Emise a otázka historické odpovědnosti

21. 11. 2025

V Namibii, kde právě pobývám kvůli výzkumu forem ochrany biodiverzity a divočiny, mluví o změně klimatu úplně každý, protože ji každý pociťuje. Sucha trvají déle, studny vysychají, deště přicházejí jindy nebo vůbec. Úroda mizí, hospodářská zvířata hynou a roste potravinová nejistota. Klimatická změna zasahuje i namibijskou divočinu – slony, nosorožce, gepardy, lvy, žirafy, antilopy, zebry a další. Jak ubývá vody a biodiverzity, zvířata se vydávají blíž k vesnicím a farmám. Konflikty mezi lidmi a divokou zvěří jsou stále častější a zasahují samotné jádro jedinečného modelu ochrany divočiny lokálními komunitami, na němž Namibie postavila svoji politiku ochrany přírody.

Namibie klimatickou změnu nezpůsobila ani k ní nijak nepřispěla. Její podíl na světových emisích skleníkových plynů je téměř nulový. V roce 2023 činily emise CO₂ 4,365 milionu tun, tedy zhruba 0,01 procenta světového objemu. Namibie navíc pohltí víc uhlíku, než sama vyprodukuje. Přesto musí tato krásná a klimaticky zranitelná země nést náklady na přizpůsobení se krizi, která vznikla z emisí a bohatství jiných.

Břemeno minulých emisí

Namibie, stejně jako mnoho jiných zemí globálního Jihu, ztělesňuje morální problém, který je v jádru klimatické krize. K oteplování planety nepřispěla, přesto nese jeho následky. Právě tato asymetrie tvoří podstatu toho, čemu se říká globální klimatická spravedlnost. Tento pojem se od počátku používá hlavně k pojmenování nerovné historické odpovědnosti států za rozvrat klimatu – a potažmo k artikulaci morálního požadavku, aby země, které zbohatly na emisích skleníkových plynů, nesly odpovědnost čili snížily emise a pomohly těm, kdo dopady změny klimatu pociťují nejvíce, zejména těm, kdo klimatickou změnu nezpůsobili a nemají prostředky se jí přizpůsobit.

Otázka historické odpovědnosti za globální oteplování není žádný abstraktní pojem nebo akademický výmysl. Je to otázka fyziky a faktů. Oxid uhličitý je plyn s mimořádně dlouhou životností. Zhruba polovinu emisí tohoto plynu vstřebají oceány a lesy. Zbytek zůstává v atmosféře po staletí. Právě nahromaděný CO₂, který lidstvo vypustilo od počátků průmyslové revoluce, nejprve při odlesňování a po roce 1950 při spalování fosilních paliv, způsobil současné průměrné oteplení planety o 1,2 °C. V roce 1850, na prahu industrializace, byla koncentrace CO₂ v atmosféře cca 285 částic na milion. Od té doby se tato koncentrace zvýšila o polovinu na dnešních cca 425 ppm.

Mnoho spolehlivých datových analýz a zdrojů (například Climate Watch, Carbon Brief, World Resources Institute, Global Carbon Project nebo Fakta o klimatu) jasně ukazuje jednu věc: CO₂, který se nahromadil v atmosféře za posledních 170 let, pochází z konkrétních zemí. Podle dat World Resource Institute dominovala globálním emisím v letech 1850–1950 malá skupina států: Británie, Spojené státy, Německo, Francie, Belgie, Polsko, Rakousko, Španělsko, Nizozemsko a Kanada. Ve dvacátých letech k nim přibylo Japonsko a Sovětský svaz. Zajímavé je, že české země, průmyslové srdce Rakousko-Uherska, se mezi lety 1863 a 1919 řadily mezi deset největších světových emitentů. Británie vypouštěla nejvíce až do roku 1887, kdy ji předstihly Spojené státy. Ty pak spolu s Velkou Británií a Německem zaznamenaly nejstrmější nárůst v následujících devíti desetiletích. Emise Číny začaly prudce růst až v osmdesátých letech 20. století a v roce 2005 se Čína stala největším emitentem na světě.

