Sociálny teoretik Murray Bookchin už v šesťdesiatych rokoch označil klimatickú zmenu za ústredný problém doby, v ktorej žijeme. Tento rok si pripomíname sté výročie jeho narodenia a pri tejto príležitosti vám v českom preklade Petra Wohlmutha prinášame jeho nadčasovú esej o populačnom mýte. Bookchinove myšlienky sa dnes zdajú byť aktuálnejšie než kedykoľvek predtým.

*******

„Populační problém“ žije jako Fénix a přinejmenším každou generaci a někdy i každou dekádu znovu povstává z popela. Jeho proroctví jsou obvykle totožná a spočívají především na tvrzení, že „dosud nevídané“ masy lidí zalidňují Zemi a „požírají“ její zdroje jako hejno sarančat.

Během průmyslové revoluce zformuloval ustrašený anglický velebníček Thomas Malthus známý „populační zákon“, který tvrdí, že zatímco potravinové zdroje rostou pouze aritmetickou řadou, počet obyvatel expanduje geometricky. Malthus v podstatě tvrdil, že „rovnováhy“ mezi počtem obyvatel a zdroji obživy lze dosáhnout jen pomocí válek, hladomorů a nemocí. Malthus nezamýšlel svým názorem podpořit nastolení blahobytu, jeho teorie byla pouze bezcitným ospravedlněním nelidské bídy, do které uvrhli masu anglického lidu půdu skupující aristokraté a vykořisťovatelští „průmyslníci“. Malthus zůstal věrný soudobé atmosféře účelové morálky a stavěl se proti pokusům o zmírnění chudoby, protože prodlužování života chudých lidí by zdvihlo stavidla bránící „populačnímu růstu“.

Malthusův „zákon“ se stal součástí darwinovské evoluční teorie a vynořil se také v biologii ve formě „sociálního darwinismu“. Tato teorie, která byla o generaci později vášnivě diskutována ve Spojených státech i v Anglii, ve svých důsledcích redukuje společnost na „džungli“, v níž zákon „přežití silnějšího“ opravňuje k úmyslnému plundrování světa bohatými či oněmi „silnějšími“, zatímco třída námezdně pracujících, bezzemci a „divoši“ z Třetího světa jsou odsouzeni k životu v bídě, patrně proto, že nejsou „schopni“ přežít. Arogance bankéřů, průmyslníků a kolonialistů Zlatého věku monopolů na přelomu století, kteří se přecpávali delikatesami, zatímco z ulic západních měst byla pravidelně svážena těla těch, kteří zemřeli hladem, to vše dokládalo existenci krutého třídního systému, vzývajícího „přirozené právo“ ve smyslu ospravedlnění blahobytu nepočetné skupiny vládnoucích a hladu, pociťovaného masami ovládaných.

Sotva o generaci později dostalo malthusiánství zřetelně rasistický charakter. Na počátku dvacátých let, kdy ve Spojených státech bujel rasismus namířený proti „snědým“ lidem jako Italům, Židům a obyvatelům východní Evropy, vedla koncepce „biologické méněcennosti“ k jasně diskriminačním přistěhovaleckým zákonům, upřednostňujícím „nordické Evropany“ na úkor „podlidí“. Malthusiánství, které v rámci modernizace obdrželo předponu neo-, touto legislativou zcela prostupovalo. Populace Spojených států měla být „kontrolována“ a americká „kulturní“ (rozuměj rasová) čistota měla být zachráněna, ať již před „žlutým nebezpečím“ z Asie, nebo „snědým nebezpečím“, pocházejícím z latinské a semitské oblasti.

Nacismus vůbec nemusel vynalézat svoji rasistickou představu urostlého „árijce“, obklíčeného snědými „podlidmi“, zvláště pak Židy. Hitler sám sebe spatřoval jako zachránce „nordické kultury“ před „židovskými pověrami“, jak se barvitě vyjádřil jeden soudobý velice známý arizonský spisovatel, což je „kulturní“ problém, zamotaný fašistickou sociobiologií. Z Hitlerova „nordického“ pohledu byla Evropa „přelidněna“ a kontinentální etnické skupiny měly být „vyselektovány“ na rasovém základě. Odtud pramení osvětimské plynové komory a krematoria, popravčí komanda jdoucí ve stopách německé armády v Rusku v létě 1941 a systematické mechanizované vyvraždění milionů lidí v rozpětí pouhých tří nebo čtyř let.

*******

Mohli bychom si pomyslet, že druhá světová válka a ohavné tradice, ze kterých vzešla, způsobily rozvinutí hlubšího smyslu pro lidskost a citlivější přístup k životu, ať již lidskému, či nikoli.

