Život hodný žití je život, který chce být žit

Omezení v podobě postižení, stáří či zranění není indexem nehodnotného života, ačkoli dějiny mnohdy tvrdí opak. Švýcarská filozofka má za to, že hodnotu může životu připsat jen ten, kdo jej žije. Nenabízí triky, jak objevit smysl života, ale předkládá přesvědčivé důvody, proč o něj nemusíme přijít, ani když jsme odkázáni na druhé.

Barbara Schmitzová dokončovala doktorát z filozofie, když neplánovaně otěhotněla. Od porodu bylo čím dál jasnější, že její usměvavá dcera Carlotta se vzezřením a opožděným vývojem vymyká. Když jí byly tři roky, Schmitzová obdržela diagnózu: dcera se narodila s Rabinowovým syndromem, vzácnou nemocí vyznačující se charakteristickou kombinací fyzických a mentálních postižení. Podle společenských ukazatelů nemoc činí z Carlotty člověka, nad kterým visí jedna z nejtěžších filozofických otázek. Táž otázka, která se autorce znovu vnutila, když její úspěšná sedmatřicetiletá sestra Ulla spáchala sebevraždu: Jaký život je hoden žití? Schmitzová nabízí odpovědi ve stejnojmenné knize, jejíž český překlad opatřila filozofka Tereza Matějčková. Kniha je to neobyčejně sugestivní. Zahrnuje líčení života s Carlottou, která překypují autorčinou vděčností za život vlastní dcery. Autorka přitom nezůstává u základní etické otázky, ale obrací se do vlastních řad a ptá se, co je filozofie a zda nám může na titulní otázku poskytnout relevantní odpověď. Na své webové stránce anticipuje odpověď slovy Ludwiga Wittgensteina: „Die Arbeit der Philosophie ist eigentlich die Arbeit an einem selbst. Daran wie man die Dinge sieht.“ (Úkolem filozofie je vposled práce na sobě samém. Na tom, jak se na věci díváme.)

Švýcarská filozofka rozebírá v osmi kapitolách knihy témata jako život s postižením, demencí nebo smrtelnou nemocí, sociální recepce sebevraždy, stárnutí, prenatální diagnostika či smysl života. Píše přitom z pozice zainteresované myslitelky – matky postižené dcery. Strach rodiče, zda bude jeho dítě „normální“, je podle Schmitzové přirozený, sama ho prožila. Zároveň dodává, že přirozené a normální je často výsledkem líného konsenzu či paternalismu. Hlavním cílem knihy proto není podat vyčerpávající odpověď na všechny zmíněné otázky, nýbrž vyprovokovat úvahy o nesamozřejmosti hodnot, jež životu, který má za něco stát, přikládáme. Právě v apelu na revizi obvyklého hodnocení života lidí, kteří žijí naplněný život, ačkoli se nemohou hýbat, samostatně dýchat či rozvíjet omezenou mentální kapacitu, je kniha nejsilnější. A úspěšně oslovuje nejen očekávanou čtenářskou skupinu rodin, jejichž příslušníci trpí nějakým zdravotním omezením. Knihu lze dokonce pokládat za metodologický traktát, který by měl zajímat hlavně filozofy. „Záhy jsem pochopila, že ji [titulní otázku] nelze pojednat systematicky a lineárně, že neexistuje jednoznačná odpověď, která by byla nezávislá na kontextu a nabízela objektivní kritéria života, který je hoden žití,“ píše Schmitzová. Tvrdí, že „je třeba podat soukromou odpověď“ jako vějíř možností, jak se k ústřední otázce vztahovat. „Správná odpověď“ musí mít formu (nejen) filozofické výzvy, jak „kriticky reflektovat společenské představy“.

Co tedy určuje, zda je život hoden žití? Jádro autorčina argumentu představují slova Tima Steinera, mladíka trpícího Duchennovou muskulární dystrofií. Pan Steiner je kromě dvou prstů zcela nehybný, živiny přijímá hadičkami, prakticky je zcela odkázán na péči druhých – pro jedny tragédie, pro druhé rovnou důvod se zabít. Tim Steiner však říká: „Já mám svůj život rád.“ Schmitzová nezůstává u této věty, ale také se z ní nebojí vyjít a hodit ji na stůl jako argumentační trumf: i život, který zdánlivě pozbyl veškerý smysl, je hodný žití. Jak je to možné? Je třeba začít u reformulace otázky a ptát se, kdo tu co hodnotí. Vsadíme-li na společnost nebo na takzvaná objektivní kritéria hodnocení, vnucuje se stínová otázka, co je potom „nehodnotný život“, upozorňuje Schmitzová. Pro důkaz nemusí chodit daleko. Dějiny prokázaly, že ve jménu této protiotázky jsme schopni zabíjet druhé i sebe. A filozofie byla leckdy u toho. V Platonově Ústavě tesař odmítá lék na nemoc, jež ho zneschopňuje k práci, protože život, v němž nemůže vykonávat své povolání, považuje za bezcenný. Pokud se neuzdraví, je lepší to zabalit, tak zní zlaté pravidlo. Tato úvaha by měla být povědomá a stejně tak zneklidňující. Nevyznává snad současná společnost pracovní výkon jako téměř absolutní měřítko života, jejž stojí za to chránit a odměňovat, zatímco nečinnost se má trestat nebo přehlížet? Do argumentu, proč označujeme život za „hodnotný“ nebo „nehodnotný“, promlouvá ekonomika, zákon, politika i mainstream. Život se pak mnohdy jeví jako soukromé hospodářství, do kterého každý po svém investuje. Jsou-li výnosy chabé, likvidujeme (se). Vztah k vlastnímu životu v pozdně moderní společnosti pojednává třeba filozofka Eva von Redecker: „… v konkurenčním boji o zhodnocování je každý život ořezán na osamělou čáru, která se skládá jen z bodů postrádajících jakýkoliv význam, jen z výkřiků ,Já, já, já!‘.“ Život bereme jako majetek či nástroj pro měření vlastní výkonnosti a nejvyšší skóre sledujeme u suverenity. Schmitzové se daří přesvědčivě ukázat, proč hodnota života není digitální jednotka, nýbrž kvalita, kterou nelze vypreparovat ze statistik ani z filozofických tezí. Vposled jde totiž vždycky o život, který nežije nikdo jiný než nedigitální Já.

