Klimapopírači – vandalové a sabotéři udržitelné budoucnosti

V populárním žebříčku Freedom House, který monitoruje dodržování politických práv a občanských svobod, existuje kategorie „nejhorší z nejhorších“. Patří do ní například Severní Korea. V oblasti emisí skleníkových plynů patří Spojené státy do podobně neblahé skupiny. V roce 2023 vyprodukovaly přibližně 4,8 miliardy tun CO₂, což z nich činí druhého největšího znečišťovatele na světě po Číně. V celkových emisích od začátku průmyslové revoluce ovšem připadá USA prvenství – vyprodukovaly skoro čtvrtinu všech globálních emisí CO₂, největší podíl ze všech zemí.

Toto historické prvenství by mělo znamenat jednu věc – Spojené státy by měly být motorem dekarbonizace a zelené transformace a hybatelem mezinárodní klimatické politiky. Bohužel, současný americký prezident Trump je jedním z neprominentnějších a nejvlivnějších klimatických popíračů na světě. Již během svého prvního funkčního období shazoval klimatickou změnu jako podvod, čínskou konspiraci, zesměšňoval globální oteplování, když byla zima, tvrdil, že větrné turbíny způsobují rakovinu, a odmítal, že změna klimatu představuje pro Ameriku bezpečnostní riziko. Jeho první administrativa odstoupila od Pařížské dohody, zrušila více než stovku opatření na ochranu životního prostředí a obsadila klíčovou environmentální agenturu EPA fosilním lobbistou.

Trumpovo druhé funkční období je podstatně radikálnější. Během několika hodin po návratu do úřadu v lednu 2025 Trump demonstrativně podruhé odstoupil od Pařížské dohody a stáhl USA z Fondu OSN pro ztráty a škody, což je klíčový fond určený k pomoci rozvojovým zemím vyrovnat se s devastací způsobenou změnou klimatu. Zrušil pravidla přezkoumávání dopadů industriálních a jiných projektů na životní prostředí, odstranil satelity monitorující stav a změny klimatu, zmrazil federální podporu pro zavádění elekromobility, drasticky zkrátil fondy Úřadu pro ochranu životního prostředí, čímž v podstatě zastavil poskytování grantů na ekologicky a klimaticky udržitelné projekty. A samozřejmě zrušil všechny další překážky, které ztěžovaly rozšíření těžby fosilních paliv.

Tyto radikální kroky nelze nazvat jinak než aktem vandalismu – svévolného a vědomého zničení veřejného statku (institucionálního rámce), budovaného léta s úmyslem sloužit veřejnému zájmu. Během několika týdnů Trump demontoval existující rámec klimatické politiky, v podstatě zastavili proces dekarbonizační transformace a rozhodl, že USA se zřeknou jakékoli role v globální klimatické politice.

Trumpové, Thielové a jejich klony

Trump je jednou z nejvýraznějších tváří klimatického popíračství. Jedná se o postoj, který odmítá, bagatelizuje nebo zkresluje realitu a rizika globálního oteplování. Klimapopírači tvrdí, že klimavěda si není jistá nebo je neprůkazná, že klimatické změny nejsou primárně způsobeny lidskou činností, že jejich rizika jsou přehnaná nebo neexistující a že politická opatření omezující emise a oteplování jsou zbytečná, škodlivá a politicky nelegitimní.

Klimatický skepticismus a popírání představují široké a stále se rozšiřující hnutí. Trumpova Republikánská strana se tradičně staví odmítavě k řešení klimatické změny. Její přední představitelé otevřeně odmítají vědecký konsenzus, brání zavádění regulací a podporují rozšiřování těžby ropy, uhlí a plynu. Bratři Kochové, miliardáři, průmyslníci a dlouholetí sponzoři Republikánské strany, investovali stovky milionů dolarů do lobbingu, think-tanků a kampaní zaměřených na podkopávání klimatické vědy a blokování regulace. Trumpův hlavní sponzor a podporovatel Peter Thiel prohlásil v populárním podcastu The Joe Rogan Experience, že klimatologové „blafují“ a „přehánějí“ a že snižování emisí a dekarbonizace jsou nepřiměřené regulační zásahy, které by měly ustoupit technologickým řešením.