Soudě podle způsobu, jakým se „populační problém“ znovu vynořil na povrch, se však zdá, že jsme odlidštěni měrou dosud nevídanou. Ještě než utichly dozvuky světové války, mohli jsme na konci čtyřicátých let opět zaslechnout „neomalthusiány“.

*******

Pokud se na předpovědi mnoha neomalthusiánů zadíváme s odstupem dvaceti let, mohou se nám zdát až bláznivě pošetilé. Byli jsme varováni, často i prostřednictvím masových médií, že například v osmdesátých letech již bude nutné stavět umělé ostrovy, abychom měli kam umístit rostoucí kontinentální populace. S naprostou jistotou nám sdělovali, že zásoby ropy budou vyčerpány již na konci tohoto století. Planetou budou otřásat války mezi hladovějícími zeměmi a každý národ se bude snažit vyrabovat skryté potravinové zdroje svých sousedů. Ke všeobecné úlevě tato „debata“ ustala na konci sedmdesátých let, ale vrátila se znovu v plné kráse v biologickém slovníku ekologie. Vzhledem ke své starší historii a zveličeným „předpovědím“ se v současnosti debata nese v poklidnějším duchu, ale v některých ohledech je ještě podivnější. Nemuseli jsme proměnit naše oceány na stavební pozemky a rovněž nám nedošly zásoby potravin, ropy, surovinových zdrojů… nebo neomalthusiánských proroků. Osvojujeme si však nepochybně špatné myšlenkové návyky a jsme stále více ohlupováni novým druhem religiozity, která se k nám vkrádá pod názvem „spiritualita“ v novém druhu pohanství a primitivismu.

Začínáme především myslet více kvantitativně než kvalitativně a ponechme přitom stranou všechny řeči o „celosti“, „jednotě“ a „vzájemné provázanosti“. Například se dozvídáme, že „populační problém“ je pouze „záležitost matematiky“, jak napsal jeden stoupenec nulového populačního přírůstku, a nesmírně komplexní záležitost růstu a poklesu populace je omezena na pouhou hru s čísly, cosi podobného fluktuaci indexu newyorské burzy. Lidské bytosti, proměněné v čísla, se pak stávají jakýmsi obtížným hmyzem a jejich počet se prostě porovnává se zásobami potravin. Tento přístup je dnes konvenční. Sociální výzkumy, odlišující se od voodoo ekologie, která se dnes skrývá pod pojmem „hlubinná ekologie“, odhalují, že lidé jsou vysoce společenské bytosti a ne pouze určitý druh savců. Jejich jednání je hluboce podmíněno sociálním statusem, podle kterého přísluší k určitému genderu, stupni hierarchie, společenské třídě, tradiční etnické skupině, komunitě, historické éře nebo nejrůznějším ideologiím.

*******

Jakmile bez jakékoli reflexe či kritiky přijmeme za danou skutečnost, že žijeme v kapitalistické společnosti založené na principu „ekonomický růst, nebo smrt“, ve které je akumulace kapitálu zákonem ekonomického přežití a soutěž je motorem pokroku, pak veškeré výroky o populaci ztrácejí jakýkoli smysl. Biosféra bude stejně v důsledku zničena, ať již na planetě bude žít pět miliard, nebo jen padesát milionů lidí. Firmy, bratrovražedně soupeřící na volném trhu, musí předstihnout v produkci jedna druhou, pokud chtějí přežít. Musí plundrovat půdu, kácet pralesy, vybíjet divoká zvířata, znečišťovat vzduch a vodu nikoli proto, že jejich úmysly jsou nevyhnutelně špatné, i když většinou jsou a odtud pramení absurdita spiritualistického intelektuálního dopingu, do kterého je v současnosti ponořena většina Američanů, ale proto, že musí jednoduše přežít. Pouze radikální přestrukturování celé společnosti, včetně jejích antiekologických rysů, může odstranit tento donucovací společenský systém, nikoli rituály, jóga, případně terapeutická sezení, v rámci některých konkrétních praktik hodnotná, ovšem také ve smyslu „zlepšování“ naší schopnosti vydělávat peníze a „řídit“ druhé lidi.

Nejbizarnějším rysem neomalthusiánství je rozsah, v jakém nás aktivně odrazuje od zkoumání sociálních příčin ekologických problémů, a dokonce i to, jakou měrou z nich viní spíše hladové oběti než ty, kteří utrpení těchto lidí způsobili. Pokud tedy v Africe nastane hladomor a „populační problém“, na vině jsou údajně obyčejní lidé, kteří si dovolují mít příliš mnoho dětí nebo chtějí žít příliš dlouho, což je argument, jaký před téměř dvěma staletími používal Malthus ve vztahu k anglické chudině. Tento způsob pohledu nejen ospravedlňuje existenci privilegií, ale odlidšťuje člověka a degraduje neomalthusiány snad ještě více než oběti zmíněných privilegií.

