Knihy – ohrožený druh? – 4. díl
Abychom porozuměli fungování knižního provozu a vzniku knih, je dobré si knižní ekosystém představit jako hodinový stroj. Jakmile se zadrhne jedna součástka – například tiskárny nemají papír –, pokřiví se nebo zastaví celý proces. Všichni jsou na sobě vzájemně závislí, a jak jsme si vymezili minule, ten, kdo má peníze, je silnější. Ne všem se to líbí a ne všichni chtějí být součástí takových závislostních struktur a vztahů. Proto nám vždycky vyrůstala a vyrůstá nezávislá knižní scéna. Jejími hlavními nositeli jsou malá nezávislá knihkupectví a nakladatelství. A o tom, jak jednotlivé typy poznat, bude dnešní díl.
Knižní trh můžeme vnímat skrze velikost a strukturu jednotlivých producentů, tedy nakladatelství. Rozlišujeme malá/nezávislá nakladatelství, střední, velká a korporátní. Začněme od konce. Korporátní nakladatelství je takové, které sdružuje v jedné velké skupině všechny jednotlivé složky trhu – produkci, distribuci i prodej. V České republice je takovým nakladatelským domem typicky Albatros Media (přes tisíc titulů ročně) nebo Euromedia Group (kolem osmi set titulů ročně). Oba pod sebou sdružují zhruba patnáct až dvacet různých značek, přičemž stále nakupují další. Jedna z posledních akvizicí byla loni, kdy Albatros koupil středně velké nakladatelství Garamond. Euromedia Group vlastní například značky Odeon, Yoli nebo Listen, také provozuje Knižní klub, má vlastní distribuci a poslední roky vlastní také řetězec knihkupectví Luxor. Jejich typickým znakem je, že vydávají a prodávají všechno – young adult, romány, překlady, poezii i komiksy. Jakmile zavětří nějaký nový trend, vyjdou nejprve překlady, posléze i původní české či slovenské knihy. Knihy o feminismu se několik let držely na nezávislé scéně, kde se staly standardem, ale až v posledním roce dvou takové knihy vycházejí u velkých nakladatelství – překlady první, nově i jako původní knihy.
V konečném důsledku taková skupina konkuruje všem a zároveň už obsáhne celé spektrum, tudíž je jí do určité míry jedno, jestli s někým smlouvu na distribuci a prodej má nebo ne. Pokud knihu konkrétního nakladatelství nemá, protože nakladatelství nechce na predátorské podmínky přistoupit, není nic snazšího než takový titul nahradit jiným, neřkuli podobným z vlastní produkce. Takový systém těmto firmám umožňuje obejít se do velké míry bez knih velkého spektra nakladatelů, protože si prostě tak nějak vystačí sama. Ano, celosvětově knižní trh směřuje k monopolizaci. Na velkých trzích (německý, anglický či španělský) operují především firmy Amazon a Penguin Publishing, u nás velké firmy kopírují jejich mechanismy. Na Slovensku je situace více diverzifikovaná, což neznamená, že se to nemůže v budoucnu změnit.
Taková firma také může dost silně prosazovat svůj zájem, což je primárně vydělat, a určovat tak podmínky. Typicky se dnešní rabaty – poplatky za zprostředkování prodeje – pohybují od 50 procent výš. Jednoduše řečeno, z knihy, která stojí 300 korun, si distribuce vezme 165 korun a 135 putuje k nakladatelství, které z této částky musí zaplatit celý redakční proces (od autora po sazbu), tiskárnu, propagaci, svoji režii atd. V minulém článku jsem uváděla, kde se pohybují autorské honoráře, tady vidíme, kde se peníze pro autory a autorky „ztrácejí“.
Pokud distributor knihu doručí k některému nezávislému knihkupci, podělí se o těch 165 korun s ním (knihkupec typicky dostane kolem 30 procent, distribuci zůstane cca 25 procent). Pakliže ale distributor vlastní svůj řetězec a prodá knihu tam, zůstane mu celá částka. V podstatě všichni největší distributoři v České republice svoje značkové prodejny mají. Nejspíš tušíme, že takový systém příliš nesvědčí bibliodiverzitě a zdravému kulturnímu provozu. I přesto, že finančně trh ovládají zhruba tři čtyři velké firmy, ani zdaleka se – a to je skvělá zpráva – nezasazují o většinu produkce. V ČR vychází v průměru kolem 15 tisíc titulů ročně, přičemž jen přes 5 tisíc jich však vydá dvacet největších nakladatelství. „Zbytek“ je rozprostřen mezi menší subjekty. To je naopak pro bibliodiverzitu skvělá zpráva a musíme usilovat o to, aby to tak přinejmenším zůstalo.
