Osud fotbalových klubů dokonale ilustruje extrémy, které přinesla snaha převést státní majetek do soukromých rukou. Ryze antikomunistická komodifikace sportovní pracovní síly nakonec končí paradoxem, kdy povedenou kapitalizaci pravidelně sanují veřejné peníze.
Klobouk na hlavě, ztmavené brýle, vystoupení z nablýskaného lincolna, stokorunové dýško hotelovému portýrovi do ruky za pouhé otevření dveří. Tak vypadal jednoho srpnového dne v roce 1991 rázný vstup Borise Korbela nejen do pražského hotelu Palace, ale především soukromého kapitálu do českého fotbalu. Čechoameričan, který vydělal jmění na prodeji sportovních kartiček Upper Deck, totiž koupil Slavii Praha a horentními sumami doslova rozpumpoval kapitalismus v žilách postkomunistické sportovní zatuchlosti. Jako z učebnic ekonomiky začaly tržní mechanismy revoluci zažitých pořádků. Korbel prvně neuspěl na námluvách s fotbalovou Spartou, tak zakotvil u jejího historického rivala. Z řad letenského soka ale přivábil jak legendárního trenéra Václava Ježka, tak vycházející hvězdičku devadesátkového fotbalu Patrika Bergera.
Mentalitu východoevropské střídmosti a pracovní askeze, která vynesla československou reprezentaci o rok dříve do čtvrtfinále mistrovství světa v Itálii či o další rok později ke sparťanské krasojízdě až do semifinále Ligy mistrů, rázně utnul rekordní přestup ostravského fotbalisty Radima Nečase. Jeho příchod do sešívaného dresu stál naprosto astronomickou sumu pětadvacet milionů korun. A to v době, kdy se průměrná měsíční mzda pohybovala kolem čtyř a půl tisíce korun. Takže zatímco tehdejší předseda Sparty Václav Mašek odmítl Korbela s tím, že se bál, aby na Letné neudělal závodiště pro chrty, dostihovým závodům v přeplácení přestupujících hráčů tím zabránit nedokázal. V konečném zúčtování to ale takový luxus nebyl. Odhaduje se, že Korbel za dva roky utratil 300 milionů, aniž by klub uzmul jediný titul či pohárový úspěch. Přesto právě jeho injektáž odstartovala novou éru nejen v pražské Slavii, ale v českém sportu vůbec. Éru, z níž už nebylo žádné cesty zpět.
Výprodej postkomunistické Evropy
Korbel reprezentuje privatizaci sportu v jejích různých podobách. Jako přesun veřejného majetku do soukromých rukou, kdy si sportovní spolek, což byly všechny kluby v československém tělovýchovném prostoru, zvolil do svého vedení člověka, který onen „neziskový“ subjekt promění investicemi z vlastní kapsy k nepoznání od firem z podnikatelského sektoru. Do té doby fungovaly fotbalové kluby ve zcela specifickém vlastnickém režimu. Oficiálně musely spadat pod nějaký státní podnik, popřípadě armádu či vnitro. Odtud také hráči dostávali mzdu. Tomu musel odpovídat i název, což na jedné straně souviselo s očištěním se od prvorepublikové minulosti, na straně druhé odráželo politické zadání. To mnohdy skončilo sémantickým paskvilem, jakým byl například název Spartak Praha Stalingrad. Pod tímto kryptickým titulem se přitom neskrýval nikdo jiný než tradiční klub z Vršovic Bohemians s klokanem ve znaku. V postkomunistické éře následně kluby buď restituovaly svůj původní název, nebo se daly na cestu kreativní jazykové transformace. Jako třeba v případě brněnské Rudé Hvězdy, z níž se stala mnohem apolitičtěji znějící Kometa. A netrvalo dlouho a kapitalismus pronikl nejen do způsobu fungování, ale i přímo do názvů, ať již jako prostor k pronájmu od movitého sponzora, nebo bez okolků odrážející podnikatelskou aktivitu svého klubového majitele.
