Rezignuju na úspěch

„Ideály svobody a volby, o nichž neoliberalismus tvrdí, že jsou mu vlastní, paradoxně fungují jako mechanismus pro ospravedlnění nerovnosti. Volba je na vás, ale stejně tak to budete i vy, kdo zaplatí za nesprávnou volbu.“

― Sarah Jaffe, Work Won’t Love You Back (Práce tě zpátky milovat nebude, 2021)

Věděla jsem, že mě ta práce zničí. Status výzkumnice v Akademii věd sice uspokojil káravé pohledy, ale ani slušný plat zdaleka nezalepil zvnitřnění zbytečnosti, jež si s sebou nevyhnutelně nese každý bullshit job. Jak může někdo pracovat od devíti do pěti a nezbláznit se? Nedokážu to pochopit. Práce, která má facilitovat přežití, je přesně tím, co udržuje masy tak zaneprázdněné, tak vyčerpané a tak traumatizované konstruktem lenosti, že jsou zkrátka až moc znaveny na revoluci. Můj tatínek rád opakuje takovou hlášku, kterou se vsadím, má rád i ten tvůj. Říkává: „Když jsi mladej a nejsi levičák – nemáš srdce. Když si starej a nejsi pravičák – nemáš rozum.“ Podle Davida Harveyho bylo hlavním úkolem neoliberalizace osmdesátých let, aby si západní elity udržely svou moc. A tak místo hrubého odmítnutí tátova narativu přemýšlím nad tím, že je to přesně jeho generace, jež byla zmasírována strukturami kapitálu, rasy, schopnosti i genderu právě v dobách akcelerace neokolonialismu. Jak jinak si má člověk odůvodnit smysl tohoto světa po třiceti letech 40hodinových pracovních týdnů a dvaceti letech rovného sezení ve školní lavici? Samozřejmě že můj tatínek něco takového řekne. Kapitalistická práce byla navržena tak, aby z nás vymýtila jak empatii, tak imaginaci.

Krutý optimismus

Jako malé mi říkali, že jsem talentovaná, že to někam dotáhnu. Teď mi bude 26 let. Přestože jsem jako slušná a šikovná holčička vydřela červený diplom na elitní škole, možnost zaplatit si sama nájem mi stále uniká. Jak říká Lauren Berlant, smyslem slibu úspěšného „dobrého života“ je to, že nikdy nebude naplněn. Snažím se makat. Jenže vždycky můžu dělat víc. Můj byt může být spořádanější, moje tělo pružnější, moje komunita zdravější, moje dluhy splaceny. Tahle touha po „úspěchu“ je ale přesně ten důvod, proč po roce terapie stále bojuji se žalem a pocity selhání a proč je pro mne většinu dní „úspěchem“ zvládnout se najíst.

Vyrostla jsem ve světě, kde odpočinek je čten jako lenost, a tak mne sebedisciplína konejší. Sebedisciplína je mou mateřštinou a já zůstávám svým nejhorším soudcem. Jako by hyperproduktivita byla touhou ukázat ostatním, že jsem schopnější se sebedisciplinovat déle a důkladněji než ostatní. Jsem kvůli tomu ale lepší? Páchnou moje hovna po fialkách? Komu mám potřebu dokazovat svou brilanci? Já, Panoptikon, si integruju hodnoty křesťanské, kapitalistické a bílé etiky jednoduše k tomu, abych nenáviděla sebe a vše, co mi letmo sebe připomíná.

Proti bílému feminismu

Dává smysl bojovat za větší zastoupení žen na pracovním trhu, který je založen na třídním systému? Proč by cílem našeho hnutí mělo být vytvářet nadhodnotu těm nejbohatším? Dává smysl bojovat za volební právo pro ženy ve státech, které jsou jako ten náš oligarchiemi? Proč by cílem našeho hnutí mělo být legitimizovat stát, jeho armádu, policii a vězení? Dává smysl bojovat za větší zastoupení žen v akademii, když jejím hlavním úkolem je hamounit západní vědění a zároveň hubit jiné? Proč by cílem našeho hnutí mělo být získání práv a příležitostí dosud rezervovaných pro bílé muže, aniž bychom přemýšlely nad násilím, na němž jsou tato práva a příležitosti postaveny? K čemu bude vyměnění mužů za ženy ve výkonných pozicích prezidentů, pokud nezpochybníme jejich aktivní zapojení do invaze jihozápadní Asie?

Takový feminismus není ani tak falešný jako věrný své třídní a rasové pozici. Opilé touhou po mužské moci zapomínáme pochybovat o samotné existenci takové moci. „Přeci se ale nemůžeme hašteřit mezi sebou“ je výrok, který Rafia Zakaria ve své knize Against White Feminism: Notes on Disruption (Proti bílému feminismu: Poznámky k rozvratu, 2021), označuje za „klasickou odpověď bílé feministky“, která jakoukoli kritičku označí za stoupenkyni patriarchátu. A co víc, cílem takové argumentace je také zakázat požadování toho, aby běloši byli odpovědní za své činy.

