Ulevit sobě, ulevit společenství 

Šárka Homfray20. septembra 2022232
zdroj ilustrácie: grafika Williama Hogartha (1697 – 1764) zo zbierok Galérie mesta Bratislavy

Zahálku vnímáme jako plýtvání drahocenným časem, který může (a musí) být využit k produktivní činnosti. Imperativ výkonu jsme přenesli ze sféry placené práce i do sféry rodiny a volného času. Odpočinek limitujeme jen na nezbytnou regeneraci. Změna tohoto vnímání a ocenění času stráveného bezostyšným nicneděláním představuje radikální krok ke změně společnosti z feministických pozic.

Všudypřítomnost tlaku na výkon a osobní nasazení v pracovním prostředí pozdního kapitalismu je poměrně dobře popsána a vesměs si tento tlak uvědomujeme. Méně už se mluví o tom, jak se imperativ konstantního výkonu propisuje do mimopracovní sféry lidských životů. Vysledovat jej můžeme téměř kdekoli – v předpokladu nepřetržité práce na osobním rozvoji, v konceptu intenzivního mateřství či rodičovství spojeného s povinností „vytváření vzpomínek“ nebo v setrvalé glorifikaci superžen, které všechno zvládají a nenechají si s ničím pomoct bez ohledu na to, jak tím trpí ony samy i jejich okolí. Odpočinek, zahálka a nicnedělání nemusí sloužit jen k regeneraci sil pro další výkon, ale mohou se stát radikálním aktem sebepéče i proměny společnosti.

Koncept volného času je jednak silně genderovaný, jednak výrazně třídně podmíněný. Jak odpočíváme a čemu se ve svém volnu věnujeme, nepřekvapivě do značné míry závisí na tom, kolik volného času máme k dispozici, jaká je v našem okolí kultura volného času i kolik [Read More]

Pre pokračovanie článku, si prosím zakúpte predplatné.
Ak už naše predplatné máte, prihláste sa.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri:

Pre pokračovanie článku, si prosím zakúpte predplatné.
Ak už naše predplatné máte, prihláste sa.