Když nad ránem 24. února vtrhla ruská armáda na Ukrajinu, byl to pro nás všechny především obrovský šok. V prvních dnech války se zdálo, jako by se zastavil čas. Jako by znenadání vzplála poslední manichejská bitva mezi demokratickým Západem a oligarchickým, imperiálním Ruskem. Na malý moment se zdálo, že nás Ukrajina konečně všechny sjednotila – vlna solidarity s Ukrajinou a odpor k ruské agresi se zvedly napříč evropskou společností, nehledě na politické spektrum, generační spory, třídy i státní příslušnosti. Jenže jak válka pokračovala, začalo být zřejmé, že jsme se neocitli v žádné nové Evropě divů a za zrcadlem, ve které všichni táhneme za jeden provaz. Válka na hranicích Evropy ani nepřetrhla kontinuitu evropských dějin, ani nevyrovnala ekonomické a politické vztahy mezi Západem a Východem – jen některé politické rozpory a otázky dočasně zastínila, přičemž jiné naopak učinila naléhavějšími než kdy dřív.
Dosavadní problémy našich semiperiferních společností také nikam nezmizely – ani levná práce, genderová či rasová diskriminace, nedostupnost bydlení, ani fašizující tendence části politické scény. Ani ten covid-19 nikam nezmizel. Bohužel. A zároveň nikdo z nás – i když bychom si to asi všichni přáli – nemá zásadně jiné politické zkušenosti, znalosti nebo možnosti, než měl před měsícem. Středoevropská liberální levice je tak ve spojitosti s válkou na Ukrajině přirozeně silná a nezastupitelná především tam, kde byla silná a nezastupitelná i před ní – ať už jde o samotnou pomoc uprchlíkům, o upozorňování na rasovou diskriminaci na hranicích, o zdůrazňování potřeby dlouhodobé a systémové podpory migrantů, a to včetně jejich pracovních práv, o odmítání rusofobních projevů, o kritiku náhlého omezování už tak nedostatečných sociálních služeb (například azylových domů nebo potravinových bank), nebo třeba o usouvztažňování ruské agrese s fosilním kapitálem. Vyhrocená situace ale také ukázala, v čem dlouhodobě a bolestivě selháváme – a tím je vztah k Rusku.
Zákon padajícího paternalismu
Ale vezmu to popořadě. Imperiální struktura jádra, periferie a semiperiferie se samozřejmě nikdy nevyhnula ani evropské levicové scéně. Ať už jde o intelektuální, kulturní, nebo aktivistickou dynamiku, západní levice prostě v současnosti dominuje té středo- a východoevropské: nastoluje témata a trendy, akademické metody i politické strategie, vytváří a kultivuje levicová epicentra a především úspěšně vzbuzuje dojem, že její perspektiva vyjadřuje – na rozdíl od té naší – současnou levicovou perspektivu jako takovou. Z vlastní zkušenosti to známe všichni, a kdo tuhle dynamiku nevidí, ten ji prostě jen nechce vidět. Přesto se o tom na levici moc nemluví – myslím, že jsme se s tím tak nějak už všichni smířili. A také i když si to neradi přiznáváme, máme hluboko internalizovanou představu o dohánění západu, byť možná ne v rovině ekonomické, ale sociální a kulturní. A co si budeme nalhávat, západoevropskou levici naše perspektiva rovněž nikdy moc nezajímala. Západoevropská levice totiž za svůj protějšek považuje obvykle spíš „svět“ než (semi-)periferii vlastního kontinentu – podobně jako zbytek západní společnosti.
O to důležitější mi přijde, že se hned v prvních dnech války na Ukrajině začaly ze střední a východní Evropy ozývat hlasy, které tuto sebestřednou a pohodlnou přezíravost západní levice ostře kritizovaly. Kromě polské strany Razem, která na protest opustila Diem25 a Progressive International, okolo mě zarezonovalo několik otevřených dopisů a článků (Taras Bilous z Ukrajiny, Zosia Brom z Polska, Jonáš Kreisinger z Česka a další). Všechny v zásadě formulují to samé: Z pohodlí Západu bylo vždycky strašně jednoduché kritizovat spolu s globálním kapitalismem prostě jakýkoli imperialismus (a především samozřejmě ten západní) – a přitom si nenuceně užívat privilegií, která skýtá pozice jádra v neoliberálním imperiálním světosystému. Z pohodlí Západu je strašně snadné odsuzovat společnosti střední a východní Evropy třeba za rasismus, nacionalismus nebo homofobii – a přitom s nimi dál počítat jako s levnou pracovní silou. Z pohodlí Západu je teď také snadné odsuzovat jak ruskou vojenskou agresi, tak expanzi NATO do historicky ruské sféry vlivu – a přitom levičákům ve střední a východní Evropě vysvětlovat, že levice by především měla být antimilitaristická a že se v podpoře ukrajinských obránců možná chovají jako fašisti.