Konstrukce lenosti

Z garáže planetárním vůdcem? Pokud budeš opravdu dřít a usilovně půjdeš za svým cílem, dosáhneš úspěchu, bohatství, štěstí, a to bez ohledu na to, jaká byla tvoje startovací čára. Příběhy Tomáše Bati, Tonyho Starka i Elona Muska jsou však obohaceny ještě o další důležitý element: ten, kdo takto vyšplhá po žebříku, se zároveň stává někým, kdo tvaruje naší planetu, ba i vesmír.

Co tenhle mýtus dělá? Proč ho máme? Ospravedlňuje autoritu těch, kdo jsou ve vedoucích pozicích. Svým důrazem na neutrální počátky popírá třídní systém. Glorifikováním produktivity vytváří konstrukt lenosti. Přesouvá zodpovědnost za vytváření hodnoty života člověka z komplexních sítí na individuum. Osamocuje. Vyzývá k lakotě a soupeření. Konstrukt lenosti je metanarativ, kterým ospravedlňujeme systémové násilí vůči bezdomovcům, vůči větším tělům, vůči těm, kdo bojují se závislostí, vůči Romům, migrantům… vůči zbytku světa.

Konstrukt lenosti však taky zařizuje, aby masy dál a dál pracovaly a vytvářely zisky nejbohatším pod falešným příslibem „dobrého života“. Mýtus meritokracie tak ve výsledku udržuje víru v nadčasovost a celistvost přítomného světového systému.

Přemýšlím, jestli právě střední Evropa není kvůli své historické situovanosti traumatizována konstrukcí lenosti dvojitě. Propaganda pracovitosti byla totiž klíčová nejen pro neoliberalizaci devadesátých let, ale také pro socialistický režim. Oba režimy vidí práci jako cíl sám o sobě a v obou je nezaměstnanost chápána jako zlo čekající na vymýcení. Přestože v České republice je míra nezaměstnanosti v současnosti rekordně nízká, chudoba roste, nájmy rostou a za covid zaplatí nejchudší: penězi i životy. Kapitalistická práce monopolizuje naše pátrání po smyslu života až do takové míry, že jsme schopny snášet ledacos, jen abychom se nemusely namáhat sněním o světě bez práce za mzdu.

Odchovaná Davidem Graeberem vím, že automatizace už přišla. Ale namísto 15hodinového pracovního týdne a účelné redistribuce práce jsme se zkrátka rozhodly vytvořit zcela zbytečné pozice, které nijak nepřispívají chodu naší společnosti. Proč nám tedy 1 % nedá peníze napřímo a rovnou, ale raději předstírá, že je potřeba, abychom odvedly nějakou práci, za kterou pak dostaneme mzdu? Jelikož jsme traumatizované produktivitou, není nic snazšího než skočit zaměstnavatelům na lep a nechat je koupit si naši věrnost, naši vděčnost, naše mlčení. Jako kdybychom láskou k práci dávaly entuziastický konsent samotné manufaktuře našeho konsentu.

Znič tu girlboss v sobě, dej si šlofíka

Sebevědomá, vůdčí, sličná, udržovaná, odhodlaná získat vše, po čem touží, houževnatá, bezohledná, připravená hrát „mužskou hru“. Proč je tohle jediný obraz, kterým nás mainstreamový feminismus krmí? Skok zpět, k důsledkům, které vytváří mýtus „z garáže do vesmíru“, nám pomůže odpovědět na tuto otázku. Girlboss je pozdně kapitalistickou figurací bílého feminismu. Girlboss je mladá, krásná, její profil na Instagramu je zároveň jejím životopisem a za svůj úspěch vděčí jednak svým buržoazním a bílým kořenům a jednak jiným ženám a marginalizovaným skupinám, kterým však nikdy kredit nedá. Kapitalismus požírá disent, a tak se konstrukce lenosti stala základním kamenem funkčnosti nejen kapitalismu, ale také bílého feminismu. Intersekcionální feminismus, jehož cílem je rozpustit reproduktivní heteronormativitu, totiž s kapitalismem nikdy kompatibilní nebude.

Mám za sebou celoživotní práci odnaučování se hledat externí validaci od mužů pomocí sexuální objektivizace vlastního těla. O to víc je mužská validace založená na respektu k mým úspěchům, intelektu a kariéře opojná. Taková validace se totiž tváří, jako že není založená na objektivizaci, ale na „mém vlastním“ úspěchu. V rámci snahy glorifikovat zranitelnost se sama sebe ptám: Proč jsem tak sebemotivovaná uspět ve světě, který si sami pro sebe postavili násilní lidé? Chci měnit struktury, ne zvítězit v rámci nich. A jestli byl úspěch definován mými vlastními opresory, tak mi nezbývá než na něj rezignovat. Mám-li nějakou pravomoc určit, do čeho chci investovat své zdroje, pak odmítám budovat kariéru a integruju od-růst do mého soukromého ekonomického života. Obávám se, že jiné možnosti v současnosti nedostačují nekomodifikovatelným zásadám feminismu, které chci performovat, jako je solidarita, sesterství a vstávání zásadně až po desáté hodině.

Autorka je antropologička a spoluautorka podcastu Rozpustilý*í