Jednou z dôležitých úloh vysokoškolského vzdelávania je okrem zabezpečovania učebných plánov, dokladovania umeleckých a vedeckých výkonov aj aktívne premýšľanie o generácii, ktorá na danej škole aktuálne študuje. Generácia mileniálov sa narodila do veľmi špecifického obdobia, ktoré im na jednej strane dáva krídla v užívaní digitálnych technológií (digital natives), súčasne však vytvára tlak na zorientovanie sa v bezbrehom toku informácií a obrazov. Svet bez čitateľných kontextov a súvislostí, svet, v ktorom sa pravda politizuje a skúsenosť relativizuje nedáva príliš veľa šancí na „prežitie“. Určite sa k tomu pridáva aj tlak na výkon jednotlivca a to v čase, ktorý nie je zárukou úspechu. Podieľa sa na tom totiž naša absencia predstavy o najbližšej budúcnosti. Žijeme v dobe, ktorá rezignovala na vízie a predstavy o tom kam sa svet posunie o pár rokov, k akým cieľom mieri. Súčasní študenti na vysokých školách nemajú inú životnú alternatívu, na rozdiel od starších generácií, ktoré zažili obdobia totalít, alebo obdobia politicko-ekonomických transformácií. Na druhej strane akosi intuitívne tušíme, že táto generácia je súčasťou niečoho väčšieho, čo doposiaľ nevieme presne pomenovať, ale je zrejmé, že vďaka nim nastane bod obratu v našom uvažovaní o budúcich hodnotách jednotlivých spoločenstiev. Momentálne sú vo víre toho, čo sociológovia nazývajú „všetkým a ničím“ alebo „byť všade a nikde“. Je jasné, že toto obdobie je psychicky náročné, pretože zápasia s niečim, čo presne nevedia pomenovať, nevedia, čo príde. Na druhej strane je vidno, že sa snažia a už celkom dobre vidno ich prvé výrazné reakcie.
Táto stručná charakteristika doby dolieha na celú generáciu, nielen na študentov umenia. Pre nich je však určujúce, že vo svojich dielach zobrazujú svet, v ktorom žijeme. Nie je to nič výnimočné, v umení sa tak dialo vždy. Ale táto „služba“ umelcov spoločnosti je sama o sebe veľmi ťažká a náročná.
Tomáš Vaněk – rektor Akadémie výtvarných umení v Prahe a Jindřich Vybíral – rektor Vysokej školy umeleckopriemyslovej v Prahe súhlasili odpovedať na otázky Bohunke Koklesovej – rektorke Vysokej školy výtvarných umení v Bratislave.
Všetci traja sme si spoločne uvedomili, že možnosť byť na škole v čase nástupu generácie mileniálov je výnimočná situácia a že sme svedkami premeny, ktorá v zásadnej miere ovplyvní charakter umenia a kultúry v nastávajúcom období.
BK: Pôsobíte v pozíciách pedagógov už dlhšie obdobie a rektorská funkcia pravdepodobne zmenila Vaše uvažovanie o škole komplexnejším smerom. Hybnou silou každej jednej školy sú jej študenti a preto sa v pozíciách rektorov nevyhneme premýšľaniu o nich. V posledných mesiacoch som si uvedomila, že naši študenti, na rozdiel od tých predošlých generácií, nemajú problém vyžiadať si zvýšenú pozornosť v oblasti psychologického poradenstva. Otvorene komunikujú túto potrebu, čo v predchádzajúcich obdobiach prítomné na škole nebolo. Zažívate podobné požadavky zo strany študentov, komunikujete túto záležitosť s nimi a s kolegami na škole?
TV: Na úvod, bych rád zmínil, že jsem AVU vystudoval, třináct let po ukončení studia jsem na AVU začal učit, hned na to vést akademický senát a v roce 2014 jsem nastoupil do funkce rektora, v níž působím dodnes. Jako rektor se snažím ve všem, co na škole děláme, prosazovat termín institucionální empatie a upozorňovat na potřebu určité sociality, která souvisí s péčí, spravedlností a svobodou nejen v umění, ale konkrétně se životem, studiem a prací na AVU.