*******

Pokud se předchozí diskuse na téma populace nesly v duchu racionální rozpravy, současná plejáda malthusiánů má sklon nás mystifikovat ohledně vztahu mezi počtem obyvatel a dostupností potravin. Na lidské bytosti je často pohlíženo jako na „rakovinu“ biosféry, původce ekologické katastrofy a celoplanetární destrukce. Země je naopak zbožštěna do podoby všeobjímající Gaii. Ta je obdařena mystickou „vůlí“ a nadpřirozenými silami, stojícími proti sociálně abstraktnímu „lidstvu“, zbavenému genderu, třídní příslušnosti, národnosti nebo sociálního statusu. „Gaia“ pak může na toto „naše“ sociálně nediferencované „my“ seslat odplatu ve formě hladomoru, války a také jedné z posledních novinek v malthusiánském repertoáru pomsty – epidemie AIDS. Tato koncepce je ještě něco více než nesmyslná, je totálně iracionální.

Zakotveni v tomto mystickém rámci, eko-mystičtí malthusiáni post-osmašedesátníci mají sklon zredukovat lidské neštěstí a jeho sociální příčiny na tuto ekoteistickou apokalypsu. Tradiční malthusiánské matematické hry vyklidily cestu dramatu ve stylu morálky New Age, ve kterém jsou sociální příčiny hladu překryty nedefinovanými nadpřirozenými příčinami. Vše toto se děje ve jménu náboženské verze ekologie, ironicky takové, která je zakotvena k otevřeně antropomorfnímu zosobnění Země jako božské bytosti.

Malthusiánství a většina z jeho pozdějších verzí v podstatě tvrdilo, že lidé se nekontrolovatelně množí jako křečci, až se dostanou na „přirozené hranice“, vytvořené konkrétním množstvím dostupných potravin. „Biocentrismus“ přinesl nový trik, biocentrickou koncepci, že lidé mají „vnitřní hodnotu“ stejnou jako ostatní živí tvorové, která znamená podání si ruky s malthusiánstvím. Pokud dojdeme až na „přirozené hranice“, Gaia pronese „svým“ silným hlasem zaklínadlo, které způsobí, že nastane hladovění a umírání až do okamžiku, kdy populace zredukována na „únosnou míru“ pro daný region.

Tím, že redukuje potřebu existence společenských věd na pouhou biologickou zaslepenost, nám biocentrické ztotožnění „vnitřní hodnoty“ lidí a ostatních živých tvorů upírá specifickou roli, kterou může koncepční myšlení, morální hodnoty, kultura, ekonomické vztahy, technologie a politické instituce sehrát v definování „únosné míry“ osídlení planety na jedné straně a na straně druhé v ovlivňování lidského chování ve všech jeho formách. Socioekonomické faktory jsou se šokující hloupostí znovu odsunuty stranou a jejich místo zaujímá tvrdý biologismus, srovnávající „vnitřní hodnotu“ lidí a křečků, nebo pokud použijeme výstavní kusy z biocentrického zvěřince, tedy vlků, medvědů grizzly, pum a tak podobně.

*******

Před dvěma sty lety osvícenství pokládalo lidstvo alespoň potenciálně za projev přírody par excellence a jeho místo v přírodě odpovídalo tomu, do jaké míry byla daná společnost racionální a humánní. Dnes slyšíme něco docela jiného. „Pokud by měl lidský druh vymřít,“ prohlásil David Foreman, „neuroním pro něj jedinou slzu.“ Je to sice neskutečně absurdní názor, ale není ojedinělý. Je dokonce obsažen ve většině myšlenek, kolujících mezi eko-mystiky a eko-teisty.

*******

Obdiv k přírodě v žádném případě nezaručuje, že příslušní věřící budou obdivovat život všeobecně, a obdiv k nelidským formám života vůbec nezaručuje, že lidský život bude respektován tak, jak si zasluhuje. Je to pravda zvláště tehdy, pokud je zmíněný obdiv zakořeněn ve zbožštění – stává se z něj servilní obdiv – v jakékoli formě, především pokud se stává náhražkou sociální kritiky a akce.

