Omezení v podobě postižení, stáří či zranění není indexem nehodnotného života, ačkoli dějiny mnohdy tvrdí opak. Švýcarská filozofka má za to, že hodnotu může životu připsat jen ten, kdo jej žije. Nenabízí triky, jak objevit smysl života, ale předkládá přesvědčivé důvody, proč o něj nemusíme přijít, ani když jsme odkázáni na druhé. Barbara Schmitzová dokončovala doktorát z filozofie, když neplánovaně otěhotněla. Od porodu bylo čím dál jasnější, že její usměvavá dcera Carlotta se vzezřením a opožděným vývojem vymyká. Když jí byly tři roky, Schmitzová obdržela diagnózu: dcera se narodila s Rabinowovým syndromem, vzácnou nemocí vyznačující se charakteristickou kombinací fyzických a mentálních postižení. Podle společenských ukazatelů nemoc činí z Carlotty člověka, nad kterým visí jedna z nejtěžších filozofických otázek. Táž otázka, která se autorce znovu vnutila, když její úspěšná sedmatřicetiletá sestra Ulla spáchala sebevraždu: Jaký život je hoden žití? Schmitzová nabízí odpovědi ve stejnojmenné knize, jejíž český překlad opatřila filozofka Tereza Matějčková. Kniha je to neobyčejně sugestivní. Zahrnuje líčení života s Carlottou, která překypují autorčinou vděčností za život vlastní dcery. Autorka přitom nezůstává u základní etické otázky, ale obrací se do vlastních řad a ptá se, co je filozofie a zda nám může na titulní otázku poskytnout relevantní odpověď. Na své webové stránce anticipuje odpověď slovy Ludwiga [Read More]
Pre pokračovanie článku, si prosím zakúpte predplatné.
Ak už naše predplatné máte, prihláste sa.
