Prejsť na hlavný obsah

Hľadať

Vaše vyhľadávanie momentálne nezahŕňa produkty.

Pre vyhľadávanie v e-shope prejdite sem.

Ulevit sobě, ulevit společenství 

Počet zhliadnutí:
zdroj ilustrácie: grafika Williama Hogartha (1697 – 1764) zo zbierok Galérie mesta Bratislavy

Zahálku vnímáme jako plýtvání drahocenným časem, který může (a musí) být využit k produktivní činnosti. Imperativ výkonu jsme přenesli ze sféry placené práce i do sféry rodiny a volného času. Odpočinek limitujeme jen na nezbytnou regeneraci. Změna tohoto vnímání a ocenění času stráveného bezostyšným nicneděláním představuje radikální krok ke změně společnosti z feministických pozic.

Všudypřítomnost tlaku na výkon a osobní nasazení v pracovním prostředí pozdního kapitalismu je poměrně dobře popsána a vesměs si tento tlak uvědomujeme. Méně už se mluví o tom, jak se imperativ konstantního výkonu propisuje do mimopracovní sféry lidských životů. Vysledovat jej můžeme téměř kdekoli – v předpokladu nepřetržité práce na osobním rozvoji, v konceptu intenzivního mateřství či rodičovství spojeného s povinností „vytváření vzpomínek“ nebo v setrvalé glorifikaci superžen, které všechno zvládají a nenechají si s ničím pomoct bez ohledu na to, jak tím trpí ony samy i jejich okolí. Odpočinek, zahálka a nicnedělání nemusí sloužit jen k regeneraci sil pro další výkon, ale mohou se stát radikálním aktem sebepéče i proměny společnosti.

Koncept volného času je jednak silně genderovaný, jednak výrazně třídně podmíněný. Jak odpočíváme a čemu se ve svém volnu věnujeme, nepřekvapivě do značné míry závisí na tom, kolik volného času máme k dispozici, jaká je v našem okolí kultura volného času i kolik peněz můžeme za své volno utratit. Zůstaneme-li u genderového hlediska volného času, pak je důležitá ta skutečnost, že obecně ho nikdo nemá příliš mnoho a ženy ho mají ještě o něco méně než muži. Z evropského indexu genderové rovnosti, který každoročně sestavuje Evropský institut genderové rovnosti (EIGE), vyplývá, že pouze 27 % zaměstnaných žen několikrát týdně tráví volný čas aktivitami mimo domov oproti 31 % zaměstnaných mužů. V případě single osob a bezdětných párů je rozdíl menší, pokud jsou v rodině děti, rozdíl se zvyšuje a nejvyšší je v případě sólo rodičů (25 % žen oproti 34 % mužů). V České republice je pak rozdíl o něco málo výraznější, volný čas mimo domov pravidelně tráví 23 % žen oproti 28 % mužů. Pokud k těmto datům doplníme údaje o tom, kolik času muži a ženy v Evropě tráví péčí o děti nebo jiné příbuzné a také domácími povinnostmi, pak se nám důvod tohoto genderového rozdílu ozřejmí velmi rychle.

Intenzivní supermateřství

Když jsem v roce 2013 měla první dítě, byla debata o šťastném, intenzivním a výhradně pozitivním mateřství ještě v plné síle. Všechny matky, dlouhé měsíce a roky izolované v domácnosti, se dětem plně věnovaly, strašně moc kojily, pořád si s nimi hrály, navštěvovaly miliardu aktivit, kterými děti rozvíjely, doma s nimi zpívaly a tvořily a rozhodně se jim nestýskalo po práci ani jiných dospělých aktivitách – tedy alespoň ne nahlas. Mně kojení nešlo, zápasila jsem s několikaměsíční poporodní depresí, syn nespal, čokoláda padala po kilech a po práci se mi stýskalo intenzivně. Když jsem na internetu narazila na americkou mateřskou blogosféru, otevřel se mi úplně jiný pohled. Kromě u nás netušených levelů intenzivního mateřství zde byly i více či méně vážně míněné memy prezentující něco úplně jiného. Tím něčím jiným byla tired mom culture, vizuálně zpodobněná třídenním drdolem, obrovským kelímkem kafe a kruhy pod očima. S vizuálem se pojilo přiznání, že péče o malé dítě je jednak fyzicky vyčerpávající, jednak často doopravdy duševně ubíjející. I když přiznání negativních aspektů mateřství a intenzivní péče z lásky je dobrý a osvěžující krok, je to málo. Je to málo, protože vyčerpání matek prezentuje jako nevyhnutelnou jedinou možnost. Neapeluje na sdílení péče, na její společenské uznní a zejména na nižší intenzitu mateřství. I americké unavené matky nosí svou únavu s hrdostí jako známku oddaného mateřství. Nechápejte mě špatně, všichni chceme pro své děti a jejich rozvoj to nejlepší. Je ale na čase říct, že není potřeba, abychom se kvůli tomu štvaly až za hranice svých sil.

