Proti diktátu rozumu

Filmy jsem se zřejmě v raném věku naučil užívat jako tišící prostředky: chránily před nudou a tísní. Poskytovaly dočasný azyl před Tady a Teď, neúprosným diktátem prožívání vlastního života. Je to ostatně jeden z Lynchových často přítomných motivů – postavy neschopné čelit skutečnosti, unikající do fantazií, představ a snů. Lynch zároveň ukazuje tuto formu útěku jako nemožnou. Svět fantazie je vždy kontaminován skutečností a dojde k jeho kolapsu; sny jsou jako bubliny, které po určité kritické míře expanze prasknou.

Konzumoval jsem filmy na základě jejich výskytu: viděl jsem všechno, co na začátku devadesátých let běželo v letním kině v Benátkách nad Jizerou. Během projekce filmu Volný pád (1993) se dostavilo pochopení, že film nemusí pouze uklidňovat, vzrušovat a bavit, ale může člověkem otřást. Může ho znejistět a vykolejit, donutí ho spatřit svět jiným pohledem.

Největší otřes přišel v roce 2001, kdy mě matka vzala do pražského Světozoru na projekci filmu Mulholland Drive. Z kina jsem odešel doslova omámený. Žádný film do té doby na mě neměl takový účinek, ať mě těšil sebevíc. Nedokázal jsem zmapovat onu směsici pocitů, které ve mně po dlouhé dny zanechal: jakési vytržení z běžného řádu věcí, zvláštní bdělé snění, jako by člověk viděl nějakou nadpřirozenou událost a nebyl ji schopen vtěsnat do mantinelů skutečnosti. Začal jsem Lynchovo dílo hltat a spolu s tím se mi otevřela brána do řekněme alternativní kinematografie: Buñuel, Fellini, Godard, Jodorowsky, Tati a další.

Jako každý otřesený setkáním s Lynchovým dílem jsem si kladl otázku: Co se v tom filmu stalo? O čem to vlastně bylo? A tyto otázky mě vrhly do zkoumání vztahů mezi fikcí a skutečností, mezi divákem a filmem, mezi bděním a sněním a na konečné úrovni dovedly k tázání nad samotnou povahou skutečnosti a k otázkám největším. Lynchovy filmy jako by zrcadlily onu vlastnost reality, kdy se vzpírá jakékoli finální interpretaci a všechny snahy o objektivizaci se o ni neochvějně rozbíjejí: tam, kde vás jiní režiséři vodí jako loutku vytyčeným koridorem, vás Lynch ve svém obskurním divadle nechává bloudit. Jako by se nad jeho dílem neustále vznášela otázka, nikoli co je svět, ale co pro nás znamená svět. Zároveň se všechna jeho díla zdají, jako by vyvěrala z ucelené koherentní kosmologie, zabydlené démony a božstvy.

Život uměním

Vprostřed hořícího LA, mezi plameny odešel David Lynch. Člověk, který zasvětil celý život umění. Od dětství tíhl k malování a do konce života svou malířskou praxi neopustil. Těšilo ho celé dny setrvávat v ateliéru a nevycházet. Krom obrazů a kreseb vytvářel všemožné grafiky, ilustrace, tisky, ryty, nábytek, fotografie. Ve svém domě, který známe z filmu Lost Highway (původně si ho koupil kvůli natáčení, později v něm zůstal), postavil hudební studio, kde vzniklo velké množství nahrávek. Točil reklamy a hudební videoklipy a mnoho dalšího. Svůj život umění zasvětil a umělecky přistupoval ke všem oblastem svého života, až se celý jeho život stal uměním.

Mezi bizarnější epizody jeho života potom patří sympatizování s guruem Maharišim, který po Západě šířil techniku transcendentální meditace. Lynch dokonce absolvoval „masterclass“ v ceně jednoho milionu dolarů, kdy se Mahariši svým stoupencům zjevoval pouze prostřednictvím televizní obrazovky. Lynch založil vlastní nadaci pro transcendentální meditaci, která se snažila techniku šířit sekularizovanou formou, přestože napojení na Maharišiho přinejmenším kontroverzní kult zůstalo zjevné.

Evropský Američan

V posledních dvou dekádách čelil problémům, které na konci života postihly třeba i Felliniho: na jeho filmové projekty nebylo snadné sehnat peníze, třebaže byl schopen točit levně (filmy jako Lost Highway nebo Mulholland Drive byl schopen natočit za několik milionů dolarů, což je v rámci hollywoodské mašinerie low budget). Nikdy nepřestal obcházet studia s novými projekty a scénáři, nedostával však zelenou. Jediná televize Showtime zafinancovala třetí řadu Twin Peaks a tam Lynch ukázal, že se jeho dílo stále prohlubuje a zraje. Nezbývá než pocit marné hořkosti, že ho filmový průmysl v jeho posledních letech nedokázal ubytovat.

Pro Ameriku je Lynch ojedinělý. Jeho rukopis byl vlastně spíše „evropský“, ačkoli tematicky je neodlučitelně spjat s Americanou. I proto se některé jeho projekty dokončily za evropské peníze. Jediné, čemu byl poplatný, byly jeho vlastní vize a představy a raději nepřistoupil k realizaci, než aby svolil ke kompromisu. Svoje dílo a umění obecně chránil před diktátem rozumu a jeho totalizujícím nárokem na odzbrojující pochopení, nátlakem porozumění. To, čemu rozumíme, již není třeba zkoumat. Jeho dílo mapovalo lidský úděl: odráželo život ve všech aspektech včetně jeho nejednoznačnosti a nesrozumitelnosti. Lynch vždy kladl důraz na smysl, který každý musí jeho filmům připsat. Podobně jsme tak nuceni postupovat i ve vlastním životě. Je to práce, kterou za nás nemůže udělat nikdo jiný.

Autor je hudobník