„[…] a nejhorší na tom je,“ píše Zosia Brom v článku Fuck leftist westplaining, „že ti, co nás westplainují, jsou ti samí, co budou na Twitteru brečet nad Trumpem, ale nehnou ani prstem, aby se ho zbavili. Vy nejste vojáci, jste zbabělci! A když jste zbabělci, tak se jediná sebeúcta, kterou ještě můžete mít, zakládá na morálních ctnostech nebo vlastní nadřazenosti. Může vám to získat followery, ale jiní za to zaplatí životem, zaplatí za to vírou a politickou dezorientací a dál to reprodukuje poslušnost.“
I když jde jejímu křiku ledacos vytknout a i když bude efekt patrně podobný jako křičet na mraky, v zásadě má samozřejmě pravdu. Honit si laciné politické body, virtuální fame a morální sebevědomí na někom, kdo vás nikdy moc nezajímal a kdo je v mnohem těžší situaci než vy, to není levicová zásadovost ani odvážný antiimperialistický antifašismus – je to jen nechutné.
A bojím se, že přesně tak se teď vztahujeme k Rusku. Jeden příklad za všechny. Ve stejný den, kdy jsem potkala článek Zosiy Brom, se mi do rukou dostala výzva Vynechte Putina, promluvte si s Rusy, ke které se přidal i kulturní čtrnáctideník A2.
„Pošlete jim zprávu,“ naléhá redakce A2, „vysvětlete jim svůj smutek, své obavy, své rozhořčení. Buďte co nejvíce osobní. […] V případě potřeby vysvětlete ty nejjednodušší věci. Rusko je agresor. Ukrajina se brání. Vysvětlete sankce. Rozsah agrese. Zločinnost ruského jednání. Vysvětlete, proč celý svět stojí za Ukrajinou. Proč je uzavřen vzdušný prostor. Proč byly přerušeny ekonomické vazby. Nepřerušujte však svá osobní pouta. Použijte je. […] Nejde o propagandu ani diplomacii. Je to naléhavá, základní potřeba pravdy. Rusové musí protestovat proti válce.“
Chápu, že je lákavé spolupodílet se na hrdinství ruských aktivistů aspoň po mailu a zároveň se u toho moci přesvědčovat o vlastních morálních zásadách a intelektuální nadřazenosti. Podobné výzvy ale podle mě svědčí o jediném: že Rusku vůbec nerozumíme a že nás Rusové prostě nezajímají. Úplně stejně, jako západní levičáky nezajímá osud střední a východní Evropy.
Na Rusech taky záleží. Na všech. Howgh.
Jistě, jsou Rusové a Rusové. Jedni za cenu ohromného ohrožení protestují proti válce, zatímco druzí – a těch je většina (v době, kdy píšu tento text, je to podle nezávislých sociologů cca 60%, podle jiných nezávislých průzkumů dokonce méně) – válku a Putina bezhlavě podporují. Středoevropskému mainstreamu tak nyní dominuje naivní představa, že teprve až se běžní proputinští Rusové přidají k oné hrstce statečných, padne současná oligarchie a bude v Rusku konečně dobře – proto například novinářka Petra Procházková žádá, aby běžní Rusové pocítili tvrdé sankce a abychom jim neumožňovali útěk ze země. To prý snad vytrhne “rusku šedou zónu” z letargie a propagandistického blouznění.
Mýtus ruské propagandy je podle mě klíčový. Je to právě on, co nám umožňuje orientalizovat Rusko a tvrdit, že Rusové jsou zmatení, nechápou situaci a jednají proti svému zájmu. Ve skutečnosti jsme to ale my, kdo nechápe Rusy.