Dobré nakladatelské řemeslo jako zásada
Další úrovní či skupinou nakladatelského světa jsou velká nakladatelství. To jsou taková, která jsou skutečně velká, vydávají nad sto titulů ročně a nejsou majetkově svázána s velkými firmami. Takových už mnoho nezbývá. Nakladatelství Argo je majetkově svázáno s Kosmasem, Grada inklinuje vlastní distribucí k prvnímu typu. V České republice můžeme za takové nakladatelství označit typicky Host, o kterém si mnoho lidí i přímo z knižního provozu myslí, že je výrazně menší, než ve skutečnosti je. Stát se nakladatelstvím takového rozměru a zároveň nebýt koupen je dnes už možná neuskutečnitelné. Hostu se podařilo prorazit před lety severskou krimi, dnes je domovským nakladatelstvím velkých jmen jako Kateřina Tučková, Petra Soukupová nebo Alena Mornštajnová.
Pod těmito hegemony se rozléhají ještě mnohem méně přehledné a systematizované pláně menších nakladatelství. Abychom pochopili, jak moc složité je zorientovat se, je nutné vědět, že taková vymezení a definice jsou do velké míry obecně platné, ale zároveň je nelze uplatnit na všechny a všechno. Nakladatelské řemeslo se nikde nevyučuje systematicky, stejně tak nikdo systematicky akademicky v průběhu let nezkoumá, jak trh funguje, a co je hlavní – většina nakladatelství jen velmi neochotně sdílí svá data a poznatky. Pravidlo je jediné – čím větší nakladatelství je, tím méně ochotně se s kýmkoli o svém byznys plánu a struktuře baví. Nicméně dokážeme v provozu rozlišit i středně velká nakladatelství vydávající kolem 50 titulů ročně (od zhruba 30 do 80). Zároveň se středně velké nakladatelství už více specializuje a nevydává všechno. A v neposlední řadě častěji dbá na dobrou redakční přípravu a lepší honoráře. Typickým příkladem je české nakladatelství Paseka, jehož portfolio je širší, ale nezahrnuje například poezii. Mezi taková můžeme zařadit i třeba nakladatelství Meandr.
Všechna výše uvedená nakladatelství bývají více či méně stabilní firmy, které mají stálé zaměstnance a zaměstnankyně a na trhu fungují léta. V jejich čelech stojí jako manažeři typicky muži, výjimkami jsou například Anna Horáčková, jež vede Paseku, a Ivana Pecháčková z Meandru.
Nejmenší neznamená nejslabší
Pokud chceme proniknout do literárního podhoubí, které je nepřehledné a antisystémové právě ze své nezávislé povahy, musíme k nezávislým subjektům. Dějí se tam ale obvykle ty nejzajímavější věci. Mezinárodní sdružení nezávislých nakladatelství definuje nezávislé nakladatelství jako takové, které „nedostává finanční ani jiné prostředky, nemá podporu institucí, jako jsou politické strany, náboženské organizace či univerzity, a může tedy o vydávání knih rozhodovat. Tato definice nakladatelstvím nebrání v přijímání grantů, pokud orgán poskytující podporu nerozhoduje o jejich edičním programu.“ Je to definice široká, aby mohla obsáhnout různá specifika kontinentů i kultur. Ve slovensko-českém kontextu definujeme malé nakladatelství tak, že kromě výše uvedených podmínek vydává maximálně kolem deseti titulů ročně a má tzv. specifický či úzký nakladatelský profil. To znamená, že se specializuje na dětskou literaturu, na překlady, poezii… Mezi taková nakladatelství řadíme například slovenské Inaque, Brak nebo E. J. Publishing a český Adolescent, Kher, verzone, Wo-men nebo Bylo nebylo.
Za určitých podmínek tam řadíme i taková, která vydávají o něco víc – třeba kolem dvaceti titulů –, ale stále drží dost striktně svůj profil. Příkladem je třeba Baobab nebo dybbuk.