Domnívám se, že intenzivní rodičovství je do značné míry pouze přenesení imperativu výkonu ze sféry placené práce do sféry práce neplacené. V literatuře jsou kořeny současné glorifikace práce a pracovního výkonu vycházející z protestantské etiky dobře popsány. Dnes již prací obvykle nevelebíme boží dílo, nicméně glorifikace aktivity (bez ohledu na její reálný smysl) oproti zahálce na síle nepozbyla, spíše právě naopak. Ve sféře placené práce se tak i u nás rozmáhá hustle culture, ve které je zábava jen zbytečná překážka osobního úspěchu a spánek se značně přeceňuje. A tak jak se úspěšní byznysmeni (a u nás i někteří směšní politici) předhánějí, kdo méně spí a dříve vstává, v okamžiku mateřské pauzy obdivujeme matky, kterým po celém dni stráveném péčí o dítě trvá cesta do postele asi hodinu, protože během ní ještě uklidí hračky, oblečení i nádobí, aby to druhý den bylo doma pěkný. Tak jako je schopnost péče esencialisticky připisována ženám jako schopnost vrozená, tak je těmto ženám zřejmě vrozeno nutkání konstantně uklízet (a muži mají naopak mít přirozený talent nepořádek přehlížet).

Stihnout úplně vše

Když s rodinou plánujeme prodloužený víkend, znamená to zajistit ubytování, najít nejlepší dopravní spojení, vymyslet, kam půjdeme, co navštívíme, kde a co budeme jíst, jaký zhruba bude časový harmonogram. V záloze máme plán B, kdyby pršelo nebo nám ujel spoj, odhadneme rozpočet, vybereme peníze, sbalíme krosny, nachystáme svačiny a vyrazíme. Tato příprava je poměrně náročná a u nás ji v naprosté většině zajišťuju já (to je častý, ale samozřejmě ne výhradní vzorec). Abychom trávili volný čas způsobem, který představuje v současném pojetí smysluplnou rodinnou aktivitu střední třídy, vyžaduje to velký objem práce.

Naše výlety bývají poměrně intenzivní, s malým časovým prostorem, ve kterém se neděje nic. Při posledním plánování jsem si uvědomila, nakolik se v připraveném harmonogramu projevil internalizovaný tlak na efektivitu a výkon – když už někam jedeme, musíme toho co nejvíce stihnout. Naštvaně jsem program o třetinu zredukovala a i tak jsem se v neděli večer docela těšila, jak si v kanceláři odpočinu. A toho muzea provaznictví ve vesnici, jejíž jméno si ani nepamatuju, mi bylo líto – nejspíše ho totiž nikdy neuvidím. Naše rodinné cestování sdílím na sociálních sítích, abych se podělila o tipy nebo naopak varování s přáteli, kteří také mají děti. Rozpačitě přijímám komentáře označující mě za supermatku, která toho tolik stíhá a zvládá – právě proto, že si stále palčivěji uvědomuji, jak problematický tento konstantní úprk je a jak je honba za výkonem vlastně smutná, bez ohledu na kontext.

