Tři diagnózy rozumu podle Hannah Arendt

Zkraje sedmdesátých let napsala Hannah Arendt tři eseje, jež spolu s rozhovorem, vedeným novinářem Adelbertem Reifem, vyšly pod názvem Krize republiky. Politická myslitelka rozebírá meze politického lhaní, princip občanské neposlušnosti a legitimitu násilí. Ačkoli od původního vydání uplynulo více než padesát let, její postřehy jsou nepříjemně aktuální.

Lhaní je formou tvoření, nádechem pro nové, počátkem činu, píše Hannah Arendtová v eseji „Lhaní v politice“ z knihy Krize republiky, jež loni vyšla v nakladatelství Herrmann & synové. Každý počátek má pak svůj počátek v něčem jiném. Lež coby stvoření myšlenky je tak zakotvena zase v jiné myšlence. A ta v jiné a tak dále… Tak do sebe každá lež zahrnuje jistý odkaz na skutečnost jako svůj závazek pravdě. Politikovi, který umí lhát, je tato logika známa. Arendtovou tedy nezneklidňuje lhaní v politice vůbec. Jak napovídá esej, zajímá ji konkrétní případ politické lži, jejž obnažila kauza Pentagonských dokumentů, spisů publikovaných v New York Times v roce 1971. Dokumenty dokládají manipulativní strategie americké vlády za války ve Vietnamu. Skrze eseje a rozhovor, který s filozofkou vedl německý novinář Adelbert Reif, Arendt v Krizích republiky předkládá přinejmenším tři diagnózy západní racionality. Při čtení člověka napadá: jak asi nemoc od sedmdesátých let pokročila?

Arogance rozumu

„Lhaní!“ vykřikne Cyril, jedna z postav hry Úpadek lhaní – Pozorování: „Myslil bych, že naši politikové si uchovali tento zvyk.“ Vivian, druhá postava drobné konverzačky Oscara Wilda, kontruje: „Ujišťuji vás, že nikoliv. Nepovznášejí se nikdy nad úroveň dezinterpretace a ve skutečnosti se snižují k tomu, že dokazují, disputují, argumentují.“ Vivianovu diagnózu je třeba číst ironicky. A přece se jeho výrok dotýká toho, co Arendt kritizuje na lži, jíž se dopustili autoři Pentagonských dokumentů, totiž arogance racionality.

Politika vzešla ze lhaní, je to schopnost měnit skutečnost; „pracuje s nahodilými fakty, se záležitostmi, které v sobě nenesou žádnou inherentní pravdu, žádnou nutnost být takové, jaké jsou.“ Lež má povahu gesta, vedeného s intencí ovlivnit bezprostřední vývoj událostí. Spíše než stvoření ex nihilo je lhaní nakonec přetvářením. Akt, v němž se domnělé pravdy převracejí ve svůj opak. A přece – politik, který ovládá umění lži, má mít na zřeteli také skutečnost a meze, jež skutečnost lži klade, tvrdí autorka eseje.

Problém podle Arendt – a pod závojem ironie i podle Wilda – nastává, chce-li kdo (umělec či politik) lež vypodložit vlastní interpretací skutečnosti coby nové všeobecné pravdy. Špatná lež tak má příčinu v nadměrné sebedůvěře. Sebedůvěrou se přímo živí. Tuto vlastnost podle Arendt vykázali odborníci z týmu ministra McNamary, na jehož popud byly postupy americké vlády během vietnamské války přezkoumávány a později publikovány jako Pentagonské dokumenty. Proč je lež těchto expertů (a nakonec expertů vůbec) nejzákeřnější? Protože tito lidé uvěřili, že jejich podíl na lžích vlády nemá jen politický, ale přímo morální význam. Uvěřili, že jsou povoláni, aby se podíleli na klamavých, ba zločinných postupech válečné operace, které přitom měli přezkoumat a odkrýt. Právě v tom udělali odborníci největší chybu, míní Arendt. Lhářovo selhání, to je uvěřit vlastní lži.

Pro tento případ dnes někdy užíváme pojmu dezinformace. Na rozdíl od něj ovšem „lež“ obsahuje potenciální prvek legitimity, kterou šíření či vytváření dezinformací postrádá. Už proto dezinformace leckdy slouží jako nadávka. Lež v pojetí Arendt není sama o sobě neospravedlnitelná, tím náchylnější je však ke korupci. Zejména, pokud si je jista vlastní rozvahou, svou neochvějnou racionalitou. A sebeospravedlňující se racionalista je vůbec nejlepší lhář – „má na to data“. Proto jsou dnes vlády expertů stejně nebezpečné jako vlády oligarchů; ačkoli oligarchové a technokraté se k vládě nakonec dostanou spíše. USA je toho příkladem jako z čítanky.