Středoevropští liberálové ve středním věku, kterým tak nějak říkáme boomeři a které politicky formoval především pád socialistických režimů a následně kapitalismus devadesátých let (a kteří už dobrých dvacet let hledají bájnou střední cestu mezi xenofobním konzervatismem a gulagofobním libertariánstvím), tak začali vcelku očekávaně vykřikovat, že Rusko je prostě barbarská říše zla, která nerozumí demokracii a Rusové jsou svou pasivitou je za válku spoluodpovědní. Jistě že. To známe. Proputinští Rusové nejsou první skupina, která podle liberálních boomerů z vyšší střední třídy „nerozumí demokracii“ a jedná proti svému vlastnímu zájmu – podobné orientalistické pohrdání slýcháme vůči Romům, vůči důchodcům, kteří v nostalgii po socialismu volí populisty, vůči xenofobům a rasistům, antivaxerům, klerofašistům a v neposlední řadě také vůči feministkám a mladým levičákům bez zkušenosti s totalitou, kterým západní levice vymyla mozky rudou utopií.
Je to samozřejmě hloupost. Problémem Rusů, stejně jako Romů nebo žen, není ani hloupost, ani biologická či historická přeurčenost k nesvobodě, ani opovrženíhodná lhostejnost k ukrajinskému utrpení. Je jím bezmoc. Ekonomická, politická, společenská. Ruská společnost není žádná barbarská civilizace, která si neváží svobody, demokracie nebo lidského života. Ruská společnost je především oběť vlastní oligarchie a evropské přezíravosti. Není to žádná úchylná masochistická láska k tyranům, co drží Putinovu podporu na tak vysoké úrovni, ať se děje, co se děje – je to především vzpomínka na turbokapitalismus devadesátých let a na nezájem Evropy, která nikdy ani nepředstírala, že by pro Rusy měla místo a že bere jejich existenční problémy vážně. I to známe z vlastní společnosti. Lidé nevolí nedemokratické a fašistické strany proto, že se mají skvěle a rádi by k tomu nadto pevnou ruku. Lidé, kteří volí Fica nebo Babiše, Kotlebu nebo Okamuru, mají především svých starostí až nad hlavu – a ze zkušenosti vědí, že proklamované demokratické strany se o jejich problémy prostě nezajímají. Řekla bych, že ta část Rusů, která teď zavírá oči před hnusnou a zbytečnou válkou, již za jejich zády rozpoutala jejich oligarchie, jen zoufale doufá, že to současný režim přece nějak zvládne a oni se nepropadnou do úplného pekla. Co je čeká? Kdo jim pomůže? Kdo na ně myslí? Putin mlčí. Západ mlčí. Jejich vlastní elity mlčí – ty také zajímá spíš Západ a jeho perspektiva než osud běžných Rusů. Být na jejich místě, asi bych se taky hlavně paralyzovaně modlila, aby se zastavil čas – protože být na jejich místě, asi bych taky nemohla dělat nic víc.
Ať hodí první kamenem…
Přijde mi úplně scestné tvrdit, že oběti tyranské oligarchie mají nést odpovědnost za její činy – copak lidé v exekucích také legitimizují šmejdské praktiky? Copak si Romové nezaslouží žádné ohledy ani pomoc, dokud sami nesvrhnou rasistický byznys s chudobou? Copak ženy legitimizují patriarchát svou nerovností? Copak je to globální jih, kdo musí nést tvrdé důsledky klimatické změny, aby se konečně probudil a něco s ní udělal? Co je to za pitomost? Ne, nemyslím, že je ruská společnost založená na nějakých úplně jiných principech a hodnotách než ta naše – to jen my se k nim vztahujeme jinak než vlastní společnosti.
Je-li Putinova invaze na Ukrajinu dobrou záminkou pohovořit si o vztahu oligarchického kapitálu a jeho legitimizace ze strany běžných lidí, asi bych se tolik nesoustředila na chudé Rusy, kteří z Putinova režimu nic moc nemají, ale na bohaté západní společnosti, jež z globálního kapitalismu tyjí nejvíce. Jak to, že nikdy nepřišla ta správná chvíle vinit je, zatímco na Rusech si své antikapitalistické frustrace vybíjíme pravidelně? Žádná evropská ani mimoevropská společnost si zatím nedokázala poradit se svou oligarchií. Žádná. V Česku i na Slovensku máme ostatně s oligarchií bohaté zkušenosti – i s tou proputinskou, když je teď pozornost upřená na ni; škoda, že teď nikdo nekřičí alespoň na nás, když už ne na silnější západní společnost. Nakonec, za ekonomickou i politickou bídu běžných Rusů jsme v téhle zvrácené logice zodpovědní i my, a ne třeba takový Kellner a jeho lichvářský byznys. Ale ne, všichni zprava doleva si to radši vybijeme na těch nejslabších. Dezorientovaných, ohrožených a nepoměrně chudších Rusech bez silné občanské společnosti, bez zájmu a pozornosti vlastních elit, bez solidárních sítí, o které by se mohli opřít – jejich chyba, že nejsou takoví demokraté jako my Evropani. Až budou, budou nás zajímat jejich osudy.
Upřímně řečeno si nemyslím, že jsme zatím měli na výběr. Je pravděpodobné, že sankce invazi na Ukrajinu skutečně ukončí – a je to samozřejmě dobře. Ale pokud chceme zlomit vaz Putinovu režimu, nelámejme ho i těm, které si vzal za své rukojmí. Bude to pro středoevropskou levici velká výzva, volat za měsíc po solidaritě s Rusy (a Bělorusy, na které se také postupně zapomíná). A vzhledem k tomu, že její podstatná část zatím najela na primitivní narativ o „hrdinných disidentech, co mohou svrhnout režim, jen když vyjdou do ulic“ a „šedé zelinářské zóně, co je za to všechno spoluodpovědná svým mlčením“ (asi proto, že „propaganda“), se bojím, že to bude těžké. Přitom se středoevropská levice má, o co opřít – třeba o kritiku vlastních politik paměti (konečně se nám všem může hodit i ten únavný Pullmannstreit) nebo o výzkumy sociologů zkoumajících chudobu a rozdělení společnosti.
Ještě bych ale na chvíli vrátila k onomu westplainingu. Zatímco semiperiferní střední a východní Evropa byla schopná na orientalizující westplaining odpovědět alespoň pár články hlasitým „shut the fuuuuck up!“ a zachovat si dost sebevědomí a vědomí vlastní důstojnosti, aby jednala ve svém vlastním zájmu, z Ruska už se nic podobného neozývá. Evropská rusofobie je podle mě tak všeobecná, že si jí internalizovali i sami Rusové. Ani nevím, kolik ruských otevřených dopisů adresovaných demokratickému západu jsem za poslední týden četla. Všudypřítomný západní orientalismus neodmítal jediný z nich. Naopak. Levičáci, spisovatelé, studenti, sovětští disidenti, akademici, expati v Evropě… všichni za svou bezmoc cítí vinu, všichni se více či méně explicitně Západu omlouvají za to, že nedokázali zkrotit vlastní oligarchii, která za tichého přihlížení Evropy jejich zemi dlouhodobě a umně ničí, všichni jen zoufale přísahají, že oni válku nechtějí a že dělají, co mohou. Na ruských sociálních sítích i nezávislých médiích už se objevují eseje jako z 19. století – o věčně prokleté Rusi; o Rusku, které lidstvu přispívá jen jako odstrašující příklad; o stále marném snu o Evropě, který podupává omezený ruský mužik…
A nikomu v Evropě to nepřijde divné. Zatímco se na bezbrannou, atomizovanou a chudou ruskou společnost valí ekonomická a politická krize, která podle všech zpráv pravděpodobně brzy přeroste v krizi humanitární, zatímco ruský státní aparát stupňuje represi a psychologický teror a mluví o stanném právu, všeobecné mobilizaci, totální jaderné válce a trestu smrti, vyzývají dokonce i kritická levicová média typu A2, abychom na své známé v Rusku apelovali, že to je úplně jedno – hlavně hoďte své problémy za hlavu a dělejte, co chceme my! Vaše životy a vaše budoucnost nikoho nezajímají. Teď prostě musíte protestovat proti válce. Protože… život v pravdě, nebo jak to bylo.
A to chce podle mě hodně silný žaludek.
Autorka je politologička