Workoholismus s příběhem

Kathi Weeks ve svém textu Down With Love: Feminist Critique and the New Ideologies of Work teoretizuje koncept lásky k práci a podrobuje jej feministické kritice. Podle Weeks se práce v současné ekonomice vyznačuje celou řadu žádoucích charakteristik, které byly dříve spojovány s ženskou prací. Model femininity založený na flexibilitě, péči, emocích, spolupráci a komunikaci se do značné míry stal modelem ideálního zaměstnance. Kromě těchto charakteristik se pak s prací v posledních letech spojují i afekty, jako je láska a štěstí, které byly dříve v podobě romantické lásky vyhrazeny mimopracovnímu, soukromému životu, a to zejména ženám jako skupině marginalizované na trhu práce. Stávají se součástí manažerského diskurzu. Láska k práci je výhodná jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele. Její důležitou charakteristikou je skutečnost, že zaměstnanec či zaměstnankyně musí lásku k práci v sobě probudit sám, a to bez ohledu na povahu práce, kterou aktuálně vykonává. Oproti očekávání totiž nejde o povahu samotné práce – úroveň mezd, náročnost pracovních podmínek, společenskou hodnotu dané produkce apod., co určuje, zda je konkrétní práce hodná lásky a zda umožňuje zaměstnancům pocit štěstí.

Oproti výše popsanému konceptu individualizované lásky k jakékoli práci je v případě poslání (v angličtině se používá např. pojem vocation) zdrojem afektu konkrétní profese. Koncept poslání vychází z původně křesťanského konceptu povolání či vyvolení k určité činnosti a i v nereligiózním kontextu je zde možné identifikovat silný etický a morální aspekt. Jak dovozuje řada teoretiček a v poslední době například švédská autorka Katrine Marçal v populární knize Kdo vaří ekonomům, v případě feminizovaných profesí se jako o povolání hovoří o náročných a podhodnocených profesích spojených s péčí a dalšími atributy připisovanými ženské práci. Já k tomu dodávám, že zatímco v maskulinizovaných oborech může být povolání důvodem pro vyšší společenskou prestiž i hodnocení dané profese, ve feminizovaných profesích může jít o argument k vyvolávání vyššího pocitu osobní zodpovědnosti za vykonávanou práci a k jisté amorálnosti zejména požadavků na vyšší mzdu nebo kolektivní akce za zlepšení pracovních podmínek, například výkonu práva na stávku.

Pokud cokoli, co děláme, děláme s vášní nebo s vidinou nějaké vyšší, například morální, povinnosti nebo něčeho tak hodnotného, jako je mateřská láska, nebudeme hledět na čas, který tím strávíme. Nebudeme přemýšlet o dovolené, nebudeme řešit něco tak banálního, jako jsou nemoci (každý přece ví, že matky si nemohou dovolit onemocnět). Dávno již tyto koncepty nepatří do výdělečné korporátní nebo podnikatelské sféry. Poslání nacházíme v rodičovství, nezisková sféra nebo sociální služby jsou často prezentovány jako automaty na „práci, která má smysl“ a něco podobného je možné říct o prekérní práci v akademické sféře. Důležitý je výkon a jeho internalizace ve všech oblastech lidského života – jinak kola pozdního kapitalismu v chodu udržet nelze.

Podmíněný odpočinek

Vyhořet se dá všude a ve všem. Konstantní otáčení výkonnostních otáček není dobré k ničemu, bez ohledu na to, jestli nad daným křeččím kolečkem visí nadpis MATEŘSTVÍ, KORPORÁT, PODNIKÁNÍ, NEZISK nebo BOJ ZA LEPŠÍ SVĚT.

Neobhajujme si odpočinek potřebou regenerace pro další lepší výkony nebo více péče o ostatní. Nejde přeci jen o to, dobít baterky. A nejde jen o prevenci vyhoření, protože vyhořelá zaměstnankyně, matka ani aktivistka nepřináší nic dobrého ani sobě, ani nikomu jinému. V takovém kontextu je bezostyšné nicnedělání aktem radikální sebelásky, jak ji popsala například Audre Lorde. Zahálka a sobeckost v nakládání s časem a energií mohou být skutečně radikálním krokem na cestě k ohleduplnější a udržitelnější společnosti.

Ne až bude uklizeno. Ne až budou nesplnitelné termíny hotové. Ne až děti absolvují stopadesátou rozvíjející aktivitu v daném období. Kdykoli, kdy je to potřeba nebo se nám prostě chce. Jen tak si udělat čas pro sebe. Ne abychom četly něco, co nás posune dál, nebo abychom si šly vyčistit hlavu na jógu, protože zítra ten kolotoč začne znovu. Ale abychom byly samy se sebou a pro sebe. Bez jakéhokoli důvodu, který nám umožní si vystoupení z křeččího kolečka ospravedlnit. Ulevme nejdříve sobě. Pak se uleví všem.

Autorka je právnička, feministka a odborárka