Pokud ovšem privatizaci chápeme jako zcela konkrétní historickou událost, kdy došlo k transformaci socialistického modelu vlastnictví na kapitalistický, byly to právě Korbelovy miliony, které ukázaly, s jakou lehkostí může neviditelná ruka trhu hráče komodifikovat v dobře prodejné zboží. Ne že by hráči nepřestupovali mezi kluby za předchozího režimu s nárokem na odstupné, ale až svoboda tržních mechanismů kapitalistického střihu vyšroubovala přestupové částky do závratných výšin. Roztočenou spirálu přitom kapitál živí i bez návaznosti na reálnou produktivitu. Přece jen jedenáct fotbalistů běhá na hřišti tak jako tak, stejně tak i titul může v každé sezoně získat pouze jeden tým. Všemu ale vládne fiktivní kapitál, když všichni zúčastnění hrají zákulisní šarádu společně udržovaného zdání o vzájemné hodnotě klubů pouze na základě součtu zcela imaginárních cen vlastních hráčů za jejich hypotetický přestup jinam.
A co jiného než privatizace let devadesátých byl nákup levného výkonného zboží z východní Evropy? Přestupy tuzemských hvězdiček do západních velkoklubů měly tehdy takovou patinu, že se dodnes na některé skupování fotbalistů vzpomíná se sentimentem rovným velkému sportovnímu úspěchu. Takzvané přestupové bomby do vysněných destinací v německé Bundeslize, italské Serii A a především zbožštěné kolébky kopané v Anglii se již zdárně proměnily ve zcela nefalšovaný fetiš. To vše vytváří zcela opojnou narativní selanku o tom, jak si Zdeněk Zeman Pavla Nedvěda do Lazia přivedl nebo jak Karel Poborský kvůli Davidu Beckhamovi v Manchesteru United ke štěstí nepřišel.
Česká polistopadová identita se budovala na adoraci úžasného Západu, což vytvořilo symbolickou nadstavbu přesahující základnu zcela nesouměřitelných ekonomických rozdílů. Pachuť periferie evropské fotbalové výspy ale měla nasládlou chuť, protože na mezinárodní scéně dosahovali čeští hráči nevídaných úspěchů. Ať již v podobě reprezentace, která hned ve své premiéře jako samostatný stát pronikla na Euru v Anglii až do finále ve Wembley, či pravidelným „dobýváním“ Evropy v podobě porážení slavnějších a bohatších klubů ze Západu. Následný hráčský exodus se dodnes označuje jako výprodej a ve své podstatě odráží v té době typické rozprodávání toho nejlepšího ze socialistického majetku do rukou zahraničních vlastníků. Fotbalisté totiž nebyli v určitém ohledu ničím jiným než produkty státem organizované sportovní výchovy mládeže. Noví soukromí majitelé klubů tak mohli zcela svévolně prodávat svůj hráčský majetek, ve skutečnosti spíše práva na užívání jejich pracovní síly, komukoli, kdo byl ochoten požadovanou sumu zaplatit. Paradoxně na rozdíl od ekonomické privatizace ale nezanechal tento druh hráčské privatizace v kolektivní paměti české veřejnosti pocit křivdy, zmaru či podvodu. Může za to jak specifická autonomie sportu, tak především vějička národních reprezentací, které zběsilost hráčský trh přesahuje schopností všechny hráče „navrátit“ do jednoho týmu a trochu se tak postavit nespravedlivému rozdělení světa na bohaté a chudé kluby.
Švarcsystém jako sponzor
Ale ne všechen kapitál spojený s privatizací sportu musel být vázaný na investice ze zahraničí jako v případě miliardáře z emigrace Korbela. Privatizace se ve sportu projevila i z druhé strany, tedy těch, kteří na privatizaci československého majetku sami zbohatli. A takto získané peníze mohli následně utratit za své ryze subjektivní touhy na sportovním poli.