Taková definice pořád není vyčerpávající, co ale většinu takových nakladatelství spojuje, je jednak celorepubliková působnost – jejich knihy nejsou určené třeba jen pro malou geografickou oblast (to jsou třeba knihy o významných rodácích malých obcí) –, a jednak jejich snaha přinášet v duchu bibliodiverzity nová témata, experimentovat a nebát se. Jejich nezávislost jim poskytuje velkou míru svobody a adaptability. Na rozdíl od těch velkých to nebývá jejich hlavní obživou, protože je to činnost nerentabilní (viz rabaty výše), a jsou tudíž schopni se snáze přizpůsobit výkyvům. Jsou většinou dílem jednoho člověka a fungují bez zaměstnanců, zato s léta budovanými komunitami. A typicky je vedou či spoluvedou ženy.
Monokultura versus rozmanitost
V knihkupeckém světě je dělení výrazně snazší. Knihkupectví je buď kamenné, online, nebo kombinace (u větších firem), anebo je buď nezávislé, nebo součástí řetězce. Řetězcová knihkupectví čítají desítky poboček a s každým rokem přibývají. Podle posledních dat je v podstatě polovina knihkupeckého provozu v Česku v rukou řetězců. Na Slovensku není trh zdaleka tak centralizovaný a nabídka knihkupectví je mnohem diverzifikovanější.
Řetězcová knihkupectví jsou ale v podstatě všechna stejná. Je vlastně i docela těžké rozeznat, u které značky zrovna jste, protože jejich design bývá podobný – prefabrikované police, koberec a přetékající regály. Ostatně i kurátorství je tu podobné – kdo si zaplatí dobrá místa (ano, pozice v knihkupectví se dá zaplatit), bude hned u vchodu nebo pokladny, poezie naopak bývá někde zastrčena a bez pomoci ji nelze najít. Nabídka i prostor jsou zaměnitelné a neinvenční. Prodavačky a prodavači dostávají pokyny, co kde má být.
Stejně jako na nakladatelské scéně se ale objevují noví nezávislí knihkupci, respektive častěji knihkupkyně, které chtějí knihy prodávat jinak. Čím se významně liší, je kromě prodejní plochy a designu prodejny především kurátorský výběr. Taková knihkupectví se často na něco specializují a dávají si záležet na výběru knih, které prodávají. Mnoho těchto knihkupkyň jsou buď vystudované, nebo v oboru se dlouho pohybující osoby, které vědí, co prodávají, a mnoho spotřebních knih u nich vůbec nenajdete, zato můžete najít poklady, které už třeba jinde k dostání nejsou – opět v duchu bibliodiverzity.
Knihkupectví rychleji zanikají, ale přece jen se v posledních deseti letech objevují nová a nová kurátorovaná knihkupectví, která nejsou jen prodejními prostory, ale častěji komunitními a kulturními centry. A zdaleka nejen ve velkých městech. Ať už je to táborská Jednota, Zlatá velryba v Olomouci, Papírová loď ve Varnsdorfu a Rumburku, nebo Kapitola ve Frýdku-Místku. Všechna tato knihkupectví nabízejí něco navíc – workshopy, koncerty, čtení nebo výstavy a prostor k setkávání.
Tato a mnohá další knihkupectví jsou pravděpodobně budoucností kamenných knihkupectví. Jejich rabaty jsou samozřejmě nižší než těch řetězcových – typicky 30 procent – a jsou ohrožena slevovými portály více než kdo jiný. To, co by jim pomohlo, je pevná cena knih, což je jeden z nástrojů kulturní politiky, běžný v zahraničí, u nás zatím nedosažitelný. Nejen o tomto řešení bude jeden z dalších dílů.
Autorka je básnířka, působí na FF MUNI
Projekt „Bibliodiverzita – podpora malých nezávislých vydavateľstiev“ získal grant z Islandu, Lichtenštajnska a Nórska v sume 158 116 € prostredníctvom Grantov EHP. Projekt bol spolufinancovaný v sume 27 903 € z prostriedkov štátneho rozpočtu Slovenskej republiky. Cieľom projektu je nadviazať na tradíciu jedinečného festivalu malých knižných vydavateľstiev, nadviazať spoluprácu s nórskymi vydavateľstvami a vymeniť si skúsenosti v oblasti obchodných a advokačných licenčných stratégií, posilniť spoluprácu medzi malými nezávislými vydavateľstvami a osloviť nové typy publika.