Přestože jsme malá škola, stále řešíme, jak smysluplně a aktivně komunikovat, abychom se o potřebách, problémech i přáních všech dozvěděli co nejvíce a dělali kroky k jejich naplnění, vyřešení a uskutečnění. Za nejdůležitější považuji zabývat se pracemi jednotlivých studentek a studentů v souběhu s jejich uměleckým myšlením a zlepšováním prostředí, ve kterém jejich práce vznikají. K tomu využíváme diskusí v ateliérech, pedagogických setkání, ale i neformálních snídaní pro zaměstnance u rektora, konkrétních auditů se zaměřením na genderovou rovnost i kvalitu studijního a pracovního prostředí, připravujeme každoročně cílené ankety a v neposlední řadě jsou důležitá i pravidelná jednání akademického senátu i práce hodnoticích komisí v rámci ročníkových prací.
A k tvé otázce ohledně konkrétní praxe na AVU: ano, od studentů vzešel požadavek mít na škole psychologickou poradnu, přijali jsme tedy specializovanou psycholožku, která se podle potřeb věnuje nejen studentům, ale i všem zaměstnancům školy, začali jsme provozovat službu skupinového hlídaní dětí pro studenty i zaměstnance, uspořádali jsem speciální kurzy sebeobrany, semináře a diskuse k tématu sexuálního obtěžování, ze studentské iniciativy vznikla na škole aktivní Ekobuňka, pozornost celkově zaostřujeme na sociální situaci a podporu studentů a studentek při studiu a zesilujeme péči o studijně pracovní prostředí na AVU. Je toho mnohem více, co se snažíme na AVU zlepšit a přenastavit ve vztahu k chodu školy, výuce a potřebám studentů speciálně, na podrobnější popis zde ale není prostor.
JV: Jak jsou naši studenti křehcí a ohrožení různými běsy, jsem si s bolestnou naléhavostí uvědomil v roce 2008, když ze světa dobrovolně odešel Jirka Lomecký, mimořádně talentovaný keramik, jemuž všichni prorokovali hvězdnou budoucnost. Dráha, na kterou posluchače připravujeme, je plná úskalí a my si navíc vybíráme citlivé a přemýšlivé adepty, kteří jsou rizikům vystaveni nejvíc. Kéž bychom je dokázali lépe připravit na to, co je v životě může potkat. Ale není toho mnoho, co můžeme udělat. Dělíme se s nimi o vlastní zkušenost, mluvíme o jiných zranitelných umělcích a jejich složitých životních situacích. Na chodbě před studijním oddělením visí kontakt na školního psychiatra. Na jaře pozvu experta, aby zájemce uvedl do meditačních technik. Až budeme mít víc prostoru, zřídíme ve škole aspoň malou tělocvičnu. Nemůžeme si dovolit být tak křehcí, když bychom sami měli přispívat k mentálnímu zdraví této společnosti.
BK: Asi nebudem ďaleko od pravdy, ak skonštatujem, že duševné zdravie mladých ľudí sa dnes vzťahuje k dobe, v ktorej žijeme. Orientácia na výkon vo svete bez záruk, tlak na individuálny výkon, absencia komunity a teda i bezpečia a určitého zázemia sú asi len veľmi základné charakteristiky dnešnej spoločnosti. Pridáva sa k tomu neustále sa zrýchľujúci tok informácií, intenzívny progres v oblasti nových technológií, ale súčasne aj rozmanité formy sociálnych sieti. Generácia, ktorá sa do takejto doby narodila nemá alternatívnu životnú skúsenosť. Viac než kedykoľvek predtým si uvedomujem, že v tomto systéme je pomerne náročné formulovať akúkoľvek predstavu o budúcnosti. A myslím si, že pre mnohých mladých ľudí táto absencia posilňuje ich úzkosti. Pritom ide o vzdelaných, inteligentných a talentovaných ľudí. Najviac to vidím na nich v období, keď končia školu. Vtedy sa snažíme ich podržať a vysvetliť im, že prechod medzi zázemím školy a umeleckou praxou zvládnu. Vysvetľujeme im, že sú tri oporné body, na ktoré by mali vtedy myslieť: vlastná práca / tvorba, ktorá ich vždy podrží, generácia s ktorou by mali vyrásť a iniciatívy, ktoré majú občiansky charakter a sú súčasťou hodnotovej nápravy systému. Kladiete si na škole podobné otázky, akú máte skúsenosť so študentmi v tomto kontexte?