A to natolik individuální plnění dětských přání, že dokonce neváhali vynést rodné vísky až na samý práh evropských pohárových soutěží.
František Chvalovský si napůjčoval z českých bank miliardy na skupování svého velkouzenářského a chmelového impéria, aby následně pomohl žateckým Blšanům z okresního přeboru až do první ligy. Co na tom, že vesnička s necelými čtyřmi stovkami obyvatel má dodnes k dispozici stadion s čtyřtisícovou kapacitou. Jan Gottwald dotáhl sny podnikatelského baroka ještě o krok dál, když Drnovice vytáhl až do evropských pohárů. Peníze měl z privatizované Setuzy, olejařského giganta s více než stopadesátiletou tradicí, i sponzorsky spřízněného Chemapolu. Horentní sumy vydolované z původně státem vlastněných podniků ve velkém končily buď v nikdy dost saturovaném klubu, nebo – jak se později ukázalo ve spojitosti s někdejším bossem českého podsvětí Františkem Mrázkem – v ilegální činnosti.
Mimochodem Chvalovský s Gottwaldem kromě budování jepičích fotbalových impérií za peníze z privatizace a nikdy neuhrazených půjček z bank – a kromě pobytu ve vězení – měli ještě společné obsazení těch nejvyšších funkcí na fotbalovém svazu. Někdejší struktury provázané se stranickou příslušností byly o bývalé kádry očištěny a namísto nich nastoupili i do řad veřejné správy vítězové privatizace.
Seznam všech dalších, kdo tyli z privatizace veřejného majetku, sanování více než štědrých bankovních půjček a zároveň neváhali investovat brutální částky do vlastnictví fotbalových klubů, by vydal na samostatný seriál. Jako neoliberální memento mori ale může sloužit i příklad Miroslava Švarce. Ten během pěti let vytáhl Benešov z divize až do nejvyšší soutěže, i když na prvoligovém výsluní pobyl jen pouhopouhý rok. Přesto se před svým podnikatelským krachem strůjce švarcsystému dokázal i díky svému pololegálnímu obcházení zákoníku práce nesmazatelně zapsat do historie fotbalu středočeského klubu. Mimochodem právě na švarcsystému stojí „zaměstnávání“ fotbalistů přes živnostenský list. Paradoxně jejich podnikatelskou svobodu limitují smluvní zákazy lyžování nebo přesný rozpis budoucího pracovního roku aneb fotbalisté si o dovolenou žádat nemohou.
Privatizační oligarchie v českém fotbale ale nebyla omezená pouze státní hranicí. Slovenský podnikatel a také ministr dopravy Alexander Rezeš v době vrcholícího mečiarismu ovládl jak košický fotbalový klub, tak tamní ocelárny. Na fotbalové scéně svedl v roce 1997 nevídanou bitvu privatizačních šíbrů s Vladimírem Poórem, jehož Trnava za více než podivných okolností v posledním kole ztratila titul ligového mistra. Rezeš povýšil zisk premiérové trofeje o pár měsíců později postupem do základní skupiny Ligy mistrů, což klubu přineslo milionové příjmy i prohry se slavným Manchesterem či Juventusem Turín. V té době již vlastnil i českého fotbalového mistra, když v roce 1996 odkoupil téměř za miliardu českých korun notně zadlužený klub. Během tříleté vlastnické éry proslul megalomanskými plány na zisk trofeje pro vítěze Ligy mistrů nebo slibovanými příchody tehdejších globálních superstar, jako byli Hristo Stoičkov či Lothar Matthäus. Jenže mnohem reálnější se tehdy jevila hrozba konkurzu východoslovenských železáren kvůli mnohamiliardovým dluhům, což by mělo dopad i na pražský velkoklub. V roce 2002 Alexander Rezeš zemřel a jím vybudovaný klub s tygrem ve znaku, v té době již ověnčený dvěma ligovými tituly, ho přežil jen o pouhé dva roky. Napřed rok po majitelově smrti padl do druhé ligy, aby ten následující definitivně zanikl.
