Černí pasažéři na vesmírné lodi Země
Jak se stavíme ke společným statkům?
Vesmírná loď Země (Spaceship Earth) je metafora, se kterou přišli ekologicky naladění myslitelé v šedesátých letech, například diplomat Adlai Stevenson, ekonomové Barbara Ward a Kenneth E. Boulding nebo vynálezce a futurista Richard Buckminster Fuller, který tuto image popularizoval ve své knize Operating Manual for Spaceship Earth (1969). Poselství metafory vesmírné lodi Země je, že lidstvo má společný osud. Má k dispozici jedno plavidlo a jeden společný systém podpory života. Žádná náhradní loď nikde na oběžné dráze neexistuje, ani žádný záchranný člun pro vyvolené. Zásoby na palubě jsou konečné a jejich doplnění není možné. Přežití všech závisí na společné údržbě plavidla a udržitelném využívání zdrojů.
Obraz lidstva plujícího vesmírem na jediné lodi poukazuje na limity planetárních systémů, které utvářejí společné environmentální podmínky života na Zemi. Patří mezi ně stabilní klimatický systém, dýchatelný vzduch, dostatek vody, zdravé oceány, úrodná půda a bohatá biodiverzita. Tyto planetární systémy mají globální rozměr a přesahují existenci jednotlivých společností, skupin nebo generací, přesto jsou zranitelné a zničitelné lidským jednáním. Nadužívání, znečištění, destrukce, byť úzkou skupinou nebo v lokálním měřítku, mohou mít důsledky, které pocítí všichni. V případě planetární katastrofy neexistuje pro nikoho úniku.
Posádka vesmírné lodi Země proto vzkazuje: starejte se o svoje společné a nenahraditelné životní prostředí. Využívejte zdroje rozumně a s mírou. Nebuďte drancující vandalové, chovejte se jako správci společného světa. Spolupracujte, vytvářejte pravidla a dodržujte je. Jinak se váš jediný domov stane místem vašeho zániku.
Atmosférická odpadní jímka je společný zdroj
Tenká vrstva atmosféry, která obaluje naši planetu, představuje klíčový planetární systém, který zajišťuje obyvatelnost planety Země. Chrání formy života na Zemi před radiací, kterou neodrazí magnetické pole, umožňuje koloběh vody a reguluje klima i teplotu. Atmosféra slouží také jako rezervoár skleníkových plynů – hromadí je způsobem, který ovlivňuje energetickou bilanci planety a klimatický systém. V podstatě každý může do tohoto globálního rezervoáru ukládat skleníkové plyny a další znečišťující látky (například freony poškozující ozonovou vrstvu). Výpustky se rozptylují ve společném vzduchu a ovlivňují jeho kvalitu pro všechny.
Řečeno jazykem ekonomické vědy, schopnost atmosféry absorbovat skleníkové plyny a jiné polutanty je společný statek. Společné statky se liší od soukromých, veřejných nebo klubových tím, že mají dvě vlastnosti: jsou nevylučitelné a konečné. Nevylučitelnost znamená, že nelze nikoho vyloučit z jejich spotřeby (nebo je toto vyloučení příliš nákladné). V případě atmosférické jímky to znamená, že není možné zabránit jednotlivci nebo skupině znečišťovat společné ovzduší, ale také že se nelze od dopadů znečišťování izolovat. Když USA, Čína nebo Elon Musk vypustí do vzduchu tisíce tun CO₂, tento plyn nezůstane na místě, kde byl vypuštěn. Rozptýlí se a zvýší celkovou koncentraci skleníkových plynů v naší jediné sdílené atmosféře.
Konečnost znamená, že užití společného statku jedním uživatelem snižuje jeho množství nebo kvalitu dostupnou pro ostatní. V případě atmosférického rezervoáru to znamená, že přidání odpadu jedním uživatelem zmenšuje prostor pro odpad někoho jiného – a že rezervoár může být vyčerpán. U skleníkových plynů byla politickým rozhodnutím stanovena hranice, která definuje vyplenění atmosférické odpadní jímky takovou koncentrací oxidu uhličitého, která zvyšuje globální oteplení o 1,5–2 °C oproti průměrné teplotě v předindustriální době. Jak koncentrace CO₂, tak práh globálního oteplení samozřejmě vycházejí z dostupné klimatické vědy, výpočtů a modelů. Oteplení o maximálně 1,5–2 °C bylo zvoleno jako hranice proto, že vyšší oteplení s sebou nese riziko rozsáhlých potenciálně nevratných změn klimatu s nebezpečnými následky jak pro přírodu, tak pro lidskou společnost.
Dilema uživatelů společného statku
Z důvodu těchto dvou vlastností – nevylučitelnosti a konečnosti – čelí společné statky riziku, kterému se říká „tragédie společné pastviny“. Tento pojem popularizoval americký ekolog Garrett Hardin ve svém krátkém, ale vlivném článku Tragédie společných statků z roku 1968. Argumentuje v něm, že společné zdroje jsou odsouzeny k nadužívání a vyplenění, protože jejich uživatelé mají tendenci jednat ve vlastním krátkodobém zájmu a ve snaze z dostupného společného rezervoáru vytěžit co nejvíce. Protože takto uvažuje většina uživatelů, výsledkem je rychlé vyčerpání společného zdroje. I v případě, že se někteří aktéři pokusí zavést pravidla pro kolektivní užívání, racionální volbou sobecky smýšlejícího jednotlivce je tato pravidla ignorovat – obává se totiž, že jeho zdrženlivost nebude sdílena všemi a že tím pádem umožní ostatním získat více než on. Hardin považoval tragédii společných statků v podstatě za nevyhnutelnou a jako jediné možné řešení navrhoval privatizaci nebo důslednou a vymahatelnou státní regulaci.
Americká ekonomka Elinor Ostrom s Hardinovou teorií nesouhlasila. Podle ní uživatelé společných zdrojů čelí dilematu. Buď budou jednat nezávisle na sobě a ze společného zdroje si uzmou maximum pro sebe, v krátkodobém horizontu tak společný zdroj vyčerpají a nakonec všichni čelí tragédii. Nebo se dohodnou na spolupráci a vytvoří efektivní systém kolektivního využívání, který všem uživatelům zajistí férový podíl a zároveň zajistí udržitelnost společného zdroje do budoucna. Ostromové průkopnický empirický výzkum, za který byla v roce 2009 oceněna Nobelovou cenou, ukázal, že uživatelé společných statků se v mnoha případech nechovají sobecky, ale jednají kolektivně a ve společném zájmu ekonomické a environmentální udržitelnosti – spolupracují, vytvoří efektivní pravidla a dodržují je.
Ostrom konkrétně zkoumala pastviny ve Švýcarsku, rybolovné oblasti v Americe, lesy v Japonsku nebo zavlažovací systémy ve Španělsku. Na základě těchto a dalších příkladů rozpracovala institucionální model správy společných statků (commons), který účinně zabraňuje tragédii vyplenění. Efektivní a udržitelná kolektivní správa je možná, pokud je jasné, kde jsou celkové limity užívání, a pokud se stanoví, kdo a jak může zdroj přesně využívat. Úspěšná regulace také závisí na monitorování, které odhaluje zneužívání, dále na důsledně uplatňovaných sankcích za porušování pravidel a také na dostupnosti způsobů rychlého a spravedlivého řešení konfliktů.
Klimatická změna jako tragédie společné odpadní jímky
Bohužel, atmosférická odpadní jímka není spravována jako pastvina ve švýcarských Alpách nebo jako japonský les. Zůstává do značné míry volně přístupnou zemí nikoho, kterou si každý může přivlastnit zdarma a využívat bez závazných limitů. Neexistuje žádný kolektivní systém pravidel a emisních limitů platný pro všechny uživatele, který by odrážel globální, nevylučitelný a konečný charakter atmosférického rezervoáru pro skleníkové plyny.
V mezinárodní klimatické politice doposud v podstatě nedošlo k pokusu o vytvoření takového systému. Kjótský protokol, přijatý v roce 1997 v rámci Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC), obsahoval povinné cíle snížení emisí pro čtyřicet vyspělých průmyslových zemí. Tento ambiciózní režim byl vytvořen v souladu s principy klimatické spravedlnosti, zejména historické odpovědnosti industrializovaných a vyspělých zemí za změnu klimatu. Kjótský protokol nicméně nevytvořil globální systém. Mnoho zemí, jichž se závazné emisní limity týkaly, se navíc rozhodlo dohodnutý režim ignorovat. Dilema uživatelů společného statku, o kterém mluvila Elinor Ostrom, vyřešily v souladu s Hardinovou racionalitou – zvolily individuální zájem a vlastní prospěch bez ohledu na zájmy celku.
Pařížská dohoda, současný rámec mezinárodní klimatické politiky a regulace emisí, se ještě více vzdaluje ostromskému systému kolektivní správy společné atmosféry. Ačkoli je většina států její součástí (pouze s výjimkou Íránu, Libye, Jemenu a USA, jejichž neslavné druhé vystoupení právě vstoupilo v platnost), Pařížská dohoda státy pouze vyzývá, aby si samy stanovily národní příspěvky ke snižování emisí. Aby fungovala jako efektivní systém regulace globálního společného statku, musela by namísto dobrovolných závazků nastolit režim, který jasně definuje dostupný uhlíkový rozpočet (kolik CO₂ lze ještě vypustit do atmosféry), stanovit celkové emisní limity v souladu s přijatou hranicí globálního oteplení, přidělit státům emisní povolenky podle vyjednaného a akceptovaného principu distributivní spravedlnosti, monitorovat a vymáhat dodržování dohodnutých pravidel a trestat jejich porušování.