TV: Zmínil jsem se o zkušenosti studia v devadesátých letech. Toto období bylo o pocitu velké naděje a víry v to, že máme věci ve svých rukou. Věřili jsme, že se účastníme něčeho důležitého, co souvisí s dobrou a spravedlivou přeměnou světa. Současní studenti a studentky AVU jako by neměli k dispozici jasnou naději v budoucnost a o to větší mají potřebu ji hledat. Proto jsou tak angažovaní a aktivní politicky, sociálně a ekologicky. Žijeme v mnohem složitějším světě, než byla devadesátá léta. Generace mileniálů je mnohem citlivější k tomu, co se děje se světem, a je z části frustrovaná z pocitu absence účasti na velkém příběhu. Přitom se něco velkého odehrává, cosi se mění a děje. Je to cítit ve vzduchu, i když se někteří z nás brání to přijmout. V dnešní informační době je přitom – jak věci a vztahy rychle ztrácejí a mění významy – obtížné orientovat se v tom, co je dobré a co podstatné.
Řeším stejný pocit frustrace a snažím se s ním vyrovnávat jako studenti. Považuji za důležité sdílet vědění, upozorňovat se navzájem na podstatné věci, pomáhat si v jejich porozumění. Proto často se studenty diskutujeme, jak důležité je si během studia na AVU budovat inspirativní sociální vazby, z nichž vzniká důležitá hodnota, kterou je možné fakticky přenést po studiu do prostředí a situace zóny volného umění. Bavíme se o tom, jak se tato zóna společensky definuje příslušnými institucemi, státním financováním, trhem umění i soukromými financemi. Snažíme se pracovat s tím, jak je dané prostředí formováno ideově a politicky, a zajímají nás i otázky produkce, prezentace a funkce věcí, které vytváříme. Zajímá nás základní spor ve vnímání uplatnění a zajištění důstojných podmínek pro život v umění. Je to pro nás stále sílící sociální a politické téma. I z toho důvodu hodně řešíme termíny společenské rovnosti a empatie spolu s termíny klimatického rozrušení.
A pokud bych mohl poradit něco konkrétního, tak nutnost pěstovat si sociální imaginaci, je to velmi důležitá a funkční pomůcka pro řešení složitostí našeho žitého světa i jeho budoucnosti.
JV: Rady starých zbrojnošů jsou často směšné a ne vždy dost účinné. Samozřejmě se téhle roli nevyhýbám, ale sázím víc na osobní příklad a snažím se studentům co možná neokázale předvést, že se lépe žije, máme-li oporu v užitečné práci a provází-li nás dobrá četba, hudba, divadlo, film a také fyzické aktivity. Chodím do školy se psem, který je generátor dobré nálady. Usmívám se na studenty a jsem rád, když mi úsměv vracejí.
BK: V minulom roku sa na našej škole sformovala platforma Stojíme pri kultúre. Iniciatíva študentov a študentiek smerovala k nápravam v prostredí kultúry a podarilo sa im dosiahnuť nemalé úspechy. Bolo to veľmi silné a intenzívne obdobie, v rámci ktorého som si uvedomila spätne, že na našich študentov sa v posledných rokoch vždy dalo spoľahnúť. Či už išlo o manifestácie na podporu zvyšovania dotácií na školách, manifestácie za slušné Slovensko po smrti Jána Kuciaka a Martiny Kušnírovej, alebo štrajky organizované kvôli klimatickým zmenám. Vždy stáli v predných radoch. Dnešní mileniáli prejavujú podľa mňa vysokú mieru osobnej angažovanosti, starosti o spoločnosť, krajinu, kultúru, prírodu atď. Vďaka tomu sú zárukou toho, že sa demokracia a sloboda nebudú v našich krajinách oslabovať. Na druhej strane, ak si majú zadministrovať svoje študijné záležitosti, alebo prísť načas na prednášku – tak to je miestami problém – hoci sú pritom „v pohode“ (povedané ich jazykom). Ako ich vnímate v tomto kontexte?
TV: Nechuť k organizaci věcí studia bych nekategorizoval jako výtku či něco negativního. Ze zkušenosti vím, že byrokracie a požadavek na formální plnění úkolů je problém i pro pedagogy a pedagožky. Pamatuji, že stejně se takto poukazovalo na naši neschopnost si organizovat školní věci, když jsem studoval v devadesátkách. Je to přirozený efekt vlivu chodu školy, který vyžaduje na jedné straně systémovou organizaci a na druhé straně jsme přitahováni fenomény náhody a porušování pravidel. Je potřeba s tím koncepčně pracovat, speciálně v našem prostředí uměleckých škol, kde klademe důraz na individuální přístup ve výuce studentů a studentek a preferujeme určitou neformálnost a živost při řešení věcí umění. Z tohoto požadavku bychom měli vzájemně pracovat především na atraktivitě a důvěryhodnosti výuky i celého chodu školy a vytvářet férové a aktivní prostředí, na jehož rozvoji se podílejí všichni. A také vím, že studenti se zaktivují vždy přesně na čas, když je potřeba, jako by byli s citem pro zásadní věci o krok napřed v porovnání s institucionálním pohybem.