Spojené státy nicméně zůstávají historicky největším viníkem globálního oteplování – podílejí se na 25 procentech všech emisí CO₂. Evropská unie je těsně za nimi s přibližně 22 procenty. Dohromady jsou tyto dva regiony zodpovědné za téměř polovinu veškerého oxidu uhličitého v dnešní atmosféře. Za nimi následují Čína (12,7 %), Rusko (6 %), Japonsko (4 %), Indie (3 %) a Kanada (2 %). (Grafika je zde.) Jak USA, tak EU mají dvakrát tak větší podíl na globálních emisích než Čína. Indie, dnes třetí největší znečišťovatel, tvoří jen malou část celkových historických emisí. Realita je taková, že většina uhlíku uvolněného do dnešních dní pochází z industrializovaných zemí globálního Severu, které se díky spalování fosilních paliv rozvinuly, zbohatly a nyní mají ekonomické prostředky a technologie, aby se oteplování přizpůsobily a aby s ním něco dělaly.

Mezinárodní klimatické právo a boj za férovost

Nepopiratelný fakt historické odpovědnosti za globální oteplování a požadavek, aby náklady na jeho řešení nesli především ti, kdo v minulosti vypouštěli skleníkové plyny, formovaly mezinárodní vyjednávání o klimatickém právu od samého počátku. Už na Konferenci OSN o životním prostředí ve Stockholmu v roce 1972 trvaly rozvojové země vedené Indií a její premiérkou Indirou Gándhí na tom, že ochrana životního prostředí nesmí ohrozit jejich práva na ekonomický rozvoj a boj proti chudobě. Na konci osmdesátých let, kdy se změna klimatu stala globální agendou, se tento postoj upevnil. Rozvojové země důsledně požadovaly, aby industrializované státy uznaly svoji historickou odpovědnost a nesly hlavní břemeno snižování emisí.

Debaty a jednání vedly k formulaci principu „společné, ale diferencované odpovědnosti“ (common but differentiated responsibility – CBDR), který se stal úhelným kamenem Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC), smlouvy ratifikované 197 státy a Evropskou unií. (Mimochodem, takovou univerzální účastí se mohou chlubit jen Charta OSN a Montrealský protokol o látkách poškozujících ozonovou vrstvu.) Článek 3 (1) této úmluvy říká toto: „Smluvní strany by měly chránit klimatický systém ve prospěch současných a budoucích generací lidstva na základě rovnosti a v souladu s jejich společnými, i když rozdílnými odpovědnostmi a odpovídajícími schopnostmi. V této souvislosti by měly smluvní strany rozvinutých zemí zaujmout vedoucí postavení v boji proti změně klimatu a z ní plynoucích negativních důsledků.“

Princip společné, ale diferencované odpovědnosti, který uznává, že klimatická opatření musí odrážet nejen příspěvek jednotlivých zemí k problému, ale i jejich schopnost ho řešit, se stal základem Kjótského protokolu přijatého v rámci UNFCCC v roce 1997. Protokol zavázal průmyslové země OECD a země bývalého sovětského bloku ke snížení emisí v období 2008–2012 na úroveň o cca 5 procent menší než úroveň emisí z roku 1990. Kjótský protokol rovněž zavázal rozvinuté státy k transferu technologií a poskytnutí finančních prostředků rozvojovým zemím na boj se změnou klimatu.

Nesplněné sliby globálního Severu

Kjótský protokol bohužel nenastolil éru postupného snižování emisí. Mnoho zemí své závazky ignorovalo, například Austrálie, Kanada, Irsko, Nový Zéland nebo Slovinsko. Spojené státy odmítly protokol ratifikovat, protože neukládal závazné cíle rozvojovým zemím. Odstoupení Ameriky dohodu pohřbilo a otevřelo novou éru pragmatismu v globální klimatické politice. Podle současné Pařížské dohody se jednotlivé země zavazují ke snižování emisí dobrovolně a na základě individuálních možností. Systém neukládá závazky podle historické odpovědnosti či ekonomického bohatství.