Podobné klimaskeptické ekosystémy bují po celé Evropě. Krajně pravicová strana AfD, momentálně na čelní pozici v průzkumech veřejného mínění, je hlavním politickým nositelem popírání klimatické změny v Německu. Její členové zpochybňují odpovědnost člověka za oteplování, diskreditují expertizu klimavědců a vykreslují klimatickou politiku jako elitářskou a ekonomicky zničující. AfD prosazuje vystoupení Německa z Pařížské dohody, zastavení odklonu od uhlí a přechodu na obnovitelné zdroje energie.

Česká republika má také velmi úrodnou půdu pro popíračství. Bývalý prezident Václav Klaus už roky nevynechá jedinou příležitost, aby globální oteplování označil za „podvod“ a „hysterii“ a klimatickou politiku EU za novou formu „totalitarismu“ nebo „spiknutí bruselských elit“. ODS převzala tuto rétoriku a na boji proti Green Dealu postavila svoji ekonomickou politiku. Miliardář a uhelný magnát Daniel Křetínský, největší producent uhlí v Evropě, jehož Energetický a průmyslový holding (EPH) patří mezi největší vypouštěče skleníkových plynů v Evropě, pravidelně vykresluje klimatickou politiku jako ideologickou, nepragmatickou a nebezpečnou. Další český uhelný magnát, Pavel Tykač, nedávno vyzval k „národní neposlušnosti“ vůči klimatickým zákonům EU, mimo jiné proto, abychom našim vnukům mohli přenechat funkční infrastrukturu produkce fosilní energie.

Mašinérie pochybností

Popírání klimatických změn je intelektuálně neopodstatněné. Je v rozporu s vědeckými důkazy a shodou a jistotou globální vědecké komunity ohledně příčin, důsledků a naléhavosti klimatických změn. Nelze ho omluvit nedostatečným přístupem k informacím – data, fakta, analýzy o dynamice a nebezpečích klimatických změn jsou veřejně dostupné a šířené prostřednictvím zpráv, knih, organizací a platforem jako například Fakta o klimatu.

Klimapopírání nevzniká ve vakuu. Formuje se v rámci určitých ideologických rámců a konkrétních zájmů, které mu poskytují oporu a zároveň ho tematický využívají pro své cíle. Nepředstavuje legitimní alternativní pohled, ale ideologicky a ekonomicky motivované zkreslení reality. Klimapopíračství tedy není pouze reakcionářské nebo neinformované – je strategické, manipulativní a instrumentalizované pro jiné cíle, a tedy neférové. Existují v zásadě tři ideologické proudy, které ho živí.

První proud odráží ekonomické zájmy fosilního průmyslu. Uhelné, ropné a plynárenské společnosti usilují o to, aby si udržely zisky z těžby a spotřeby fosilních paliv a uchovaly hodnotu svých společností pro akcionáře. Klimatická politika dekarbonizace jako zvyšování cen emisí, postupný odchod z fosilních paliv a investice do obnovitelných alternativ ohrožují tento obchodní model. Aby těmto opatřením zabránil, šíří fosilní byznys narativy o vědecké nejistotě ohledně změny a stavu klimatu, o ekonomické zkáze dekarbonizace a nepostradatelnosti fosilních paliv pro růst a prosperitu. Lobuje u vlád, financuje studia se zavádějícími či zmanipulovanými daty a fakty. Notoricky známým příkladem je společnost ExxonMobil a její systematická a dlouholetá snaha popřít existenci globálního oteplování a oddálit či úplně zabránit snižování emisí a jiným klimaregulacím. Čeští energetičtí magnáti Křetínský a Tykač hojně používají rétoriku ekonomické zkázy stran útoků na přechod k obnovitelným zdrojům energie nebo na evropský trh s emisními povolenkami. Jejich varování, že klimatická politika je ideologická a destruktivní, nicméně nejsou žádné nezávislé analytické úsudky, ale strategická obrana jejich fosilního podnikání.

Druhý proud popírání má kořeny v neoliberálních a libertariánských ideologiích, které odmítají regulace trhu, státní intervence a také mezinárodní koordinaci a spolupráci ve jménu globálního veřejného zájmu. Jejich zastánci prosazují ekonomickou svobodu, konkurenci a svobodnou volbu jako preferované řešení sociálních problémů, včetně globálního oteplování. Intervence a regulace jako uhlíkové daně, emisní limity a povolenky, omezení podnikání pravidly na ochranu životního prostředí jsou neoliberály považovány za ekonomicky destruktivní a politicky nelegitimní, zejména pokud vycházejí z mezinárodních institucí. Pokud vůbec řešit klima, pak skrze dobrovolné závazky firem, svobodné volby spotřebitelů a víru v technologické inovace. V jádru tohoto kritického postoje vůči klimapolitice je ideologický dogmatismus, zejména odpor k regulačním intervencím ve jménu veřejného, nebo dokonce globálního kolektivního zájmu. Tento postoj ignoruje skutečnost, že neregulované vypouštění emisí je fundamentálně toxické, nejen ve smyslu škodlivého znečištění a oteplování, ale ve smyslu neférové distribuce nákladů na jeho řešení, které padají na ty, kdo emise nezpůsobili, zejména budoucí generace.

Třetí a stále vlivnější forma popírání vychází z pravicového i levicového populismu. Tato ideologie mobilizuje odpor proti elitám, migrantům, menšinám a progresivním sociálním hnutím, přičemž se odvolává na tradice, zdravý rozum, národní suverenitu a zájmy „obyčejných lidí“. V tomto rámci je klimapolitika vykreslována jako součást elitářského a technokratické spiknutí, jehož cílem je zbídačit bežné obyvatelstvo a ohrozit živobytí zemědělců, dělníků nebo motoristů. Populistické strategie kombinují konspirační narativy o „spiknutí globálních elit“, nacionalistické slogany jako „náš průmysl na prvním místě“ politicky delegitimizují regulace (dekarbonizace je „zelený gulag“) a podněcují kulturní odpor vůči vědcům, aktivistům a mezinárodním organizacím a racionálnímu, na faktech založenému vládnutí. Antiklimatická rétorika slouží především jako nástroj posílení kulturní identity, normálního způsobu života a redefinice demokracie jako vlády většiny neomezené menšinami, elitami a experty.

Popírání brání klimatické spravedlnosti

V předchozím textu jsem argumentovala, že přijetí faktů o klimatu je jak demokratickou občanskou povinností, tak epistemickou odpovědností přijmout znalosti založené na důkazech, rozumu a odborných znalostech, které sami nemůžeme vytvořit. Tyto etické imperativy jsou obzvlášť naléhavé v kontextech, kde odmítání faktů má přímé a škodlivé důsledky pro ostatní. Klimatická změna je přesně takovým kontextem. Popírat ji a bránit opatřením, která mají za úkol ji zmírňovat a řešit, má velmi reálné a stále dramatičtější škodlivé dopady na konkrétní lidi.

V kontextu Trumpova ústupu z Fondu OSN pro ztráty a škody, potažmo celého mezinárodního systému klimatické politiky, je možné zmínit například Pákistán, který reprezentuje hlavní hlas podporující existenci a financování tohoto Fondu. Pákistán vyprodukuje ročně pouze asi 0,9 procenta celosvětových emisí CO₂ a od průmyslové revoluce se podílí méně než 0,4 procenta na celkových emisích. Navzdory své zanedbatelné, lépe řečeno neexisující odpovědnosti za globální oteplování patří mezi země nejvíce ohrožené změnou klimatu, a to kvůli rizikům intenzivních povodní, extrémním vedrům a tání ledovců. Katastrofické povodně v roce 2022 způsobené monzunovými dešti, které prokazatelně zintenzivnilo oteplování, vyhnaly z domovů více než 20 milionů lidí a způsobily škody přesahující 30 miliard dolarů.

Takových příkladů je celá řada – ostrovní státy jako Tuvalu, Kiribati nebo Maledivy ohrožené stoupající hladinou oceánu, erozí a kontaminací půdy slanou vodou, státy subsaharské Afriky ohrožené dezertifikací, suchem a horkem nebo státy jako Mozambik či Filipíny, které nyní čelí riziku super cyklonů a tajfunů. Odmítat řešit oteplování a nést odpovědnost za jeho dopady, zejména na ty, kdo změnu klimatu nezpůsobili, je typický příklad globální nespravedlnosti. Bohužel, Trumpům, Thielům a jejich klonům jsou Pakistánci a Maledivci ukradení. Je jim ale ukradená také generace jejich vlastních potomků, pro kterou každý rok bojkotu klimatických opatření znamená rostoucí ekonomické, politické a bezpečnostní riziko.

Autorka je politologička. V súčasnosti pôsobí na Univerzite Friedricha Schillera v Jene. Špecializuje sa na výskum v oblasti medzinárodnej politickej teórie, medzinárodného práva a globálnej spravodlivosti.

Text vznikol s podporou Friedrich Ebert Stiftung, zastúpenie v Slovenskej republike