JV: Myslím, že toto vše není jen výsadou či problémem mileniálů. U nás studenti svým neuvěřitelným osobním nasazením školu vyvedli z krize, která vyvrcholila odvoláním rektora v roce 2006. Tehdy jsem si říkal, že jim nakládáme až moc zodpovědnosti a že by měli hlavně studovat. Teď se raduji, jak současní studenti přistupují vážně k problému klimatické krize – ať již demonstrací postojů, nebo méně nápadnou, houževnatou prací pro třídění odpadů a šetrnější provoz školy. Ale jsou to přece jen sotva odrostlé děti, které si najdou tutorial na řešení složitých problémů, ale na banální úkony spojené se studijní agendou jim chybí energie. Musíme je vidět z té lepší stránky a pěstovat v sobě pedagogický optimismus. Někomu pak stačí poradit, jiný potřebuje herdu do zad.
BK: K 70. výročiu založenia VŠVU zorganizovali študenti výstavu, v ktorej sa oni samotní stali jej hlavnou témou. Prekvapilo nás, že kurátori a vystavujúci rezignovali na popisky, výstavu vnímali ako jedno dielo a nebolo vôbec dôležité ako sa konkrétny artefakt volá a kto ho vytvoril. Pred dvomi rokmi sa finalisti Ceny Oskara Čepana dohodli, že vystavia jedno spoločné dielo a že tak získajú cenu všetci. Prednedávnom bola udelená Turnerova cena, ktorá rezignovala na jedného víťaza ceny, víťazmi sa stali všetci finalisti. Určite by sa dalo nájsť viac takýchto príkladov. Príde mi to ako určitý typ vzdoru umelcov voči systému, ktorý generuje tlak na výkon. V dnešnej dobe, ktorá je charakterizovaná ako tekutá, ako doba bez istôt a záruk, ako doba, v ktorej sa musíme s neistotami naučiť žiť mi tento umelecký vzdor príde ako dobrá odpoveď. Tento obrat proti hodnotovému nastaveniu spoločnosti možno bude časom silnieť. Možno nám mileniáli budú stále viac a viac pripomínať staré známe: nie je dôležité zvíťaziť, ale zúčastniť sa.
TV: Ano, vnímám to jako silný sociální požadavek, nesoupeřit, ale účastnit se, být platný a nápomocen v jiných než soutěžních vztazích, hledat jiný funkciom věcí, postojů a gest. Osobně mě koncepty řešící sdílení, napojování se na situace i pojem účastenství velice zajímá a je mi jasné, že jde o silnou potřebu hledání jiné sociální závažnosti, a to nejen v umění. V umělecké praxi jde také o snahu jasně se konceptuálně odlišit od strategií, které jsou vlastní především marketingovým strategiím sloužící ke kumulaci zisku a k upevnění moci. Studenti řeší velmi intenzivně vlastní statusy i statusy prací, které vytvářejí v rámci sítí, jež jsou kolem nastaveny, proto je tak potřebné zkoumat, jak se tyto aktuální požadavky vztahují k historickému příběhu umění.
JV: Nemám rád generalizace a nemyslím si, že by se mileniálové tolik lišili od dřívějších studentů. Ale některé rozdíly jsou nepřehlédnutelné. Naši současní posluchači už nemají tak silnou ambici vytvářet líbivé módní věci, ale mnohem více si uvědomují svou společenskou zodpovědnost a mnohem více přemýšlejí o smyslu své profese. Nechtějí nadbíhat marketingovým agentům a podřizovat se tlakům ze světa masové kultury. Baví mě sledovat, jak uvažují a jaké otázky si kladou. Jsem rád, že jsem na UMPRUM s těmito lidmi a v tomto konkrétním čase.
Rozhovor viedla Bohunka Koklesová, rektorka Vysokej školy výtvarných umaní v Bratislave