Problém historické odpovědnosti nicméně zůstává klíčovým morálním principem: ti, kdo způsobili změnu klimatu, musí nést náklady jejího řešení. Jak argumentoval filosof Henry Shue ve známé eseji Global environment and international Inequality, znečišťování atmosféry skleníkovými plyny vybranými aktéry je fundamentálně neférové. Emise způsobují škody a náklady těm, kdo neznečišťují, bez jejich souhlasu a na jejich úkor, zatímco ti, kdo emise produkují, bohatnou a získávají výhody. Korekce této diskrepance je eminentní věcí spravedlnost a rovnosti. Jednoduše řečeno: ten, kdo způsobil nepořádek, který způsobuje škodu druhým, musí zaplatit za jeho odstranění.

Historická odpovědnost nadále dominuje jednáním a konfliktům v mezinárodní klimatické politice a zůstává ústředním morálním požadavkem globálního Jihu vůči globálnímu Severu. Na konferenci smluvních stran UNFCCC v roce 2022 v egyptském Šarm aš-Šajchu (COP 27) rozvojové země spolu s Čínou a malými ostrovními státy poukazovaly na rostoucí náklady způsobené povodněmi, suchy, extrémy počasí a stoupající hladinou moře – důsledky klimatické krize způsobené emisemi průmyslových zemí. Jejich klíčovým požadavkem bylo zřízení Fondu pro ztráty a škody, který má podporovat nejvíce postižené rozvojové země. Na loňské konferenci COP 29 v ázerbájdžánském Baku byl tento fond začleněn do širšího rámce financování opatření v oblasti klimatu (NCQG) , jehož cílem je podporovat redukci emisí, adaptaci a odolnost vůči změně klimatu. Rozvojové země společně požadovaly od globálního Severu 1,3 bilionu dolarů ročně ve formě grantového financování. K jejich velkému zklamání a rozčarování se rozvinuté země zavázaly mobilizovat pouze 300 miliard dolarů ročně.

Nerovné odpovědnosti, nerovné možnosti

Komunity spravující divokou přírodu v Namibii hekticky hledají způsoby, jak se přizpůsobit změnám počasí a klimatu tak, aby mohly i nadále chránit volně žijící divokou faunu, která přitahuje turisty z celého světa – a od které svět očekává, že bude zachována ve své rozmanitosti. Namibijská prezidentka Netumbo Nandi-Ndaitwah na právě probíhající klimatické konferenci v Brazílii (COP 30) uvedla, že adaptace klíčových odvětví citlivých na změnu klimatu, jako je zemědělství a ochrana přírody, si vyžádá více než 100 miliard namibijských dolarů (cca 5,8 miliardy amerických dolarů), z nichž pouze deset procent může pocházet z domácích zdrojů.

Vědomí, že tyto výzvy bude muset řešit převážně sama, vede Namibii k tomu, že se pravděpodobně obrátí k těžbě minerálů v naději, že přinese finance pro ekonomický rozvoj a adaptaci na oteplování. Těžba nerostných surovin, v Namibii stejně jako všude jinde na světě, s sebou ovšem nese riziko dalšího zhoršení klimatických změn, jako je odlesňování, vyčerpávání vodních zdrojů, ztráta biodiverzity a další emise skleníkových plynů.

Kontrast s postojem České republiky nemůže být ostřejší. Česko dlouhodobě brání klimatické politice a transformaci nastavené Evropskou unií, včetně rychlého ukončení těžby uhlí, snižování emisí, odchodu od spalovacích motorů a podpory elektromobility. Předchozí vláda vedená Petrem Fialou a ODS systematicky bránila zpřísnění systému obchodování s emisními povolenkami a přechodu na obnovitelné zdroje energie. Nová vláda, která se právě formuje, se chystá tento obstrukční a protiekologický postoj ještě prohloubit. Dva koaliční partneři otevřeně odmítají Zelenou dohodu EU a cíl uhlíkové neutrality, podporují další provoz uhelných elektráren a odmítají jakoukoli formu klimatické daně či regulace.

Toto přesně je klimatická nespravedlnost. Zatímco země, která dlouhodobě těží z industrializace, využívá svou moc k ochraně svých privilegií a ke zpomalování společného úsilí, země, která klimatickou krizi nezpůsobila, se snaží najít prostředky k přežití a ochraně světového přírodního dědictví a ohrožených druhů.

Autorka je politologička. V súčasnosti pôsobí na Univerzite Friedricha Schillera v Jene. Špecializuje sa na výskum v oblasti medzinárodnej politickej teórie, medzinárodného práva a globálnej spravodlivosti.