Nikdy nekončící privatizace
Tím se příběh fotbalové privatizace zdá být u konce. Po vstupu kapitálu sportovního nadšence a miliardáře z emigrace přes divoké privatizace podniků i klubů až po vyčerpání schopností a možností první vlny novodobých podnikatelů a rozhazovačných mecenášů. Přelom milénia se nese v duchu jakési stabilizace kapitalistické džungle. Kriminalisté zavírají jednoho majitele fotbalového klubu vedle druhého, jiní zase krachují, vypisují se konkurzy, doznívají mafiánské praktiky jako únos Chvalovského či prostřelení obou nohou v případě šéfa brněnských fotbalistů Jaroslava Bubly. Ten končí ve fotbale chvíli po zatčení Radovana Krejčíře, který byl podobně jako Mrázek nejen zásadní postavou českého podsvětí, ale prostřednictvím privatizovaných státních podniků jeho vliv dosahoval i do fotbalových struktur.
Konec devadesátek přináší i čerstvý vítr globálního kapitálu, který v případě těch největších klubů někde na dlouho, jinde dočasně investuje do velkoklubů, zatímco po odeznění fotbalového baroka nastává v regionálních fotbalových baštách období sanování předchozích excesů z veřejných peněz. Města zpátky odkupují stadiony, aby klubům pomohla přežít. Z veřejných financí dotují jejich provoz, aby ho symbolicky pronajímala jedinému možnému zájemci v podobě soukromě vlastněného klubu. Koloritem sportovní průměrnosti se v novém tisíciletí stává nejen neustálé přebírání krachujících sportovních emblémů měst pod křídla samospráv, aby se následně hledal kupec a majitel alespoň pro dalších pár let, než se celý postup znovu zopakuje. Regionální politici zároveň uplatňují napříč stranickým spektrem jednotnou frontu, kdy platí nezlomné pravidlo, že na sport se nešahá a už vůbec se nekritizuje, natož aby se vystavoval nelítostnému trhu bez dotační podpory.
Sport tak v současnosti funguje na hybridní bázi finančně-státního propojení, kdy soukromé je zároveň veřejné, především v podobě ztrát, zato ekonomické zisky jsou nutně privátní a ty symbolické zase veřejné. Nejvýrazněji v tomto ohledu vyčnívá podpora mládeže z veřejných prostředků. Což je jistě bohulibá činnost, zároveň ale problematická v tom ohledu, že se příliš nehledí na kontrolu, zde finance netransparentně nepronikají na výplatní pásky dospělých profesionálů. Nedávná krize ruské Sberbank a náhlé zastavení finančních transakcí odhalilo tyto praktiky konkrétně v českobudějovickém hokejovém klubu. Na v ten moment nepoužitelný účet na výplatu profesionálů totiž byly převedeny prostředky z dotace určené na provoz mládeže. A ta se ocitla kvůli ilegální, ale zcela běžné klubové politice zcela peněz.
A právě výchova mládeže za veřejné finance zakládá specifický druh nikdy nekončící privatizace napříč všemi sporty po celém světě. Kluby své odchovance prodávají jako zboží na hráčském trhu, přičemž se ale vždy ve výsledku jedná nikoli o produkt jejich soukromého podnikání, ale o činnost placenou a organizovanou státem i samosprávami. Opulentní přestupy zvedající ze sedaček diváky, fanoušky a v první řadě klubové majitele nemají ve své podstatě daleko k tomu, co je dnes vnímáno jako privatizační tunelování. A tak zatímco fanoušci pražské Sparty se holedbají tím, kolik miliardář Daniel Křetínský takzvaně sype z vlastní kapsy na provoz v posledních letech poměrně neúspěšného klubu, nevidí za jeho zdánlivým mecenášstvím jen jiný typ podnikatelského baroka, jehož privatizační kantáty znějí dodnes.
Autor je doktorand filozofie na Pedagogickej fakulte v Prahe a tvorca športového podcastu Outsider
