Česko zažívalo o něco hektičtější předvánoční čas. Kromě vrcholící prezidentské kampaně má totiž po nedávných parlamentních volbách novou vládu, kterou vede konečně někdo, kdo mluví obstojně slovensky – Andrej Babiš. Tím ovšem pozitiva končí. Slovenský soud sice vydal usnesení o tom, že Babiš spolupracoval s StB, ale co naplat – ani uznaný estébák, evropský dotační podvodník, privatizační šmelinář a vlastník většiny zemědělských firem a největších deníků v zemi Čechům nevadí, jakoby natruc. Jeho vláda je menšinová, podporovaná jednak KSČM – to je taková ta strana, kterou jsme měli kdysi společnou a která se hrdě hlásí k padesátým letům a dodnes plive na jména jako Milada Horáková –, jednak SPD Tomia Okamury, což je krajně pravicová strana, uhlazená česká obdoba holohlavých borců v zelených tričkách, kteří se na Slovensku kdoví proč schází pořád „Na Stráži“. Všechny tyto strany – ANO, KSČM a SPD – by rády referendum o vystoupení z EU, přičemž je jasné, že poslední dvě by nejraději vyhlásily „nezávislost“ na čemkoli kromě svých vážených přátel V. V. Putinovi, M. Le Penové a dalších.
Indie nebo alt?
Ještě nedávno se často používalo slovo „alternativní“ pro určitý typ divadel, hudby či filmů, a to tak často a okatě, že si toho všimli i nejobskurnější politické skupiny. V USA jsou tak dnešní náckové prostě alt-right – přemýšlejí jinak, jsou „nezávislí“, poslouchají zaručeně tzv. „nezávislá“ média, nebojí se mluvit „nezávisle“ na základních pravidlech slušnosti.
Nezávislost je ostatně (ne)pěkným oslím můstkem pro čtvrté vydání těchto slovensko-českých kulturních novin. Jakmile jsme se totiž letos probudili ze silvestrovské kocoviny, bylo to najednou – od Aše až po Novú Sedlicu – už přesně pětadvacet let, co neexistuje Československo. Doba neexistence tohoto státního útvaru (který autorovi tohoto článku jako rodákovi ze Slovácka přijde značně přirozený) je zjednodušeně řečeno dobou, kdy slovo nezávislost dominuje veřejnému diskurzu. Obecné chápání tohoto pojmu je čisté, ale také jaksi chvatně kapitalistické. Nedostatkem nezávislosti jsme si zvykli často charakterizovat tzv. generaci Y či mileniály, jak se generaci mezi dvaceti a třiceti lety, tedy v našem kontextu dětem sametově něžné revoluce, říká. Tato generace ale celkem poctivě pracuje (důkazem toho jsou i tyto noviny) a zároveň má před sebou, například po vzoru Itálie, nejhorší ekonomickou vyhlídku.
Jinak řečeno: Zatímco alt už přestalo být cool, indie stále táhne. Celý náš polistopadový vývoj se zdá být hodně indie (tj. nezávislý). A nejen náš, indie už je Luhansk, indie je také Kosovo, potažmo všechny země bývalé Jugoslávie; indie chce být Katalánsko. Jedním z hudebních symbolů devadesátých let, začátku éry indie, může dost dobře být kapela Oasis. Zakladatelé stokrát napodobovaného brit-popu byli tak indie, až se vedoucí dvojice Noel a Liam Gallagherovi – jako správní bratři – pohádali do krve. Mimo jiné celé dnešní Spojené království bude díky brexitu brzy velmi „nezávislé“ na nenáviděné EU.
Pupek nezávislosti
Těsně před koncem roku se v Praze v jeden den odehrálo více jak deset premiér v divadlech tzv. nezávislé scény. Jejich nakupení ke konci roku samozřejmě není úplná náhoda, značnou část viny na tom nese český grantový systém. Zjednodušeně řečeno, málokterý nezávislý subjekt totiž dosáhne na alespoň uspokojivé či vůbec nějaké peníze na dlouhodobou činnost, a tak se většina z nich vydává cestou ročních grantů, většinou na konkrétní inscenační projekt, který musí vždy v daném roce také realizovat. Výsledkem je spousta narychlo vyrobených a příliš brzo odpremiérovaných inscenací.
Tento systém na druhou stranu umožňuje požádat o spoluúčast státu opravdu téměř komukoli a jeho úplný opak si tak lze představit jen velmi obtížně. České divadlo je tím do značné míry zakleto ve zmenšenině problému přetrvávajícího celé dvacáté století – hledání jakési třetí cesty. Kultura je totiž bohužel oblastí, u níž si nezávislost lze představit jen stěží.
Autor je divadelný režisér, dramatik, kultúrny publicista
