Novinárka s radikálnym zmyslom pre spravodlivosť

Dámy a pánové, dobrý večer,

je pro mne velkou ctí, že mohu zdůvodnit rozhodnutí poroty udělit Cenu Eugena Gindla Aleně Wagnerové. Nelze se nekochat tím, jak krásně sousedství těchto dvou jmen zní. Nemýlím-li se, Alena a Eugen se spolu nikdy nepotkali. Přesto je namístě označovat je za souputníky, ba – řečeno postaru – za sou-druhy.

Když jsem o milém úkolu osvětlit rozhodnutí poroty, jíž je mi ctí být členem, přemýšlel, vnucoval se mi následující obraz. Nikdo z nás neví, kdy dostane neodmítnutelnou pozvánku na onen svět. Kdyby paní Alena, sedící tu mezi námi, usmívající se a okouzlující jako vždy, odešla před Eugenem, není nijak nepředstavitelné, že bychom se dnes mohli takto scházet v Praze nebo spíše v Brně a udílet cenu Aleny Wagnerové Eugenu Gindlovi. Důvod je prostý: když Eugen zemřel, všichni novináři na Slovensku se v pomyslném žebříčku posunuli o jednu příčku nahoru; totéž se stane u nás, až jednoho dne odejde Alena.

Ačkoli to v Praze dnes prakticky nikdo neví a málokdo uznává, Alena Wagnerová je vcelku nesporně a bezkonkurenčně největší žijící postavou českého novinářství. Co ještě mají s Eugenem společného? Především fenomenální jazykový projev. Když uslyšíte pár vět z jejich textu, hned poslepu poznáte, že je psala Alena či Eugen.

Jedinečnost stylu v novinářském psaní je výsadou velikých autorských osobností, schopných myslet a formulovat pronikavě, nevšedně. S tím souvisí, že oba pokládali novinářství i za literární disciplínu. Oba jsou mimořádní reportéři se smyslem pro detaily vypovídající o celku, pro elegantní vyjádření emoce, pro brilantní popis místa či situace, pro výmluvnou zkratku; oba mají podmanivý, člověk má nutkání říct středoevropský smysl pro humor. V psaní obou je uložena hluboká, emancipační laskavost, moudrost.

Oba jsou také spíše evropští než pouze čeští, slovenští či českoslovenští novináři. Eugen Gindl byl velký evropský intelektuál. Totéž lze říct o Aleně Wagnerové, ostatně je také autorkou německého jazyka, mnohé její knihy vyšly v němčině a je též přispěvatelkou jedněch z nejstarších a nejúctyhodnějších evropských novin Neue Zürcher Zeitung.

V paralelách by bylo možno pokračovat: Eugen i Alena jsou ve svém psaní hluboce biofilní, vždy na straně přírody, o jejíž osudy projevují živý zájem, oba se také vyznačují radikálním smyslem pro spravedlnost; vždy stojí na straně těch, jimž se děje křivda, těch, kdo nejsou slyšet, a oba mluví v jejich prospěch i tehdy, kdyby se třeba měli se svým hlasem ocitnout v menšině.

A to je poslední zásadní podobnost, o níž je tu třeba hovořit: oba dva svým smýšlením zcela odporovali základní polistopadové politické tendenci – oba odmítali přistoupit na to, že režimy institucionalizované chamtivosti, které se v obou našich zemích etablovaly jako takzvané lepší demokratické možnosti, jsou poctivým a žádoucím vyústěním revoluce v roce 1 989. Oba proto byli a jsou oceňováni mnohem méně, než k čemu by je kvalita a velikost jejich díla opravňovaly.

Nyní mi dovolte pár slovy říct, v čem je tak vzácně výjimečná autorská osobnost paní Aleny. Tak především: její psaní je svrchovaně feministické, a to z podstaty, nikoli vykalkulovaně. Píše tak, aby ženám dávala moc. Sama píše sebevědomě jako žena, ne jako příslušnice nějakého „druhého pohlaví“, ale jako ta, kdo se cítí dobře ve své kůži a ví, že v mnoha ohledech díky své perspektivě vidí prostě víc, než by muži ze svých těl kdy mohli zahlédnout.

Nebylo by ovšem vhodné zužovat její novinářský profil označením za sebeskvostnější ženskou autorku. Je svébytným dokladem pronikavosti práce Aleny Wagnerové, že její reportážní kniha o skupině mladých válečných odbojářů v Praze – Neohlížej se, zkameníš – se dnes těší nové popularitě mezi mladou generací českých idealistů, kteří v ní nacházejí inspiraci a povzbuzení. Co může být větším dokladem velikosti novinářské práce než skutečnost, že pro tolik lidí zůstává inspirací a motivací i po více než půl století od svého vzniku? To je běžně vyhrazeno jen velikánům našeho oboru, jakými byli Peroutka, Čapek, Orwell či Jesenská.