*******

Populace může expandovat z mnoha důvodů, které mají mnohem méně co do činění s biologií než kapitalistickou ekonomikou. Zničte tradiční kulturu s jejími hodnotami, vírou a smyslem identity a populační nárůst může předstihnout dokonce i nesmírně vysokou úmrtnost v předindustriálním věku. Může se dokonce snížit průměrná doba života, zatímco absolutní počet obyvatel znatelně vzroste. Přesně k tomuto došlo během nejhoršího období průmyslové revoluce, uprostřed smrtelně nebezpečné pandemie tuberkulózy a cholery, ani nemluvě o strašlivých pracovních podmínkách, které opakovaně ztenčovaly řady právě vznikajícího proletariátu. Ekologie, „míra únosnosti“ konkrétního regionu i celá „Gaia“ mají jen pramálo společného se sociální demoralizací a rozpadem kulturních omezení reprodukčního procesu v období demografických změn. Rozhodujícími faktory jsou struktura ekonomiky a proces vykořisťování zbídačelého venkovského obyvatelstva, ať již se v „kosmickém“ světě eko-mysticismu a hlubinné ekologie mohou jevit jakkoli všedně a pozemsky.

Podmínky se ale mohou stabilizovat a na základě vyšší životní úrovně může nastat relativně vyvážená demografická situace. Objevují se zcela nové faktory, které mohou způsobit záporný populační růst. Nemám na mysli pouze trend malých rodin a kultivovanějšího způsobu života nebo zájem o rozvoj individuálního dítěte než velkého počtu potomků, ale především hnutí za osvobození žen a aspirace mladých žen na to, aby byly něčím více než strojem na rození dětí.

V období demografických změn přechod od tradičních zemědělských ekonomik k modernějším industrializovaným a urbanizovaným ekonomikám zahrnuje i změnu podmínek způsobujících vysokou plodnost i vysokou úmrtnost na nízkou plodnost a nízkou úmrtnost. Fundovaný demograf George J. Soltniz nazval tento přechod „nejširším a nejlépe historicky zdokumentovaným procesem modernity“. K této charakterizaci ovšem musíme dodat jednu zásadní věc: potřebu zlepšit životní podmínky nositelů oné změny – k čemuž obecně došlo zásluhou hnutí námezdně pracujících, sociálně angažovaných osobností, dobročinných aktivistů, zdravotníků a radikálních organizací.

*******

Mezitím relativní zlepšení materiálních podmínek života ve vyspělém světě nezpůsobilo populační explozi, kterou by někdo přirovnal ke křečkům a masařkám, ale spíše pokles populačního přírůstku do záporných čísel. V západní Evropě, kde před několika desítkami let malthusiáni předvídali zejména v Británii a Německu expandující počet obyvatel a související hladomory, má naprostá většina lidí daleko k tomu, aby hladověla, úroveň populačního přírůstku v Německu, Dánsku, Rakousku, a dokonce katolické Itálii klesla pod nulu nebo se k ní blíží. Na druhé straně produkce potravin se populačnímu růstu vyrovnala a překonala jej. Produkce obilovin od roku 1975 stoupla o 12 %. Dokonce i „ztracený případ“ Indie mezi léty 1950 a 1984 ztrojnásobila produkci obilovin.

Většinu souvislostí populačního růstu a špatných životních podmínek je možné připsat struktuře pozemkové držby. V jižní Asii, oblasti s nejvyšším populačním přírůstkem, 30 milionů zemědělských rodin buď nevlastní vůbec žádnou půdu, nebo jen velmi malý díl. Podobné podmínky panují v Africe a Latinské Americe. Pozemková držba je ve třetím světě natolik nakloněná komerčnímu farmaření a zájmům elitních vlastníků, kteří proměnili zemědělské obyvatelstvo na téměř nevolníky, že již není možné hovořit o „populačním problému“ v čistě matematických pojmech, což by znamenalo obhajovat neskutečně hrozné třídní a sociální rozdíly.

*******

Je důležité, abychom o demografii přemýšleli v sociálních pojmech, a tato skutečnost se stává ještě zřetelnější, pokud se zeptáme, zdali by ekonomika „růst, nebo smrt“, zvaná kapitalismus, skutečně přestala plundrovat planetu, pokud by byla světová populace omezena dejme tomu na desetinu současného počtu. Přestaly by dřevařské společnosti, důlní koncerny, ropné kartely a agrobyznys ohrožovat sekvojové pralesy a rozsáhlé jehličnaté lesy a grizzlyové by se tak mohli cítit bezpečněji, dokonce i kdyby navzdory potřebě kapitalismu ve vlastním zájmu akumulovat a vyrábět byla populace státu Kalifornie omezena na jeden milion lidí?

Odpovědí na tyto otázky je kategorické NE. 

Překlad Petr Wohlmuth. 

Text byl poprvé publikován v časopise Svobodná Práce 4/14 (listopad 1998): 30–35. 

Text je součástí chystaného sborníku Murray Bookchin: Dějiny – civilizace – pokrok. Teoretické a polemické texty.

Text bol redakčne skrátený.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *