřešení není neutrální osobní volbou, ale bojkotem problému, který ohrožuje ostatní.
Druhý argument se vztahuje k roli vědy při formování takzvaného veřejného rozumu a je spojen s americkým pragmatickým filozofem Johnem Deweym. V díle The Public and Its Problems (1927) Dewey argumentoval, že produkce vědění prostřednictvím vědeckého poznání, jeho veřejná dostupnost a instituce, které umožňují veřejnou komunikaci a racionální debatu (public reasoning), jsou klíčové ve společnosti, která usiluje o racionální a demokratické řešení problémů. Vědu a její produkci prostřednictvím vědeckých metod, kooperace a transparentního ověřování a její šíření a diskusi v rámci veřejné komunikační infrastruktury Dewey označoval za formu kolektivní inteligence. Inteligenci nepovažoval jen za individuální kognitivní schopnost, ale také kolektivní kapacitu nezbytnou pro řešení společných problémů v zájmu všech. Klimatická věda je přesně takovou kolektivní inteligencí, kterou občané nemohou produkovat individuálně – a bez které není demokracie schopná klimatickou změnu racionálně řešit. Její akceptace je věcí demokratické občanské ctnosti podobně jako chodit k volbám, platit daně nebo respektovat zákony.
Akceptovat klimatickou vědu je tedy věcí poznávací a občanské odpovědnosti. Aby se klimavěda stala součástí běžných znalostí, je třeba, aby vědci sdělovali své poznání jasně a srozumitelně, aby novináři a pedagogové převáděli své poznatky do podoby srozumitelné pro veřejnost a aby politici přetavili veřejnou debatu do politik. Jednotliví občané nicméně hrají v tomto řetězci klíčovou roli – fakta o klimatu musí považovat nikoli za názor, ale za společné vědění, mají se informovat ze spolehlivých zdrojů a zároveň aktivně bránit dezinformacím a odmítat je ve veřejných i soukromých rozhovorech. Mají podporovat hnutí a iniciativy usilující o změnu, volit politiky prosazující řešení změny klimatu a udržitelnou budoucnost a pokoušet se o maximálně možný udržitelný životní styl. To je naplnění epistemických a demokratických povinností.
Autorka je politologička. V súčasnosti pôsobí na Univerzite Friedricha Schillera v Jene. Špecializuje sa na výskum v oblasti medzinárodnej politickej teórie, medzinárodného práva a globálnej spravodlivosti.
Text vznikol s podporou Friedrich Ebert Stiftung, zastúpenie v Slovenskej republike