Právě o ní paní Alena napsala jednu ze svých nejlepších knih, neutuchající energii věnovala úsilí, abychom v Mileně Jesenské viděli zcela mimořádnou autorskou i politickou osobnost, jíž byla, a ne pouze barvotiskovou femme fatale Franze Kafky. Myslím, že paní Alena byla Milenou Jesenskou, touto zřejmě největší českou novinářkou všech dob, v části své autorské dráhy určitým způsobem fascinovaná; což se projevuje i v tom, že v jejich práci lze nacházet jisté koncepční, ba i stylistické podobnosti: to je míněno jako poklona. Alena Wagnerová je tak vědomě příslušnicí této nejsilnější české humanitně-demokratické novinářské tradice, která se v českých zemích bohužel v posledních desetiletích mnohem více uctívala, nežli následovala.

S Milenou Jesenskou Alena Wagnerová sdílí zájem o české antifašisty a také o české Němce. Její šíře témat i schopnost překvapovat jejich volbou je v českém novinářském prostředí takřka bez paralel: vezměme jen její knižní profily Kafkova otce Hermanna ve strhující knize V ohnisku nepokoje či vřelý, dnes by se snad řeklo „solidárně ženský“ profil šlechtičny Sidonie Nádherné, jejíž životní příběh vylíčila v knize, která je půvabným obrazem individuální cesty k ženské emancipaci na pozadí truchlivých dějin střední Evropy první půle dvacátého století.

Alena Wagnerová není tím, čemu se říká investigativní reportérka, jistě by pro to měla vlohy, ale svou látku a témata si hledá jinde, zpravidla v dějinách. Myslím, že motivem jí tu může být potřeba porozumět co nejpřesněji tomu, jak se z minulých skutků, tužeb i selhání zrodila naše přítomnost, přesvědčení, podle mne správné, že jen v minulosti lze nalézt klíč, jak správně konat dnes.

Alena Wagnerová do novinářské práce se suverénní samozřejmostí aplikuje metody a poznatky sociálních věd, zejména historie a sociologie. Nelze se tu nezmínit o tom, že české veřejnosti také uceleně představila téma sudetoněmeckých antifašistů a té německé zase postavení ženy v socialismu. Novodobému establishmentu či takzvané liberální elitě je krajně nepohodlná svým názorem, který vetkla do titulku svého zatím posledního článku v Deníku Referendum – jmenuje se: Československé tíhnutí k demokratickému socialismu zůstává naší nejsilnější možností.

V přípravě na dnešní večer jsem si uvědomil, že práce Aleny Wagnerové je i bezděčně didaktická. Korpus jejího díla může sloužit jako dokonalá učebnice novinářského psaní: takto se to má dělat, toto je vzor. Ostatně i v tom jsou si s Eugenem podobní.

Poslední poznámku mi dovolte přičinit k tomu, co znamená dnešní ocenění paní Aleny pro instituci Ceny Eugena Gindla jako takovou. Totiž: k čemu vlastně ceny slouží? Jistěže k tomu, aby formulovaly představu o oboru, o tom, co je v něm žádoucí, co má sloužit jako vzor. A sama prestiž a velikost cen roste s jejich laureáty.

V tomto kontextu nelze přejít bez povšimnutí příležitost k tomu, co v Bratislavě i Brně děláme tak rádi: utahovat si z Prahy. Je věru zhola neuvěřitelné, že v české metropoli Alena Wagnerová žádnou velikou novinářskou cenu dodnes nedostala.

Nevím, jak je to s udílením novinářských cen na Slovensku, ale české novinářské ceny jsou kapitola sama pro sebe: ne že by je nikdy nedostal někdo úctyhodný, ale vcelku se zdá, jako byste neměli šanci, nejste-li etalonem intelektuálního konformismu a stylistické těžkopádnosti, pokud neschvalujete nějakou genocidu anebo pokud aspoň nepokládáte Donalda Trumpa za komunistu.

Co tu říkám, není nijak malicherné, mé noviny nějaké české novinářské ceny dostaly, i když se o ně záměrně neucházíme, a jako jediné české médium jsme nositelem novinářské ceny evropské. Nemohu si tedy stěžovat na nedostatek respektu. Mluvím tu o tom z jiného důvodu: proto, že na vzorech v oboru skutečně záleží.

Podle mého hlubokého přesvědčení platí pravidlo, že jaké má země novinářství, takovou má i politiku. A debakly demokratické politiky v obou našich zemích jsou podle mne do značné míry i důsledkem toho, jak málo péče naše společnosti stavu svobodného novinářství věnují, jak málo dbají o prostor pro ně. Je to však i vizitka naší profese, nelichotivý obrázek toho, jak náš novinářský stav sám své místo ve společnosti hájí, ale nepochybně také toho, jaké ze svých řad vyzdvihuje vzory.

Cena Eugena Gindla si díky jménu svého nositele a také díky jménům svých prvních laureátů může dělat naděje, že se stane cenou skutečně evropskou, udílenou v Bratislavě. Novinářství v obou našich zemích by to opravdu potřebovalo. Kéž by se příští adepti řemesla profesi chtěli učit z práce Aleny Wagnerové! Osobně to každému, kdo do naší redakce přichází s touhou stát se novinářem, doporučuji.

Milá Paní Aleno, jste pro nás vzorem a z hloubi duše vám k dnešnímu ocenění blahopřeji. Jsem přesvědčen, že letošní Cena Eugena Gindla nemůže být v lepších rukou.