Nevíra rozumu

Kromě válečné politiky se podle Arendt octl v krizi také „význam věrnosti právu“. Dochází k hysterickému přehodnocování hodnot, což vede nejen k nietzscheovskému podrytí slepé morálky, ale vposled také k oslabování legitimity práva. Prvního je nám zapotřebí. Druhé vede do pekel. Právě dnes vládní politici bez ostychu sahají do ústavních práv (třeba do práva na americké občanství těch, kdo přišli na svět na půdě Spojených států). Nemluvě o cenzuře, jež zlověstně obchází země bývalého Sovětského svazu. Ve druhé eseji, „Občanská neposlušnost“, se Arendt věnuje legálnímu občanskému vzdoru, který ještě víru v právo má.

Esej otevírá případy, které by si občané neměli brát za vzor: příběhy Sokrata a Thoreaua. Athénská i concordská obec prý předpokládaly, že chtějí-li tito výtečníci podkopávat zákon, musí být ochotni přijmout trest. Tato úměra podle Arendt zakládá jádro moderního konfliktu státu a občana, který se bouří proti zákonné moci. Předpoklad, že kdo se staví proti zákonu, musí být dle téhož zákona připraven pykat, má za mylný. Omylem je především sama domnělá blízkost morálky a zákona: občanská neposlušnost nemůže být založena v morálním pohoršení jednotlivce (co trápí Sokrata, ještě nemusí trápit obec), ale teprve ve sdíleném znepokojení občanů, kterým jde o politicky legitimní korekci vládních kroků.

V otázce občanské neposlušnosti tedy nerozhoduje morální pohoršení, ale početní převaha. Možná se to zdá pokrytecké. (Jakže? Rozhoduje počet, ne idea?) Přitom jde o základní demokratizační pojistku. O demokracii je třeba se bát, dovolí-li státník jednomu křiklounovi porušovat zákon (ano, Musk si své vykřičel). Dobrý člověk a dobrý občan totiž nejsou totožní. Musk či Sokrates – obcí nesmí smýkat žádný jednotlivec, ať myslitel, nebo boháč. Věřit naopak lze tisícihlavým davům, jež v mezích legality vyjdou na náměstí v téměř třiceti slovenských městech, aby oponovaly vládě, která přivádí demokracii k rozvratu.

Úzkost rozumu

Zatímco revolucionář odmítá autoritu zákona a neštítí se vypalovat auta, rozbíjet výlohy, možná i zabíjet, neposlušný občan jedná v souladu se zákonem. Mezi další znaky občanské neposlušnosti Arendt řadí veřejný projev a nenásilí. Poslední esej Krizí republiky, „O násilí“, věnuje právě jim. Vychází z myšlenky, že násilí samo není nelegitimní. Ostatně se „na politické scéně stále neobjevilo nic, co by tohoto konečného arbitra v mezinárodních záležitostech nahradilo“. Násilí stojí u zrodu společností a provází i jejich vnitřní proměny. Studentská hnutí, která zažehla revoluce v osmašedesátém roce, a také současný studentský aktivismus dokazují, že násilí zůstává posledním prostředkem k přerušení znepokojivého spádu událostí. Zkratkovitě lze říci: co lež umožňuje politikovi, to násilí umožňuje občanovi.

Arendt se současně vymezuje proti biologickým interpretacím násilí. Podle nich je člověk coby agresor nejblíže svému zvířecímu původu. Jistě, říká: podobnost se zvířaty člověk vykazuje, ale copak to nakonec není opět rozum, který krmí touhu po moci a legitimizuje „nezbytné“ násilí? „Není [tento] klid jasným projevem neživosti či rozkladu?“ ptá se. Biologické ospravedlnění násilí pak Arendt dovádí ad absurdum, a to skrze rozbor kolektivního zabíjení: zážitek, v němž člověk nabývá pocitu převahy nad smrtí, se jeví jako probuzení k životu, élan vital. Dokážeme-li se smrti přiblížit v doprovodu druhých, přestává smrt být hrozbou. Snadno pak zapomeneme, že svou nesmrtelnost stvrzujeme smrtí druhého. Copak můžeme takové násilí ospravedlnit jako čin páchaný ze strachu o život? Těžko. Ospravedlnitelnost násilí vposled předpokládá ochotu převzít zodpovědnost za moc, již násilím nabýváme, myslí si Arendt. Jen tak se násilí může stát nástrojem spravedlnosti.

Odpovědí na tři jmenované nemoci rozumu (aroganci, nevíru a úzkost) není obrat k nerozumu. V očích Hannah Arendt je to spíše pozorné zacílení rozumu na širší kontexty, na zákon a na důsledky, jimž v jednání vedeném sebevědomou racionalitou čelíme. Můžeme si přát, aby se takovou racionalitou dala nemoc Západu ještě léčit.

Hannah Arendtová: Krize republiky, Přeložil Petr Fantys, Herrmann & synové, Praha 2024

Autorka je redaktorka mesačníka Host