Schmitzová se v knize hladce vypořádává s důvody, proč v otázce hodnotného života selhává objektivismus. Pozoruhodný je však zejména způsob, jak hájí své subjektivistické stanovisko. Základem argumentu je fakt, že hodnota života v očích těch, kdo jej žijí, kolísá. To nás podle autorky zavazuje k úsilí oživovat hodnotu života nejen u sebe, ale především u těch, kdo ji pro sebe ztratili. Nejde o to, vzkřísit nějaký absolutní nebo naopak privátní smysl, obojí totiž sklouzává ke znehodnocení a polarizaci žitelnosti a nežitelnosti. Podle Schmitzové neexistuje žitelný a nežitelný život; je jen život. Ten má své vrcholy i své propady, vždycky ovšem platí, že existuje naděje, jak mu vrátit smysl. Když se někomu zdá, že naděje chybí, měla by nastoupit společnost a nejbližší. Autorka zároveň počítá s námitkou obhájců suverenity. Kdekdo by se mohl ptát, jak takový pojem života obhájit vůči našim vysokým nárokům na osobní autonomii. Schmitzová odpovídá: zbavme se individuálního pojmu autonomie a nahraďme jej konceptem sociální autonomie, tj. „schopností, která se odvíjí v sociálním kontextu“ a čerpá jak z racionálních rozhodnutí, tak z prožitků. Omezení, jimž čelí lidé, kteří dlouhodobě či smrtelně onemocněli nebo utrpěli rozsáhlý úraz, pak mohou být zakoušena jako přiškrcení života, ale také jako přerod či nový počátek, v němž druzí mohou být oporou. Hodnocení života se proměňuje, ale jeho základem zůstává možnost, že v něm člověk opět zdomácní. Sociální autonomie přitom nepodsouvá závislost jako alternativní hodnotu k nezávislosti. Přikládat životu hodnotu skrze omezení není forma odmítání reality, ale rozšíření pohledu na ni. Na neomezenou autonomii se naopak z této perspektivy lze dívat jako na bezednou „nádobu nebo kontejner“, z nějž smysl života neustále odtéká.

Ve všech kapitolách vychází Schmitzová z četných studií, zákonů, vlastní zkušenosti i osobních rozhovorů. Nejinak je tomu v poslední kapitole o sebevraždě. Individuální autonomie je také v této otázce vysoká karta, nicméně podle filozofky jde o podvod. Ideál vzájemného porozumění je takříkajíc lest ducha: pochopením pro sebevraždu ztrácíme smysl pro to, proč má být sebevraždě předcházeno. Říci, že je sebevražda normální, vede vposled k podřazení života smrti. Na sebevraždu proto nemáme pohlížet jako na něco pochopitelného ani jako na selhání – ať už kohokoli. Pro Schmitzovou je sebevražda tragédie, s níž se musíme ptát, co dělat proto, aby lidé neztráceli smysl života, a praktickými kroky se o to zasazovat. Nejprve je třeba přehodnotit názorová a zákonná schémata, jež nejhůře doléhají právě na ty, jejichž prožívání vlastního života zkouší nemoc či zranění. Omezení a odkázanost na druhé jsou otázkou individuálních prožitků, leckdy těch nejtěžších. V interakci s druhými však mohou vést k obnově hodnoty života, nikoli k jeho ztrátě. Sebeurčení je jen hodnota mezi hodnotami, píše Schmitzová. Zbavit se fixace na absolutní suverenitu může paradoxně znamenat osvobození od podstatného (sebe)omezení.

Barbara Schmitzová. Jaký život je hoden žití? Filosofické a biografické přístupy. Přeložila Tereza Matějčková. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2024. 156 stran.

Autorka je doktorandka filozofie na FF UK