V současnosti se systému správy atmosférických commons snad nejvíce přibližuje Zelená dohoda EU. Obsahuje celkové cíle snižování emisí, závazné cíle pro členské státy, obsahuje povinnost monitorování a sankce za nedodržování. V globálním kontextu je EU nicméně malý klub několika desítek zemí. Podíl EU na globálních emisích navíc v posledních letech klesl na přibližně šest procent díky postupnému snižování. Snahy EU jsou v kontrastu s politikou velkých znečišťovatelů jako Čína, USA a Indie. Zatímco USA pod vedením Donalda Trumpa de facto zrušily veškerou klimatickou politiku, Čína a Indie plánují snižování emisí až po roce 2030. Současně rostou emise globálně nejbohatšího jednoho procenta lidí – v roce 2019 byla tato skupina zodpovědná za neuvěřitelných 16 procent globálních emisí. Poháněné technologickými inovacemi a luxusní spotřebou, emise superboháčů zůstávají z velké části zcela mimo dosah jakékoli regulace.
Globální emise skleníkových plynů stále rostou a v podstatě dosáhly bodu vyčerpání atmosférické odpadní jímky. V roce 2025 dosáhla průměrná roční koncentrace CO₂ v atmosféře 426,6 ppm, což je nejvyšší úroveň za více než dva miliony let. Tato koncentrace posouvá lidstvo daleko za bezpečnou zónu a planetární hranice, které vědci stanovili na hodnotu 350 ppm. Jak ukazují tzv. uhlíkové hodiny, při zachování současného tempa a objemu emisí bude zbývající uhlíkový rozpočet pro oteplení o 1,5 °C vyčerpán před rokem 2030. Práh 1,5 °C je přitom dlouhodobě považován za kritický – na této mezi oteplení lze stále zabránit tání permafrostu, masivnímu úbytku ledovců, stoupání hladiny moří, okyselování oceánů a kolapsu biodiverzity. Oteplení nad touto hranicí výrazně zvyšuje pravděpodobnost nebezpečných změn klimatu spojených s extrémním a nepředvídatelným počasím, které ohrozí zdraví, bezpečnost a žitelné podmínky milionů lidí po celém světě.
Černí pasažéři na Titanicu
Oteplující se svět a stále nebezpečnější počasí je tragédií vyplenění našeho jediného a společného atmosférického odpadního rezervoáru pro skleníkové plyny. Tato tragédie vznikla z nadužívání atmosférické jímky konkrétními státy a společenskými skupinami, z neschopnosti účastnit se procesu vytváření efektivního globálního systému správy tohoto statku nebo z neochoty konkrétních aktérů respektovat kolektivní řešení. Jednání a volby těchto aktérů představují vážné etické selhání. Všichni uživatelé společných statků, včetně sdíleného atmosférického rezervoáru, mají morální povinnost zabránit jeho zničení, spolupracovat na vytvoření kolektivních institucionálních rámců pro jeho udržitelné a spravedlivé využívání a neparazitovat na úsilí druhých. Odmítání těchto principů není racionální, ale amorální volba, která způsobuje škody všem.
Lze tragédii klimatické změny ještě zabránit? Podle poslední zprávy IPCC cíl udržet oteplení pod 2 °C vyžaduje, aby globální emise skleníkových plynů v podstatě okamžitě dosáhly vrcholu, do roku 2030 klesly asi o čtvrtinu a v první polovině sedmdesátých let tohoto století dosáhly nulové hodnoty. Tato trajektorie je eticky a existenčně naléhavá a vyžaduje intenzivní mezinárodní spolupráci všech. Nepodílet se a odmítnout spolupracovat je vědomé rozhodnutí urychlit kolektivní zkázu. Jde o rozhodnutí nenastoupit na vesmírnou loď Země a z nekoordinovaných drancovatelů se stát spolupracujícími správci společného světa. Jde o rozhodnutí zůstat na monstrózní výletní lodi Titanic, kde se někteří povalují na horních palubách, popíjejí koktejly u vyhřívaných bazénů a věří, že jim privilegia zajistí přístup k záchranným člunům, zatímco jiní odmítají kolektivní pravidla v naivní víře, že loď je nepotopitelná, přestože míří plnou parou přímo proti ledovci.
Text vznikol s podporou Friedrich Ebert Stiftung, zastúpenie v Slovenskej republike